Článek
Kdysi, někdy v polovině 10. století, přišel český kníže a řekl – musíme do toho zmatku vnést nějaký pořádek.
Jsou tady svobodní a sobě rovní muži čeští, dědici. Mají majetky, polnosti, stáda a podobně. A umí se o to starat. Jsou tady vladykové, kteří staví hradiště a jsou si tak nějak rovnější. Jsou tady profesionálové, kteří pracovat neumí, zato mají skvělou výzbroj, umí to se zbraněmi a nechají se najímat za odměnu. Máme sněm, všichni jsou si rovní, a vlastně si fakticky rovní nejsou. Trochu okopčíme franský systém, protože se už nějakou dobu osvědčuje. Od zítřka prostě rozdělíme lidi na ty, kdo mohou nosit zbraň, a ty, kteří zbraň nosit nesmí. Ti beze zbraně budou živit ty se zbraněmi, a zbrojnoši jim za to (i ve vlastním zájmu) zajistí ochranu, aby mohli v klidu pracovat, aby jim nikdo nedrancoval statky a neničil úrodu. Samozřejmě bude také třeba živit úředníky, diplomaty, politiky a duchovní osoby.
Bylo to privilegium? A kdo to privilegium dostal? Jedni dostali privilegium nosit zbraň a jiní zase dostali privilegium nebojovat a jen v klidu vyrábět potraviny. Opravdu se nemohu rozhodnout, kterým z nich mám závidět.
Privilegovaný jsem odjakživa, a to doslova. Dostal jsem privilegium žít. Dostal jsem svůj prostor a čas, tělo, vzduch, vodu, jídlo, dostal jsem schopnosti a tak neuvěřitelnou škálu možností, že jich nikdy nedokážu úplně využít. Kvadrilióny možných existencí, kteří nikdy nebyli stvořeni a nenarodili se, takové privilegium nedostaly. Jsem šťastlivec a Stvořitel mne nepochybně miluje. Byl jsem vybrán panovníkem panovníků k existenci. Byl jsem povýšen do stavu žijících. Mám výsadu osobního rozhovoru se Stvořitelem kdykoliv a kdekoliv. Na to je jen jedna adekvátní odpověď. Poděkování, láska a služba.
Latiníci tomu stavu říkají Lex privata – osobní výsada. Ta není automatická, musí být udělena tím, kdo ve svém resortu udělovat může. Mně udělena byla a pohybuji se jen mezi sobě rovnými – existujícími.
Výsada nemusí být vždy výhodou. Může být pouze jiným modem služby. Král dostal privilegium narodit se ve správné dynastii, ve správném pořadí a čase. Ale očekává se od něho služba, kterou mu opravdu nezávidím. To se týká i šlechty a dalších privilegovaných osob i subjektů.
Někteří z nás dostali privilegium víry. Privilegium poznat Pána, uvěřit a dát svému životu smysl. Mnozí privilegium víry nedostali. S tím privilegiem se váže spousta starostí, zodpovědnosti, závazků a pravidel. Ostatně, jsem si o toto privilegium řekl. A zde kupodivu nemohu říci, že mnozí dostali privilegium nevěřit nepoznat Pána a netrápit se tím, co se k tomu váže. To privilegium není, to je jen nevyužitá možnost. Součástí víry je privilegium věčného života v Božím království a cokoliv kromě toho privilegiem není.
Vše, co existuje, bylo stvořeno z Boží lásky. Je tato láska privilegiem? Myslím, že není, protože je podmínkou stvoření a proto, že je nabízena každému. Pokud je privilegium výsadou, pak nemohou být vysazeni všichni, ale jen někteří. Ve škole jsem měl výsadu sedět v poslední lavici, někteří měli výsadu sedět v první lavici, ale chodit do školy, to žádná výsada nebyla, to postihlo úplně každého.
Žijeme uprostřed bizarního pokusu o svět bez privilegií. Panovníky jsme zrušili, aby neměl kdo privilegia udělovat. Šlechtu jsme zrušili, aby nebyli žádní privilegovaní. Výsady a výhody se neudělují, ty si musí každý vydobýt sám. Politici, vládci, oligarchové, úředníci, vedoucí, ředitelé a předsedové, ti všichni si to vydobyli a urvali pro sebe a nemusí tím a proto nikomu sloužit. Není to výsada, je to kořist. A kořist je atributem zvířecího pralesního světa. Boha jsme zrušili, aby nebyl nikdo, kdo by nám mohl něco darovat, včetně života a světa. Vše vzniklo náhodně a není třeba být někomu vděčný a zavázaný. Nedostáváme privilegia, a tudíž nemusíme nikomu sloužit. Když není nikdo povýšený a privilegovaný, jsme na tom všichni stejně.
