Článek
Říká se, že dávná tužba lidstva je létat. Domnívám se však, že ještě dávnější tužba lidstva je jezdit. A ne jen jezdit, ale rychle jezdit. A nejen rychle, ale nejrychleji ze všech. Ta touha vznikla zřejmě na savaně. Člověk dle uznávané evvoluční teorie přešel v otevřeném prostoru na bipední pohyb a tím se stal rychlejším než většina ostatních predátorů a potenciálních kořistí. Přesto první hominidy musel například takový gepard děsně štvát, když dokázal vyvinout více než dvojnásobnou rychlost a člověka nechával daleko za sebou. A tak člověk zatoužil jezdit – a začal na zvířatech.
Svoji jezdeckou touhu projikovalo lidstvo i do božstev. Tak například Višnu jezdil na zvířeti zvaném Garuda, Apolón na ohnivém voze, Šiva na krávě a tak dále. S prorokem Muhammadem je zase spojený mytický tvor Buráq, který byl nadán obrovskou rychlostí, protože na jeden skok překonával vzdálenost rovnu lidskému pohledu přes horizont. Podle legendy Buráq zprvu nechtěl nechat proroka nasednout, proto musel zasáhnout archanděl Gabriel. Buráq je popisován různě: jednou jako kůň, jindy jako podivné zvíře mezi oslem a mulou bílé barvy. Proto se také hned vedle psa a krávy stal domestikovaným zvířetem kůň. Kromě výroby kumysu z kobylího mléka sloužil vlastně výlučně jako jízdní zvíře, později jako tažné zvíře, ale zase především pro vožení lidí. Kůň se pak stal symbolem, statusovou záležitostí, pročež člověk jedoucí na koni, nebo alespoň vlastnící koně, zaujímal vyšší postavení (viz například caballero – rytíř, jezdec).
Změna působící potěšení
V devatenáctém století se začaly objevovat nové formy ježdění – vlak, bicykl a nakonec i automobil. Ten (spolu s motocyklem) nakonec začal vytlačovat koně. Nejen co se rychlosti týče, ale i z praktických (když nejede, nežere) a prestižních důvodů (může být i ze zlata). A tak netrvalo dlouho a auto se stalo doslova sakrální záležitostí. Dokonce můžeme mluvit o autu jako fetiši, nebo dokonce o motoristickém libidu, které se uspokojuje rychlou jízdou, ale často i jen pouhým vlastnictvím auta. Nejvýstižnější charakteristiku ale nabízí slovo nanebevzetí. Auto, dříve jízdní prostředek, později symbol bohatství se posléze samo stalo božstvem v náboženství zvaném automobilismus.
Každé náboženství bojuje s konečností. Buddhismus tento problém popisuje jako duhkhu, neustálé utrpení. Každá změna působí utrpení. V automobilismu je to jinak. Změna působí potěšení. Staré auto se dá do šrotu a koupí se nové. Islám slibuje posmrtně sedmé nebe. Automobilismus nabízí věřícímu možnost koupit si poslední model – třebas ten sedmogenerační, aby sedmé nebe obratem zažil již tady na zemi.
Některá náboženství si žádají oběti. Buddhismus odmítá oběti krvavé. Krev totiž nemá očišťující moc, ale naopak se podepíše na buddhistově karmě. Buddhisté naopak preferují oběť, při které nikdo nepřijde o život ani netrpí. Pokud buddhista obětuje své hříšné touhy, pak pochopí, že jakékoli krvavé oběti jsou zbytečné. V automobilismu je to jinak – oběti naopak vyžaduje. V jeho jménu jen u nás každoročně zemře vice než tisíc lidí. V tomto ohledu má automobilismus státní podporu v ministerstvu dopravy, které tomuto kultu zajišťuje beztrestnost. Každá jiná sekta, která by vyžadovala takové množství krvavých obětí, by jistě byla dávno rozprášena její představitelé pozavíráni. Automobilismus však nerušeně frčí dál a odluka církve od státu je v tomto případě v nedohlednu.
Svěcená nemrznoucí směs
Za oběť autu svatému je také třeba přinášet i jiné bytosti – například stromy. Zatímco buddhismus prohlašoval některé stromy za posvátné, křesťanství za součást božího stvoření, automobilistické náboženství prohlašuje stromy za vysloveně škodlivé a prostřednictvím shromáždění starších zvaného Dopravní inspektorát pořádá na stromy dokonce hony a snaží se je vykácet stůj co stůj, zejména kolem posvátných míst nazývaných silnice.
Mezi světovými náboženstvími je většinou uváděn islám jako to, které od svých věřících vyžaduje nejvíc času na pobožnosti. Automobilismus ho ovšem ještě předčil. Praktikující automobilisté musí denně o auto pečovat, dolévat benzín, vodu, nemrznoucí směs a tak dále. A na tyto činnosti musí vydat dokonce více času a energie, než ušetří rychlým přesunem autem.
Některá náboženství zakazovala boha zobrazovat (islám) nebo ho nazývat jménem (křesťanství). Ne tak automobilismus. Zobrazování, jmenování ba i modloslužebnictví není zapovídáno, ale přímo vyžadováno. Auto svaté se vetřelo do rodinného, sexuálního i spirituálního života věřících takovou měrou, že již mnozí nerozlišují, kde je hranice mezi realitou a náboženstvím. Automobilismus tak prostřednictvím nanebevzetí auta úspěšně infiltroval všechna světová náboženství vyjma těch, která již stihla zaniknout. Stále se trochu brání například severoameričtí Amishové, ale i tam již auto svaté zaselo své sémě. Auto postupně shazuje z panteonu jedno božstvo za druhým, aby se konečně, tak jako kukaččí mládě, stalo samojediným vládcem.
