Koncesionářské poplatky jako poslední hráz demokracie

Česká demokracie se ocitla v dalším smrtelném nebezpečí. Tentokrát nejde o obsazování úřadů, nezávislost soudů nebo podezřelé zakázky. V sázce je záležitost mnohem citlivější: právo občana pravidelně platit České televizi a Českému rozhlasu, ať už jejich služeb využívá, či nikoliv. Naštěstí máme Milion chvilek pro demokracii, jehož představitelé včas pochopili, že svobodná společnost potřebuje odhodlané obránce. Co může být lepším symbolem občanské statečnosti než tisíce lidí, kteří vyjdou do ulic hájit zachování povinných plateb?

V neděli 25. října 2026 se proto pražské Staroměstské náměstí zaplnilo demonstranty požadujícími ochranu veřejnoprávních médií. Zazněla naléhavá varování před jejich politickým podřízením, nechyběly české vlajky, transparenty ani tradiční společné zpívání hymny. Organizátoři oznámili pokračování protestů a další velké shromáždění na Letné. Podobná vystoupení se konala také v Brně, Plzni, Hradci Králové a dalších městech. Do protestního hnutí se zapojili studenti, akademici i zaměstnanci dotčených institucí. Na 3. listopadu byla ohlášena celodenní stávka pracovníků České televize a Českého rozhlasu (Svozil a Holečková, 2026; ČTK, 2026a).

Před občanskou mobilizací takového rozsahu je nutné smeknout. Zvláště když si uvědomíme, že účastníci nevyšli do ulic za vlastní finanční prospěch. Naopak. Bojují za zachování systému, který jim pravidelně ukládá povinnost přispívat na provoz institucí, jejichž služby mohou docela dobře ignorovat. Takové odhodlání zasluhuje uznání a otevírá pozoruhodnou otázku, zda by obdobná iniciativa neměla vzniknout rovněž na obranu dalších daní, odvodů a poplatků, jejichž případným zrušením by mohla utrpět některá veřejně prospěšná instituce.

Ve skutečnosti však demonstranti upozorňují na problém, který nelze odbýt výsměchem. Vládní záměr převést financování médií veřejné služby pod státní rozpočet skutečně vytváří riziko jejich závislosti na momentální parlamentní většině. O rozpočtové položce se totiž vyjednává jinak než o zákonem stanoveném příjmu. Kdo přiděluje peníze, získává přinejmenším možnost nepřímo ovlivňovat jejich příjemce. Právě proto si Česká televize i Český rozhlas zaslouží ochranu před politickou svévolí.

Zbývá ovšem drobná otázka, kterou demonstrace poněkud zastínily. Je současný systém opravdu tak dokonalý, že jej musíme hájit v nezměněné podobě?

Spisovatel Jan Drnek se této otázce věnoval již v září 2025 v článku Zpoplatnění Kocourkova. Jeho úvaha vycházela z pozoruhodné vlastnosti českého poplatkového systému: rozhodující není skutečné sledování televizního nebo rozhlasového vysílání, nýbrž možnost jeho příjmu. Rozšíření zákonné definice přijímače na další elektronická zařízení tento princip ještě zvýraznilo. Mobilní telefon nebo počítač se tak může stát důvodem poplatkové povinnosti, přestože jeho majitel nemá o televizní produkci sebemenší zájem (Drnek, 2025).

Jan Drnek si pomohl úmyslně přehnaným příměrem. Podobnou logiku bychom podle něj mohli uplatnit také na majitele kuchyňských nožů a požadovat, aby dokazovali, že se s nimi nedopustili vraždy. Samozřejmě nejde o právně souměřitelné situace. Poplatek není trestním obviněním a existence přijímače má v zákoně jiný význam než vlastnictví potenciálně nebezpečného předmětu. Příměr však vystihuje autorovu hlavní výhradu: občan musí v určitých případech aktivně prokazovat, že se na něj zákonná povinnost nevztahuje, místo aby poskytovatel služby dokládal, že ji dotyčný skutečně odebírá.

V Drnkově pojetí jde o jeden z projevů administrativního Kocourkova, jehož obyvatelé postupně ztrácejí schopnost rozlišovat mezi možností něco vykonat a skutečným vykonáním. Někdo by mohl namítnout, že veřejnoprávní vysílání není obyčejnou komerční službou. Jeho společenský význam může spočívat právě v dostupnosti pro všechny, včetně lidí, kteří je momentálně nesledují. To je legitimní argument. Sám o sobě však neodpovídá na otázku, proč má být zvolen právě tento způsob financování a jaké povinnosti z něj vyplývají pro příjemce vybraných prostředků.

