Kurdové a politika krátké paměti

Kolaps kurdské správy v severní Sýrii není výjimečnou událostí ani nahodilým selháním jednoho regionálního aktéra. Jde o další epizodu v dlouhé sérii politických a strategických rozhodnutí, v nichž byli Kurdové využiti jako nástroj a následně odloženi ve chvíli, kdy se změnily priority silnějších hráčů. Současné uvolnění tisíců islamistických bojovníků a rozpad systému, který Kurdové po porážce Islámského státu udržovali za cenu vlastních ztrát, proto nelze chápat izolovaně.

Jde o kumulovaný důsledek desetiletí politiky, jež kurdskou otázku redukovala na dočasný bezpečnostní problém a nikdy ji nepřipustila jako legitimní politické téma. Mezinárodní aktéři. Jmenovitě Spojené státy, evropské mocnosti, Rusko se opakovaně shodovali na jednom: Kurdové jsou užiteční tehdy, když stabilizují chaos vytvořený jinými, a postradatelní ve chvíli, kdy by jejich existence vyžadovala dlouhodobé politické závazky vůči regionálním mocnostem.

Tento text proto neusiluje o obhajobu jedné strany konfliktu ani o morální soudy. Sleduje logiku moci, kontinuitu rozhodování a strukturální příčiny, které vedly k současnému stavu. Kolaps Rojavy není anomálií, ale předvídatelným výsledkem systému, v němž funkční alternativy k autoritářskému nebo islamistickému pořádku nemají prostor k přežití.

Kurdové představují jeden z největších národů moderní doby, který nikdy nedosáhl vlastního státního útvaru. Jejich území je rozděleno mezi Turecko, Sýrii, Irák a Írán a v každém z těchto států jsou vnímáni primárně prizmatem bezpečnostního rizika.

Po první světové válce se existence kurdského státu krátce objevila v diplomatických úvahách vítězných mocností. Tyto úvahy však byly rychle opuštěny ve prospěch stability nově vznikajících států a vztahů s regionálními mocnostmi. Kurdové tak vstoupili do 20. století jako rozdělený národ bez mezinárodně uznané politické reprezentace a bez institucionální opory.

Tato skutečnost zásadně formovala jejich další vývoj. Namísto státní politiky byli nuceni rozvíjet lokální samosprávy, ozbrojené struktury a ad hoc spojenectví s vnějšími aktéry. Ve 20. i 21. století byli opakovaně využíváni jako nárazníkové obyvatelstvo v konfliktech, které sami nevyvolali. V Iráku proti režimu Saddáma Husajna, v Sýrii proti islamistickému státu. V Íránu a Turecku jako trvalý vnitřní bezpečnostní problém, jenž jsou oba státy čas od času ochotné řešit společně koordinovanými represemi.

Společným jmenovatelem těchto případů byla vždy mocenská kalkulace. Kurdská autonomie byla tolerována pouze do té míry, dokud nenarušovala integritu států považovaných za strategicky důležitější. Deficit důvěry mezi Kurdy a mezinárodním prostředím tak není emocionální reakcí, ale racionální zkušeností s opakovaným porušováním neformálních dohod.

V tomto kontextu je třeba chápat i vznik a pád Rojavy jako historicky výjimečný pokus narušit dlouhodobě ustálený vzorec.

Vznik kurdské samosprávy v severní Sýrii během občanské války představoval jeden z nejfunkčnějších politických experimentů, jaké Blízký východ v posledních dekádách nabídl. V prostoru rozpadu státní moci vznikl útvar schopný zajistit základní bezpečnost, správu území, místní samosprávu i relativní sociální soudržnost.

Rojava nebyla pouhou vojenskou platformou. V podmínkách permanentní hrozby dokázala vybudovat správní struktury, které obstály tam, kde selhávaly tradiční státy regionu. Ochrana menšin, zapojení žen do veřejného i vojenského života a schopnost koordinovat rozsáhlé území s omezenými zdroji činí z Rojavy výjimečný případ pragmatické státotvorné správy.

Kurdské síly v Rojavě nesly rozhodující tíhu pozemního boje proti Islámskému státu. Bez jejich disciplinované a dlouhodobě udržitelné přítomnosti by porážka chalífátu nebyla možná. Nešlo o improvizované povstalecké oddíly, ale o strukturovanou sílu schopnou držet území, spravovat věznice s tisíci džihádistů a současně čelit vnějším tlakům.

Právě tato funkčnost se však stala strukturální slabinou. Rojava byla příliš životaschopná na to, aby byla tolerována regionálními státy, a zároveň příliš autonomní na to, aby získala dlouhodobou politickou ochranu vnějších aktérů. Její zánik proto nepředstavuje vnitřní selhání, ale potvrzení toho, že alternativní formy správy nemají v současném mocenském uspořádání regionu prostor k přežití.

