Článek
„Byl jste Davide u zrodu kultu podvodnice Věry Sosnarové,“ oznámil mi po telefonu v lednu před pěti lety historik Adam Hradilek. A já věděl, že má pravdu a že to muselo přijít, říká televizní reportér David Vondráček.
Vzpomíná v těchto dnech, kdy se nejen na sociálních sítích rozebírá nejasné poselství televizního filmu Svatá, kde podvodnici Věru Sosnarovou, která si vymyslela věznění v sibiřských gulazích, ztvárňuje Jiřina Bohdalová.
Jak ses Davide k paní Věře, kterou navštívila i herečka Bohdalová, vlastně dostal?
Bylo to začátkem roku 2002. Známý z Brna, nakladatel Jaroslav Kříženecký, mi říkal, že v nějaké obci jižně od moravské metropole žije žena, která v souvislosti s odškodňováním československých občanů unesených po válce do lágrů na Sibiř vypraví sousedům svůj dobrodružný příběh, který se zdá uvěřitelný. Tak jsem se za ní do vesnice Odrovice vypravil.
Jaké byly první dojmy a pocit?
Vynikající šťavnaté řízky… A vodopády slov a vět, které jsem se pokoušel zachytit. Umělecký dojem výborný… Expresivní líčení upalování tisíců vězňů gulagů v obrovských stodolách, zabíjení zesláblých lidí arzenikem, sibiřský mráz v zádech… Až mnohem později byly tyhle přepálené báchorky historiky vyvráceny. Skutečný gulag byl opravdovým předpeklím. Nikoliv peklo samo.
Takže tě o své pravdě přesvědčila?
V prvních letech po seznámení naprosto. Vznikly z toho dvě první reportáže pro pořad Novy Na vlastní oči (19.3. 2002 a 4, 2, 2003), z nichž každá měla přes dva milióny diváků.
Už po prvním vysílání začaly paní Věře chodit stovky dopisů a peníze od diváků. Koupila si za ně pračku a myčku. Desítky novinářů ji začaly klepat na okno a ona je neodmítala. Na základě jejích smyšlenek vyšla kniha. Začala jezdit do škol na besedy podobně jako kdysi jezdili komunističtí partyzáni. Stala se z ní svým způsobem celebrita. Jakoby smývala v divácích i čtenářích svou kritikou Sovětského svazu hřích kolektivního poblouznění velké částí našeho obyvatelstva po roce 1945.
Národ byl v druhé půlce dvacátého století možná poblouzněný sovětskými osvoboditeli, zato ty jsi byl počátkem tisíciletí úplně zblblý mystifikátorkou a lhářkou Věrou Sosnarovou?
Je tomu tak. Měla talent velmi přesvědčivě líčit projevy utrpení v lágrech na Sibiři, kde nikdy nebyla. Do detailů. Jak měli po patnácti dnech tvrdé práce v lesích v týdnu k jídlu jen zmrzlou kartošku a ledovou kapustu a pouze v neděli suché solené štiky. Ty prý měly na povrchu trochu bílomodré plísně… A následovala Věřina medicínská úvaha, že kvůli tomu bylo za polárním kruhem málo angín: plíseň z ryby vybila bakterie… Věř mi, Moniko, mně nešlo prvoplánově o nějakou lacinou senzaci. Takhle přesvědčivých pamětníků hrůz sibiřských pracovních táborů bylo před dvaceti lety jako šafránu. Ti, kdo přežili, o tom většinou vůbec nechtěli mluvit. A všechna dostupná fakta jsem si ověřoval…
Která byla ta nezpochybnitelná?
To, že byla dcerou českého legionáře a Rusky. Mezi válkami měli československé státní občanství. A že její matka spolu s ní odjela po válce s Rudou armádou do Sovětského svazu. A taky, že do čtyřiašedesátého paní Věra žila v SSSR. A že se v tom roce vrátila do Československa, kde začala pracovat v JZD Podyjí v Novém Šaldorfu u Znojma.
A nic víc? To ti vážně stačilo k televizním reportážím?
Pak jen ty přesvědčivě líčené horory dehumanizace v sibiřských lágrech. Úzce se mnou spolupracoval Vladimír Bystrov. Kontroloval v mém scénáři každou větu. Vladimír byl vůbec největší hlavou přes gulag. Jeho otce Nikolaje skutečně unesla NKVD po válce na Sibiř, kde byl vězněný deset let. Vladimír znal kromě rozsáhlého studia i detaily ze života v lágrech, které mu vyprávěl táta. Přesto i jeho, bez jediného věcného důkazu, paní Věra zprvu přesvědčila. Pamatuju ale na tři jeho cenzurní zásahy do promluv paní Sosnarové. Masové vraždění polských politických vězňů v zapálených stodolách, zabíjení trýzněných arzenikem ve vodce a pohřbívání zaživa to mu přišlo přehnané, fantazijní, To se z odstupu později ukázalo jako intuitivní předtucha v odhalování kolosálních lží Věry Sosnarové.
