Článek
Tak jsem si koupila nový sešit v papírnictví a rozhodla se, že ODTEĎ si budu psát deník, takový můj zpovědníček, protože jakože všichni slavní si psali deník, a když si psali ten deník, tak to dělali, protože to má nějaký význam, ne? A když jsem seděla v lavici, Tomáš se mi díval přes rameno, jakože co to dělám, a já jsem mu řekla, že si začínám psát deník, protože každý den se toho tolik děje, a až to budu někdy někomu vyprávět, tak by mi třeba nevěřil. A Tomáš mi řekl, že je to úplná blbost psát si deník, protože když ho někde nechám a někdo ho najde, tak mě vyhodí ze školy, leda že bych tam NEPSALA PRAVDU. A já jsem mu řekla, že teda PRAVDU tam ROZHODNĚ psát budu a že jsou to moje myšlenky a moje názory, a za ty mě nikdo trestat nesmí, natož vyhazovat ze školy, a můžu si psát, co chci. Nebo ne?
Víte, psát si deník, to je v podstatě taková terapie. Všichni slavní lidé — a já budu slavná, to si pište! — si psali deník, protože to, co si myslíte v danou chvíli, se za chvíli ztratí. Myšlenka je takový malý ptáček, který uletí a už se nevrátí. Je potřeba ho chytit do zlaté klece, do zlaté deníkové klece, a nechat ho tam a krmit ho dobrůtkami, aby rostl a sladce zpíval. Ten můj ptáček zpovědníček bude zpívat, zpívat o tom, co si myslím a jak to vlastně všechno bylo. A až vám někdo bude tvrdit, že se to tak nemohlo stát, věřte mi, že to, co je tu napsáno, je pravda pravdoucí. A já tady slibuju na svou čest a na myší kožíšek a na všechny slunečnice světa a na duhu i s hrncem zlata na jejím konci, že to, co je tu napsáno v tomto supertajném zpovědníčku, je pravda a jenom pravda a všechno se to stalo. A kdybych to stokrát potom odvolala, jako někteří odvolali, co slíbili, a slíbili, co odvolali, tak tomu nevěřte, protože PRAVDA VÍTĚZÍ — tak to máme na vlajce. A když tomu věřili husité, proč bych tomu neměla věřit i já? A pojďme směle vítězit, můj milý supertajný zpovědníčku!
Tomáš řekl, že se teda pletu, když si myslím, že za to, co si myslím a co pak řeknu nahlas, mě nikdo trestat nemůže, a ať si vzpomenu, co psali kluci v laboratoři na stroji, než jim to prófa sebral, a že mají ředitelskou důtku a že šerifa prd zajímalo, že to jsou jejich názory a že je to možná i pravda pravdoucí.
Jenomže já nejsem tak blbá jako kluci v naší třídě. A když jsem v labinách a mám dělat protokol z laboratorního měření, tak dělám protokol z měření a nesedím u psacího stroje, který je jenom jeden na celou laboratoř. A ta páska do toho psacího stroje se špatně shání, a tak už je taková stará a v některých místech má dírku, takže když se trefíte klávesou právě do té dírky, tak se nenapíše nic, nebo jen půlka písmenka, nebo takový hybrid a úplně jiné písmenko. A tak se může stát, že píšete „prezident je volen“ a na papíře se objeví „prezident je volem“. A i když si ten psací stroj občas dělá, co chce, tyhle věty se prostě vysvětlit svéhlavým strojem nedají: „Se Sovětským svazem na věčné časy, hlavně v posteli!“ nebo „Buduj vlast, posílíš mír a nasereš sám sebe.“ A taky jim nikdo neuvěřil, že si psací stroj vymyslel vtip o Husákovi:
Jde soudruh Husák se soudružkou Husákovou po Václaváku, když kolem projde jedna moc pěkná slečna v minisukni. I Husák okřeje a odváží se otočit. V tom mu Husáková vrazí facku přes celej ksicht. Načež se otočí i ta slečna a vrazí mu hned druhou z druhé strany. Husáková se však na slečnu oboří: „Co si to dovolujete, bít mi muže?“ Načež slečna odpoví: „Promiňte, já myslela, že už to začalo.“
Tak třeba dneska nám naše třídní domlouvala při ruštině, že jsme jedna z nejhorších tříd v prvním ročníku, které kdy měla. Jsme na škole jen pár měsíců a už jsme se předvedli a nejsme u ostatních profesorů dobře zapsaní a že se to s námi potáhne. A jestli chceme odmaturovat, měli bychom se nad sebou zamyslet a sekat latinu, protože to jinak nedopadne dobře. NEDOPADNE TO DOBŘE! Mluvila asi dvacet minut, což bylo fajn, protože ruština krásně utekla a třídní nám nestačila dát tolik domácích úkolů jako obvykle, neb jsme tak tak probrali učivo. Miluji, když chce působit jako naše mamka, a vůbec jí to nejde.
