Článek
Po letošních parlamentních volbách se česká společnost opět ocitla v období hledání – hledání důvěry, autority i smyslu pro službu, který by přesáhl osobní či stranické zájmy.
Mnozí cítí, že v atmosféře vyčerpaného parlamentarismu, marketingových kampaní a krátkodobých kalkulů se z veřejného života vytrácí velikost – ono tiché přesvědčení, že moc je především službou.
Není proto bez významu připomenout si dnes slova, která sice nikdy nepadla, ale která mohla – a možná měla – zaznít.
Následující text je fiktivní inaugurační projev prezidenta Dr. Ladislava Rašína, jak jej ve svém románu Žába na prameni napsal Jan Drnek.
Rašín, syn jednoho z otců zakladatelů republiky, zde promlouvá ve světě, který se vyhnul mnichovské katastrofě a stojí před volbou mezi republikánskou demokracií a návratem k monarchii.
A přesto – nebo právě proto – jeho slova o zodpovědnosti, autoritě, idejích a nebezpečí rozmazlené demokracie znějí v roce 2025 až překvapivě aktuálně.
Nabízíme je našim čtenářům nikoli jako politický komentář, ale jako zrcadlo – abychom si znovu položili otázku, komu a čemu dnes vlastně sloužíme.
"Téhož dne, v pondělí 27. července 1942 promluvil prezident Dr. Ladislav Rašín ve Sně-movně národů k českým, slovenským i federálním poslancům. Ve své nástupní řeči pravil:
Dámy a pánové, poslanci.
Demokracie je velkým darem civilizace. Nikdy v lidských dějinách nežilo takové množství lidí v politických systémech, které jim umožňují chovat se, myslet, mluvit a psát svobodně, v souladu s jejich vlastním svědomím nebo zájmem. Tato svoboda nás nabíjí kreativitou a chutí tvořit. Silný a dobře spravovaný stát je povinen vytvářet pro tuto naši práci a tvorbu před-poklady, cesty a nestranná, pro všechny stejná pravidla. Proto jsou demokratické země na-konec vždy bohatší a silnější, než diktátorské režimy. Demokracie má však také svá úskalí. Thomas Jefferson kdysi řekl – Demokracie je, když tři vlci a ovečka hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře vyzbrojená ovečka odmítá hlasovat. Pokud máme být ovečkou, tedy buďme dobře vyzbrojenou ovečkou.
Říkáme, že moc vychází z lidu, že vlády, a lidmi zvolení poslanci, mají za úkol udělat a zařídit to, co si lid, který je zvolil, přeje. Ale kdybychom se zeptali všech občanů našeho státu na to, co si vlastně opravdu přejí, a kdybychom mohli lidem píchnout nějaké sérum pravdy, kdyby alespoň na chvíli hovořili opravdu upřímně, od většiny z nich bychom se pravděpodobně dozvěděli, že jejich skutečnou touhou je nedělat nic, nenamáhat se, nemít žádnou odpověd-nost, být chráněni před každou nepříjemností a mít všeho dostatek. Od další, chvála Bohu menší skupiny občanů bychom se dozvěděli, že jejich zájmem je ovládat druhé lidi a poroučet jim a ponižovat je. Jen nepatrný počet občanů by nám pravděpodobně po pravdě řekl, že touží něčemu společnému a vznešenému sloužit do roztrhání těla, bez ohledu na zisk a vý-hody, že touží po tom, aby jejich život měl obecně platný smysl.
Tak to ovšem s lidstvem je a bylo vždy. Naše národy v tom nejsou o nic lepší nebo horší, než jiné národy. Jsme pouze nedokonalí lidé. Kdyby vlády a parlamenty měly vyhovět skutečným touhám a přáním většiny svých voličů, naše civilizace by rychle degenerovala v poživačné líné stádo, které by jiní honili bičem, dojili a občas zahnali na jatka. Naše demokracie by se rychle proměnila v bezzudnou anarchii, kde by platil jen zákon silnějšího. Přání lidu a pro-spěch lidu, zdaleka není totéž. Naše civilizace a naše demokracie prosperuje právě tehdy, když v jejím čele stojí muži a ženy, kteří mají vizi, myšlenku a ideu, kteří těmto svým hodno-tám a vizím slouží a prosazují je v politickém boji, často i přes odpor a tak říkajíc – proti srsti svých voličů. Demokracie funguje, když zájmy a ideje jsou v rovnováze a v harmonickém sou-ladu. Demokracie funguje a prosperuje tehdy, když se vlády tak úplně neřídí tím, co chce volič, ale tím, co je pro celek dobré, když slouží voličům tím, že je kultivují i přes jejich odpor, že je k něčemu dobrému vedou a třebas i nutí. Demokracie funguje tehdy, když má ve svém čele skutečné autority, které se nebojí lid, společnost i národ formovat. Ale ten, kdo formuje, stojí často na hraně pokušení diktovat.
