Antifa: nenásilí v praxi

Antifa nemluví o blokádách, ale o „nenásilí“. Interní manuály ukazují opak: promyšlený návod, jak paralyzovat veřejný prostor a obejít zákon, aniž by byl formálně porušen.

Když si odmyslíme aktivistickou rétoriku a podíváme se na věc bez iluzí, dostaneme obrázek, který je až příliš dobře čitelný. Interní materiály antify nejsou žádná improvizace ani spontánní výkřik občanské společnosti. Jsou to manuály. Přesně strukturované, metodické a účelové.

Nenásilí, které v nich zaznívá téměř jako mantra, není morální postoj. Je to taktika. Taktika, která umožňuje dělat maximum možného – blokovat, brzdit, komplikovat – a přitom zůstat těsně pod hranou, kde už začíná trestní odpovědnost.

Pasivní odpor. Nehybnost. Nechat se odnést. To nejsou projevy slabosti. To jsou instrukce. Jak zatížit policii. Jak prodloužit zásah. Jak vytvořit situaci, kdy se legální akce jiné skupiny stane prakticky neproveditelnou.

Antifa tomu říká nenásilí. V překladu do normální řeči: jde o řízenou blokádu, jen podanou tak, aby si u toho člověk mohl připadat morálně nad věcí.

Jedním z nejvýmluvnějších prvků těchto materiálů je důraz na takzvané afinitní skupiny. V praxi nic jiného než malá parta, která si navzájem kryje záda a ví, kdy držet linii a kdy se stáhnout. Malé buňky, několik lidí, kteří se znají, drží pohromadě a jednají koordinovaně.

Tohle není detail. To je základní stavební kámen – přesně ten typ organizace, který se rád tváří spontánně, ale spontánnost viděl naposledy na letáku. Antifa dobře ví, že anonymní dav je slabý. Snadno se rozpadne, snadno zpanikaří, snadno ho policie rozptýlí. Proto se dav mění v síť malých, relativně autonomních jednotek. Každá ví, co má dělat. Každá má své hranice. Každá je schopná fungovat i bez centrálního velení.

Výsledkem není chaos, ale řízený tlak. A kdo někdy viděl podobnou akci naživo, ví, že to má k náhodě asi tak daleko jako moment, kdy se během pár minut na třech různých ulicích najednou „spontánně“ objeví lidé, kteří si bez váhání sednou přesně tam, kde má projít pochod, a zcela náhodou u toho drží perfektní linii. K tomu se přidává další vrstva: pohyb ve „fingerech“, sledování vlajek, orientace podle megafonu. To už není demonstrace v klasickém slova smyslu. To je logistika.

A když k tomu připočteme důraz na anonymitu – žádné doklady, zamčené telefony, šifrovaná komunikace – dostáváme obraz prostředí, které se na střet s policií nejen připravuje, ale bere ho jako standardní součást hry. Jen se o tom navenek mluví méně, než by bylo zdrávo.

Druhá část materiálů je možná ještě výmluvnější než ta první. Právní manuál totiž neříká jen to, co hrozí. Říká především, jak s tím pracovat. Klíčová věta je jednoduchá: blokáda sama o sobě není přestupek. Problém vzniká až ve chvíli, kdy neuposlechnete výzvu policie. Tohle není informace. To je instrukce. Přesně ten moment, kdy se z práva stává návod k použití.

Zůstaň co nejdéle. Reaguj až na výzvu. Kalkuluj s tím, že výsledkem bude maximálně pokuta. Jinými slovy: vytěž systém na maximum a pak se tvař, že si jen projevil občanský názor. A i to lze řešit později, s právní pomocí a bez zbytečných výpovědí. Doporučení „odmítám vypovídat“ pak zapadá do stejného rámce. Minimalizace rizika. Minimalizace informací. Minimalizace odpovědnosti.

Právo zde nefunguje jako hranice, kterou by aktéři respektovali. Funguje jako mapa. Ukazuje, kam až lze zajít – a kde už by to začalo být nepříjemné i pro ty, kteří jinak rádi mluví o hodnotách. A právě v tom je jádro celého problému. Nejde o to, že někdo protestuje. To je legitimní. Jde o to, že protest je zde systematicky nahrazen nátlakem, který má znemožnit výkon práva druhých – a přitom si zachovat tvář „legitimního nesouhlasu“.

Antifa tímto přístupem nevytváří prostor pro spor. Vytváří prostor, kde spor nahrazuje blokace. A pak se ještě diví, že jí na to někdo přestává tleskat.

