Článek
Kapitalismus ani socialismus nelze reformovat a dát jim lidskou tvář. Oba systémy kontroluje jen malá skupina lidí, kteří se probojovali do stranických funkcí nebo nahromadili dost peněz. Oba systémy jsou nastaveny tak, aby zabránily změně. Většinou jde o osoby morálně nebo psychicky narušené, také o narcise, psychopaty či sadisty. Do čela se probojovali proto, že této činnosti věnovali celé své životní úsilí, všechny síly a všechen čas, že nikdy nedělali nic jiného. Uzavírají se do vlastních elitářských bublin, v nichž ztrácí kontakt s realitou a mohou si zde nalhávat, že jsou něčím víc, než ostatní lidé, protože oni dokázali vyhrát v závodě o moc a vliv. Jde jim o pocit nadřazenosti. Ani je nenapadne, že ostatní lidé mohou být mnohem schopnější a inteligentnější, ale věnují se v životě jiným cílům, službě něčemu ušlechtilému, nebo radostem. Pro elitářské deprivanty jiný smysl života, než zápas a závod o vrcholnou moc neexistuje a skrze toto darwinistické prizma posuzují ostatní lidi i svět. Kdo nedělá to, co oni, je prostě neschopný, je předurčený být nevolníkem či otrokem, výjimečně privilegovaným sluhou vyvolených. Ze samotné skutečnosti, že se dokázali probojovat na mocenský vrchol, tito lidé usuzují, že jsou výjimeční, nadřazení ostatním, a že tím dostávají právo o nich rozhodovat. Protože si svou nadřazenost musí často dokazovat, uchylují se k určitým druhům mučení či trápení celých skupin, národů i mas. Jiným stačí jako důkaz božské vyvolenosti jen rafinovaná manipulace, co nejtotálnější kontrola jednání či myšlení lidí. Všechny cesty zde vedou nakonec k nesvobodě, bezprávnosti a represi.
Řešení nespočívá v politickém systému. Každý systém je použitelný k tyranii a každý se může ocitnout v rukou takových lidí. V kapitalismu i socialismu se vždy velmi rychle vytvoří tyto polobožské elitářské skupiny bažící ovládat svět a dokazovat si, kam až mohou zajít. Liší se jen nástroji ovládání, které používají. Oběma, i některým dalším politickým systémům chybí všelidský rozměr a morální imperativ. Preferují ateismus a sekularismus, protože právě v něm není jasně oddělena sféra božského a lidského. Teolog by řekl, že dominantním motivem těchto osob a skupin je dědičný Adamův hřích, tedy právě nezvladatelná a často nevědomá touha popřít Boha a nahradit Ho sebou samým.
Lidstvo se lapilo do pasti, v níž cyklicky vymýšlí systémy, jak si poradit a uspořádat záležitosti moci a správy bez Boha. A právě systémy jsou zrádné, mají tendenci být nad člověkem a s oblibou jich využívají zlí nebo necitelní lidé. Jediným východiskem je navázat na evropskou a západní civilizaci kdesi v průběhu baroka, před příchodem rozumářů a osvícenců. Vrátit do hry hierarchii absolutních morálních hodnot odvozených od zjeveného Desatera Božích přikázání. Hierarchii a měřítko, o nichž se nehlasuje a nepochybuje. Z toho pak odvodit správu a zákonodárství. Zběsilý závod a rvačku o moc nahradit pokornou vírou v to, že pouze služba něčemu vyššímu a vznešenějšímu může dát lidskému životu smysl a vnitřní mír, společnosti stabilitu a klid. Prohlásit jakoukoliv moc, která není nutná ke službě jednotlivce, za nezákonnou. Svůj život směnit za něco vyššího a lepšího.
Dokonce i demokracie je neudržitelná bez instituce, která střeží pravidla a mantinely politické soutěže. Jakékoliv hlasování, volby, spravedlnost, zákonodárství a další demokratické atributy se dají koupit nebo ohnout nátlakem. Ve věku médií lze prostřednictvím peněz manipulovat názory většiny společnosti a tak získat, vlastně si koupit reálnou moc. Bez úcty k zjevené pravdě se všeho zmocní rafinovaná lež a podvod, které řeč i hodnoty relativizují, zmarní úsilí a důvěru miliónů lidí, udělají z nich cyniky a na vše rezignující nihilisty. Instituce, která by mohla střežit demokracii, není představitelná bez jasného spojení s nejvyšší autoritou zjevených přikázání a Boha samého, podle čehož jedině může být posuzována.
Ani ti nejinteligentnější a nejnadanější lidé nikdy sami nevytvoří smysluplný politický systém a svět dobrý k žití. Takový svět nevytvoří ani jakékoliv množství jakkoliv organizovaných lidí, neboť všichni jsme nedokonalí a cokoliv sami vymyslíme nebo děláme, již obsahuje chybu, která vše nakonec obrátí proti nám. Proti českému přísloví, že více hlav více ví, se staví jiné české přísloví – Vox populi = vox hovězí. Jen máloco je nesmyslnější, než marxistická poučka o přechodu kvantity v kvalitu.
