Když lékaři řekli, že už není pomoci, začal jsem hledat vlastní cestu

Její stav se zhoršoval, bolesti sílily a my postupně ztráceli naději. Já se ale nechtěl smířit s představou, že už nemůžeme nic dalšího udělat. Začal jsem hledat nové možnosti a postupně objevoval věci, které změnily nejen náš přístup ke zdraví, ale i můj pohled na život.

Když bolest postupně ovládne život

Před mnoha lety začala mít moje manželka velké bolesti zad.

Zpočátku nebyly tak intenzivní, ale postupem času se zhoršovaly a začaly se šířit i do dalších částí těla. Přidaly se bolesti kyčlí, dokonce i čelisti. Obyčejná chůze pro ni byla stále náročnější a někdy i velmi bolestivá.

Hledali jsme pomoc u lékařů. Nakonec ji diagnostikovali Bechtěrevovu chorobu, chronické zánětlivé onemocnění, které může výrazně omezovat pohyblivost a v některých případech vést i k postupnému tuhnutí páteře.

Dozvěděli jsme se, že nemoc není možné zcela vyléčit.

Doporučovali nám rehabilitace i lázně. Někdy jí bylo lépe, ale úleva zpravidla netrvala dlouho.

Její stav se postupně zhoršoval.

Bolesti byly tak silné, že občas nemohla ani vstát z postele.

Někdy dokonce kolabovala a omdlévala. Užívala silné léky proti bolesti, ale ani ty jí nepřinášely dostatečnou a silnou úlevu.

Bylo těžké dívat se na člověka, kterého milujete, jak trpí, a nevědět, jak mu pomoci.

Poslední kapka

Jedna zkušenost ve mně zůstala obzvlášť hluboko.

Když manželka jednou zkolabovala v práci, přijel jsem pro ni a odvezl ji k lékařce, která jí léčila. Místo pochopení a hledání další pomoci jsme se setkali s reakcí, která mě šokovala. Paní doktorka začala na manželku křičet, že její nemoc je nevyléčitelná, že se s tím musí smířit a že také musí něco vydržet.

To pro mě byla poslední kapka.

Nechtěl jsem se smířit s tím, že se máme jen dívat, jak se její stav zhoršuje. Nevěděl jsem, co dalšího můžeme dělat, ale věděl jsem, že chci hledat dál.

Ne proto, že bych si myslel, že dokážu všechno vyřešit, ale proto, že jsem nedokázal přijmout představu, že už nemáme žádnou možnost.

Hledání vlastní cesty

Začal jsem hledat informace o různých možnostech, jak podpořit zdraví. Zajímal jsem se o bylinky, absolvoval jsem bylinkový kurz a postupně objevoval další přístupy k péči o tělo.

Dostal jsem se k lidem, kteří mluvili o významu stravy, pohybu, dýchání, otužování, spánku a dalších přirozených součástech života.

S lidmi, kteří se této oblasti dlouhodobě věnují a v mnohém mě inspirovali. Jejich myšlenky mě přivedly k dalším úvahám o těle, zdraví a možnostech, které jsem do té doby příliš neznal.

Zaujalo mě, že zdraví nemusí být jen otázkou toho, co uděláme ve chvíli, kdy se objeví problém, ale také toho, jak žijeme každý den.

Manželka byla zpočátku k těmto přístupům skeptická. Nechtěl jsem jí do ničeho nutit, a tak jsem začal nejprve sám.

Zkoušel jsem měnit své návyky, více vnímat vlastní tělo a přemýšlet nad tím, co mu prospívá a co mu naopak škodí.

S odstupem času jsem si znovu uvědomil, že všechno špatné je k něčemu dobré. Nemoc mé manželky byla jedním z důvodů, proč jsem začal měnit i sám sebe.

Některé věci mi začaly dávat smysl a postupně jsem si ověřoval, co mi osobně vyhovuje.

A tak jsme časem začali měnit i náš společný životní styl.

Malé změny, které se staly součástí života

Větší pozornost jsme začali věnovat jídlu. Zaměřili jsme se na kvalitní potraviny, pokud možno lokální a sezónní. Zajímali jsme se o jejich původ a o to, co vlastně jíme.

Do života se postupně dostal také pohyb. Manželka začala pravidelně cvičit, rehabilitovat a věnovat se józe, která ji baví a přináší jí úlevu.

Nešlo o jednu zázračnou změnu ani o nějaký přísný režim, který bychom museli za každou cenu dodržovat. Spíše jsme postupně hledali způsob života, který nám dává smysl a který dokážeme dlouhodobě žít.

Vedle změn životního stylu jsme se rozhodli vyzkoušet také CBD.

Byla to pro nás další možnost, kterou jsme se tehdy rozhodli prozkoumat. Přestože pro nás představovala významnou finanční investici, byli jsme ochotni hledat další cesty, které by mohly manželce pomoci.

