Článek
Mám pocit, že o Karlu Schwarzenbergovi jsem napsala už asi všechno, co jsem chtěla. Dokonce i knihu. A natočila dva filmy:
Na žádný jiný film jsem neměla tolik pochvalných reakcí než na Chůzi lesem. Dítě odjelo na školu v přírodě a já jsem celý týden odepisovala lidem, telefonovala s nimi, komunikovala na sítích.
Nikdy předtím se mi ale také nestalo, že by Česká televize k filmu, který jsem natočila, neudělala jedinou PR akci, nebyla jsem pozvaná do jediného televizního pořadu, neexistoval jediný dotaz, recenze, či odkaz na sítích. Televize film hluboce zazdila a za tou zdí je dodnes.
Dokonce i když mě po smrti Karla Schwarzenberga kontaktovali z pořadu Newsroom ČT24, abych na něj vzpomínala jako scenáristka a režisérka jeho Třinácté komnaty, ani oni netušili, že jsem natočila hodinový dokument.
Kníže měl specifický smysl pro humor a když film, který jsme dlouho předtím se střihačem Michalem Lánským dokončili, nikdo neodvysílal, říkal, že si myslí, že si ho televize schová a pustí ho k jeho nedožitým stým narozeninám. Asi by se nedivil, že ho už znovu nedávají, stejně jako by se nerozčiloval nad mentálními obraty a přemety lidí, které míval rád.
Když jsem se kdysi rozhořčila a mluvila o mentálním veletoči jednoho jeho kamaráda, mávl nad tím rukou. Nevím přesně, čeho v tom bylo víc, jestli jeho křesťanské výchovy a opravdové velkorysosti, nebo – jak se někdy smál – prosté lhostejnosti – proč se rozčilovat nad něčím, co nemá smysl. Lidé jsou hamižné a vzteklé opice, říkal (zvlášť tedy někteří, když zestárnou).
Vybavuju si. jak nemohl doma na Dřevíči najít telefon, tak jsem řekla, že mu zavolám. A z jeho kapsy kraťasů se ozvalo: „Monika!“ To byl celý on, v zápalu diskuse prostě zapomněl, že telefon strčil do kalhot.
Byly zajímavější věci než telefon. Například vracet se do historie a vzpomínat na osobnosti, které potkal. A že to byli opravdu inspirativní lidé, ne nějací chytráci, kteří ho posuzovali a posuzují i po jeho smrti a nedokážou ocenit jeho nadhled, jeho humanismus, velkorysost, štědrost a smysl pro humor. A jeho přímost, s jakou dokázal říct všechno, co si myslí, a přitom dokázal zachovat laskavost a pokoru, s níž vyseděl na svém místě v kostele důlek.
Sám o sobě mluvil jako o dědkovi, ale nikdy bych se neopovážila ho nazvat dědkem, proč taky. Nestal se z něj sebestředný žvanivý slimejš, který nezná míru, nebo dští síru na mladé, protože je mu jedno, jak to dopadne, když už tady nebude. Celý jeho lesnický osud přece vycházel z práce předků, stál na ní a on se snažil to uchovat pro budoucí generace, ačkoliv věděl, že výsledky spatří až jeho vnuci.
Urputnou užvaněností a rozdáváním nevyžádaných rad lidstvu také netrpěl.
„Nejlepší je spolu mlčet,“ řekl mi, když jsem citovala větu Pavla Zajíčka, že všechno už bylo řečeno.
Zní to trochu jako hagiografie, ale v českém rybníku, plném egomanů, ješitných narcistů, nevzdělaných hlupáků a sprosťáků zářil jako diamant. Velká škoda, že tu dnes není, aby dal ostatním lekci v humanismu.
Kolik lidí se na něj odvolává a kolik z nich alespoň elementárně dodržuje to, co říkal? Bohužel téměř nikdo.
Když jsem se ho ptala, co je v životě nejdůležitější, měl jasnou odpověď: „Neposrat se.“
Děláme, co můžeme, milý pane kníže.
I když je to někdy dost těžké.
