Článek
Když Československo v roce 1918 vzniklo, neslo si už od prvních dnů v sobě zárodek problému. Versailleská smlouva v článku 86 výslovně určovala závazky vůči menšinám. Sudetští Němci, tvořící více než čtvrtinu obyvatel nového státu, se odvolávali právě na tento rámec. Praha sice nabídla školství v mateřském jazyce či účast v samosprávě, ale odmítla hlubší autonomii. V očích velmocí pak šlo o nevyřešený problém. To, co jsme my vnímali jako vnitřní záležitost, se v Londýně a Paříži jevilo jako nesplněný mezinárodní závazek.
Masaryk budoval obraz Československa jako mostu mezi Východem a Západem. Beneš sázel na síť spojeneckých smluv a na Společnost národů. Jenže mosty bývají spíše přechodové body než bezpečná místa. Francie sice podepsala smlouvu o pomoci, ale nikdy se v praxi nezavázala k bezpodmínečné vojenské obraně. Locarnské dohody garantovaly západní hranice Německa, ale východ ponechaly otevřený k revizi. SSSR sice podepsal pakt s Československem, ale jeho pomoc byla vázána na předchozí akci Francie. Ve výsledku tedy československá diplomacie vytvořila hustou pavučinu papírových závazků, které se ve chvíli krize roztrhly jako pavučina pod deštěm.
V září 1938 už nebylo co řešit. Hitler jasně deklaroval, že Sudety musí připadnout Německu. Londýn i Paříž přijaly tuto logiku – neřešilo se zda, nýbrž jak. Konference v Mnichově probíhala bez účasti Československa. Chamberlain chtěl přivézt „mír pro naši dobu“, Daladier se snažil udržet tvář, Mussolini sehrál prostředníka a Hitler diktoval. Československo se stalo předmětem jednání, nikoliv jeho účastníkem. Na mnichovské konferenci se neřešilo, zda pohraničí zůstane součástí Československa, nýbrž jen to, jak bude technicky provedeno jeho odstoupení podle článku 86 Versailleské smlouvy.
Podobnou zkušeností prošla Ukrajina po roce 1918. Krátká existence Ukrajinské lidové republiky skončila v chaosu občanské války. Brestlitevský mír přinesl dočasnou podporu Centrálních mocností a s ní také vznik Hetmanátu Pavla Skoropadského. Opíral se nejen o německou vojenskou přítomnost, ale i o rakousko-uherské struktury, které už v předchozích desetiletích v Haliči záměrně podporovaly rozvoj ukrajinské identity jako protiváhu polskému a ruskému vlivu. Lví podíl na tom měla školská politika, vznik univerzit, spolkové a kulturní aktivity, které z Vídně dostávaly podporu právě proto, že v nich habsburská monarchie viděla prostředek k posílení stability Haliče.
Na tuto půdu navázal i Skoropadskij, který chtěl vybudovat konzervativní stát s pevnými institucemi, armádou a správou. Jeho vláda byla krátká, ale v paměti mnohých zůstal jako muž, který chtěl dát Ukrajině stabilitu a řád.
Po pádu Hetmanátu se do popředí dostal Symon Petljura, vojenský vůdce a představitel Direktoria. Petljura se snažil o demokratickou republiku, vyjednával o spojenectví s Polskem a hledal podporu pro jednotný ukrajinský stát. Byl to pragmatik, který chápal, že Ukrajina nemůže přežít bez opory v zahraničí, ale jeho politika v očích mnohých Ukrajinců vypadala jako ústupek. Petljurovci nakonec byli zatlačeni do exilu, odkud už jen symbolicky udržovali ideu republiky.
Další etapa přišla s Organizací ukrajinských nacionalistů. Její zakladatelé hledali cestu k nezávislosti v době, kdy Ukrajina byla rozdělena mezi Polsko a Sovětský svaz. OUN se záhy rozdělila na dva proudy. Křídlo vedené Andrijem Melnykem bylo konzervativní, disciplinované, pevně napojené na církev a usilovalo o opatrnější diplomacii. Melnyk představoval umírněnější variantu ukrajinského nacionalismu, méně hlučnou, ale pro část společnosti přijatelnější než násilné akce. Druhé křídlo, radikálnější, vedené Banderou, volilo otevřený teror a násilí.
Vedle ozbrojeného zápasu existoval také proud, který bývá vnímán jako nejtrvalejší: civilní odpor. Učitelé, kněží, kulturní pracovníci a emigrace udržovali jazyk, tradici a symboly. Jejich vlajkou byla žlutomodrá, barvy spojované s nadějí a demokratickým ideálem. Tento nenásilný odpor, posílený akademickými institucemi v exilu, byl možná méně viditelný, ale o to důležitější – bez něj by ukrajinská identita nepřežila tlak sovětské ani nacistické okupace.
Není náhoda, že právě Češi rozumí Ukrajincům. Na Volyni žily české komunity, Praha hostila ukrajinské univerzity a exilové instituce. To vše vytvořilo tradici, na niž dnes navazujeme. V našich dějinách dobře víme, co znamená být ponechán na pospas velmocenským dohodám – zkušenost, která se nám vtiskla do paměti Mnichovem. Proto se země střední Evropy, a zejména země Koruny České a Polsko, řadí mezi nejaktivnější podporovatele Ukrajiny.