Také Koruna Česká v březnu 2025 označila změnu za formu nepřímého zdanění přístupu k internetu, kritizovala dopady na podnikatele a upozornila na nedostatečné záruky objektivity i kontroly hospodaření. Současně připustila potřebu reformovat financování mediálních služeb v digitálním prostředí. Přednost však dávala individuálnímu zpoplatnění internetového vysílání před plošným rozšiřováním povinností (Koruna Česká, 2025).

Člověk by snadno nabyl dojmu, že monarchisté tehdy stáli na opačné straně dnešního sporu než organizátoři chvilkařských demonstrací. Jenže do české politiky mezitím vstoupila okolnost, která dokáže spojovat i zdánlivě nesmiřitelné názorové proudy. Tou okolností je vláda Andreje Babiše.

Vládní koalice ANO, SPD a Motoristů se rozhodla zrušit dosavadní poplatky a nahradit je financováním ze státního rozpočtu. Samotný návrh představoval dostatečně závažnou změnu, aby si zasloužil rozsáhlou odbornou diskusi. Koalice však zvolila poněkud temperamentnější postup. V noci z 23. na 24. října se Poslanecká sněmovna pustila do vyčerpávajícího jednání, jehož vyvrcholením bylo hlasování naplánované na sobotní 4:36 ráno. Opozice neprosadila zamítnutí předlohy ani její vrácení vládě k přepracování, takže návrh postoupil do dalších fází legislativního procesu (Doubravová, 2026).

Česká parlamentní demokracie tím získala další nezapomenutelný okamžik. Zatímco většina obyvatel poklidně spala, jejich zástupci sváděli zápas o samotné principy svobodného zpravodajství. Vládní poslanci argumentovali splněním volebního slibu, opozice varovala před ohrožením nezávislosti médií a předseda Sněmovny Tomio Okamura poskytl celé záležitosti potřebnou časovou originalitu.

Právě takové okamžiky připomínají, proč občanská společnost potřebuje organizace schopné probudit veřejnost. Kdyby totiž nebylo Milionu chvilek, mohl by se občan v sobotu ráno probudit s nepříjemným zjištěním, že jeho povinnost platit poplatky je vážně ohrožena. Ačkoliv zákon ještě zdaleka nebyl přijat, samotný legislativní postup vyvolal natolik silnou odezvu, že vláda začala záhy přehodnocovat způsob jeho dalšího prosazování.

Zajímavější než sněmovní noční představení je ovšem otázka, co vlastně kabinet připravuje. Přímé financování České televize a Českého rozhlasu státem totiž nemusí automaticky znamenat politické ovládnutí redakcí. Rozhodující jsou konkrétní pojistky, pravidla výpočtu příspěvku a možnost vlády zasahovat do jeho výše. Jenže právě takové záruky měly být součástí důkladně připravené reformy. Jestliže se o nich začíná intenzivně debatovat až po sporném prvním čtení a následných demonstracích, lze jen stěží hovořit o ukázkové legislativní přípravě.

A pak přišel Andrej Babiš s řešením, na které by byl pyšný snad i samotný kocourkovský purkmistr.

Dne 31. října premiér v pořadu televize Nova Za pět minut dvanáct oznámil, že ministerstvo financí pracuje na alternativním modelu. Poplatky by podle jeho představ mohly zůstat zachovány, jejich placení by však bylo dobrovolné. Stát by současně garantoval určitou částku na provoz obou médií, přičemž Babiš hledá způsob, aby prostředky nepřicházely přímo ze státního rozpočtu. Konkrétní mechanismus zatím nepředstavil a druhé čtení zákona předpokládá až v lednu 2027 (ČTK, 2026b; Rožánek, 2026).

Zde je třeba premiérovu tvořivost ocenit. Člověk, který ještě nedávno prosazoval konec koncesionářských poplatků, nyní připouští jejich zachování. Občanům současně slibuje, že je nebudou muset platit, zatímco veřejnoprávní instituce dostávají příslib garantovaných prostředků. Všichni tedy mohou být spokojeni. Zastánci zrušení získají dobrovolnost, obránci veřejné služby finanční jistotu a státní pokladna se patrně dočká ještě nějakého účetního překvapení.

