Článek
Zákon o ochraně přírody a krajiny má již ve svém názvu kromě přírody obsaženu i ochranu krajiny a také z textu zákona vyplývá, že zvláště chráněná území jsou doplněna systémem významných krajinných prvků. A ani toto nestačí a zákon mluví o územním systému ekologické stability. Již zákonodárce tedy usoudil, že zvláště chráněná území nestačí. Také tím by mohlo toto pojednání končit.
Ve Státním programu ochrany přírody a krajiny, který byl přijat jako vládní strategie v oblasti ochrany krajiny je zakotven požadavek (vedle vyhlašování zvláště chráněných území ) realizace územních systémů ekologické stability a realizace záchranných programů pro jednotlivé (zejména kriticky ohrožené) druhy. Takže tento dokument jednoznačně stanovuje pro ochranu krajiny ještě další nástroje než jsou chráněná území a dává odpověď na otázku v titulku, takže by tím toto pojednání docela klidně mohlo skončit.
Naše krajina byla podrobena velkým změnám v důsledku rozvoje nového zemědělského systému a budování průmyslu a infrastruktury. Tradiční orientační body jako kříže, kostely, a dokonce celé kopce zmizely z tváře krajiny nebo byly zastíněny jinými strukturami. A tak spolu se ztrátami v oblasti biodiverzity ztratila krajina i svůj charakter a typický vzhled. Způsoby využití půdy v České republice prošly v průběhu uplynulých sedmdesáti let rozsáhlými změnami. Zatímco celková rozloha lesů zůstala zachována nebo se dokonce zvětšila, rozloha zemědělské půdy rapidně klesla v důsledku výstavby domů, silnic a lidských sídel. Struktura využití půdy se také změnila. V letech 1927 až 1989 zmizelo 462.000 hektarů luk a pastvin - rozloha zatravněné půdy se tak zmenšila z 15% na 9% celkové rozlohy půdy (od roku 1990 rozloha zatravněné plochy mírně vzrostla). Celkem 950.000 hektarů zemědělské půdy bylo odvodněno, čímž se snížila rozloha vlhkých luk. No, ale naštěstí tady mám chráněné krajinné oblasti, určené právě k ochraně kulturním krajiny. A také přírodní parky, určené k ochraně krajinného rázu.
Jenže věc není tak jednoduchá! Co je tedy vlastně třeba k zachování té kulturní krajiny ? Kultura ? Ano, ale to je příliš široký pojem. Kulturní krajina (eventuálně krajinný ráz) je totiž fenomén, na kterém si už desítky expertů vylámaly zuby ve snaze o to zdánlivě nejjednodušší - definovat ho. Je totiž zřejmé, že těžko lze chránit to, co nelze ani definovat. Druh ať již živočišný či rostlinný je definovatelný relativně dobře, také bitopy, ekosystémy, habitaty či podobné kategorie leze přesně či méně přesně popsat. Ale krajinu?!
Pokusím se tedy proplout mezi Scilou a Charybdou, pokusím se prokličkovat mezi nebezpečím skalisek špatných definic a hlubinou bezbřehé nedefinovatelnosti. Vím, že v nejširším (geografickém) slova smyslu zahrnuje krajina vlastně úplně všechno, včetně zvláště chráněných území a ocelářských hutí. Pro pochopení kulturní krajiny, je tato definice nevhodná. Řekněme tedy, že kulturní krajina je to, co není ani divočinou (např. národní park) ani lidským sídlem (např. město). Zatímco bez divočiny se dokáže většina lidí obejít, trvale ve městě zase dokáže žít jen málokdo. Lidé potřebují ke svému životu krajinu, kulturní krajinu. Krajina není jen místem, kde člověk pěstuje lesy, aby měl dřevo a obilí, aby měl chleba. Krajina je místo, které je člověku domovem v tom širším slova smyslu. A v tom smyslu na krajinu člověk uplatňuje také estetické nároky.
U živočichů , zejména těch větších, je tomu podobně. Jen málokteří dokáží žít pouze v chráněných územích, v divočině . Potřebují ke svému životu krajinu. Ba co víc - někteří již přišli za člověkem do města a usadili se tam. Divočina je neláká.
