Článek
Měl jsem kdysi strýce. Byl to manžel mé tety, sestry mého otce. Vyrostl z chudých poměrů, jako klukovi se mu ostatní posmívali. Měl ale dar řemeslné a manuální šikovnosti. Dovedl strojařinu, stejně jako stavařství a další specializace. Z nouze se rychle vyhrabal a pořídil si kromě zaměstnání i vlastní melouchářskou dílnu. Začal vydělávat i v hloubi socialismu. Z oné chudoby si ale odnesl základní měřítko hodnot. Začal se poměřovat a závodit s ostatními co do majetku. Povýšil toto měřítko na jediné měřítko hodnot. Jeden čas jezdil s kamionem na západ. V osmašedesátém se legálně dostal do SNR, tam nějakou dobu pracoval, přivezl si peníze a zde nevídaného Forda. Mírně tím zvýšil svůj společenský status, a to především ve vlastních očích. Mne považoval za budižkničemu, které místo hromadění majetků a vydělávání peněz, se fláká po lesích a planě diskutuje o ničem s jinými outsidery. Činnosti jako čtení knih, hraní na kytaru apod., považoval za cosi na světě zbytečného a neproduktivního. Před revolucí měl již dům, nějaké pozemky, byt v paneláku, dvě auta a statisíce ve spořitelně. Po revoluci ovšem rychle zjistil, že to není téměř nic. Že jiní mají mnohem víc a získávají majetky takovým tempem, že je nikdy nedohoní, natož, aby je předhonil. Místo sebevědomí nastoupila traumata. Nestal se nejmajetnějším dokonce ani ve svém nejbližším okolí. Dělal ve své dílně různé zakázky a stále dobře vydělával, ale z toho, co vyráběl, neměl žádnou radost. To až ze stržených peněz. Výrobek samotný pro něho měl jen hodnotu peněz, které za něj mohl získat. Vyráběl, ale netvořil. Jen, stále udýchanější a unavenější, se plahočil po závodní dráze a už ani nemohl mít přehled, kdo všechno ho tryskem předbíhá.
Protože teta po dědovi a babi zdědila sousední pozemek, strýc tam občas zajel, aby se podíval na mne, na outsidera. Aby si spravil sebevědomí, snažil se mne urážet a snižovat narážkami na mé lemplovství a majetkovou nevýkonnost. A narazil na rafinovanou potvoru. Když jsem začal vydávat knihy, hned jsem mu vždycky jednu daroval. Knih bylo pět, deset, pak dvacet. Nechápal to. Narazil na svět, kterému nerozuměl. Jak může ten lempl tak společensky povýšit, když nevydělává peníze, je stále chudý a nemá žádné majetky? To nesouhlasilo. Navíc se mou nedokázal mluvit o ničem jiném, než o penězích. Má společenství kamarádů, těch lemplů z lesa, kteří se vzájemně podporují a mnozí jsou nyní ve vysokých politických funkcích, mu připadala jako z jiného vesmíru. Lidé přece mají závodit a soupeřit, ne si pomáhat. Strýc nikdy nechodil do hospody, neměl kamarády, nejezdil k moři na dovolenou. Když si pomáhají, má to být proto, aby dosáhli nějakého zisku a rozdělili se nebo se o to poprali, aby byli navíc spokojení a šťastní. Jednou jsem ho zlomyslně pozval na veliký mejdan u ohně v zahradě před domem, kde asi třicet kamarádů hrálo a zpívalo do rána, z nich někteří známí funkcionáři. Utekl do hodiny. Nerozuměl tomu, proč lidé zpívají, když jim za to nikdo neplatí. Nerozuměl rozhovorům, které se tam vedly. Uvnitř ale cítil, že jde o něco, co ve svém životě naprosto podcenil a vynechal. Sledoval jsem přes plot jeho asi desetileté zoufalství, kdy se marně pokoušel prodat tetin sousední pozemek, který nic nevydělával a připravoval ho o čas. Měl dostatek zájemců o koupi, ale vždycky nakonec kontrakt zrušil. Ať mu nabídli jakkoliv vysokou cenu, vždycky mu podrazila nohy myšlenka, že by mohl dostat ještě o korunu víc. Věděl jsem, že mne a můj svět upřímně nenávidí, i když jsme rodina a nemůže to dát otevřeně najevo.
Můj otec vyrostl také z chudých dělnických poměrů, v dělnické rodina v činžáku na periferii. Také měl dar manuálního génia. Uměl si sám udělat naprosto všechno a navíc si cenil technického vzdělání. Postavil dům, vykopal 11 m hlubokou studnu, opravil jakékoliv auto, sehnal materiál apod. Občas udělal nějaký melouch pro peníze, ale šlo mu o něco jiného. Jeho hodnotové měřítko spočívalo v něčem jiném. Když šel do hospody na pivo, chlapi mu projevovali úctu jako fachmanovi. Když jsem mluvil se sousedy, ještě dlouho po jeho smrti na něj vzpomínali jako na někoho, kdo uměl všechno a byl to férový chlap, nikdy jim neodmítl pomoc a nic za to nechtěl. Pamatuji se na radost, kterou měl, když se mu něco hezkého povedlo, když zdolal problém a opravil motor, svažil si míchačku nebo cirkulárku a ono to fungovalo. Studoval na středních školách strojařinu a stavařinu, neustále hledal nové postupy a objevy. Nechtěl vyhrát celosvětový závod v majetku a vlastnění. Stačilo mu, že ho lidé v jeho okolí uznávali a občas ho poplácali po ramenou.