Nacisté i Sověti viděli Ukrajinu především jako prostor pro své mocenské ambice. Pro Hitlera byla obilnicí a zdrojem surovin, pro Stalina zase nepostradatelnou součástí sovětského svazu, kterou nesměl ztratit. Ukrajinské území se tak stalo šachovnicí, na níž velmoci rozehrávaly své hry. Obyvatelstvo v tom bylo pouhým pěšákem, který se musel podřídit.
Banderovci se ve zmatku počátku války marně snažili vyhlásit samostatný stát ve Lvově. Nacisté, kteří jim krátce přiznali určitou autonomii, jim brzy dali najevo, že Ukrajina má být říšskou kolonií, nikoli partnerem. Současně sovětský režim, jenž se vrátil po roce 1944, pokračoval v systematické likvidaci inteligence, duchovenstva i rolnických elit, které by mohly představovat alternativu k sovětské moci.
Ukrajina přesto přežila. Její síla se neopírala o armády, ale o kulturu, tradici a odhodlání obyčejných lidí. Jazyk, víra a lidová paměť udržely identitu v časech, kdy se zdálo, že politická budoucnost je navždy ztracena. Civilní i kulturní odpor představoval protiváhu brutalitě režimů. A právě tento vytrvalý odpor nakonec zajistil, že ukrajinská identita přežila druhou světovou válku i Sovětský režim.
Právě proto se Oranžová revoluce v roce 2004 a Euromajdan v letech 2013–2014 staly okamžiky, kdy se Ukrajinci vědomě rozhodli, že svou budoucnost chtějí svázat Polsko – Litevským a Podunajským prostorem, i za cenu otevřené konfrontace s Ruskem. Nebyl to jen politický zápas, ale také kulturní a civilizační volba, která navazovala na historickou paměť a relativně nedávnou zkušenost středovýchodní Evropy.
Klíčovou roli přitom sehrála důvěra, že právě státy našeho regionu – země střední Evropy, které samy prožily sovětskou nadvládu – jejich úsilí podpoří. Bez této víry by se Ukrajinci jen těžko riskovali ozbrojený střet s Ruskem. Věděli, že jejich boj nebude izolovaný, že mohou spoléhat na solidaritu sousedů, kteří sami vědí, co znamená ztráta svobody.
Právě proto nesmíme jejich důvěru zklamat. Ukrajina dnes stojí nejen za sebe, ale i za nás – a střední Evropa naopak prokazuje, že dokáže být skutečnou oporou. Pokud bychom se odvrátili, popřeli bychom vlastní zkušenost i hodnoty, které nás v minulosti udržely při životě.
Pro Rusko však byla Ukrajina vždy víc než jen sousední stát. V jejich představách patřila k jádru „ruského světa“, bez něhož se Moskva necítila úplná. Každý ukrajinský krok k vlastní cestě proto Kreml vnímal jako ohrožení své identity i moci. Majdan v letech 2013–2014, kdy se miliony lidí otevřeně přihlásily k evropské volbě, byl pro Putina jasným důkazem, že Ukrajina se dokáže rozhodovat sama a že jeho vliv není neotřesitelný. Právě v této chvíli se zrodilo nepřátelství, které už nešlo urovnat kompromisy.
Putin se chopil argumentace vzešlé z postversaileských principů Evropské diplomacie a Kosovského precedentu. Tvrdil, že musí chránit „utlačované Rusy“. Využil menšinovou kartu, aby destabilizoval sousední stát. Stejně jako v roce 1938 hledal Západ kompromis: Minsk I a Minsk II. Výsledkem byla snaha zmrazit konflikt, dát autonomii odštěpeneckým regionům, oddálit přímou konfrontaci. Byl to appeasement v novém hávu. Jenže únor 2022 ukázal, že ani tento kompromis Putina nezastavil. Stejně jako Hitler po Mnichovu pokračoval k okupaci celé republiky, Putin po Minsku sáhl k invazi celé Ukrajiny.
Je třeba férově říci, že část západní Evropy na počátku váhala. Paříž a Berlín dlouho doufaly v diplomatická jednání a návrat k „business as usual“, podobně jako v roce 1938 hledaly kompromis i za cenu ústupků. Rozhodnost ale tentokrát přišla z našeho regionu. Ikonickým okamžikem byla cesta premiéra Petra Fialy, polského premiéra Mateusze Morawieckého a slovinského premiéra Janeze Janši do Kyjeva v polovině března 2022 – do města, které tehdy čelilo raketovým útokům a hrozbě postupu ruských jednotek od severu. Nebyla to akce připravená bruselskými strukturami, ale vlastní iniciativa středoevropských lídrů. Právě proto měla tak silný symbolický efekt: ukázala, že střední Evropa dokáže převzít iniciativu a stát v čele solidarity. Tento krok byl jasným gestem státnické odvahy, které dodalo Ukrajincům víru, že tentokrát nezůstanou sami.
Mnichovská dohoda ukázala, kam vede ustupování diktátorovi: místo míru přináší válku. Ukrajina se dnes ocitla ve stejné situaci, v jaké bylo Československo v roce 1938 – čelí velmoci, která chce rozbít její existenci. Rozdíl je v tom, že tentokrát existuje zkušenost, paměť Mnichova a také naše vůle stát po boku napadeného. Tehdy rozhodovala západní Evropa a my jsme zůstali opuštěni. Dnes se karta obrátila: střední Evropa je v čele a ukazuje, že solidarita není prázdné slovo.
