Článek
Pseudokauzy jako kouřová clona
Česká politika dnes funguje v režimu nepřetržitého rozptýlení. Mediální provoz potřebuje konflikt, tváře a emoce. Potřebuje jednoduchý příběh, který se vejde do titulku, ideálně doprovázený fotografií a jednou silnou větou. Kdo koho jmenoval, kdo koho nejmenoval, kdo se na koho mračil a kdo koho veřejně ponížil.
Takové příběhy se prodávají snadno. A právě proto jsou nebezpečné. Postupně se totiž začnou tvářit jako zásadní politické kauzy, přestože jejich skutečný dopad na fungování státu je minimální, často nulový. Slouží jako kulisa, za níž se ztrácí to podstatné: způsob, jakým se v tichosti mění pravidla hry.
Pseudokauzy vytvářejí uklidňující iluzi, že moc je pod kontrolou. Ve skutečnosti zahlcují veřejnou pozornost natolik, že skutečné změny – pomalé, procedurální a právně složité – projdou bez odporu. Právě tam se dnes rozhoduje o podobě státu, ne na tiskových konferencích a sociálních sítích.
Zatímco veřejnost sleduje emotivní přestřelky, probíhá méně viditelný proces. Systematické využívání poslaneckých návrhů k prosazování vládní agendy. Samy o sobě nejsou poslanecké návrhy problémem – ústava s nimi počítá a v řadě situací dávají smysl. Problém nastává ve chvíli, kdy se z nich stává nástroj k obcházení standardního připomínkového řízení.
Postup je formálně legální, ale politicky problematický. Nevadí nám poslanecké návrhy jako takové – ústava s nimi počítá. Za problematické jejich zneužívání a především zkracování rozpravy a připomínkového řízení, které oslabuje odbornou kontrolu a bere čas na opravu chyb dřív, než se zákon promění v závazné právo.
V některých případech se z připomínkového řízení stává pouhá formalita. Nejde o týdny odborné debaty, ale o hodiny – někdy doslova o hodinu a půl, během níž mají dotčené instituce reagovat na komplexní návrhy s dalekosáhlými dopady. Takový postup už nepředstírá snahu o konsensus či kvalitu. Je to signál, že vláda nechce slyšet námitky, ale splnit politický plán v co nejkratším čase.
Nejde o technickou drobnost. Jde o posun moci. O přesouvání rozhodování z odborného a správního prostředí do rukou úzkého politického vedení, které nese odpovědnost převážně politickou – a často ani tu ne.
Role Andreje Babiše
V tomto prostředí vystupuje Andrej Babiš jako klíčový aktér. Ne proto, že by osobně psal paragrafy zákonů, ale proto, že určuje tempo, priority a rámec konfliktu. A také proto, že sám aktivně přiživuje personální pseudokauzy, které odvádějí pozornost od změn s dlouhodobými a reálnými dopady.
Kauza kolem jmenování Filipa Turka ministrem je v tomto smyslu učebnicovým příkladem. Z relativně banální personální otázky byl vybudován obraz ostrého institucionálního střetu, v němž se údajně lámou ústavní principy. Veřejný prostor zaplavily výzvy ke kompetenční žalobě, emotivní prohlášení a symbolická gesta. Právní podstata věci se v tom hluku téměř vytratila.
Ústava je přitom v tomto bodě jednoznačná. Kompetenční žalobu může podat pouze předseda vlády. Nikdo jiný. Premiér takový krok neučinil – a neučinil ho vědomě. Kdyby chtěl, učinil by tak dávno. Nejde o selhání systému, ale o politické rozhodnutí.
Namísto otevřeného přiznání této skutečnosti jsme sledovali mediální divadlo. Symbolickým momentem se stal novoroční oběd, po němž premiér líčil, jak prezidenta „hodinu přemlouval a prosil“. Emoční příběh měl vyvolat dojem dramatu a osobního střetu. Ve skutečnosti jen zakryl fakt, že klíč k řešení ležel po celou dobu ve Strakově akademii.
Na této inscenaci se bohužel podílela i opozice. Místo důsledného trvání na právním rámci a jasném pojmenování odpovědnosti premiéra zvolila cestu symbolických gest: flanelové košile, patetické statusy na sociálních sítích, demonstrativní proklamace loajality. Argumenty ustoupily obrazu.
Výsledkem je paradoxní stav. Prezident je mediálně líčen jako hlavní aktér sporu, zatímco skutečný držitel pravomoci zůstává stranou. Politika se mění v sérii emocí a obrazů, zatímco procedurální změny s reálnými dopady pokračují bez většího odporu.
