Článek
V této situaci se myšlenka zeměbrany – širokého zapojení občanů do obrany státu – vrací jako realistická a potřebná odpověď na novou éru ohrožení.
Zeměbrana není novým fenoménem. V českých zemích existovala již v rámci habsburského Landwehru jako samostatná složka vedle řádné armády a domobrany. Po vzniku republiky se občanská obrana rozvíjela prostřednictvím Stráže obrany státu či tělocvičných a ostrostřeleckých spolků. Tyto tradice představují příklad společenského étosu, v němž bezpečnost nebyla jen úkolem státu, ale i každého občana.
Navažme na tuto tradici a inspirujme se při tom příklady severských a pobaltských zemí. Modely Finska, Estonska, Litvy či Švédska kombinují profesionální armádu, povinnou vojenskou službu nebo dobrovolné předurčení a rozsáhlé mobilizovatelné zálohy. Např. Finsko dokáže při relativně nízkých výdajích (cca 2,5 % HDP) připravit téměř milion občanů k obraně státu. Takové zkušenosti ukazují, že skutečná odolnost společnosti spočívá v kombinaci profesionální přípravy a aktivního občanství.
Je na místě uvažovat třívrstvý koncept: (1) Profesionální armádu (např. 50 000 vojáků) schopnou konvenčních operací, (2) Aktivní zálohy (o stejném počtu příslušníků s pravidelným výcvikem a státní podporou zaměstnavatelům), a konečně (3) Zeměbranu (až 100 000 dobrovolnících z řad střeleckých spolků, držitelů zbrojních průkazů a vojenskohistorických klubů).
Tento model (nabízený Korunou Českou) by jistě nebyl zadarmo, ale měl by velmi dobrý (a odzkoušený – viz výše…) poměr cena/výkon. Odhady ukazují, že celkové výdaje by se mohly pohybovat mezi 5–7 % HDP, včetně nákupu techniky, infrastruktury a provozních nákladů. Část těchto prostředků by se však nepochybně v podobě domácích investic, zakázek pro české firmy a daňových příjmů vrátila zpět do veřejných rozpočtů, čímž by se čistá fiskální zátěž snížila. Zásadní je přitom efektivita a transparentní správa rozpočtu. Ministerstvo obrany v minulosti čelilo opakované kritice za plýtvání prostředky a selhání v oblasti údržby a nákupů. Proto je (bez ohledu na cokoli jiného) nutné přijmout přísná pravidla vnitřní kontroly a auditu, aby se investované prostředky skutečně promítly do zvýšení obranyschopnosti.
Posílená armáda a zeměbrana zároveň reagují na potřebu chránit obyvatele nejen před klasickým konfliktem, ale i před nízkorozpočtovými hrozbami: diverzními akcemi, hybridními útoky, kybernetickými incidenty a krizemi infrastruktury. Zeměbrana proto není návratem ke konskripci (vojenským odvodům, resp. zápisům k nim – pozn. red.) v její historické podobě. Je odpovědí na dobu, kdy bezpečnost už není samozřejmostí a kdy stát musí podporovat občany, aby byli schopni sami přispět k ochraně vlasti.
Je to výzva, která přesahuje stranické programy – výzva vrátit do veřejného prostoru ztracený étos odpovědnosti, vzájemné důvěry a odvahy postavit se hrozbám společně.
Autor: Martin Cikán
