Článek
A je jasné, že tento den si chci zapamatovat, a proto si musím psát zpovědníček, protože každý den se tu dějí prapodivné věci, které se na základce neděly. Všem učitelům tu říkáme profesoři, a ne soudruzi, jako jsme jim říkali na základce, a taky se tu zdraví „Dobrý den“ a ne „Čest práci“, tedy my jsme spíš říkali „četprci“. A někteří profesoři nenosí oblek, ale rifle a košile a vůbec…
A vůbec – všichni slavní a důležití lidé se zpovídali svému deníku, aby si mohli zaznamenávat nejenom to, co se dělo, ale aby si zaznamenávali především svoje myšlenky, které nejdou uskladnit jako housky na krámě. Do ledničky myšlenku nestrčíte, do krabice ji nezamknete a než se nadějete, myšlenka je fuč. A já teda mám myšlenky! Páni! To byste se divili! Problém s mýma myšlenkama je ten, že jsou jiné než u ostatních lidí, a někdy se mi stává, že když je řeknu nahlas, ty myšlenky, tak se na mě ostatní divně dívají a někdy ani nepochopí, co je to za myšlenku a co jsem vlastně chtěla říci. Je divné, že někdy to nechápu ani já sama. Vidíte – není vůbec těžké být filosofem a vědět, že myšlenky se skladují tak, že je někam napíšete, a co je psáno, to je dáno. Ale když ty myšlenky nejsou ty, co jsou povolené, tak když to už napíšete a někdo to přečte a usoudí, že ty myšlenky jsou provokace a mohou vést k rozvracení republiky, tak vás můžou vyhodit ze školy anebo i zavřít. Z čehož plyne, že když si někdo píše deník, do kterého píše svoje OPRAVDOVÉ myšlenky v ten daný okamžik, a potom za spousty let napíše svoje paměti, tedy se snaží popsat svůj život v kostce na třista stranách knihy, tak nemůže použít ty myšlenky, co měl tenkrát, protože ty myšlenky už jsou fuč. Ale hezky ty myšlenky učeše a nakulmuje a nabarví – prý blond je teď v módě – a teprve potom je vypustí do světa. Myšlenka je křehká věc, jen si tak pluje, a když ji nechytíte do sítě bílého papíru, uplave.
Tak třeba já si teď myslím, že jsem nejchytřejší z naší rodiny, ale nemůžu to říct nahlas, protože otec by se jen pobaveně usmál, máma by mi dala pohlavek a komentovala by to slovy, že jsem jen nevděčný spratek a nevážím si toho, co pro mě rodiče dělají. A nejenom rodiče, ale všichni okolo, celý stát, celá jejich předpotopní generace pro nás mladé všechno dělají a že naše generace je rozmazlená, protože nepoznala válku a nevíme, co to je mít hlad a povinně polykat rybí tuk, který byl fakt hnusný, a ničeho si nevážíme. A že až jednou budeme mít svoji rodinu a svoje děti, tak teprve uvidíme, jaký ten život ve skutečnosti je, a až pak si můžu o sobě myslet, jak jsem tedy chytrá. Vždycky ta litanie přejde od množného čísla k číslu jednotnému, tedy ke mně. Nejhorší je, když se někdo na vás pokouší páchat dobro, o které nestojíte, ale nemůžete mu to říci, protože to jsou rodiče a vůbec by nechápali, co se vám nelíbí, když…
Prosím vás, vy, co to čtete: nepáchejte dobro, o které vám nikdo nestojí. Nechte ostatní svobodně rozhodnout, co je pro ně dobré. Já chápu, že špenát je opravdu, opravdu zdravé jídlo – Pepek námořník by mohl vyprávět – ale když ho nesnáším, ten špenát, tak ho nesnáším a je to houby platné, že v rámci vyššího dobra bych ho měla jíst. Dobro nedobro, žrát to prostě nebudu!
Takže si začnete psát zpovědníček a přemýšlet, jestli vás v porodnici nevyměnili, protože tohle přeci nemůžou být vaši rodiče, když jste tak jako úplně jiní a jako úplně jiní než oni, jako byste byli každý z jiné planety. Tak například já si myslím, že Michal David je lepší než Karel Gott nebo Valdemar Matuška, kterého zbožňuje moje mamka, nebo je David prostě lepší než všechny ty vykopávky ze šedesátých let, které zbožňuje otec. Beatles? No možná. Ale Elvis a rock and roll? To jako fakt? Jako fakt ho dneska ještě někdo poslouchá? Kromě mého otce? Jo, a taky raději nosíme džíny než šatičky a nejraději bychom celý den strávili u televize a ničeho si nevážíme a pořád bychom se jenom bavili.