Vše se nám vyjasní a vše (i historie) začne dávat smysl v okamžiku, kdy si uvědomíme, že charakter tohoto světa je právě takový, aby nám neumožnil, poradit si sami bez Boha, bez modlitby, bez pokorné prosby o pomoc, bez citlivosti a vnímavosti k tomu, jak jsme vedeni skrze dějiny do naprosto otevřené budoucnosti, v níž je možné vše, včetně zázraků.
Pokud skutečně usilujeme o dobrý svět a dobrou správu svých věcí, nemáme jinou možnost. Bůh je trpělivý a vše podstatné už nám sdělil. Bude nekonečně dlouho sledovat, jak se zde navzájem (osvobozeni od Něj) zabíjíme, mučíme a týráme, jak selháváme a zoufáme si bez naděje. Bude tím trpět. Bude pomáhat jednotlivcům, kteří Ho o to požádají. Bude čekat, až nám to dojde. To je cesta Teokracie.
Proč myslíte, že za mesiánskými koncepty novověku a naší doby stojí tolik vzdělaných lidí, kteří to myslí dobře, ale vždy to dopadne špatně? Protože odmítli skutečného Mesiáše, bloudí a vyplňují to vakuum mesiánskými koncepty a systémy. Jednou jsou to peníze, jindy všechny formy nepřirozeného rovnostářství. Nikdy v tom není pokorné odmítnutí moci, umenšení se a spokojenost se službou, k níž jsem byl stvořen a vybaven.
Ano, také věřím v Boha. Setkal jsem se v životě s mnoha věcmi a událostmi, které se děly až příliš případně na to, aby mohly být jen dílem náhody. V roce 1962, oné noci, kdy jsme každou vteřinu čekali atomový výbuch nad Prahou, se mne snad i dotkl a uklidnil. Ale to bylo jedinkrát. Nevnímám a necítím Ho tak, jako jiní věřící. Jsem si jistý, že zasahuje do dějin, ale mne stvořil jako celoživotně osamělého člověka do doby, v níž mne předhodil vlkům a nedal mi žádnou sílu tomu vzdorovat. Nedal mi žádnou odvahu ani přesvědčení. Dal mi jen určité specifické rozumové schopnosti a já jich musel užívat tak, abych přežil. Nikdy jsem neměl schopnost milovat ani nenávidět tak silně, jako jiní. Nikdy jsem se nesetkal s nikým a s ničím, co nebo kdo by mi byli dražší, než jsem si byl já sám se svou prostou, nahou a ubohou existencí. Neměl jsem žádné přátele ani lásku, jen strach.
Upřímně doufám, že On je, že to všechno, naše životy i dějiny, má nějaký vyšší smysl, že to k něčemu směřuje, že je tady Někdo, kdo si to použije pro své dobré záměry. Protože jestli ne, pak jsme všichni jen ubozí blázni a idioti, kteří se narodí, jsou z jednoho nebezpečí a problému do druhého, kalkulují, chytračí, koušou se navzájem, soupeří a soutěží, obelhávají se a zabíjejí, hrabou majetky, jen proto, aby pak chcípli a shnili. Pár tisíc let naší civilizace se v miliardách let a ve věčnosti ztratí a nic po tom nezbude. Všechny naše snahy, sny a touhy přijdou vniveč. Jestli On není, pak je úplně jedno, kdo bude slavný, kdo se zapíše do dějin, komu postaví sochu, kdo vládl a kdo byl ovládaný, protože to za dalších pár tisíc let stejně všechno zmizí beze stopy. Celý náš svět zmizí. I naše trápení a utrpení jsou marná a všechny vzdory a hrdinské činy jsou marné stejně jako naše zbabělosti. Je jedno, kdo byl dobrý a kdo byl hajzl. Je jedno, co jsme zažili a co prožili. Život nepřežijeme. V okamžiku smrti to všechno zmizí, jestli není On a jestli není nějaké potom.
Všechny velké ideje a hnutí, jako ty marxistické a komunistické, všechny vlčí smečky na Východě i na Západě, tyranie, diktatury i demokracie, to vše je vlastně směšné, dočasné, pomíjivé, stupidní a zoufale zvířecí. Aby něco mělo smysl a hodnotu, muselo by to mít nějaké spojení s věčností, muselo by být nějaké potom, musel by být On, a musel by být dobrý, musel by nás milovat. Biskup Tomášek říká, že na světě není nic tak zničeného a porušeného, aby to Bůh nemohl opravit, a že pokud se vzdáme této jistoty, pak zcela jistě zešílíme.
Autor: Jan Drnek