Jako dítě jsem ten rozdíl mezi otcem a strýcem vnímal. Znali se a táta měl ze strýce občas srandu. Strýc to ani nevnímal, protože mého tátu považoval za majetkového nýmanda, nešťastníka, který sice není líný a hodně umí, ale neumí to prodat. Sám jsem to neuměl pojmenovat, dokud jsem si v osmnácti letech nepřečetl samizdatovou studii Ericha Fromma – Mít či být. Strýc chtěl mít, táta chtěl někým být. Pak jsem si přečetl C. G. Junga a jeho legendární větu – Svět je jen údolí k utváření duše.
Ano, to byl klíč k té záhadě. Někým být, někým se stát, v někoho vyrůst, to předpokládá osobní proměnu a ne jen jednu. Růst má být permanentní. Proměna je často bolestivá záležitost plná přehodnocování, trápení a sebereflexe. Co bolí, to roste, říkávala babička. Někdy bolí srdce a někdy je to k nesnesení. Z neúspěchů a zklamání při správném přístupu vychází kultivace duše. Aby šla ona celoživotní proměna člověka správným směrem, nevystačí si člověk sám, musí přijmout vedení. Aby to bylo absolutně dobré vedení, musí se nechat vést absolutně dobrou bytostí, tedy Bohem. Musí přijmout jeho absolutní hodnotové měřítko. To poslední můj táta neudělal, a proto se do smrti trápil v nejistotách. Měl ale tvůrčí povahu a dovedl zažívat radost z dobrého díla, z věcí a činů, které někomu posloužily nebo udělaly radost. Poměřoval se s jinými fachmany a to byl také jistý druh závodu a soutěžení a z toho mu naskakovala jistá traumata, ale s beznadějným životem mého strýce se to srovnávat nedalo. Táta zůstal celkem chudý po celý svůj život, ale tohle ho nikdy netrápilo. Tušil, že život je o něčem jiném, že život člověka musí být k něčemu dobrý. K něčemu obecně dobrému.
Poté, kdy jsem přijal Boha za svého pána, přítele a vůdce, mi začalo rychle docházet i to ostatní. Život je příběh. Není náhoda, do jakého světa, prostředí a situace jsme se narodili. Také není žádnou náhodnou kombinací genů a výchovy to, jaké máme vlastnosti, schopnosti, talent, k čemu nás okolí nasměruje. Je to záměr a já se mám ptát – Co s tím? Co já se světem, se životem, s tím, co jsem dostal, aniž bych si to zasloužil? Nejde o to něco vyhrát, ale změnit se správným způsobem. Podstoupit bolesti a trápení té proměny. Je v tom jisté předurčení, ale současně jako jediný z tvorů dostávám svobodu se tomu předurčení vymknout, vzbouřit se a jít jinou cestou ke své škodě nebo prospěchu. Jenže jak se v tom vyznat, když nemám měřítko? Jak si určovat cíle?
Teprve když přijmu něco nad sebou jako nadřazenou hodnotu, mohu začít sloužit a to mne osvobodí od onoho zběsilého soutěžení a soupeření s ostatními. Tou přijatou nadřazenou hodnotou může být obec, nějaké společenství lidí, národ, idea a ideologie. Nebo absolutně dobrý Bůh.
Můj strýc se mýlil fatálně. Přijal darwinovský svět věčného soupeření, měnil se stále více v bezohledného dravce a ve stáří se dopracoval k absolutní marnosti, k pocitu, že život prohrál, že jeho život neměl žádný jiný smysl, než že zabezpečil rodinu materiálně. Můj otec se mýlil jen částečně. Věděl, že nejde o to něco mít, ale někým být, někým se stát, nějak a v někoho vyrůst a přitom prostě pro radost tvořit. Nikdy ale nezískal jistotu, že jeho proměna a růst jde správným směrem, protože jako ateista neměl měřítko. Neměl nikoho, kdo by mu řekl, jestli se proměňuje správně a jestli to tak stačí. Nikdy ho nenapadlo, že svým příběhem naplňuje nějaký projekt proměny své vlastní osoby, a že je zde Někdo, kdo může posoudit, zda ho naplnil dostatečně a zda svůj život nepromarnil. Před smrtí se trápil tím, zda žil dobře a zda to tak stačilo. Neměl čím to poměřit. Přesto většinu života někomu a něčemu sloužil a to ho uspokojovalo víc, než kdyby byl dravcem a závodníkem, který většinu soupeřů sežral nebo předběhl. Cítil, že úplná marnost to nebyla. Nebyl úplně sám, někam přece jen patřil a byl mnohokrát schopen se umenšit a ustoupit do pozadí kvůli lidem, které měl nějak rád. Neslučoval si ono být někým s oním mít něco. Uměl být někým, i když měl jen málo. Uměl dělat věci, které nevydělávají, ale je z nich radost a uspokojení z tvorby.
Protože tvořit se nedá z nenávisti ani z lhostejnosti. Nenávist umé jen znetvořit a lhostejnost netvoří vůbec. Tvořit se dá jen z lásky. Tvořit je vždy dobré a růst k tvůrci je vždy znamením dobré proměny. A tvůrci nezáleží na ceně. Tvorba má nekonečné zdroje, když se na ně člověk dokáže napojit tím, že potlačí sám sebe a upřednostní výtvor. A Bůh má nekonečnou radost, když tvoří mne. Já mohu z té radosti a smysluplnosti čerpat, když na té tvorbě a proměně sama sebe spolupracuji, když ji vítám a začnu jí rozumět.
Autor: Jan Drnek