V posledních deseti letech jsme byli všichni svědky toho, jak v sousedním Německu získala moc nacistická diktatura. Adolf Hitler nezačal ihned s represemi. Slíbil, že bude sloužit ně-meckému národu a pozdvihne jej k slávě a velikosti. Viděli jsme, že šikovný manipulátor, který má lákavou vizi, dokáže přimět voliče, aby jej dobrovolně zvolili. Dalo by se říci, že nacismus, jakkoliv byl odpornou ideologií, vyrostl a dostal se k moci právě z vůle německého lidu. Kdyby byly dnes v Německu volby a kdyby nacistická strana nebyla zakázána, našlo by se ještě mnoho Němců, kteří by Hitlera volili. Ani systém, v němž se volby opakují vždy po
několika letech, není zárukou prospěchu voličů, neboť ti mohou být zmanipulováni a dezin-formováni. Poslanci, volení jen na pár let, mohou být tím spíše motivováni, aby nepracovali pro lid a národ, ale aby využili těch několika let k práci na vlastním prospěchu. Korupce a podvody, zneužívání politické moci, to přece známe. Ani nám to není cizí. Ne pro Němce, ale právě pro nás a ne náhodou bylo Masarykem vymyšleno heslo: Nebát se a nekrást. Mnozí ale čtou nepozorně a Masarykovo heslo pochopili jako: Nebát se krást.
Sálem zašuměla vlna smíchu a pobavení. Rašín se na chvilku odmlčel a pak pokračoval.
Z výše řečeného vyplývá, že pojistkou demokracie není samotný lid, její voličstvo, ale charakter idejí, hodnot a myšlenek, kterým chtějí sloužit ti, kteří nás žádají o naše hlasy. My dobře víme, že ti, kterým dáme svůj hlas a které zvolíme, budou muset často jednat proti našim lenivým a pohodlným, sobeckým nebo i horším zájmům, že nám jejich nařízení a vláda půjdou často proti srsti, že nás budou muset omezovat a nutit. Máme jedinou záruku, že toto omezování a nucení bude nakonec k našemu dobru. Tou zárukou je vědět, komu a čemu, jaké myšlence a ideji ten který politik hodlá sloužit a zda to myslí opravdu, a nepře-tvařuje se. Toto je věc, kterou musíme důkladně zkoumat, než dáme svůj hlas. Jde totiž o to, aby strany na svých kandidátkách předkládaly lidu k volbě jen samé skutečné elity. Odborné, vzdělané, zodpovědné, mravné a ušlechtilé autority. Nikdo jiný na kandidátku nepatří.
Vůle lidu je sama o sobě nespolehlivá. Mnoho voličů je neinformovaných, mnoho voličů pod-léhá laciným heslům a líbivým nabídkám, včetně mne samého. Mnoho voličů fanaticky slouží svým stranám, jako by to byly náboženské sekty nebo podnikatelské firmy, které je živí. Žádná strana nemůže reprezentovat celý národ, právě proto, že je to jen strana, jen část celku národa. Základem státu nejsou strany, ale ideje. Zárukou demokracie tedy není lid, nej-sou to politické strany a jejich soupeření, není to opakování voleb. Zárukou demokra-cie je idea služby. Něco musí stát nad volbami. Když to není panovník, pak se politici a voliči všech stran musí shodnout na idejích, které jsou mimo jakoukoliv volbu, které jsou vol-bou nedotknutelné, které platí vždy a pro každého kandidáta a politika, včetně prezi-denta republiky.