Asi nejtypičtějším příkladem vztahu člověka a živočicha je vlaštovka. Původně tento druh zřejmě obýval sklaní útesy, možná i jeskyně a podobně. V současné době, a to je asi chronicky známá věc, sídlí na lidských stavbách, na domech , ve chlévech a podobně. Co už ale známo není, je ten fakt, že vlaštovka už jako by úplně zapomněla hnízdit ve volné přírodě. Dnes u nás nenajdete hnízdo vlaštovky mimo lidská sídla. Podobně čáp bílý - dříve hnízdil v koloniích na březích velkých řek. Dnes najdeme pár zbytků podél řeky Moravy u nás a v Rakousku. Jinak čápi hnízdí téměř výhradně na lidských stavbách ( komíny, sloupy, střechy).
Podobně je tomu u celé skupiny netopýrů. Před příchodem člověka do krajiny sídlili tito tvorové především v jeskyních, skalních štěrbinách a dutých stromech. Lidská díla se však brzo stala vhodnějším útočištěm. Osídlili i tak zvláštní výtvory jako štoly, vinné sklepy, pěchotní bunkry, půdy a věže kostelů a podobně. Dnes se již u nás převážná většina druhů netopýrů orientuje na lidské stavby spíše než na své přirozené prostředí. Netopýr rezavý a netopýr stromový zahájili obsazování lidských sídel teprve velmi nedávno - začali osídlovat větrací šachty a spáry v domech.
Některé druhy obojživelníků mají divné zvyky. Tak například ropucha krátkonohá, řazená mezi zvláště chráněné druhy, se ráda vyskytuje v štěrkovnách a pískovnách, které jsou v provozu. Zdá se, že jí nevadí přemisťování tun zeminy, zdá se, že se jí líbí vedle hřmotných mechanismů. Jakmile se však štěrkovna uzavře a na okraji se objeví tabule chráněné území - žáby zmizí. Nevyhovuje jim totiž, že štěrkoviště začíná zarůstat vegetací, potřebují otevřené plochy.
Pokud jde o plazy, je to známá věc, že mají rádi člověkem založené komposty a hromady kamení. Jsou i zvláštní případy. Na jedné moravské lokalitě kriticky ohrožené užovky stromové je pila, kde se zpracovává dřevo z širokého okolí. Hromady nevyklizených zbytků kůry jsou již tradičně nejlepším místem rozmnožování těchto hadů. Řádný úklid či dokonce uzavření provozu této pily by pro užovku bylo nepochybně špatnou zprávou. Skladiště dřeva nelze chránit jako chráněné území, přece ale je to místo velice důležité jak pro člověka tak pro užovku stromovou.
Většina živočichů je vázána na své plošně omezené biotopy. Jejich ochrana je dostatečná tehdy, zajistíme- li jim vhodné prostředí s vhodným managementem. Jsou však druhy živočichů, které mají velký akční prostor (rys) a nebo jsou velmi pohyblivé (ptáci). U těchto živých tvorů je zřejmé, že jim nelze vyhradit tichý koutek v chráněném území, že jim nejde vymezit rezervaci tak jako kdysi Indiánům v Severní Americe. Je zřejmé, že se s nimi musíme naučit žít.
Nepochybně krajinu a její tvářnost v minulosti vedle člověka nejvíce ovlivňoval bobr evropský. Stavěl přehrady, kácel stromy. Bobr nikdy nepřestal mít vhodné podmínky k životu v naší krajině, byl docela obyčejně vybit, vystřílen, vychytán. Bobr v podstatě nepotřebuje rezervace, potřebuje jen trochu tolerance ze strany člověka. Díky tomu, že byl ještě zcela nedávno považován za vyhubeného tvora a také asi díky tomu, že má vysokou popularitu mezi lidmi , je bobr zatím více či méně tolerován a vypadá to, že podobně jako v Polsku se u nás stane běžným obyvatelem kulturní krajiny.
Také los se z naší krajiny vytratil. Nebylo to jen tak samo od sebe - byl vystřílen. Naštěstí hluboko v genetické paměti losů je zakotvena migrační stezka mezi Alpami a Skandinávií. Na této pouti se zatoulalo pár desítek jedinců i k nám a tak dnes se můžeme s losem u nás opět potkat.
