Článek
V tomto střetu má Rusko strukturální nevýhodu, kterou nelze vyrovnat ani brutalitou, ani mobilizací, ani improvizovanou represí. Klíčový omyl ruského vedení spočívá v přesvědčení, že válka je jednorázový akt nátlaku, po němž se svět vrátí do starých kolejí.
Ukrajina a její regionální partneři však tuto možnost pochopili jinak. Už po roce 2014 přijali fakt, že konfrontace s Ruskem je reálná a že je třeba ji chápat jako investiční riziko. Nikoli jako něco, čemu se lze vyhnout prohlášeními, ale jako scénář, na který je nutné se dlouhodobě připravovat. Právě zde vzniká zásadní rozdíl. Ukrajinská strana pracuje s časem, adaptací a učením se za pochodu. Ruská strana pracuje s iluzí zlomu. Ukrajina dnes není odkázána pouze na státní dodávky zbraní a munice. Disponuje relativně solidní technickou a logistickou podporou, která je rozprostřena v nevládních iniciativách, dobrovolnických strukturách a technologických sítích.
Tyto vrstvy jsou pružné, rychlé a schopné reagovat na změny na bojišti způsobem, který centralizovaný autoritářský stát neumí. Právě v tom spočívá skutečná síla moderní obrany, nikoli v počtech tanků na přehlídkách. Zásadní roli zde hraje prostor Trojmoří. Zejména pobaltské státy a země V4 představují nejen logistické zázemí, ale také zásobárnu historické zkušenosti a politické paměti. Tento region velmi dobře ví, co znamená ruská dominance a jakou cenu má její návrat. Proto se zde koncentruje jak technologická iniciativa, tak lidský potenciál. Přidává se k tomu početný běloruský disent, pro který není ukrajinská válka cizím konfliktem, ale předehrou vlastního osvobozeneckého zápasu.
Nejde o masovou armádu, ale o motivované jednotlivce, jejichž význam je kvalitativní, nikoli kvantitativní. Rusko naproti tomu vyčerpává samo sebe. Ztrácí lidi, legitimitu i budoucnost. Každý další rok války zvyšuje pravděpodobnost, že po jejím konci nezůstane federace v dnešní podobě. Výsledkem nebude poražené impérium, které by se dokázalo znovu semknout, ale fragmentovaný prostor s oslabeným centrem. Pokud z něj něco zůstane, pak spíše zmrzačené Moskevsko, zbavené imperiálního okraje a nucené řešit vlastní přežití. Právě takový útvar může paradoxně projevit zájem o evropskou integraci, ne z přesvědčení, ale z nutnosti. Stejně jako jiné postsovětské státy před ním.
Z hlediska evropského řádu nejde o vítězství v emocionálním smyslu. Jde o potvrzení principu, že moc má své hranice a že stát, který tyto hranice systematicky překračuje, nakonec zaplatí cenu. Ukrajina dnes nebrání pouze své území. Brání myšlenku odpovědné moci, která je vázána právem, kontinuitou a schopností nést důsledky vlastních rozhodnutí. Strach z výsledku této války proto není namístě. Ne proto, že by cesta byla snadná, ale proto, že směr je daný. Rusko tuto válku nevyhraje. Otázkou zůstává pouze to, jak hluboké budou škody, které po sobě zanechá, a jak rychle Evropa dokáže přetavit tuto zkušenost v pevnější a realističtější politický řád.
Autor: Martin Cikán