Kupodivu na tom ale všichni stejně nejsme. Ta náhoda nás udělala každého jinak vybaveného silou, schopnostmi, jiným tělem, jiným zdravím a délkou života. Každý jsme se narodili jinde, v jiném prostředí, měli jsme každý jinou východu a jiné materiální i bezpečnostní zajištění. Mnozí jsou chytřejší, silnější a schopnější, než já. Ale když to není privilegium, je to nespravedlnost. Evoluce je nespravedlivá. Náhoda je nespravedlivá. A když není Bůh ani jiný pán, není komu tu nespravedlnost vyčítat? Z toho kouká opravdu kolosální celoživotní deprese. Náhoda je podivný pán. Neosobní, nespravedlivý, svévolný, nevyzpytatelný, nepředvídatelný a nemilosrdný tyran. Náhodě se nelze zavděčit, nelze si u ní nic vysloužit ani koupit.
Kupodivu jsme se nezbavili závazků a faktu, že někomu sloužíme. Někomu, kdo není privilegovaný k tomu, aby tu službu nárokoval, kdo si ji prostě vynucuje nejrůznějšími metodami, nátlakem, vydíráním, podmiňováním naší existence.
Zavedli jsme volby, aby ti, kdo tvoří zákony a vymáhají jejich dodržování, k tomu měli jakousi legalitu. Privilegium jsme nahradili legalitou. Jenže se rychle ukázalo, že místo na kandidátce či zvolení do funkce je jakousi obdobou kořisti. Musíme si to vybojovat a urvat. A k tomu jsou někteří nespravedlivě schopnější a vybavenější, než ostatní. Konkurence musí být zakousnuta a zardoušena, zahnána na útěk. Poskytuje ukořistění mocenského postu nějakou legalitu? Zavazuje ukořistění postu někoho k službě ostatním? Zavazuje ty s mečem moci, aby bránili ty bez meče? Zavazuje je, aby měli na zřeteli prospěch obce či státu? Údajně ano, ale to jsou jen formální kecy. Všichni víme, jak je to doopravdy. O chování kořistníků a samozvanců rozhoduje jen síla, zuby a drápy těch druhých kořistníků.
Kořist je atributem pralesa, o tom není pochyb. Pralesu vládne náhoda. Je tedy privilegium atributem civilizace?
Alexander Hamilton, spolupracovník George Washingtona, razil zajímavou teorii. Tvrdil, že ti, kdo se narodili chytří či schopní, mají přirozené právo ovládat ostatní a poroučet jim. To právo nedostali od žádné oprávněné osoby, ale od náhody. Tak, jako medvěd dostal zuby a drápy a má tedy právo libovolně lovit v pralese. Hamiltonovi – medvědovi, udělila náhoda jistou výhodu, ale stěží výsadu. Nevytvářel civilizaci, ale prales.
Moje zahrada také jeví neustálou tendenci být pralesem, kterému vládne ta náhodou silnější vegetace. Zahradu z ní může udělat jen zahradník, tedy ten, kdo v sobě nese ideu šlechtění. Znakem zahrady je totiž ušlechtilost, bez ní nejde o zahradu, ale o džungli. Ušlechtilost není jen tak cokoliv, co si svévolně vymyslíme, že by mělo být ušlechtilostí. Přitom ušlechtilé rozpoznáváme všichni přibližně stejně. Ušlechtilost tedy musí mít nějaký vzor, zdroj, nějakou základní ideu, něco nebo někoho dokonale ušlechtilého, co se otisklo i do každého z nás. V mé zahradě není ušlechtilé jen to užitečné, co nese plody. Kdyby bylo, pak by se stále jednalo o prales, a já bych jen jiným způsobem lovil kořist. Do mé zahrady se promítají nějaké vzorce a struktury. Pěstuji květiny pro krásu a pro potěchu, lákám zpěvné ptactvo a krásné motýly. Usiluji o něco, čemu říkáme harmonie. O soulad užitečného a krásného. Vnímám, že harmonie je možná jen tam, kde žádný druh není dominantní a nediktuje celé zahradě. Nedělá z ní prostředí výhodné jen pro sebe. Má zahrada je plná vymezování, ale i vzájemného doplňování a prolínání. To, co nese atributy pralesa, náhodnou schopnost vše ovládnout, sobecky využít k vlastnímu růstu a zničit konkurenci, to omezuji nebo vylučuji. Uděluji druhům výsady na určitém teritoriu. Ale kde se ve mně vzala schopnost to rozeznat a dělat? Co mi dává právo to dělat?
