Článek
Tímto dala zelenou tomu, aby se návrh posunul dál — přímo do trialogu, kde se o jeho definitivní podobě bude vyjednávat mezi Radou, Evropským parlamentem a Evropskou komisí. Úředníci tvrdí, že oproti jde o „umírněnější“ návrh, protože povinné a plošné skenování soukromé komunikace do něj nakonec nepropašovali. Jenže realita je o dost méně uklidňující. Místo jednoho velkého digitálního Velkého bratra máme teď hned několik menších, sofistikovanějších a o to hůř kontrolovatelných.
Kdo si udělá čas a novelu skutečně čte, zjistí, že tzv. zjemnění spočívá jen v jazykové gymnastice. Povinnost skenovat end-to-end šifrované chaty tam opravdu není — zato v textu zůstává formulace, že poskytovatelé „musí vyhodnotit rizika své služby“ a zavést „účinná mitigační opatření“, pokud hrozí zneužití k šíření CSAM. Co je ta „mitigace“? To už návrh nechává tak šikovně vágní, že do ní lze schovat prakticky cokoliv: od filtrování obsahu přes povinné identifikace uživatelů až po klientské skenování ještě před zašifrováním.
Když zločince neodhalíte, aspoň omezte slušné občany
Je tu totiž jeden starý politický reflex: když si nevíte rady s těmi špatnými, zregulujte ty dobré. A právě to Chat Control ve své nové podobě dělá. Jak odborníci na kyberbezpečnost opakují už dva roky, skuteční predátoři online komunikaci přes komerční platformy téměř nepoužívají. Mají vlastní nástroje, vlastní šifrování, vlastní sítě, a pokud ne, velmi rychle na ně přejdou.
Kdo ale bude „mitigován“ spolehlivě, to je běžný uživatel. Ten, kdo posílá fotky dětem, dokumenty kolegům, intimní věci partnerovi, nebo, světe div se, prostě očekává, že jeho soukromý e-mail zůstane soukromý. V tomhle světle je Bruselem slibované uklidnění, že skenování nebude „plošné“, jen slabé uklidňovadlo. Když regulace nechává poskytovatele v roli policie, která musí vymyslet vlastní nástroje, aby prokázala poslušnost, je plošnost jen otázka obchodního modelu.
A to jsme zatím nemluvili o tom, že podle posledního znění regulace se opatření mohou vztahovat i na e-maily, cloudové služby nebo jakýkoli přenos dat, které poskytovatel vyhodnotí jako „rizikové“. Třeba jen proto, že nechce přijít o evropský trh.
Paradox digitálního dozoru: více stínu, méně světla
Největší paradox celé operace ale spočívá v tom, že důsledná kontrola komunikace nemá šanci vymýtit to, proti čemu údajně bojuje. Naopak: zkušenosti z regulovaných států ukazují, že přehnaný dohled jen žene lidi do prostoru, kam stát nedohlédne.
Je už vlastně jisté, že pokud se Chat Control dostane do národních legislativ v současné podobě, dočkáme se renesance starých dobrých offline metod. Sdílení dat přes flashky, AirDrop, USB disky, lokální mesh sítě nebo dokonce tištěné QR kódy není sci-fi. Je to realita zemí, které digitalizaci podmínily dohledem. A ti, kteří opravdu chtějí šířit nelegální obsah, už dávno přešli na technologie, které Chat Control 2.0 nedokáže ani detekovat, natož zablokovat.
Takže koho vlastně trestáme?
Největší obětí je důvěra
Z návrhu nakonec nekouká větší bezpečí, ale větší nedůvěra — v poskytovatele služeb, v úřady, v samotnou digitální infrastrukturu. Důvěra v to, že to, co napíšeme blízkým, zůstane mezi námi, nebyla nikdy slabší. A právě tato důvěra je podmínkou moderní digitální společnosti. Když zmizí, lidé se vrátí zpět: k offline komunikaci, privátním šifrovaným sítím, a nakonec i k tomu, aby se citlivé věci vůbec neříkaly online.
Na tohle všechno by si měli zákonodárci odpovědět dřív, než začnou skenovat komunikaci desítek milionů lidí ve jménu ochrany těch nejzranitelnějších. Protože výsledek může být přesně opačný: méně bezpečí, méně transparentnosti, více stínu.
A v tom stínu se vytratí i to poslední, co digitální generaci zbylo — pocit, že soukromí není jen technická volba, ale základní lidské právo.
Autor: Martin Cikán