Vlastně mám někdy pocit, že mým starouškům se na mě nelíbí vůbec nic. Hrozně se oblékám a to tričko se k těm kalhotám vůbec nehodí, a na to, abych se malovala, jsem ještě moc mladá. To, co poslouchám, není hudba, ale řev, a ještě moc nahlas. A kdybych se opravdu snažila, mohla bych mít ve škole samé jedničky a ne dvě dvojky. A knedlíky se svíčkovou jsou skvělé jídlo a víš, jak se to maso špatně shání, a ty se nad tím ofrňuješ. A slovo „debilní“ je ve spojení s knihou Božky Němcové Babička naprosto nevhodné, a protože je to povinná školní četba, tak si ji prostě musíš přečíst a bez těch řečí. A kdyby sis na své věci dávala větší pozor, tak ti nemusíme kupovat každou chvilku nové kružítko…
Vlastně jsem někde četla, že slovutný profesor přišel na přednášku, kde seděla velká skupina obyčejných lidí. Pan profesor řekl: „Dnešní mládež je opravdu hrozná a nezodpovědná. Když to tak půjde dál, bojím se o naši společnost. Naše mládež není připravená na život a dává přednost zábavě před povinností.“ Většina obecenstva ho poslouchala s nadšením a začala tleskat. Slovutný profesor řekl: „To, co jsem řekl, je nápis, který se našel na hliněné destičce, která je 2000 let stará.“
Takže zpovědníček. Deníček a moje myšlenky. Deníček a já. Víte, jsou chvíle, které jsou natolik obyčejné, že kdyby se na ně díval zdálky nějaký nestranný pozorovatel, nestály by mu za to, aby o nich napsal aspoň jednu řádku, aby o nich alespoň chvíli přemýšlel. Jsou chvíle, které jsou tak důležité, že ve vás zůstanou po zbytek života, a ta jejich obyčejnost je to, co jim dává kouzlo. Moje neobyčejná chvíle bylo jedno obyčejné setkání. Chtěla bych si navždycky zapamatovat toho kluka a ten jeho úsměv.
Myslím, že jsem zrovna vycházela z pošty a měla jsem na sobě rifle s tím hrozným tričkem, co říkala máma, a vlasy mi jen tak vlály, místo toho, aby byly vzorně učesané do copu. A byl začátek jara a sluníčko nesměle vykukovalo a šimralo lehce na kůži. A já měla manšestrové sako, to vymodlené manšestrové sako, které jen tak někdo nemá a které mi fakt sluší, a jen tak na ozdobu citrónovou šálu kolem krku. Jasně, stejnou šálu jako v té písničce od Víti Vávry – Holka s citrónovou šálou. Vlastně všechny holky měly upletenou nebo uháčkovanou citrónovou šálu, protože všechny jsme tu písničku poslouchaly a všem se nám Víťa Vávra líbí, jak mlátí do těch bubnů a tím svým hlubokým chraplákem zpívá, že „chce ji mít“ nebo mýt? To z textu nepoznáš, takže si představuju, jak tu holku myje a ta holka má na sobě jenom tu citrónovou šálu a nic jiného a je úplně nahá až na tu šálu. A on, Víťa Vávra, ji chce mýt a mýt a mýt – tu holku s citrónovou šálou.
Takže jsem měla tu citrónovou šálu a jen aby bylo jasno, měla jsem i další oblečení a vypadala jsem jako nějaká slavná modelka. No, vypadala… připadala jsem si jako slavná modelka. A jak jsem si tak snila za bílého dne, málem jsem u vchodu vrazila do moc hezkého kluka. Nevím, kdo to byl, a to bylo poprvé, kdy se mi málem podlomily kolena jen z pohledu na nějakého živého kluka a ne z pohledu na herce nebo zpěváka. A asi jsem se na něj dívala déle, než je slušné, a on se na mě usmál, podržel mi dveře a řekl: „Dobrý den, slečno, přeji vám hezký den.“ Nic víc.
Nikdo předtím mi neřekl „slečno“ a neznala jsem nikoho, kdo by říkal takové věty jako „přeji vám hezký den“, místo toho, aby řekl: „Kam čumíš, krávo, málem jsi mě srazila!“ Na to bych samozřejmě dokázala reagovat a řekla bych mu: „Srazit jsem tě chtěla schválně, aby na světě bylo o jednoho kreténa méně!“ Ale co říci na to, že někdo přeje hezký den s úsměvem, který patřil jen mně, té malé nezajímavé neviditelné myšce? Jeden speciální úsměv, sladký jak med, pro jednu malou neviditelnou myšku. Možná to nevíte, ale i myšky – ty malé šedé myšky, ty malé neviditelné šedé myšky – touží po tom, aby si jich někdo všimnul, aby se na ně jen tak někdo usmál, aby byly pro někoho důležité.
Možná, že ve svém životě uděláme mnoho věcí, o kterých si myslíme, jak jsou důležité, a nejsou. A naopak – některé věci, nebo jedna nevinná věta, jeden nevinný úsměv, můžou jednu malou nevinnou myšku vykolejit tak, že se jí zapíšou do hlavy a do duše velkým tiskacím písmem. A je to pro ni malý zázrak v běžném, šedivém, nezajímavém dni.
Já si myslím, že ten můj hrdina bez bílého koně a zářné zbroje si naše setkání ani nepamatuje a je pravděpodobné, že si ho nepamatoval už druhý den, už za hodinu si ho nepamatoval a ani netuší, jak pro mě byl ten jeho úsměv důležitý. Ale já si ho pamatuji. Je to takový hřejivý lístek v mém paměťovém památníčku a vždycky, když je mi smutno nebo mám pocit, že se proti mně všichni domluvili, tak si otevřu tu stránečku s tím úsměvem, který patřil jen mně, a vím, že bude líp. Že možná někomu stojím za povšimnutí, stojím za úsměv. Jo, a ta citrónová šála je fakt hnusná a nosit ji nebudu. Mít nebo mýt?
Pro dnešek vše.
PS: U oběda jsem viděla toho nejkrásnějšího kluka na světě!