Pochopitelně lze namítnout, že dobrovolné příspěvky doplněné stabilním veřejným financováním nemusí být samy o sobě nesmyslné. Nějaká funkční konstrukce by se snad najít dala. Jenže Babiš dosud nevysvětlil, z jakých prostředků stát slíbenou garanci uhradí a jakým právním mechanismem zajistí její dlouhodobou předvídatelnost. Dokud tak neučiní, připomíná jeho návrh spíše politický kompromis hledající vlastní obsah než propracovaný ekonomický model.

Tento vývoj ovšem dokonale zapadá do dlouhodobého způsobu politického jednání hnutí ANO. Programové závazky bývají před veřejností prezentovány jako neochvějné zásady. Jakmile však jejich naplnění narazí na nepříjemnou skutečnost, nastupuje pružnější výklad. Zásadní slib se promění v záměr, záměr v předmět vyjednávání a nakonec vznikne řešení, které lze podle potřeby představovat jako splnění původního programu.

V tomto případě je výsledek obzvlášť půvabný. Koalice předložila zákon rušící poplatky, následně jej s mimořádnou rozhodností protlačila prvním čtením a její předseda nyní hledá způsob, jak zachovat jejich dobrovolnou podobu. Ještě nedávno přitom kabinet obhajoval přímé financování ze státního rozpočtu jako cestu ke stabilitě. Nově se premiér snaží nalézt zdroj, který se státním rozpočtem nebude bezprostředně spojen.

Kdybychom podobný postup použili ve školství, mohli bychom nejprve zrušit povinnou školní docházku a následně oznámit, že docházka zůstane zachována jako dobrovolná, přičemž stát bude garantovat, že všechny děti získají vzdělání. Ministerstvo by pak dostalo úkol dodatečně vysvětlit, jak se to zařídí.

Ministr školství Robert Plaga se totiž rozhodl připomenout, že ani ve vládním táboře nepanuje úplná shoda. Rozhodujícího sněmovního hlasování se nezúčastnil, respektive se k němu nepřihlásil, a následně na sociálních sítích kritizoval způsob projednávání návrhu. Připomněl, že debata o financování veřejnoprávních médií je legitimní, musí však být věcná. Právě tento požadavek podle něj noční jednání koalice a opozice nesplnilo (Doubravová, 2026).

Je osvěžující sledovat člena kabinetu, který dokáže veřejně projevit nesouhlas s postupem vlastního politického tábora. Ministr si za svůj občanský postoj bezpochyby zaslouží pochvalu. Zbývá však otázka, zda jeho vystoupení představuje také konkrétní politický čin, nebo pouze důstojně formulovanou výhradu k chování spolužáků.

Přiznejme Plagovi, že veřejně vyjádřený nesouhlas uvnitř koalice není samozřejmostí. Na druhou stranu má coby člen vlády podstatně širší možnosti ovlivňovat její postup než běžný občan vybavený mobilním telefonem a účtem na sociální síti. Pokud se jeho odpor omezí na komentář k nevhodnému průběhu jednání, zůstane z celé epizody především pěkná ukázka osobní prezentace.

V prostředí, kde se politická odpovědnost stále častěji prokazuje tiskovým prohlášením, je ovšem i takové vystoupení vítaným zpestřením.

Zatímco se politická scéna přela o zachování nebo zrušení poplatků, Koruna Česká vydala 29. října stanovisko, které celou debatu vrací k jejímu skutečnému smyslu. Monarchisté odmítli plán napojit Českou televizi a Český rozhlas přímo na státní rozpočet, přestože již v roce 2025 kritizovali zvyšování poplatků i rozšiřování okruhu povinných plátců (Koruna Česká, 2026).

Vysvětlení je prosté. Nevyhovující systém financování nelze napravovat způsobem, který může zničit institucionální nezávislost jeho příjemců. Koruna Česká proto požaduje pravidelnou kontrolu hospodaření Nejvyšším kontrolním úřadem, účinnější záruky objektivity a vyváženosti vysílání i funkční možnosti nápravy při opakovaném porušování zákonných povinností. Reformě má předcházet důkladná odborná diskuse a vytvoření takových pravidel, která ochrání veřejnoprávní instituce před politickým tlakem.