Není malé a velké služby. Každý jsme byli Prozřetelností postaveni přesně tam, kde sloužit máme. Nikdo není zbytečný. Nezáleží na tom, v jaké třídě, jakém národu, rase a společenské vrstvě jsme se narodili. Není jedno vznešené a druhé ponižující. Není, pokud sloužíme témuž. A to, čemu budeme sloužit, musí být dobré. Ne jen pozitivní, užitečné nebo výhodné, ale dobré. Dobré pro náš národ i pro ostatní národy. Vláda má právo vyžadovat oběti jen tehdy, pokud je její služba a základní idea dobrá.
Jsem konzervativní politik v poměrně bohaté zemi, ale nehoruji pro sociální stát, který roz-mazluje líné a neschopné. Jsem však soucitný, a věřím, že skutečně nemohoucím se má po-máhat. Ale pomáhat jim, nemá být věcí ministra. To má být věcí lidí, kteří v okolí postiženého žijí. To má být věcí obce a společenství, které se drží dobrých idejí.
Jsem nepřítelem diktátorů a utlačovatelů. Na druhé straně, blahobyt a život bez problémů není vždy dobrem. Mám-li vychovat syna k jeho dobru, nemohu ho jen hladit po vlasech a přehlížet jeho chyby. Nesmím ho ale trestat jen proto, že mám špatnou náladu nebo, že mu chci ukázat, kdo je tu pánem. Nemohu ho ušetřit krizí a neúspěchů, výtek a příkazů. Musím jej provést zkušeností nedostatku, zklamání, bolesti, strachu i trápení. Jsem jeho průvodce po skutečném světě a chci, aby o něm věděl vše důležité, aby si vše prožil a zakusil sám. Pak vím, že mi porozumí. A toto je i správný vztah mezi národem, a jeho elitami, mezi lidem a jeho autoritami. Jsme-li jednou zvoleni, veďme národy tak, aby byly silné a odolné, aby nám nakonec mohly porozumět a ocenit naši službu. Veďme je tak, aby rostly a vyzrávaly, moud-řely a byly hrdé. Nerozmazlujme je, ale také je netýrejme jen proto, že chceme zakoušet pocit moci. Lidé se nám svou volbou svěřují. Nepokřivujme tedy národ a nesvádějme ho ke zlému a sobecnému jednání. Funkce je služba, ale zakažme si jednou pro vždy sloužit jen sami sobě, svým majetkům a zájmům. Neučme národ špatným návykům. Můj syn si nemůže každé čtyři roky vybrat jiného otce. Lid si každé čtyři roky vybírat může. Kdyby si můj syn mohl vybírat, vybíral by nedospěle, jen podle hlediska, kdo na něho bude hodný a všechno mu dovolí a dá. Vyrostl by z něho nezodpovědný rozmazlenec, který by nikdy nedospěl. Nehrozí totéž na-šemu lidu, který si vybírat může? Je náš lid skutečně dospělý a moudrý nebo se podobá spíše mému synovi? Nebylo by pro lid lépe, kdyby měl jednoho skutečně dobrého otce bez mož-nosti změny? To jsou otázky, které mne trápí, jakkoliv se cítím být demokratem, a jakkoliv bytostně nesnáším diktátory.
Kdyby dobrá moc vycházela z lidu, musela by lid zavazovat k zodpovědnosti a to se neděje. Kdyby dobrá moc vycházela zdola, museli bychom tam dole nacházet samé autority a mravní i intelektuální elity. A to nenacházíme. Moc není vždy dobrá, bývá i zlá. Moc vychází odněkud odjinud a my na ní získáváme podíl, když se uvolíme jí sloužit. Proto potřebujeme moudré lidi a instituce, které mají tisícileté zkušenosti s rozpoznáváním dobré a zlé moci. Proto, aby-chom sloužili té dobré moci a odmítali tu zlou, která se jako dobrá či prospěšná jen tváří. Nejsme automaticky ti dobří, ale stáváme se takovými, jaká je moc, které sloužíme. To, že nás lid zvolil, nás zavazuje, ale ne k čemukoliv. Nestačí naučit se někoho ovládat, jako to umí nacisté a komunisté. Musíme umět vládnout, jako to uměl otec vlasti Karel IV. Ona dobrá moc musí být naším skutečným otcem. Takovou moc nemůžeme vyměnit, taková moc nevy-chází zdola a z lidu, taková moc je zárukou, že to s námi někdo myslí dobře, jakkoliv nás právě jeho výchova bolí. Umění dobré vlády není ničím jiným, než uměním služby takové dobré moci.
