Článek
Byl jsem požádán, abych napsal něco pro konzervativce k oné demonstraci šílenství, kterou začala a pokračuje olympiáda v Paříži.
Jak podotýká G. K. Chesterton v Ortodoxii, můžeme osvobodit tygra od klece, ale ne od jeho pruhů, protože pak by to již nebyl tygr. Stejně tak nemůžeme osvobodit velblouda od jeho hrbu. Vzniklo by monstrum, pokud by vůbec něco životaschopného zbylo. Souvisí to s řádem věcí a světa, jak jej ustavil Stvořitel. Od tohoto řádu se osvobodit nelze. Tvrdit, že mohu být třiapadesátým pohlavím, je totéž, jako tvrdit, že mohu být kuřetem.
K onomu řádu světa patří i danost, že lidstvo se může reprodukovat pouze pomocí dvou pohlaví. Pohlaví je definováno jako odlišnost lidí, která specificky slouží a vede k reprodukci, a to jen tehdy, kdy se on pohlaví začnou doplňovat. Ne, když soupeří. Nic jiného pohlaví není. Jestliže někdo tvrdí, že se může od tohoto omezení dvojpohlavností osvobodit, podobá se trojúhelníku, který se chce osvobodit od své trojúhelníkovitosti a sevřečnosti pouhých tří stran. Může se mu to podařit, ale zničí tím trojúhelník. Své strany nerozmnoží a nestane se z něj mnohoúhelník, protože i mnohoúhelníky jsou postaveny na trojúhelnících (nejjednodušším tvar zajišťující dvourozměrný prostor). Zničí tím i samotnou trigonometrii a tím i celou geometrii. Pokud vůbec něco vznikne, bude to blábol bez měřítka – Bábel.
Ostatně, na dvojpohlavnosti a trojúhelníkovitosti je založena celá naše civilizace. Manželství je instituce pro dvě pohlaví, ale současně pro tři osoby. Proto míváme svatby v kostele. Když do manželství, do našich vztahů a do našeho světa nepřibereme Boha, skončí to všelijak a nejspíš se to vše rozpadne. Osvobozovat se, lze jen do určité míry a jen od něčeho. Chceme-li se osvobodit od rozumu, potřebujeme někoho rozumného, kdo posoudí, zda se nám to povedlo. Pro šílence je totiž jeho šílenství normou a jeho svět všedním a normálním. Tak i Boha lze popírat, ale nelze se od něho osvobodit, aniž by to vedlo k našemu zániku.
Ideu mnoha pohlaví můžeme vnímat jako šílenství nebo jako vzpouru proti Bohu a jím danému řádu světa, který není až tak přirozený, jako spíš nadpřirozený. Šílenství a vzpoura proti řádu stvoření je vlastně totéž. Chtít se osvobodit od základní podmínky naší existence vůbec není nic jiného, než druh šílenství. Kdo takové vzpoury inspiruje a kdo touží zničit stvoření, víme my křesťané dobře. Nejsme neomezení tvorové. Jsme omezení tvorové v takřka neomezeném světě, který nám hrozí utonutím v chaosu, proto některá omezení potřebujeme a nemůžeme se z nich osvobodit. Byla nám dána pro naše dobro, orientaci a možnost sdílení světa. Chce-li se někdo osvobodit od tohoto zábradlí nad propastí v důvěře, že pak bude moci sám cokoliv, musí popřít propast, a to není moc rozumné, protože tím současně boří zeď mezi normálním světem a blázincem.
Pokud někdo, kdo se narodil jako muž, touží být ženou nebo naopak, nebo být kýmkoliv a čímkoliv si zamane, pak zcela evidentně touží po Božské pravomoci. Proto zcela jistě nezůstane jen u snahy přestvořit sám sebe a bude chtít přestvořit celý svět, celou společnost i všechny ostatní. Protože jde o vzpouru proti danostem stvoření, jde o vzpouru proti Stvořiteli, takže půjde o snahu přestvořit sebe i svět jakkoliv jinak, hlavně ne tak, jak to stvořil a ustavil Bůh. Bůh určil, kdo se má narodit jako muž a kdo jako žena. Neurčil a nepřikázal, že se musíme reprodukovat, ale o ničem jiném, než o reprodukci, pohlaví není. Tudíž všechny touhy, které se netýkají reprodukce, se netýkají ani pohlaví, i když si berou pohlaví jako záminku pro své vzpoury a osvobozování. Strom, který se osvobodí od kořenů, zahyne, i kdyby si přestvořil korunu podle svých nejbizarnějších tužeb a představ. Řádu stvoření se nelze vyhnout a nelze se od něj osvobodit, leda ke smrti a k zániku.
V evangeliích je místo, kde Ježíš posílá učedníky po dvou do všech stran na misijní cesty a dává jim schopnost uzdravovat i vyhánět zlé duchy. Malý Jakub má od narození ztuhlou nohu a kulhá. Nyní je plný výčitek, cítí se ublížený a nemilovaný, protože Ježíš mu dává schopnost léčit, ale jeho samého nevyléčil. Ježíš mu vysvětluje, že Bůh Otec samozřejmě něco zamýšlel tím, že ho nechal narodit se s handicapem. V tomto případě to umocní jeho misi. Sám nevyléčený nezištně léčí jiné. Vrcholné svědectví o pokorném přijetí Boží vůle, které překonává láska k ostatním trpícím. Někdo se narodí s ochrnutou nohou, někdo s ochrnutým rozumem či s ochrnutým srdcem. Někdo se narodí se sexuálním odporem vůči druhému pohlaví. Může to přijmout v pokoře, zříci se vlastní reprodukce a užívat pro šíření dobra jiných darů, které dostal od Pána. Může děti vychovávat, učit jinak jim pomáhat. Může se ale i cítit ukřivděný, vyloučený, a jít do vzpoury. Může i zešílet a předstírat, že jeho stav je normální, on je zdravý a ostatní jsou nenormální. Jsou lidé, kteří se narodí zcela zdraví a přece jdou do vzpoury proti tomu, jak byli stvořeni. Chtějí se přestvořit, a aby to obhájili, tvrdí, že svět je stvořený špatně a jen oni ví, jak ho přestvořit pro všechny lépe než Bůh. Není to jen nepokora, je to hřích. Ale proč bych jim na to měl naletět?
To je stav a místo, kde se nyní nacházíme. Uprostřed vzpoury. Tolik nejen k pařížské olympiádě.
Dříve byly teorie posuzovány podle toho, zda vedou či nevedou ke ztrátě duše. Dnes jsou posuzovány podle toho, zda vedou či nevedou ke ztrátě rozumu. Aby ale někdo mohl posoudit, zda došlo ke ztrátě rozumu, musí být sám rozumným. Potřebujeme alespoň jednoho jednookého, aby bylo možné zjistit, že mnozí jsou slepí. Pro šílence je jeho šílenství normou a jeho svět všedním a normálním. Proto dokáže svůj šílený svět bránit fanaticky a nemůže zůstat jen u toho, musí ho vnutit všem ostatním, i těm doposud normálním. Použije proto jakékoliv metody a bude mít pocit, že pro ostatní dělá dobro. Tak, jak to dělali komunisté či nacisté, například. I rozum je ovšem dar od Boha, a když svůj rozum od Boha osvobodíme, dovede nás k šílenství, protože ztratíme řád, který užívání rozumu vymezuje. Není to o chytrosti, v blázincích najdeme více matematiků, než básníků. Pouze logik se snaží nacpat nebe do své hlavy, a tak mu někdy praskne.
Autor: Jan Drnek
