Článek
Je nutné chovat se takto ke zvířatům?
Bezohledné chování přírodovědců: Zrcadlo naší etiky skrze oči fiktivní mimozemské rasy
Představte si, že jednoho dne přiletí na naši planetu vyspělejší rasa mimozemšťanů. Tyto bytosti, vyvinuté nad naši představivost, se dorozumívají telepaticky a v průběhu evoluce ztratily schopnost slyšet. Jejich cílem je zkoumat primitivní život na Zemi, který považují za zajímavý objekt vědeckého bádání. A jak to probíhá? Sbírají vzorky a provádějí pokusy – podobně jako člověk na zvířatech.
Lidské bytosti jsou v jejich očích primitivními organismy. Mimozemšťané je zajmou, odstřihnou jim kus prstu, aby mohli analyzovat DNA, a zavedou jim do těla čip, který bude sbírat data o jejich chování. K tomu jim na krk pověsí obojek s GPS sledováním. Při takovém zásahu si všimnou, že lidé otvírají ústa a kroutí se bolestí. Ale vůbec jim to nepřijde podivné – tento projev považují za znak vděčnosti nad tím, jakou pozornost jim věnovali.
„Je to vědecky šetrné,“ tvrdí mimozemšťané, když si někdo dovolí zpochybnit jejich metody. Vědecký pokrok je přece prioritou, ne? Co na tom, že tato stvoření nemohou vyjádřit svou nespokojenost – třeba se jim to vlastně líbí, nebo to minimálně přijímají s pokorou.
Tento fiktivní příběh je metaforou na realitu, která se denně odehrává v naší přírodě. Lidské zásahy do života zvířat často obhajujeme vědou a poznáním. Výmluvy typu „to jim nic nedělá“ a „to je šetrné“ používáme jako ochranný štít, přestože sami vidíme jejich bolest a stres. Jen proto, že zvířata nemluví naším jazykem, neznamená to, že je nám jejich osud lhostejný.
Proti vědcům, kteří zvířata pouze pozorují a nenarušují jejich život, nic nemám. Tito lidé skutečně přispívají k pochopení přírody bez toho, aby ji poškozovali. Ale ti, kteří zvířata invazivně značkují, stresují a zraňují pod záminkou vědeckého pokroku, by si měli položit otázku: Skutečně je to nezbytné? Není jiný způsob, jak získat informace, které potřebujeme?
Mám za to, že kdybychom sami zažili metody, které tak bezohledně aplikujeme na zvířatech, rychle bychom změnili názor. Doba, kdy bylo možné ospravedlnit takové chování nedostatkem informací, je už za námi. Je čas přijmout odpovědnost za naše jednání a začít vědu dělat eticky a s respektem ke všem živým bytostem.
Dravci jako sokoli, orli či jestřábi ale i kočkovité šelmy jsou závislí na dokonalé koordinaci a lehkosti při letu či pozemním lovu – každé gram navíc a jakýkoli rušivý element může ovlivnit jejich schopnost ulovit kořist. Přesto jim vědci často připevňují obojky s vysílačkami, čipy nebo batůžky s anténami, bez ohledu na to, jak to může narušit jejich přirozené schopnosti. Zajímá se vůbec někdo, zda kvůli těmto zásahům dravci neloví méně úspěšně, nebo dokonce nehladovějí?
Možná namítnete: „Ale vždyť i lidé nosí hodinky nebo mobilní telefony s GPS, tak co na tom?“ Jenže je v tom zásadní rozdíl. Člověk se pro sledování rozhoduje dobrovolně. Může zařízení sundat, vypnout nebo vůbec nenosit. Zvíře žádnou volbu nemá – neví, proč je mu něco připevněno, nemůže protestovat a už vůbec se toho samo nezbaví. A co hůř – často ani nevíme, jak moc mu to skutečně překáží nebo ubližuje. U zvířat jde o jednostranné rozhodnutí ve jménu lidského pohodlí nebo zvědavosti.
Protože třeba jednou, až budeme naši planetu sdílet s někým vyspělejším, bychom mohli zažít na vlastní kůži, jaké to je být považován za primitivní druh, jehož pocity jsou zcela ignorovány.