Největším ptákem Evropy je drop velký. Ještě nedávno žil i u nás. Vzhledem k tomu, že na Znojemsku byla již léta jediná populace na území ČR, byly vyvíjeny četné pokusy vytvořit chráněné území pro jeho záchranu. Středem životního prostoru, hlavním hnízdištěm i tokaništěm byla bohužel plocha záložního polního letiště armády a okolní pole. Dlouho nepoužívaná travnatá plocha byla pro dropy ideální. Pak přiletěli vojáci s vrtulníky a po idile bylo veta. Podařilo se složitými jednáními dosáhnout toho, že vrtulníky byli přemístěny jinam a dropové zase mohli hnízdit. Uplynulo několik let, armáda se letiště jako nepotřebného zbavila, ochrana přírody zaspala, nový majitel část letiště zoral, drop vyhynul. Na této smutné historii je zajímavé snad jen to, že drop ke svému přežití nepotřeboval divočinu, ale louky a pole.
Rys patří ke zvířatům, které mají u nás špatnou pověst. Ve skutečnosti by měl být třikrát požehnán. Za prvé tlumí neúměrně vysoké stavy spárkaté zvěře, za druhé likviduje lišky a tím zabraňuje šíření vztekliny a za třetí patří svým vzhledem ke klenotům naší přírody. Také rys se vrací do naší přírody a jeho návrat je oslavován slavnostními salvami - bohužel z hlavní pytláckých pušek. Rys není vítán. Ale měl by být. Zdravá krajina je podmíněna jeho návratem.
Nikdo už snad nemůže být horší než vlk. Je přece krvežíznivý, žere malé děti, trhá ovce po stovkách a hnusně vyje. Ve skutečnosti i vlk patří do naší krajiny. Ani on nemůže zůstat zavřen v kotcích zoologických zahrad, ani jemu nestačí sebevelkoryseji navržená chráněná území. Člověk vlka potřebuje - kdo chce s vlky žíti, musí .....s vlkem počítat. Vlk chce žít v krajině s člověkem, a je to plně možné. Ve dvacátém století není v Evropě znám jediný případ, že by vlk napadl a zabil člověka. Ne vlk není přítulné zvířátko, vlk je a zůstává do určité míry nebezpečným tvorem, stejně jako divoké prase, vosa a klíště. S tímto nebezpečím se však lze jen těžko vyrovnat vystřílením. Vlk loví ovce, vždycky to dělal a bude dělat. Člověk měl proti vlku psa, ale teď si myslí ¨, že už ho nepotřebuje, protože vlk je vystřílen a nevrátí se. Je to chybná úvaha! Když chci mít ochranu před deštěm, musím mít střechu a ne střílet do mraků. S vlkem je to podobné.
Uvedené příklady dokládají, že člověk je v krajině jen spolubydlící. Svoji kulturou ji však zásadně ovlivňuje. Kulturní krajina je místem, kterému se člověk po staletí snaží vnutit svoji struturu, svůj řád. Ne snad proto, aby byla hezčí, ale proto, aby z ní mohl snáze dostávat co potřebuje, suroviny, potravu, energii. Po staletí se toto soupeření přesouvá tu více tu méně na stranu člověka. Paradoxem však je, že nejvíce prohrál člověk tam , kde skoro zvítězil. Mnohdy se krajina změní tak, že člověk už v ní ani nedokáže žít. Pokud chce mít člověk zdravou krajinu pro svůj život, musí dovolit v ní žít mnoha dalším druhům. Může si myslet, že mu patří dům, snad i zahrada, ale nemůže si myslet , že mu patří celá krajina.
Pro mne je vždy nehezčí krajina taková, která je domovem co nejpestřejšímu spektru druhů živočichů. Nemusí jít o krajinu bez člověka. Ba právě naopak. Krajina bělokarpatská s orchidejovými loukami, krajina beskydská s pastvinami na strmých svazích, krajina třeboňská s nesčetnými rybníky, to jsou krajiny oživené a mně blízké. K zachování kulturní krajiny je tedy třeba mimo jiné vytvořit podmínky pro přežití co největšímu počtu volně žijících druhů, budovat územní systémy ekologické stability, zavést trvale udržitelné hospodaření v lesích, podporovat ekologické zemědělství, zamezit drancování těžbou surovin, minimalizovat požadavky člověka na infrastrukturu a komunikace. Uvědomit si, že člověk je v krajině neplatícím nájemníkem a bude li zlobit, bude vystěhován do holobytu.
Závěrem : ne! Chráněná území nestačí pro ochranu a zachování kulturní krajiny. Kulturní krajina je společný výtvor přírody a lidské kultury. Pokud si lidská společnost uvědomí, že kultura není jen národní divadlo, ale i (národní) krajina, pak je naděje .