Kdy jsi začal mít první pochybnosti?
To bylo pozvolné. Po prvních odvysílaných reportážích v roce 2002 a 2003 jsem za ní, když jsem natáčel na jižní Moravě, zajížděl. Zajímalo mě, jak probíhá proces jejího odškodňování. Taky jsem jezdil na Znojemsko. Od lidí z družstva jsem věděl, jak se o ní po repatriaci ze SSSR postarali. Oblečení, bydlení, práce v družstvu, půjčka … A paní Věra přitom na nich při našich rozpravách nenechávala nit suchou. Prý ji jenom ponižovali. Byla prý pro ně záhadná východní náplava. V líčení svého života běhu mi taky zapomněla říct, že v sedmdesátých letech byla s družstvem na družební rekreaci v Brežněvově Sovětském svazu. Říkal jsem si v duchu: Neměla strach poté, co prožila, vracet se do této země?
Pak jsem si všiml, že úmrtí matky v lágru líčí pokaždé jinak. Potom jsem poznal skutečnou žijící vězenkyni gulagu, volyňskou Češku Milenu Jirkovskou, jejíž podrobné líčení pobytů v lágrech se dost rozcházelo se zkušeností paní Věry. Zážitky paní Mileny byly neméně hrůzné, ale jak bych to jen řekl, apokalypticky nepřeháněla.
Tvůj poradce přes gulag Vladimír Bystrov postupně také střízlivěl?
Podobně jako já. Hodně mu vadilo, s jakou nepokornou vehemencí usiluje paní Věra o odškodnění. Nakonec jsme došli k závěru, že seniorka s bujnou fantazií nepobývala v sibiřských lágrech gulagu, ale pravděpodobně v pracovních lágrech jiného typu mimo Sibiř. Další reportáž (Reportéři ČT 16. 6. 2008) už jsem měl v tom duchu, že Věra Sosnarová nedostane odškodnění kvůli nesplnění kritérií věznění v gulagu, ale že stojí za úvahu, zda její utrpení podobného druhu v SSSR nestojí aspoň za morální satisfakci.
A dál?
Na besedách a v tisku se paní Věra čím dál více zamotávala do nesrovnatelností, až spolutvůrce zákona o odškodnění Vladimír Bystrov od ní nakonec dal ruce pryč. Nechal se slyšet, že popularizace paní Věry je fackou jeho otci a všech skutečných vězňů gulagu.
A co ty? Kdy jsi s ní mluvil naposledy?
Já se pokorně, s máslem na hlavě za popularizaci jejího příběhu, stáhl. A už jsem o paní Věře nic nenatáčel. V roce 2009 jsem s ní mluvil naposledy. Stále mě zajímalo, odkud znala ty některé detaily z chodu sovětských lágrů. Už byla ke mně velmi odměřená. Opakovala, že je zažila a že jí také něco vyprávěly bývalé vězenkyně z lágrů, kdy počátkem šedesátých let pracovala na Urale v nějaké fabrice. Rozvedení těchto vět odmítla.
A pak tě zastihla pravda.
Přesně tak.
Vraťme se k úvodu rozhovoru, kdy ti před pěti lety zavolal historik Ústavu pro studium totalitních režimů Adam Hradilek, aby ti sdělili pravdu.
Ta jeho studie je brilantní, věcně střízlivá (Paměť a dějiny 2/2019, Neskutečný příběh Věry Sosnarové). Najednou všechny nesrovnalosti a výmysly začaly do sebe zapadat jako dílky v puzzle.
V té studii dokládá jeden z největších odborníků na Čechoslováky v gulagu Adam Hradilek, že Věra Sosnarová od roku 1946 do roku 1964, kdy se vrátila do Československa, pracovala - vedle krátké epizody v zemědělském sovchozu - v různých metalurgických závodech na Uralu. Jako dělnice. Tady nejde jen o její podpisy, pracovní knížky, výkazy o ubytování. Historik vycházel i z průkazných historických dokladů z chruščovovské éry, kdy se otevíraly archivy lágrů. Stejně jako z dokumentace zachráněné za jelcinovské demokratizace. Nejnověji Adam Hradilek zapátral i v ukrajinských archivech.
Co mám k tomu dodat… Ne nezajímavé bylo i to, že celá rodina paní Věry žila za první republiky sociálně patologickým životem. Dopouštěli se kriminálních deliktů. Také Hradilek doložil kolaborantské chování za války v protektorátním Brně, kde rodina zažádala o německé říšské občanství.
Adam Hradilek dost přesvědčivě argumentuje, že rodině se vyplatilo ztratit se po válce v chaosu Sovětského svazu než čekat na obvinění z kolaborantství v Československu.
Život v poválečném Sovětském svazu nebyla určitě žádná slast, v nějakých expresivních popisech jeho reality si nemusela paní Věra ani moc vymýšlet. Ale ani v nějakém negulagovém pracovním lágru fyzicky nebyla, jak jsem hloupě doufal, abych nějak smazal svou vinu, že jsem naletěl a diváky mystifikoval.