Předání kurdských věznic, energetické infrastruktury a území nové syrské vládě představuje racionální rozhodnutí slabší strany v asymetrickém konfliktu. Kurdové nebyli poraženi vojensky, ale politicky. Ztratili hodnotu jako partner v okamžiku, kdy přestali zapadat do aktuální bezpečnostní kalkulace silnějších aktérů.

V této rovnici nesou hlavní odpovědnost Spojené státy. Americká politika v Sýrii po roce 2019 se vyznačuje kombinací taktického oportunismu a strategické lehkomyslnosti. Kurdské síly byly nejprve využity jako efektivní pozemní nástroj proti Islámskému státu, poté ponechány bez politických garancí a nakonec fakticky obětovány ve prospěch krátkodobé „stability“, definované odchodem amerických jednotek a minimalizací přímých nákladů.

Washington přenesl odpovědnost za tisíce radikalizovaných bojovníků na lokální aktéry bez státní legitimity a bez perspektivy dlouhodobého přežití. Tím nevytvořil řešení, ale pouze odložil problém do budoucna s vědomím, že jeho dopady se s největší pravděpodobností projeví mimo americký prostor. Jde o klasický příklad externalizace rizika, která je z hlediska USA racionální, avšak z hlediska regionální a především evropské bezpečnosti destruktivní.

Do tohoto obrazu je však nutné zahrnout i roli Ruska, která je ambivalentnější, než se obvykle připouští. Moskva v Sýrii neusilovala o pluralitní politické řešení, ale o obnovu minimální funkčnosti státu v podobě, která zajišťuje ruský vliv, udržení externích vojenských základen (především námořní základny v Tatrúsu) a vyjednávací páku vůči Spojeným státům i regionálním aktérům. Z tohoto hlediska byla kurdská autonomie vždy pouze dočasně tolerovanou anomálií a obchodovatelným nástrojem.

Zároveň však nelze přehlédnout paradoxní aspekt ruského působení. V letech největší expanze Islámského státu představovala vojenská intervence Ruska v podobě vojenské podpory režimu Bašára Asada faktor, který zásadně přispěl k zastavení islamistického postupu v západní a centrální Sýrii. Pro nemuslimské obyvatelstvo, jmenovitě křesťany, alavity, drúzy i další menšiny, znamenala tato podpora rozdíl mezi fyzickým přežitím a vyhlazením.

Tento fakt však ruskou strategii nemoralizuje. Moskva nekonala ve jménu ochrany menšin, ale z logiky udržení spojeneckého režimu a vlastního vlivu. Přesto nelze popřít, že v konkrétním kontextu syrské války sehrála ruská podpora Asadova režimu stabilizační roli, kterou nebyl schopen nebo ochoten převzít žádný jiný aktér. Právě tato kombinace účelové stabilizace činí ruské působení v Sýrii strategicky účinným.

Neméně problematická zůstává historická role Francie a Velké Británie, jejichž imperiální inženýrství po první světové válce položilo základní strukturu dnešního chaosu. Umělé hranice, vytvořené bez ohledu na etnickou, náboženskou a kmenovou realitu, zafixovaly kurdskou otázku jako trvalý zdroj nestability. Paříž i Londýn tímto dědictvím dodnes nepřímo formují konflikty, aniž by za jejich důsledky nesly odpovídající odpovědnost.

Zatímco Spojené státy dnes pracují s následky tohoto uspořádání čistě instrumentálně, Francie a Británie se spokojily s rolí morálních komentátorů dění, které samy pomohly strukturálně vytvořit. Výsledkem je účet, jenž nebyl vyrovnán, pouze opakovaně odsouván a který se nyní začíná kumulovat v podobě návratu radikalizace, migrace a dlouhodobé nestability.

Pro Turecko nepředstavují Kurdové menšinovou otázku, ale strukturální riziko. Existence početné kurdské populace na jihovýchodě země, propojené jazykem, kulturou i rodinnými vazbami s Kurdy v Sýrii a Iráku, činí z jakéhokoli autonomního kurdského útvaru nebezpečný precedens.

Ankara proto dlouhodobě prosazuje strategii preventivní destrukce. Jakýkoli náznak kurdské státnosti za hranicemi je vnímán jako přímá hrozba vnitřní stability. Z tohoto pohledu nebyla likvidace Rojavy excesem, ale logickým vyústěním turecké bezpečnostní doktríny.