Dvacet let jsme se pyšnili tím, že jsme se zbavili okovů monarchie a máme demokratickou republiku. Velkou Británii by si asi málokdo dovolil nazvat nedemokratickou zemí. Je to přímo vzor demokracie, a přesto má ve svém čele krále. Francie byla naším vzorem demo-kracie a republikanismu a dnes se tam lidé vraždí na ulicích v krvavé občanské válce. Dalo by se říci, že ve Francii dnes uplatňuje moc lid. Němci, Maďaři nebo Poláci si jako ideu zvolili národ a sloužili mu. Podle této ideje si zvolili své vůdce, a vedlo to k agresi, k nesnášenlivosti a k válce. Rusové si jako ideu zvolili lid, uvěřili v sílu a moc mas, a dnes otročí nelidskému diktátorovi, který nás ohrožuje svou agresí. Je těžké se v tom vyznat a nikdo nám neporadí. Musíme ten oříšek rozlousknout sami. Revolucionáři a liberálové všeho druhu rádi osvo-bozují, ale občas to přeženou a osvobodí i síly a myšlenky, které měly zůstat spoutané, aby neškodily. A pak se diví, že ony osvobozené zlé síly převezmou jejich revoluci a všechny osvoboditele i osvobozené zase rychle zotročí. Civilizace je svět svobody, v němž šelmy zůstaly v klecích. Proto existují konzervativci, tedy lidé, kteří dohlížejí na to, aby zlé síly a myšlenky zůstaly spoutané a nebyly osvobozeny. Protože právě to je největším úspě-chem tisícileté evropské civilizace. Rozeznání a spoutání zlých sil v nás, v lidech. V masách i v elitách. A tento civilizační aspekt nesmí být ztracen, jinak bude ztracena sama civilizace. Vždyť osvobozovat se začalo někdy před rokem 1800. Stačilo jedno století liberalismu a osvobozené běsy rozpoutávají celosvětové peklo. Již podruhé za dvacet let. Co bude dál při takovém zběsilém osvobozování? Říkám to proto, abyste pochopili, proč se počítám ke kon-zervativcům.
Čekají nás závažná rozhodnutí. Nás, zvolené politiky i lid, tedy naše voliče. Budeme se muset rozhodnout, zda se, po téměř třech desetiletích samostatnosti, opět dobrovolně staneme součástí většího státního celku. Malodohodové federace. Nemusíme to udělat, ale pak bude zodpovědnost za osud národa jen a jen na nás. A víme, jakým silám budeme muset čelit sami. Můžeme to udělat a pak budeme muset čelit nevůli části vlastního voličstva, tedy lidu. Bu-deme muset vysvětlovat a zdůvodňovat. Nemůžeme se nadále vykrucovat a odkládat roz-hodnutí, jen kvůli tomu, abychom neztratili některé voliče a jejich hlasy. Tváří v tvář budouc-nosti není taktizování na místě. Chápu, že strany pracují k svému vlastnímu prospěchu. Ale
ne na úkor celku, ne na úkor našich národů a státu. To jako prezident nedovolím, protože takový prospěch by žádným prospěchem nebyl. I strany musí být připraveny něco obětovat, protože bez státu by nebylo ani stran. Bez pravidel pro všechny stejných by se nedal hrát ani fotbal. Zájem a touha jednoho fotbalového týmu zvítězit, nesmí stát nad pravidly pro všechny, protože to by znemožnilo hru samu. A hra, kultivovaný zápas pod kontrolou strážce pravidel je cosi vyššího a významnějšího než týmy či strany. Brzy nastane čas říci jasně, ano či ne. Proto jsem tak dlouze hovořil o demokracii a o moci. Děkuji za pozornost"
Redakční tým Koruny České
Zdroj:
Žába na prameni, Jan Drnek, 2016 , Naše vojsko
