Článek
Domněle anonymní horákyně
V online prostoru nečelíme obličejům jiných lidí. To nám dodává pocit, že jsme nepostižitelní a anonymní. Napsat o někom pod příspěvek nebo video, že „je hnusná a nikdo by o ní neopřel ani kolo“, nám přijde v pořádku – vždyť je svoboda projevu, ne? Krásná pohádka, jako většina z těch, co ukazuje jen příběh, co se odehrává do svatby. Bohužel, naše digitální identita by se dala lépe opsat pořekadlem: „Co se stalo ve Vegas, zůstane ve Vegas“ – akorát bez aspektu anonymity a uzavřenosti. Lidé se často domnívají, že když něco smažou, je to nenávratně pryč. Není. Algoritmy, archivy, metadata… všechno zůstává a může být kdykoli kýmkoliv znovu použito. Bez jakéhokoli ohledu na kontext, proti vám a bez možnosti obrany.
Skoro to vypadá, jako kdyby si nikdo neuvědomoval plný rozsah svého rozhodnutí souhlasit s kontroverzním názorem svým komentářem. Anebo blbem, co říká to, co chceme – a nebo nechceme – slyšet, ale máme urgenci mu to pořádně vytmavit disertační prací v komentářích. Rozdíl mezi tvůrci obsahu a komentujícími je ten, že tvůrci obsahu svoji veřejnou produkci dělají vědomě. Nedá se to ale úplně tvrdit o komentujících a reagujících. Doba se od socialismu změnila, ale nezměnila se mentalita. To, z čeho jsme měli za minulého režimu strach, si dnes nepřipouštíme. A místo toho nutně potřebujeme světu sdělit, co si myslíme. Potřeba se vyjádřit a pustit ven své emoce dnes vítězí nad fakty. A tak svou reakcí, bez ohledu na její sdělení, podporujeme obsah, na který reagujeme.
Algoritmus v uniformě estébáka
Dříve narozeným, co nastupovali do ekonomického snažení státu (a strany) před rokem 89, nedělá veliký problém vybavit si, jak se člověku svíral žaludek při sousloví „kádrový posudek“. V dobách totality to bylo běžné. Pár vět stačilo k tomu, abyste se vy anebo vaše děti nedostali na školu. Vlastně jste nemuseli ani nic dělat. Stačilo mít v příbuzenstvu podvratný živel, co i s rodinou utekl za kopečky. Minulost a současnost nejsou oddělené epochy – jsou propojené strukturou moci, která jen mění nástroje. Roli kádrových posudků dnes převzaly algoritmy. Jen je rozdíl v tom, že za to, co nám dříve mohlo uškodit, dneska dostáváme liky. Kádrujeme se tak dnes reálně my sami. Algoritmus, šijící nám obsah, na který (jakkoli) reagujeme, nemá zájem na tom, abychom si rozšiřovali obzory. Je totiž efektivnější utvrzovat nás ve vlastních verzích pravdy, kterou jsme schopni milovat více než vlastní děti. A která je nám hlavně schopná prodat cokoli.
Hodnocení jako základ pracovního trhu
Sehnat si dneska práci není jen tak. I kdybyste se hlásili na kosmetiku podlahových krytin a pánví, zaměstnavatel anebo HR náborář potřebuje mít jistotu, že nejste výtržník libující si v omamných látkách, anebo že silně a otevřeně nesympatizujete s vládou v Německu před rokem 45. Obvolávat vaše kamarády a ptát se na vás ale nebude a výpis z rejstříku trestů o vás také v lepším případě moc neřekne. Jaké je naše sociální pozadí, postoje apod., se dá snadno zjistit. Vyžvaníme to na sebe sami na sociálních sítích. Ti chytřejší z nás si, než se vydají s kůží na trh práce, obrážejí všechny svoje veřejné profily na sociálních sítích a zamykají je před cizími pohledy. Ti ostatní si o týden po hovoru později přečtou něco ve smyslu: „Děkujeme, ale možná někdy jindy.“ Každý komentář je sebeprezentace. Digitální stopa je dlouhá – neseme odpovědnost, i když máme pocit, že jsme jen „uživatelé“.