Nejde přitom o nic nového. Česká politika už podobný scénář zažila v éře Miloše Zemana, kdy prezident opakovaně testoval hranice ústavy. Exekutiva mu to umožnila – nejen nečinností, ale i neochotou zapojit Senát jako stabilizační a korektivní prvek. Připomeňme epizodu „vyspinkání“ v Motole či spor o jmenování Jana Lipavského. Nešlo o slabost ústavy, ale o vědomou volbu vlády držet spor v politickém šeru.
Skutečná lumpárna není skandál
Skutečnou lumpárnou není to, že se někdo stane nebo nestane ministrem. Skutečnou lumpárnou je posun politické praxe. Obejít odbornou kontrolu, zrychlit legislativní proces a tvářit se, že jde o efektivitu. Právě tady se celý příběh uzavírá.
Učebnicovým příkladem je stavební zákon. Jeho anabáze začíná u předchozích vlád, zejména u Babišova kabinetu. Tehdy vznikla představa radikální centralizace stavebního řízení. Jednotná státní správa, vytržená z obcí a krajů, řízená z jednoho centra v Ostravě. Ne technický detail, ale zásadní centralizace moci.
Argumentem byla rychlost. Cenou centralizace a oslabení místní znalosti i kontroly. Kritika obcí, krajů i odborné veřejnosti byla silná a dlouhodobá. Varovala před paralýzou systému a personálním kolapsem. Přesto byl zákon přijat jako vlajková loď údajné modernizace státu.
Následná vláda pětikoalice tento experiment zabrzdila. Zrušila centrální úřad a vrátila kompetence zpět k obcím a krajům. V tomto ohledu zabránila nejhoršímu scénáři. Tím však příběh neskončil.
Zákon se nestabilizoval. Vstoupil do další fáze improvizace. Ivan Bartoš převzal agendu v prostředí už výrazně rozvráceném. To ho však nezbavuje odpovědnosti. Jako ministr měl nastavit realistický rámec postupného náběhu digitalizace. To se nestalo.
Místo řízeného přechodu přišla skoková změna. Bez dostatečného přechodného období. Bez jasného oddělení experimentu od závazné povinnosti. Digitalizace byla politicky prezentována jako hotové řešení, zatímco v praxi fungovala ve zkušebním režimu.
Důsledky se naplno projevily v létě 2024. Stavební úřady dostaly nedokončený systém, se kterým musely pracovat. Zákon jim však nedal žádnou možnost jeho nefunkčnost obejít ani zvolit přechodný režim. Stát po nich chtěl nesplnitelné.
Výsledkem nebyla konsolidace, ale další improvizace. Zákon byl odkládán, novelizován ještě před nabytím účinnosti a znovu otevírán. Vznikl hybrid, který se neustále mění a nikdy nedostal šanci plnohodnotně fungovat. Odborná veřejnost varovala. Její hlas se ztratil v politickém šumu.
Nejde o jeden skandál. Jde o způsob vládnutí. O permanentní experiment s právním řádem. Výsledkem není reforma, ale chronická nejistota.
Chybějící autorita
Celý tento příběh má ještě jeden rozměr. Lidský a nepřehlédnutelný. Únavu z neustálých pseudokauz, z hraných sporů a z pocitu, že se politika točí v kruhu, zatímco skutečné problémy zůstávají bez řešení. Kauza kolem jmenování Filipa Turka se nestala symbolem ústavní krize proto, že by byla sama o sobě zásadní, ale proto, že obnažila prázdné místo v samotném srdci systému.
V konstituční monarchii by se takový spor vůbec nerozvinul. Ne proto, že by panovník byl všemocný, ale proto, že by byl přítomen. Jako nadstranická autorita, která by v pravý čas řekla „dost“, uzavřela spor a vrátila politiku z roviny emocí zpět do roviny odpovědnosti. Panovník by nebyl hercem v politickém divadle, ale jeho režisérem v tom nejlepším slova smyslu.
Právě zde se ukazuje slabina republikánského uspořádání, jak jej dnes žijeme. Když premiér nechce jednat a prezident nemá prostor spor ukončit, systém se zasekne. Ne v dramatu, ale v nehybnosti. Monarchie nabízí jiný princip: kontinuitu místo improvizace, autoritu místo mediálních gest, odpovědnost místo vyčkávání. Ano, král by Strakovku zkrotil – ne silou, ale připomenutím hranic moci a povinností.
Dokud takový prvek nemáme, zbývá nám už jen naděje, že alespoň Senát dokáže v některých případech zabránit nejhorším legislativním excesům. Je to však slabá náplast na hlubší problém. Skutečná otázka nezní, kdo koho jmenoval nebo nejmenoval, ale kdo v této zemi dokáže včas říci, že hra skončila a je třeba vládnout.
Monarchie v našem pojetí není návratem do minulosti. Je pokusem vrátit politice řád, klid a odpovědnost. Protože stát, který neumí své spory uzavírat, se dříve či později unaví sám sebou. A to je únava, kterou už dnes cítíme všichni.
Autor: Martin Cikán