Otázkou však zůstává, kde a v jakém rozsahu může Turecko reálně sloužit evropským strategickým zájmům, které se v řadě ohledů liší od priorit Spojených států. V syrském prostoru je odpověď spíše záporná. Turecké působení zde nepřineslo stabilizaci, ale fragmentaci, posílení islamistických struktur a vytlačení jediného aktéra, který byl schopen dlouhodobě držet území a především věznit džihádisty s Evropským pasem. Z hlediska bezpečnosti Evropy je turecká role v Sýrii přinejlepším neutrální, spíše však kontraproduktivní. Tento závěr nelze oddělit ani od skutečnosti, že Ankara fakticky toleruje praktiky nové vlády Ahmada Šary spočívající v systematickém násilí vůči nemuslimskému obyvatelstvu a dalších menšin, které mají povahu etnických čistek a v některých případech se blíží genocidnímu jednání.

Do tohoto obrazu patří i chování Izraele v jižní Sýrii, zejména v příhraničním prostoru dlouhodobě okupovaných Golanských výšin. Izraelská bezpečnostní politika zde sleduje úzce vymezený národní zájem. Udržení nárazníkového pásma a eliminaci íránského vlivu. Stabilizace syrského státu jako celku přitom nefiguruje mezi izraelskými prioritami, což však nelze číst jako deficit. V situaci, kdy by syrská státnost byla ztotožněna s režimem osob typu Ahmada Šary, představuje izraelský přístup spíše realistické omezení rizik než promarněnou příležitost k obnově. Výsledkem je další fragmentace prostoru, v němž lokální aktéři fungují spíše jako proměnlivé proxy síly než jako součást jakéhokoli obnovitelného politického řádu.

Jiná situace se rýsuje na Kavkaze. Zde se Turecko profiluje jako protiváha ruského vlivu a jako patron turkických a muslimských aktérů v postsovětském prostoru. Pro část amerických stratégů může Ankara představovat nástroj, jak oslabit ruskou pozici v regionu bez přímé konfrontace. Evropské státy v tomto ohledu spíše reagují než určují směr.

Cena za tuto spolupráci je však vysoká. Posílení tureckého vlivu na Kavkaze je neoddělitelně spojeno s  útlakem Arménů a s podporou či tolerancí radikalizace neruských islámských etnik. Stabilita je zde nahrazena účelovým chaosem, v němž se etnické a náboženské konflikty stávají nástrojem geopolitického tlaku.

Turecko může být pro Evropu užitečné právě proto, že je ochotno tyto náklady nést. Otázkou však zůstává zda je taková strategie dlouhodobě funkční a nezpůsobí víc problémů, než kolik jich dočasně řeší.

Íránská kurdská populace je tradičně politicky aktivní, avšak systematicky potlačovaná. Teherán ji vnímá jako součást širšího problému etnické fragmentace, který by v případě oslabení centrální moci mohl ohrozit samotnou existenci státu. Tento strach má hlubší civilizační vrstvy. Historickou nevraživost a soutěž o dominanci mezi Persií, tureckým světem a arabským prostředím. Kurdové se v této trojici ocitají v paradoxní pozici. Nejsou nositeli perské politické tradice, ale zároveň představují možnost korekce vůči hegemonním ambicím všech tří.

Z tohoto pohledu je potlačování Kurdů v Íránu spíše strukturální. Perská státnost, v monarchické i republikánské podobě, dlouhodobě usilovala o integritu mnohonárodního prostoru, přičemž kurdský faktor byl chápán jako test jeho soudržnosti. Islamistický režim tuto logiku dále zostřil a zbavil ji pragmatických brzd, které existovaly v předchozích obdobích perské státnosti. Výsledkem je křehký celek, který drží pohromadě silou.

Právě zde se otevírá prostor pro realistickou naději. Pád současné Islámské republiky by nemusel vést k chaosu, ale k obnově historicky pluralitní podoby íránské společnosti, jež byla po staletí multietnická a multireligiózní. V takovém scénáři by Kurdové mohli sehrát pozitivní roli jednoho z mocenských pilířů nového režimu. Jako aktéři schopní přispět k decentralizované stabilitě. Model řízené autonomie, opřený o regionální samosprávu a účast na centrální moci, je v íránském kontextu reálnější než kdekoliv jinde v regionu.

Takový vývoj by měl významné důsledky i mimo Blízký východ. Změna režimu v Íránu by oslabila osu Moskva–Peking, snížila ruskou schopnost obcházet sankce a omezila tok vojenských technologií využívaných proti Ukrajině. Pro evropské zájmy, zejména v polsko‑litevském kulturním prostoru, by to znamenalo strategickou úlevu. Menší tlak na východní křídlo NATO, slabší ruské zázemí a návrat Íránu do role regionálního aktéra, s nímž by bylo žádoucí a strategicky prospěšné budovat spojenecké vztahy.