Skutečnost, že jsem zahradníkem, mi nedala žádná náhoda. Zasahovat, vymezovat a panovat kvůli harmonii a šlechtění je nepřirozené. Přirozené je chovat stádo a zřídit pole kvůli užitku a jiným druhům kořisti. Ale zahrada? Jsem pánem zahrady a rozhoduji na jejím teritoriu o životě a smrti, o omezení a růstu. Nejsem ale pánem smrti, nejsem pánem růstu a života. Zalévám nebo vysušuji, vytvářím podmínky, ale nejsem pánem počasí. Vlastně tak úplně nepanuji, spíše spolutvořím a spolupracuji na projektu, který se do mne odněkud promítl, a já vnímám, že je správný. Vnímám, že to není projekt pralesa a nějaké přirozenosti. Je v tom mnohem více civilizace a já jsem to vnímání nedostal náhodou.
Být zahradníkem je privilegium omezeného panování spojeného se službou. Je to výsada, která souvisí s mým stvořením a se Stvořitelem. Jsem ten, kdo má ideu ušlechtilosti vnášet do pralesa a naplňovat ji, ale já jsem žádnou ušlechtilost nevymyslel. Tu ideu jsem dostal jako výsadu, které říkáme majestát. Ano, i být zahradníkem je majestát. Je to moc udělovaná přiměřeně ke službě, jaká se ode mne žádá.
Alexander Hamilton nebyl zahradníkem, byl lovcem a šel po kořisti. Zřizoval plantáže, ne zahrady. Ve stejném duchu formoval i stát a zemi. Jako lovecké teritorium kvůli kořisti a užitku. Nevnášel do světa žádnou ušlechtilost, jen sofistikovanější darwinismus. Jak se to pěkně rýmuje. Výhoda – náhoda. Výsada – zahrada.
Zahrada nevznikne bez zahradníka a my si musíme položit otázku, zda chceme žít v zahradě nebo v Hamiltonově pralese. Zahrada, tvorové a rostliny v zahradě, si se zahradníkem nejsou rovné. Tvorové v lese si nejsou rovní s lovcem a predátorem, ale jsou si rovní v tom, že jsou všichni kořistí. Jejich rovnost je podmíněna existencí predátora.
Také v republice jsme si všichni formálně rovní. Ale všichni nemáme zuby a drápy. Všichni nejíme maso ani všichni nežvýkáme trávu. To svépomocí zařídit nedokážeme. Vysvětlovat dravcům ideu spolupráce a harmonie je marné. A pak se všichni diví, že se jim republika před očima mění v prales, a z většiny sobě rovných je zase kořist. Dravci z pralesa zahradu neudělají, i kdyby jich byly plné kandidátky.
Levičáci nás nabádají, abychom se my, co jsme v pralese kořistí, sjednotili, vyhnali a zničili predátory a nastolili v lese mír. Abychom ze světa udělali les, v němž budou ve shodě vládnout ti, co mají jen hlodáky a stoličky a nežerou maso. Jenže i zajíci a jeleni se pak porvou o lepší trávu. I pak se budou rostliny a stromy přetlačovat a soupeřit o více slunce a vláhy. Zvítězí trní a ostružiny a zadusí všechno ostatní. Nebude to o nic víc spravedlivé, než teror masožravců.
Chce to pána. Pána nadaného ušlechtilou ideou, porozuměním pro harmonii celku a vybaveného právem i mocí omezovat, vymezovat vyřezávat a zařezávat, sázet, přidělovat teritoria jménem toho záhadného vzorce civilizace. Chce to pána s majestátem. A takový majestát se nedá odvodit od nikoho jiného, než od stvořitele projektu a od samotné podstaty ušlechtilosti, kterou je láska. Zahradník, i ten politický zahradník, stačí jeden, ale musí mít majestát. A majestát je privilegium. Je-li zahrada velká, musí mít výsadu určovat spolupracovníky nadané stejnou ideou zahrady a její harmonie. Samozřejmě to začíná panováním, tedy panstvem, ale samotné panování je atributem pralesa. Panstvo se musí stát šlechtou.