Mně vlastně ta ruština ani tolik nevadí, ale chápu, že spousta lidí ten jazyk nenávidí. Ale ruština nemůže za to, že nás Rusáci v šedesátým osmým obsadili a jsou tu pořád. A kdyby nám to v tom šedesátým osmým vyšlo, tak jsme na tom mohli být jako jugoška a mohli jsme si kupovat banány po celý rok a nejen o Vánocích a rifle by měl každý. No jasně, bylo by asi lepší učit se němčinu nebo francouzštinu nebo angličtinu, ale když si odmyslím to, co nám říkají, a jak zuboženě Rusko — tedy pardon, Svaz sovětských socialistických republik neboli SSSR — vypadá, a budu se držet bezpečné historie, bo historii si můžeme vysvětlit jak chcete, ale už ji nezměníte. Bo sice můžete tvrdit, jací byli husiti kabrňáci a borci a jak jsme na ně hrdí a že všichni chceme být jako Žižka, ale to nic nemění na faktu, že výsledkem husitských válek byla bitva na Bílé hoře, kterou jsme my Češi, my husiti, projeli na plné čáře. Tak když si tohle všechno odmyslím, tak ta ruština není zase tak špatná. A protože se jí učím už hrozně dlouho, tak ji i trochu umím, a tak jsem si přečetla kousek Evžena Oněgina v originále. Četla jsem dopis, co mu napsala Taťána, a je to tak neskutečně krásné — ale jenom v té ruštině. Když se to přeloží do češtiny, ztratí to tu měkkost sametu jazyka a naběhnou racionální hrany češtiny. A tak jsem vzala ruštinu na milost a přemýšlím, že kdybych tak uměla anglicky, mohla bych si přečíst třeba Romea a Julii v anglickém originále a možná by mě pohladilo to kouzlo, které se překladem ztratí.
Takže naše třídní nám v hodině ruštiny domlouvala a asi ji naštval ten incident v dílnách. A to jsem Tomášovi taky řekla, a on mi řekl, že za to on, Tomáš, vůbec nemohl, protože když ten hasicí přístroj upustil, ventil se sám od sebe utrhnul a pak už nešel vypnout. A já jsem Tomášovi řekla, že alespoň nemusel celou dobu mířit proudem vody na profesora Krejčiříka, který byl ve finále mokrý jako myš. A Tomáš se mě zeptal, jestli si myslím, že by bylo lepší, kdyby teda mířil tím proudem vody na mě? A já jsem Tomášovi řekla, že vůbec nemusel ten hasicí přístroj použít, protože ty závěsy na oknech zase tak moc nehořely. A kdyby Standa uměl používat ten hořák na ohýbání skla a neblbnul s ním, tak by ty závěsy nemusely vůbec chytnout. A kdyby Krejčiřík nepronášel ten svůj sáhodlouhej projev o tom, jak je dnešní mládež zkažená a že naše třída je ta nejhorší, co kdy učil, tak by si profesor Krejčiřík dříve všimnul, že ty závěsy hoří, a mohl je uhasit třeba jedním hrníčkem vody. Protože, jak říkám, závěsy nehořely zas tak moc a vzít na ně hasicí přístroj byla úplná blbina. A to musí uznat i Tomáš, zvlášť když s tím hasičákem neuměl zacházet a utrhnul pojistný ventil. No a pak bychom nebyli všichni mokří a nebyl by mokrý ani profesor Krejčiřík a nebyly by mokré lavice a nebyla by mokrá celá třída a nebyla by mokrá i podlaha, ale všichni bychom byli stejně suší jako Tomáš — suchý jako správný socialistický student střední průmyslové školy.
Nikdy nevím, jestli Tomáš chce jenom provokovat, anebo to, co říká a dělá, myslí naprosto vážně. Já bych neměla tu odvahu použít hasicí přístroj, aniž bych tušila, jak se ovládá nebo jak ho zavřít. Ale já nejsem Tomáš. A já Tomáše někdy podezřívám, že v jeho hlavě je takový zvláštní duhový guláš, že myšlenky tam proudí jako na obrovské nekončící cestě, která je zamotaná a nemá začátek ani konec, a každá jeho myšlenka si dělá, co chce. A občas nevyhnutelně dojde ke střetu myšlenek, když se objeví velký zářivý ohňostroj, a ten nutí Tomáše v jeden okamžik udělat nějakou šílenou kravinu, jako použít hasicí přístroj a pokropit všechny studenty včetně profesora. Ale možná právě to je na tom Tomášovi tak úžasné, protože neznám nikoho jiného, kdo by byl tak šílený, aby tohle udělal.
Jak to pokračovalo… no, příště.