Bylo to období, kdy jsme zkoušeli různé cesty a učili se přistupovat ke zdraví jinak než dříve.

Když se začalo něco měnit

Postupem času jsme začali pozorovat výrazné zlepšení manželčina stavu.

Protože jsme ale současně změnili více věcí, nedokážu přesně určit, jaký vliv měla jednotlivá opatření a která z nich nejvíce přispěla ke zlepšení jejího zdraví.

Dnes funguje úplně jinak než v době, kdy jí bolesti omezovaly téměř v každodenním životě. Normálně se pohybuje, věnuje se svým aktivitám a bolesti se objevují už jen výjimečně a v mnohem menší míře.

Je to obrovský rozdíl oproti období, kdy někdy nedokázala ani vstát z postele.

Manželka navíc trpěla také astmatem. Když byla po určité době na kontrole, lékař si všiml výrazného zlepšení a překvapilo ho, že se u ní astma už téměř neprojevovalo dřívějšími příznaky. Zajímal se, co se změnilo.

Manželka se jen usmála.

Pro nás to byla další příjemná zkušenost.

Důležité pro nás je, že dnes manželka žije mnohem pohodlnější život než tehdy. A také to, že nás její nemoc oba svým způsobem hodně naučila.

Co jsem díky tomu pochopil

Časem jsem pochopil, že nás nepříznivé životní okolnosti někdy posunou dál, než bychom se kdy posunuli, kdybychom měli život jednodušší.

Tato zkušenost změnila především můj pohled na zdraví. Ale vlastně i celkový přístup nejen k životu, ale především k sobě samému.

Dříve jsem přemýšlel podobně jako většina lidí. Když mi nic nebylo, neřešil jsem to. Když se objevil problém, hledal jsem někoho, kdo ho vyřeší.

Přistupoval jsem ke svému zdraví trochu podobně jako k autu. Když se něco pokazilo, hledal jsem někoho, kdo to opraví. Jenže lidské tělo není automobil. Je součástí nás samotných a záleží také na tom, jak se k němu každý den chováme.

Začal jsem si uvědomovat, jak důležité je naslouchat vlastnímu tělu, vnímat jeho potřeby a chovat se k němu ohleduplně. Přemýšlet nad tím, jak spím, co jím, jak se pohybuji a jestli svému tělu dávám prostor k odpočinku a uvolnění.

Kdysi jsem si všiml v jedné sauně zajímavého nápisu „Vaše tělo je jediné místo, kde můžete žít, tak se k němu podle toho chovejte.“

Neznamená to, že bych dnes odmítal lékaře nebo odbornou pomoc. Vážím si jejich práce i všeho, co dnešní medicína dokáže.

To, co chci říct, je, že nechci péči o své zdraví přenechávat výhradně někomu jinému.

Moje zdraví je moje odpovědnost. Lékař mi může pomoci, ale za své zdraví a to jak k němu přistupuji jsem zodpovědný já.

Nemusíme se vzdávat naděje

Zkušenost s nemocí mé manželky mě naučila, že ne vždy musíme přijmout představu, že už nic jiného neexistuje. Někdy má smysl ptát se, hledat další informace a zajímat se o možnosti, které jsme dosud neznali. A třeba i navzdory tomu, když nám okolnosti nebo dosavadní zkušenosti dávají pocit, že už není co hledat.

Neznamená to, že každá alternativní cesta funguje nebo že lze každou nemoc překonat vlastní vůlí.

Ale myslím si, že bychom neměli zapomínat ani na vlastní odpovědnost za to, jak žijeme a jak se o sebe staráme.

Náš příběh není návodem, jak vyléčit Bechtěrevovu chorobu. Je to osobní zkušenost člověka, který se nechtěl vzdát naděje a začal hledat vlastní cestu.

A právě to je možná to nejdůležitější, co jsem si z celé této zkušenosti odnesl.

Život je náš. A přestože nemůžeme ovlivnit všechno, co nás potká, můžeme se rozhodovat, jak k němu budeme přistupovat.

Někdy naše cesta začíná právě ve chvíli, kdy se přestaneme jen smiřovat s tím, co je, a začneme hledat, co ještě můžeme udělat.

Pokud vás můj příběh oslovil a zajímá vás moje cesta dál, budu rád, když začnete sledovat můj blog Moje Cesta.

Sdílím v něm své osobní zkušenosti, myšlenky a uvědomění, ke kterým mě život postupně přivádí. Ne proto, že bych měl na všechno odpovědi, ale protože věřím, že i obyčejné lidské příběhy nám mohou někdy pomoci podívat se na vlastní život trochu jinak.

Děkuji, že jste si můj příběh přečetli. A třeba se potkáme i u některého z mých dalších článků.