Tato perspektiva není utopická. Oporu nachází v dlouhodobých analýzách transatlantických bezpečnostních institucí, íránské exilové opozice i regionálních studií, které shodně poukazují na to, že pluralitní, post‑islamistický Írán by byl stabilnějším partnerem než současný režim. Kurdský faktor v tomto rámci nepředstavuje hrozbu, ale pojistku proti návratu centralistické či ideologické diktatury.

Evropské státy po celé roky systematicky odmítaly převzít odpovědnost za své občany zadržené v kurdských věznicích. Nešlo o nedorozumění ani o právní nejistotu, ale o vědomé politické rozhodnutí. Evropa si zvykla outsourcovat bezpečnostní problémy a tvářit se, že tím přestávají existovat.

Zatímco Spojené státy jednaly cynicky, ale přímo, evropské elity zvolily pohodlnější cestu. Kombinaci morální rétoriky, právnických výmluv a faktické nečinnosti. Kurdská správa byla tiše ponechána svému osudu, přestože právě Evropa nejvíce těžila z toho, že tisíce radikalizovaných bojovníků vybavených Evropským pasem zůstávaly mimo její území.

Tento přístup nebyl neutrální, ale hluboce nezodpovědný. Evropské vlády vědomě vsadily na to, že kurdský experiment přežije bez politické, právní a finanční podpory a že bezpečnostní účet zůstane trvale uložen mimo evropský prostor. Nešlo o selhání jednoho volebního období, ale o patnáct let konzistentní slepoty.

Zvláštní odpovědnost v tomto směru nesou vlády klíčových evropských států. Německo pod vedením Angely Merkelové si zvyklo nahrazovat strategii morálním gestem a v otázkách Blízkého východu redukovalo politiku na humanitární rétoriku bez tvrdých bezpečnostních rozhodnutí. Francie, a to jak za Nicolase Sarkozyho, Françoise Hollanda, tak později Emmanuela Macrona, se opakovaně stylizovala do role globálního arbitra, aniž by byla ochotna nést dlouhodobé náklady vlastní politiky. Londýn se po brexitu stáhl do strategického polostínu, aniž by reflektoval svou historickou odpovědnost za regionální uspořádání, které pomáhal vytvořit.

Výsledkem této kombinace německého moralismu, francouzského exhibicionismu a britského úniku z odpovědnosti bylo mocenské vakuum. Evropa po patnáct let těžila z toho, že někdo jiný, jmenovitě Kurdové, Spojené státy nebo regionální aktéři, drželi bezpečnostní náklady mimo její území. Jakmile se tato konstrukce zhroutila, ukázalo se, že pod evropskou politikou není žádná vrstva záložního myšlení, pouze víra, že důsledky se opět podaří odsunout jinam.

Evropa se v syrské krizi nechovala jako slabý hráč, ale jako pozorovatel, který si zvolil pohodlí rezignace. Výsledkem není zachování hodnot ani bezpečnosti, nýbrž návrat problému v horší podobě bez partnera a především s nulovou šancí na další odklad.

Kurdská otázka není tragédií v morálním smyslu, ale důsledkem dlouhodobě udržovaného mocenského uspořádání Blízkého východu. Kurdové nejsou vnímáni jako politický subjekt, nýbrž jako proměnná v rovnicích silnějších aktérů, s nimiž se pracuje podle okamžité užitečnosti.

Současný vývoj v Sýrii tuto logiku pouze obnažil. Kolaps Rojavy ukázal, že ani funkční, sekulární a stabilizační struktury nejsou schopny přežít bez mocenskopolitické ochrany. Tato zkušenost by měla vést k důsledné revizi dosavadní politiky Evropské unie vůči regionu.

Evropa si musí položit nepohodlné otázky. Jaký má být její vztah k budoucímu Íránu po pádu islámského režimu a zda je připravena aktivně budovat spojenecké vztahy s pluralitním státem, který by oslabil ruské i islamistické vlivy. Jakým způsobem hodlá přistupovat k Sýrii, pokud její stabilita znamená konsolidaci režimů a aktérů otevřeně nepřátelských vůči sjednocené Evropě. A konečně, zda je ochotna korigovat turecké mocenské ambice v prostoru Sýrie a Kavkazu, pokud se tyto ambice dostávají do přímého rozporu s evropskými strategickými zájmy.

Sjednocená Evropa nemůže zůstat pouze normativním aktérem bez donucovacích prostředků. Pokud chce ovlivňovat vývoj ve svém sousedství, musí být schopna kombinovat politiku, ekonomický tlak a bezpečnostní nástroje. Kurdská zkušenost není jen regionálním varováním, ale testem toho, zda je Evropská unie schopna přejít od alibismu k odpovědnosti.

Autor: Martin Cikán

Poznámka redakci: Text je koncipován jako analytický komentář . Nikoliv jako oficiální názor jakékoliv politické strany.