Pro demonstranta vyzbrojeného transparentem je to jistě komplikované stanovisko. Slogan požadující nezávislé hospodaření, redakční odpovědnost a vymahatelnou pluralitu se skanduje podstatně hůře než jednoduché heslo na obranu médií. Ještě obtížnější by bylo vysvětlovat, že podporovat Českou televizi neznamená bezvýhradně schvalovat její provozní náklady, personální rozhodnutí nebo způsob informování o kontroverzních společenských otázkách.

Přesto právě zde leží podstata problému. Veřejnoprávní instituce nemá nárok na důvěru pouze proto, že ji tak označuje zákon. Musí ji získávat kvalitou své práce, transparentním hospodařením a schopností kriticky zkoumat každou politickou moc. Stejné požadavky platí pro soukromé mediální společnosti, které zase působí pod vlivem ekonomických zájmů vlastníků a obchodních partnerů. Mediální pluralita vzniká z možnosti porovnávat různé pohledy na veřejné záležitosti, nikoliv z přesvědčení, že některému vydavateli nebo instituci byla objektivita udělena jednou provždy.

Ostatně právě proto se vyplatí zachovávat odstup od velkolepých prohlášení, že zrušení poplatků automaticky znamená konec svobody slova. Znamená vážné riziko, pokud reforma neobsahuje dostatečné pojistky. Podobně však nelze tvrdit, že zachování dosavadního financování samo zaručuje nezávislou žurnalistiku. Tak jednoduché to bohužel není. Důkazem toho je nedávné dění kolem Srbské RTV Vojvodina.

Dne 26. října 2026 začalo zpravodajství veřejnoprávní Radio-televize Vojvodiny (RTV) v Novém Sadu mimořádným sdělením. Moderátor Goran Eror přečetl omluvu části zaměstnanců divákům za dlouholeté selhávání instituce. Podle jejich vyjádření zpravodajství zamlčovalo podstatné události, přistupovalo k některým tématům jednostranně a nedokázalo kriticky informovat o veřejném dění. Vysílání následovalo po zveřejnění volebních výsledků a oslavách v ulicích Nového Sadu (RTV, 2026).

Omluva rovněž vyjadřovala stanovisko části zaměstnanců, nikoliv automaticky všech redakcí. Vzhledem k dlouhodobému politickému vlivu tábora Aleksandara Vučiće na srbský veřejný prostor však tato událost získala mimořádnou symbolickou váhu. Představme si na okamžik, že by se podobná scéna odehrála u nás. Veřejnoprávní moderátor by zahájil hlavní zpravodajskou relaci oznámením, že jeho instituce po léta některá témata opomíjela, jiná vykládala jednostranně a představitelům politické moci často nedokázala pokládat potřebné otázky. Následně by se divákům omluvil a přiznal, že snaha části zaměstnanců o nápravu nebyla dostatečně úspěšná.

Byl by to bezpochyby mimořádný projev novinářské sebereflexe. Současně by však šlo o zdrcující vysvědčení instituce, která měla veřejnosti poskytovat nezávislé informace již v předchozích letech.

Vojvodinská televize přitom disponovala veřejnoprávním statusem i v době, kdy podle vlastních zaměstnanců své poslání dlouhodobě nenaplňovala. Její právní postavení se nezměnilo teprve ve chvíli, kdy se moderátor rozhodl přečíst omluvu. Změnila se okolnost, za níž bylo možné o předchozím selhávání otevřeně promluvit.

To je poučení, které by nemělo uniknout českým demonstrantům, vládním politikům ani vedení České televize a Českého rozhlasu. Právní status instituce může vytvořit prostor pro nezávislou práci, ale sám nezabrání politickému tlaku, redakční konformitě ani dlouhodobému selhávání profesionálních standardů. O skutečné kvalitě veřejné služby rozhodují lidé, pravidla a jejich důsledné uplatňování.

Proto je vlastně dobře, že se v českých ulicích znovu demonstruje za svobodná média. Jen by bylo vhodné pamatovat, že jejich obrana nekončí zachováním bankovního spojení pro úhradu koncesionářských poplatků.

Česká televize a Český rozhlas potřebují důvěru veřejnosti. Ta však nevzniká administrativním příkazem k placení, stejně jako ji nelze zaručit státním rozpočtem nebo hlasitostí demonstrace. Vyžaduje profesionální žurnalistiku, hospodárné nakládání s prostředky a odvahu klást nepříjemné otázky všem politickým táborům.