Esence ušlechtilosti se nenachází u nás. Nachází se kdesi nad námi. Majestát - privilegium zahradníka či krále, si nemohu uzurpovat, nemohu se ho naučit, vydobít ani ho koupit. Mohu to jen dostat shora. Nezaslouženě, ale ne nespravedlivě, protože Pán ušlechtilosti a moci je současně tím, kdo rozhoduje o tom, co je spravedlivé.
Bez Boha není a nebude majestát, tedy privilegium krále či zahradníka. Bez krále a Boha nebudou privilegia elit. Bez elit, Boha a krále bude jen nespravedlivá náhoda a nespravedlivá rvačka, nespravedlivé výhody a nespravedlivé kořistění. Tak, jako bez zahradníka nebude zahrada, nebude bez privilegií a majestátu civilizace.
Bez privilegií nebude služba a oběť. To znamená, že nebude lidské společenství, jehož vznik vyžaduje službu a oběť. Když nebudou privilegia hlavy rodiny, nebude ani rodina. Když nebude privilegium být mužem či ženou, nebudou ani muži ani ženy. Když nebude privilegium být dítětem, nebudou žádní dospělí. Když nebude privilegium být bílý nebo černý, bude svět bezbarvý.
Kdo si jako první přál, aby nebylo privilegium být jediným Bohem? Kdo si přál, aby Bohem mohl být i on? Kdo si přál a přeje, aby božství bylo jen kořistí, kterou si může urvat a prosadit on sám? Komu jsme to skočili na špek tím, že toužíme sami rozhodovat o tom, co je spravedlivé? Komu jsme to skočili na špek, když se snažíme dosahovat rovnosti ve světě, kde si nikdo s nikým není, nebyl a nikdy nebude rovný? Ten, který se vždycky prozradí tím, že neumí tvořit, jen znetvořuje.
Je to jednoduché – zdrojem ušlechtilosti je Bůh. Bůh poskytuje ideu ušlechtilosti jako výsadu – privilegium a majestát různým druhům zahradníka. Jedním druhem zahradníka je král.
Majestát – můj je stát. Jako je moje zahrada, jsem-li zahradníkem.
Na privilegiu není nic nespravedlivého, pokud není nespravedlivá existence Boha. Bůh je odůvodněním výsad a privilegií a je jedinou zárukou spravedlnosti, protože je i jediným měřítkem spravedlnosti. Jedině Bůh zajistí, aby privilegium bylo i beneficiem.
Monarchie bez privilegií je jen prázdné slovo. Svět bez monarchie nebo teokracie, je jen velká stoupa, kde vše směřuje do nicoty. Monarchie a teokracie bez Boha jsou nemyslitelné. Nejsou to jen systémy, protože systém nepotřebuje majestát a vždy ho ovládnou dravci. Výsady bez služby jsou jen výhodami atributem kořistění. Jsou přízrakem Otesánka, který má tak strašný hlad, že sežere celý svět a protože ani to mu nepomůže, sežere nakonec i sám sebe. Bez privilegia stvoření, které začíná u Boha, nemáme nejen právo, ale ani možnost existovat. A Bůh nás nestvořil proto, že by potřeboval kořist nebo užitek. Bůh nestvořil prales, ten vznikl skrze nás, lidi, a skrze dědičný hřích. Bůh stvořil zahradu Eden.
Otevřeme oči a přijměme zcela jasnou a všem dostupnou pravdu. Nikdy nebude svět k žití bez výsad skupin a jednotlivců, bez privilegií. Ti, kdo mají jen výhody, svět k žití nezajistí a nevytvoří. Nehraje se o existenci privilegií, ta nikdy existovat nepřestala. Ovšem privilegium je něco, co musí být uděleno. Hraje se o to, zda budeme privilegia odvozovat od Boha a přijmeme řád, civilizaci i spravedlnost, nebo zda místo udělených výsad zvolíme ukořistěné výhody, budeme žít v pralese ve strachu a v depresích a stěžovat si na nespravedlnost.
Není to lehké. Pokud totiž přistoupíme na existenci Boha a Stvořitele, přistupujeme i na to, že by bylo zcela spravedlivé, abychom neexistovali. A v tu chvíli se i pouhá a nahá existence každého z nás stane výsadou a privilegiem. Možná nás pak slovo privilegium přestane pobuřovat, a možná i poděkujeme.
Autor: Jan Drnek
