Článek
Když vešel šerif do dílen (řediteli školy se říká samozřejmě šerif, ale to všichni vědí; studenti říkají řediteli šerif a profesoři říkají řediteli náš starý) zkontrolovat, proč je u nás v dílnách takový řev, otevřel dveře a šlápnul do kaluže. A jak byl šerif rozběhnutý, aby svou ředitelskou autoritou sjednal pořádek, noha mu uklouzla na mokrém linu a před pádem ho zastavil jen stupínek, ke kterému přibruslil, vydávaje sprostá slova a mávaje rukama jak orel po deseti pivech. Když dobruslil a rozhlédl se po dílnách, šerif nevěřil tomu, co viděl, a ptal se Krejčiříka: „Proboha, co se tu stalo, Tondo?“
Ale Krejčiřík nebyl schopný mluvit (asi šok). Jenom zvedal pravou ruku a zase ji pouštěl, zvedal a pouštěl, a kapala z něj voda. Vydával divný zvuk, něco jako: „Hiíííj… hvouuuuuuu.“ Šerif mu otcovsky položil ruku na rameno a přátelsky ho poplácal, a kapky vody létaly na všechny strany, což vypadalo fakt srandovně. A tak tu ruku šerif zase rychle stáhnul a utíral si ji do kapesníku, protože měl mokrou dlaň a z Krejčiříka stříkala voda. Některé z nás to hodně pobavilo, například já jsem se smála — jakože FAKT hodně smála — a Krejčiřík vypadal, že nás chce všechny zabít, uškrtit a zastřelit. A šerif vypadal, že by se k němu s chutí přidal, ale ví, že nesmí.
Šerif řekl Krejčiříkovi: „Pojď, Tondo, mám v kanclu vizoura.“
A nám šerif řekl, že za trest musíme zůstat v tom mokrém oblečení po zbytek vyučování a že máme vyřídit školníkovi, ať to tu uklidí, bo to jsou dílny a ne plavecký bazén. A jít za školníkem bylo fakt za trest, protože šerif je čajíček proti našemu školníkovi. Náš školník je něco jako Zorro mstitel křížený se Sandokanem a umí zařvat, až se klepou okenní tabulky v celé škole, a výhružně mává koštětem. A když jste drzí, tak vás klidně tím koštětem přetáhne po zádech.
My jsme losovali, kdo zajde za školníkem, protože bylo jasné, že tak lehce to u školníka jako u šerifa neprojde a že školník bude hodně řvát. Vyhrál Stáňa, chudák! Školník řekl, že žádnou potopu za pitomé studenty řešit nebude a že jediné, jak Stáňovi může pomoci, je kyblík a hadr. No co už.
Školník na každé škole je taková malá celebrita. Každá škola má samozřejmě ředitele a spoustu učitelů, taky paní uklízečky a paní kuchařky, a potom — a potom má školníka. Šedá eminence školník. Zná všechny zákoutí školy, zná všechna tajemství školy a říká se, že mnohem snadněji najdete ředitele školy než dobrého školníka.
Náš pan školník tohle ví. Jeho světská moc je velká a impozantní. Vědom si své důležitosti, školník využívá svou bohem danou moc k ovládání všech kolem. U studentů vzbuzuje oprávněnou hrůzu, u studentek mírné pousmání, protože ty u něj vždycky mají zastání. Takže když ti není dobře, nebo se na tebe vykašlal kluk, zemřela ti andulka a vyprodali ty krásné červené boty, bez kterých se prostě nedá žít, nebo se stane jen taková prkotina jako pětka z matiky, je možné zajít za školníkem dolů do kotelny, hodit smutným okem a říct, že život nestojí za nic a dnešní den je ten úúúplně nejhorší v celém tvém životě. A už se najde nějaká ta griotka nebo zelená, bo jeden až dva panáky udělají den snesitelnější a barevnější. A když má školník dobrou náladu, můžete s ním strávit příjemnou hodinku například místo matiky nebo deskriptivy či jiného příšerného a naprosto nepochopitelného školního předmětu, bo když se nedostavíte do hodiny, můžete prófovi vždycky říct, že si vás vyžádal školník a bylo to akutní.
Když jsme vešli do třídy, kde už na nás čekal matikář profesor Mikulenka, ten hned viděl, že z nás kape voda a zanecháváme mokré stopy na podlaze. Vyvalil oči a začal ječet, že to je tedy vrchol, že všichni vypadáme, jako bychom právě vylezli z kanálu, a že podle školního řádu máme do výuky chodit řádně upraveni. A že všichni zůstaneme po škole a dostaneme tak zabrat, že nás ty legrácky přejdou, a že z něj nikdo debila dělat nebude.
A František, řečený sladký Fero, mu řekl, že ve školním řádu nic není o tom, že musíme do hodiny chodit v suchých šatech, a že on, Fero, to ví, protože ten školní neřád četl (pochybuji, že ho četl, a v jeho případě pochybuji, že vůbec umí číst).
„Co jste to řekl?“ řval Mikulenka. „Neřád jste tady jedině vy!“
A to už Alena nevydržela a řekla Mikulenkovi, že jsme tu na VÝSLOVNÝ příkaz šerifa (ona samozřejmě řekla pana soudruha ředitele). A bylo vidět, že o tom Mikulenka chvilku přemýšlí, protože Alenka je milá, hodná holka s modrýma očima a hóóóódně krátkou sukýnkou, která v tu chvíli byla mokrá a lepila se jí k nožkám a zadečku, na který se Mikulenka stále díval. A když zjistil, že víme, že se dívá Alence na zadek, tak zčervenal, ale nemohl si pomoci a díval se dál na Alenčin zadeček. Došlo mu, že Alenka asi neměla důvod mu lhát, protože proč by jinak šla do hodiny s rozmazanou řasenkou a splihlou trvalou.
Nicméně Mikulenka nechápal, proč by šerif chtěl, aby studenti chodili po škole mokří jak mořské sasanky a kapala z nich voda, tak usoudil, že to bude nějaká provokace a on se vyprovokovat nenechá.
Mikulenka vystřelil ze třídy se slovy, že všechno má své meze a že i ředitel se musí chovat slušně ke svým podřízeným. Vrátil se za dvacet minut. Na očích a přitroublém úsměvu na jeho tváři bylo vidět, že těch vizourů bylo víc.
„Kdo potupně pokropil toho hajzlíka Krejčiříka?“ koktavě se ptal.
Všichni víme, že ti dva se nemají rádi. Krejčiřík je zarytý straník a předseda školní buňky KSČ na naší škole a Mikulenkova sestra emigrovala na Západ, což pro Mikulenku znamenalo konec jeho slibně rozjeté kariéry vysokoškolského doktoranda, konec soukromých schůzek se sličnými vysokoškolačkami a sešup na úroveň středoškolského učitele na průmyslovce, kde je mnoho kluků a pomálu holek — pomálu sličných holek jako je třeba Alenka — a většina studentek je pod zákonem, takže soukromé konzultace nepřipadají v úvahu.
A tak Tomáš byl nazván šikovným synkem a my všichni jsme sledovali škytajícího Mikulenku, jak se snaží vyřešit nějakou matematickou rovnici na tabuli, což se mu nepovedlo. Zlomil několik kříd, jednou málem upadl a stejně tu rovnici nevyřešil, což zakončil škytnutím a mávnutím ruky.
Pak naštěstí zazvonilo.