Pokud tedy Milion chvilek skutečně usiluje o nezávislá média, má před sebou úkol mnohem náročnější než ubránit dosavadní poplatky. Musí hájit také právo veřejnosti požadovat odpovědnost od institucí, které za své peníze vydržuje.

Veřejnoprávní status totiž není zárukou nezávislosti. Je to závazek, který musí instituce každodenně naplňovat.

Jestliže se v Srbsku mohli novináři po letech omluvit za to, že tento závazek nedodržovali, měli bychom si připustit, že podobné selhání nelze předem vyloučit ani u nás. Bez ohledu na to, kdo právě vládne, kolik lidí demonstruje a zda je placení poplatků povinné, dobrovolné nebo po posledním Babišově nápadu tak trochu obojí.

DRNEK, Jan (2025). Zpoplatnění Kocourkova. Monarchistické noviny – Médium.cz, 5. září 2025. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-zpoplatneni-kocourkova-173492 [cit. 2. 11. 2026].

KORUNA ČESKÁ (2025). Koruna Česká nesouhlasí se zvyšováním koncesionářských poplatků. Koruna Česká, 4. března 2025. Dostupné z: https://korunaceska.cz/novinky/aktualne/tiskova-prohlaseni/koruna-ceska-nesouhlasi-se-zvysovanim-koncesionarskych-poplatku/ [cit. 2. 11. 2026].

KORUNA ČESKÁ (2026). Prohlášení Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska) k aktuální debatě kolem zrušení koncesionářských poplatků. Koruna Česká, 29. října 2026. Dostupné z: https://korunaceska.cz/novinky/aktualne/tiskova-prohlaseni/prohlaseni-koruny-ceske-monarchisticke-strany-cech-moravy-a-slezska-k-aktualni-debate-kolem-zruseni-koncesionarskych-poplatku/ [cit. 2. 11. 2026].

DOUBRAVOVÁ, Barbora (2026). Odhlasováno. Koalice v prvním kole protlačila zrušení poplatků. Seznam Zprávy, 24. října 2026. Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-odhlasovano-koalice-v-prvnim-kole-protlacila-zruseni-poplatku-318652 [cit. 2. 11. 2026].

SVOZIL, Matěj a HOLEČKOVÁ, Světlana (2026). „Média nedáme!“ Staroměstské náměstí praskalo ve švech. Novinky.cz, 25. října 2026. Dostupné z: https://www.novinky.cz/clanek/domaci-na-staromestskem-namesti-se-schazeji-demonstranti-40604843 [cit. 2. 11. 2026].

ČTK (2026a). Tisíce lidí zaplnily Staroměstské náměstí na podporu ČT a ČRo. České noviny, 25. října 2026. Dostupné z: https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/milion-chvilek-svolal-na-nedeli-protest-proti-statnimu-financovani-ct-a-cro/2892262 [cit. 2. 11. 2026].

ČTK (2026b). Babiš: Diskusi o poplatcích nebudeme omezovat, peníze nepůjdou z rozpočtu. České noviny, 31. října 2026. Dostupné z: https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/babis-diskusi-o-poplatcich-nebudeme-omezovat-penize-nepujdou-z-rozpoctu/2895395 [cit. 2. 11. 2026].

ROŽÁNEK, Filip (2026). Babiš hledá jiné peníze pro ČT a rozhlas. Před stávkou připouští změny. Lupa.cz, 2. listopadu 2026. Dostupné z: https://www.lupa.cz/clanky/babis-hleda-jine-penize-pro-ct-a-rozhlas-pred-stavkou-pripousti-zmeny/ [cit. 2. 11. 2026].

RADIO-TELEVIZIJA VOJVODINE (2026). Deo zaposlenih RTV Vojvodine: Gledaocima dugujemo izvinjenje zbog dugogodišnjeg propusta javnog servisa. RTV.rs, 26. října 2026. Dostupné z: https://www.rtv.rs/sr_lat/vojvodina/novi-sad/deo-zaposlenih-rtv-vojvodine-gledaocima-dugujemo-izvinjenje-zbog-dugogodisnjeg-propusta-javnog-servisa_1754434.html [cit. 2. 11. 2026].