Článek
Nečiním tak jen z osobní potřeby, ale i proto, že diskuse o širší a užší vlasti se nevyhnutelně dotýká i těch, kteří sdílejí podobné hodnotové zakotvení – přesto se mohou v některých bodech podstatně lišit.
Domovina jako konkrétní místo – patria
Za svůj domov považuji královské město Plzeň. Patria, ve smyslu otčina, je však širší. Zahrnuje i Horažďovicko a Nepomucko, kde má kořeny moje širší rodina. Díky příbuzenským vazbám i normalizační emigraci sahá moje osobní domovina až do Švýcarska – konkrétně do kantonů Zürich a Schwyz. V mládí jsem navíc měl příležitost navázat přímé vztahy se sousedním Bavorskem.
Tato konkrétní, místně ukotvená dimenze vlasti je základem identity každého člověka. A právě v tom má monarchistické pojetí patriahlubokou výhodu: je schopné obsáhnout konkrétní i univerzální prvky zároveň.
Podunají jako kulturní širší vlast – rex
Když hovoříme o širší vlasti, nemluvíme o abstraktní konstrukci, ale o kulturním prostoru, který má historickou kontinuitu. Naše země – země Koruny České – byly a jsou součástí podunajského kulturního okruhu, jehož dědictví přesahuje i přes více než stoltí od rozpadu Rakouska - Uherska.
Kulturní kontinuita je patrná nejen ve zvyklostech, architektuře a právních formách, ale i v každodenní interakci s veřejnoprávními institucemi např. v Rakousku, Maďarsku či Slovinsku. Tato důvěrná známost není iluzí – je důsledkem sdílené historie a politické kultury. V tomto kulturním prostoru má legitimní a důstojné místo také arcidům Habsbursko-Lotrinský, jenž mu stále – byť neformálně – slouží.
Toto je rex– nikoliv ve smyslu momentálního panovníka, ale jako výraz legitimní kontinuity politického a kulturního řádu.
Setkání s jiným kulturním okruhem – a hranice
Zajímavou zkušeností pro mne bylo letošní setkání polských monarchistů v Krakově. Navzdory vřelému přijetí jsem si zde poprvé naplno uvědomil, že se nacházím mimo svůj kulturní okruh. Ač Halič působí architektonicky „Kaiser-friendly“, duchovně i kulturně se jedná o jiný svět – svět polsko-litevského kulturního okruhu, kam patří Poláci, Ukrajinci, Litevci a snad v budoucnu i Bělorusové.
Pocit, že jsem host, nikoliv doma, nebyl dán jazykem či neznalostí reálií. Byl to kulturně-duchovní rozdíl, který nelze přehlédnout. I to je důležitá součást našeho porozumění Evropě: ne všechny národy sdílí stejnou historickou trajektorii, a ne každá forma integrace musí nutně znamenat kulturní homogenizaci.
Autor: Martin Cikán