Jakmile tyto manuály srovnáme s reálným průběhem akce, iluze končí. To, co je v textech popsáno jako doporučení, se v ulici objevuje téměř mechanicky.

Malé skupiny se skutečně pohybují odděleně a koordinovaně. Nejde o dav, který by se náhodně srazil na jednom místě. Jde o segmentovaný pohyb, který policii nutí reagovat na více bodů současně.

Blokování není improvizace. Lidé se usazují do prostoru, drží linii, reagují až na výzvu. Přesně podle scénáře: vydržet co nejdéle, zpomalit průchod, vynutit zásah. Pasivní odpor se v praxi projevuje zcela čitelně. Žádné otevřené násilí, ale maximální zatížení zásahu. Odnášení jednotlivců, rozplétání skupin, zdržování. Každá minuta navíc je úspěch.

Jenže tím to nekončí. Vůči samotným účastníkům pochodu se tenhle „nenásilný“ přístup v praxi mění v permanentní tlak. Pokřiky, skandování, cílené provokace na krátkou vzdálenost. Slogany typu „Alerta, Alerta, Antifasista“ nebo skandování „Kdo fašisty kryje, je to policie“ nejsou náhodné výkřiky. Jsou součástí atmosféry, která má druhou stranu vytlačit, znervóznit a delegitimizovat.

Fyzický kontakt se sice oficiálně odmítá, ale psychologický tlak je veden systematicky. Přiblížit se co nejblíž, křičet, vytvářet pocit obklíčení. V kombinaci s blokádou vzniká prostředí, které má k dialogu asi tak blízko jako tribunál k debatnímu klubu.

Anonymita není detail. V praxi znamená, že velká část účastníků minimalizuje identifikaci, komunikuje uzavřeně a navenek působí méně čitelně. To komplikuje práci policie i následné řešení přestupků.

A konečně právní rovina: reakce na výzvy policie přichází až v momentě, kdy už je tlak vytvořen. Přesně tak, jak manuál radí. Do té doby se zůstává na hraně. Výsledkem není chaos ani spontánní protest. Je to realizace předem popsaného postupu. Jinými slovy: manuál nelže. Jen se o něm nahlas nemluví.

A tady se nabízí malý paradox, skoro až ironicky úsměvný. Antifa je organizace, která si dává záležet na pohodlí vlastních stoupenců. Emoční podpora, sdílení obav, vzájemná péče – všechno do detailu promyšlené. Jenže ve chvíli, kdy stojí proti někomu jinému, mizí i poslední zbytek téhle empatie.

Soucit je zjevně vyhrazen jen pro vlastní. Pro ty druhé zůstává křik, tlak a snaha je vytlačit z veřejného prostoru. My si ale ten luxus můžeme dovolit. Nějaký ten soucit jim klidně dopřejme. Protože když se na to člověk podívá bez emocí, je to vlastně docela smutný obrázek.

Je nám totiž upřímně líto všech těch nešťastných duší prosáklých frustrací a vztekem na svět, který by tak rádi přetvořili k vlastnímu obrazu, jenže ono se mu do toho vůbec nechce.

Skupina deprivovaných aktivistů, kteří nemají nic lepšího na práci než blokovat jinak pokojnou demonstraci. A tím ve výsledku obtěžovat nejen její účastníky, ale i všechny ostatní, kteří by o víkendovém pochodu jinak sotva věděli.

Protože kdyby Pochod pro život nemusel čelit tomuto tlaku, proběhl by v klidu, v rámci zákona a bez větší pozornosti. Program by se odehrál, lidé by se rozešli a město by si jelo dál po svém.

Jenže bez Antify by nebylo co narušovat. A bez narušování by nebylo ani co hrát.

A tak tu máme situaci, kdy se z poklidné akce stává konflikt – ne proto, že by to bylo nutné, ale proto, že to někdo potřebuje.

Autor: Martin Cikán

Pozn. redakce: Autor pracuje s dokumenty získanými z druhé ruky, které jsou připisovány prostředí aktivistických skupin zapojených do blokád. Jejich autenticitu nelze nezávisle ověřit, jejich obsah však odpovídá pozorované praxi v ulicích.

Pro zachování transparentnosti jsou tyto materiály zpřístupněny k nahlédnutí:

Akční manuál https://drive.google.com/file/d/1eL-OhpW1ryyhhjvlZ_F_HO46pnaDLDb1/view?usp=sharing

Právní manuál: https://drive.google.com/file/d/166V7nXaUJyaP30oNjhO3wBjyVnH52zH5/view?usp=sharing

Čtenář si tak může udělat vlastní úsudek.