Naletěli i jiní. Aspoň to uznáš, podobně jako Vladimír Bystrov. Víš, co ale nemohu pochopit? Po zveřejnění demystifikační studie a po názorech jiných historiků, kteří uvádějí příběh Věry Sosnarové na pravou míru, stále existuje plno lidí, kteří dávají na stejnou úroveň jí vymyšlené zážitky a prověřená fakta.
S tím asi nic nenaděláme.
Co si tedy o Věře Sosnarové z odstupu let myslíš? Dodávám jen, že zemřela nedávno, jako třiadevadesátiletá, 6. 2. 2024.
Složitá, ale nevěrohodná osobnost, která si svůj příběh vymyslela, aby získala odškodnění. Zároveň ale byla možná postižena bájnou lhavostí, která mohla vyvěrat z jejího neutěšeného dětství v předválečném Československu. Historik Hradilek píše bez nadsázky, že za první republiky trpěla hladem více než v poválečném SSSR. Netroufám si říct, do jaké míry byla její lhavost diagnózou. Viděl jsem několik dokumentů, kdy lidé vyrůstající v neuróze, pak v dospělosti prášili jako baron Prášil.
Z toho čerstvého televizního zpracovaní, kdy paní Věru představuje Jiřina Bohdalová, jsem více než rozpačitá. Psala jsem o Věře Sosnarové i dříve (článek z 20.5. 2024: Ne pravdě podobný příběh Věry Sosnárové se rolí Jiřiny Bohdalové zamotává do stále větších lží a polopravd).
Fascinuje mě, že někdo může použít skutečnou osobu k tomu, aby skrze ni divákům podsunul svou tezi, že kvůli některým věcem můžeme i lhát. Na tuhle mravně relativistickou břečku jsem popravdě dost alergická a podle ohlasů se zdá, že nejsem sama.
Mě zaujalo, že se tvůrčí tým televizního filmu netají tím, že vychází přímo ze života paní Věry. Dokonce ji navštívil osobně a herečka Bohdalová s ní mluvila několik hodin. Trochu mě překvapilo, že se autoři v úvodu dílka neposichrovali obligátní titulkovou větou: Film je inspirovaný skutečným příběhem. Tou tzv. inspirací by byli tvůrci více z morálního obliga. Jde přece o uměleckou fikci, nikoliv o dokument. V hraném filmu má Sosnarová-Bohdalová třeba dceru, ve skutečnosti dva syny. Ale dobře, jde přece jen o uměleckou fikci. Musím říct, že v první půlce mě to bavilo. Uchopili to zprvu psychologicky věrohodně, že se stará paní zamotává do polopravd a že už nerozpozná co je skutečnost a výmysl. Od poloviny filmu to ale dost skřípe. Skrze své hrdiny rozvíjejí autoři pseudofilozofickou úvahu, zda přece jen není správné pro jakési vyšší dobro lhát, což mě irituje úplně stejně.
Úplně jsem rostla, když scenárista filmu Svatá řekl, že výsledkem lhaní hlavní hrdinky je, že se poznává pravda…
Na mě toto vyjádření působilo tak nějak ezotericky.
Ve filmu si údajná reportérka Reflexu tiší své svědomí týkající se zveřejnění výmyslů Sosnárové-Bohdalové o životě v gulagu tím, že v rozhovoru s ní pro časopis -poznává jakousi „vyšší nedefinovatelnou hodnotu“.
Zase ta divná magie. Taky to na mě působilo přepjatě, snad jako by Bohdalka měla jakousi tajemnou svatozář.
Ale to není možné! Vždyť to poselství filmu je s odpuštěním zvrácené.
V čem vidíš to základní poselství?
V té reportérce Reflexu. Podvodnice Sosnarová-Bohdalová se jí ptá, zda má tedy o gulagu lhát dál. A herečka v roli redaktorky s plamenem svazáckého fanatismu očích odpovídá (padesátá léta naruby): „Říkejte, co znáte. A je jedno, z jaké strany plotu…“
Tady jsme u samotných základů filozofie. Toho, co nazýváme západní hodnoty, co je racionalismus a empirismus. Co je spravedlnost a nespravedlnost. To už se brodíme v mravních tekutých píscích – co je vlastně to zlo a dobro. To už se topíme v tůni mravního relativismu.
U mě to rezonovalo podobně. Celý týden jsem na to myslel. Ale pak jsem se pokoušel nalézt pro autory televizního filmu polehčující okolnost.
Jako že se svět nezboří, že jde jen o televizní film?
Máme tu přece jen dvě morální poselství. Té reportérky, o relevanci každého názoru, i vymyšleného - a je jedno z jaké strany plotu. A pak přece jen: filmové dcery Sosnárové-Bohdalové, která se pokouší lžím a mystifikacím filmové matky bránit. Co se týká mě, já mám ohledně Věry Sonarové celkem jasno. A co se týká filmu, ať rozhodnou diváci. Uvidíme, jestli ten film přežije tuhle dobu.
