Článek
Dnes bych se chtěla svěřit s asi nejdivnější historku která se mi kdy stala. Chodila jsem na gymnázium, bydlela v Gottwaldově a jela na výlet do Prahy. Nevím proč jsem se octla večer v ulicích velkoměsta, kde nejezdila žádná doprava a nikdo nebyl. Působilo to trochu strašidelně. Než jsem zjistila, kde vlastně jsem, zastavilo u mě krásné auto s metalízou, jestli nepotřebuju pomoct. V té chvíli jsem byla ráda a nepřemýšlela nad tím, že třeba v autě sedí masový vrah. Úplně bezelstně jsem si sedla dovnitř a když jsem se podívala na řidiče, řekla jsem jen „To jste vy?!“
Řekl že má trochu volno a proveze mě po Praze. Všechno o mě zjistil, že chodím do školy do Otrokovic, večer jdu do divadla ABC na Těžkou Barboru a mám ráda Voskovce a Wericha. Ukázal mi Bertramku a ještě nějaká další místa a pak mě zavezl až ke vchodu divadla do Vodičkovy ulice. Venku stála naše třídní, taková soudružka, která mě úplně nenáviděla, chtěla, abych šla pracovat do továrny, protože si nevážím vzdělání, a když mě pak ještě před maturitou vzali na DAMU, přestože mi dala trojku z chování, snažila se mi to překazit. Spolužáci obdivovali krásné auto (nezapomeňte, že v té době všichni měli jen trabanty, lady a škodovky) a divili se, kdo mě přivezl.
„No kdo, Karel Gott!“
Po mnoha letech se mi tahle příhoda vybavila, když jsme seděli v kavárně s Jardou Duškem a Jardu napadlo mu zavolat, že bychom ho chtěli natočit – a taky zjistit, jak je to s těmi ilumináty, zednáři, sbírkami projevů vůdců a podobně. Samozřejmě už si na nic nepamatoval, asi to tak dělal často. Natáčení ale s díky odmítl.
Karel Gott bude nejspíš hodný člověk. Osobně se ale přikláním k tomu, co o něm napsal Kundera. Vytvářel v totalitním systému jakousi Potěmkinovu vesnici, iluzi, že je vše zalité sluncem a krásné. A ono přitom vůbec nebylo. Václav Havel seděl mnoho let ve vězení, které mu později ukrátilo život. Ivan Martin Jirous si odseděl skoro devět let, stejně jako Petr Uhl.
Většina slušných lidí nemohla studovat, cestovat, poslouchat ani číst co chtěla.
Teprve nedávno jsem si uvědomila, že jsem jako dítě nikdy neviděla oceán nebo moře. Protože jsme prostě nikam nejezdili, stačilo že jsme měli příbuzné, kteří venku jezdili i za nás. Není to vina Karla Gotta, on se jen podílel na tom, že ten režim byl brán jako něco normálního. Karel Gott byl výkladní skříň toho, jak se máme dobře, a přitom jsme se dobře ani trochu neměli.
Když je člověk dospělý, najednou vidí, jak to je a jak byl naivní, když si myslel, že třeba jednou přijde nějaká spravedlnost. Ti, co dřív trpěli, na tom nebudou najednou líp. Nezmění se to jako mávnutím kouzelného proutku. Spíš to bude tak, že ti, co na tom byli dřív dobře, budou stále čerpat z toho, jak se měli dřív. A ti, co si zvykli, že nic nechtějí a nemají, protože víc než materiální hodnoty jim šlo vždy o pofidérní věci jako je svoboda a lidská práva, zase nic mít nebudou, protože už jsou na to zvyklí.
Nejlepší mozky, na jaké jsme mohli být pyšní, nezačnou najednou být populární a vydělávat milióny. To spíš ti, co byli zavření, v době svobody na následky útrap, týrání a nesvobody, předčasně zemřou. Havel i Jirous jsou dávno mrtví. Kryl tu chybí už několik desítek let. Marta Kubišová se musí ohánět, aby si vydělala na živobytí. Vráťa Brabenec má malý důchod a na Pavla Zajíčka a Sváťu Karáska se lidé skládali, aby měli z čeho žít.
Karel Gott byl výkladní skříň toho, jak se máme dobře, a přitom jsme se dobře ani trochu neměli.
Ti, kteří Gotta milují, se často zaklínají skutečností, že jim v jejich smutných životech jeho hudba přinášela radost. To je jistě pravda, ale pravda taky je, že kdyby se tou svou hudbou nepodílel na zločinném režimu, jaký tady byl, třeba by se ten systém dřív zhroutil. To ale neudělal, dokonce se postavil do čela Anticharty v době, kdy lidem, kteří podepsali Chartu, vyhrožovali, že jim zabijí děti, přepadávali a mučili ženy a muže přivazovali k topení a típali o ně cigarety. Zatímco jim k tomu z rádia hrála Lady Carneval.