Hlavní problém nevychází z našich projevů lidství samotného. Problémem je, jak je naše identita v digitálním světě zkreslena daty, zjednodušenými optikou toho, co je efektivní. Znamená to, že nejsme posuzováni za to, jací jsme, ale jak nás stroj přeloží. Algoritmy nehodnotí s ohledem na ironii, kontext nebo změnu názorů v čase. Vytvářejí obraz na základě vzorců, ne lidské empatie. Do digitální informace HR náboráře jsme kádrováni účelově.
Nepomůžete si, ani když budete „duchem“ bez informací. V systému, který hledá klíčová slova, polohy, lajky a obličeje, je absence dat podezřelá. Ticho v digitálním prostoru není neutrální – je vnímáno jako výpadek, nebo dokonce hrozba. Moderní HR nábor využívá stále více ATS systémy a OSINT nástroje.
Jedná se o systém, který slouží ke sledování uchazečů. Jde o HR (Human Resources) software, který digitalizuje a zefektivňuje náborový proces. Stručně řečeno, funguje tak, že se využívá nejen k třídění životopisů, ale často i k jejich posuzování za pomoci AI. Pro představu: systém analyzuje například klíčová slova v životopisu a na profilu LinkedIn, porovnává uvedené zkušenosti (např. zda si neprotiřečí s životopisem), sleduje sociální chování online (na jaké příspěvky reagujete a jak, co sdílíte…), a v některých případech dokonce provádí analýzu obličeje ve videohovorech – hodnotí mimiku, tón hlasu či kadenci slov.
Zjednodušeně řečeno, OSINT je sběr veřejně dostupných informací. Používají ho tajné služby, firmy i HR týmy. Nehledají pomocí hackování, ale pomocí otevřeného „googlení“. Prověřují se vaše sociální sítě, komentáře na fórech a v diskuzích, vaše fotky a tagy, historie spoluprací, články, citace, zmínky.
Kádrový posudek ve 21. století nevydává stranická buňka – ale vyhledávač a datový broker.
Z těchto informací vyvstávají otázky ohledně GDPR. K rozporu ale překvapivě nedochází, protože GDPR nezakazuje sběr dat, pokud jsou veřejně dostupná – zakazuje pouze jejich zneužití. GDPR nechrání obsah, který jsme zveřejnili bez omezení přístupu – tedy pokud mám otevřený Twitter, firma si tato data může (v rámci legálního účelu) uložit a analyzovat. Jenže když vás nepozvou na pohovor, nikdy se nedozvíte proč. GDPR nechrání před „nevědomou diskriminací“ – pokud vám nikdo neřekne, proč vás odmítli, nemáte šanci se bránit. A právě to je šedá zóna pokročilých kádrových posudků, kterým jdeme často sami vstříc.
Myslíte si, že se to v našich českých luzích a hájích neděje? Pak jste na omylu. Čeští zaměstnavatelé stále častěji využívají automatizované systémy (např. Teamio, Recruitis, Grit), které sbírají nejen to, co jim pošlete, ale i veřejné informace o vás – i když to přímo nepřiznají.
Každopádně je třeba upozornit, že se tyto posudky vyplatí firmám především v momentě, kdy na firemním žebříčku míříte výš. Čím výš míříte, tím méně rozhodujete o tom, kdo jste – a tím víc o tom rozhodují vaše digitální stopy.
Ve skladu nebo u výrobní linky vás změří fyzická docházka. Ale jakmile chcete vést tým, psát reporty nebo jen dobře vypadat na poradě přes Zoom, začne fungovat něco jiného: digitální otisk – přeložený do hodnocení algoritmu.
Jednostranně výhodná pasivita
Stížnosti na dobu existují stejně dlouho jako doba sama. Jenže ta se proměňuje tak rychle, že její pochopení jsme vyměnili za instantní pohodlí a stejně instantní emoce. Nezájem o politiku či struktury moci je výhodný – ale ne pro nás.
Citát „Dej lidu chléb a hry“ popisoval přístup tehdejších vládnoucích vrstev v pozdním období Římské říše v úpadku, kdy byla za jídlo a zábavu získávána přízeň prostého lidu, která pak byla využita k jejich vlastním záměrům.
S kádrovými posudky algoritmů se úpadek Říma vrátil. Dnes firmy i politická garnitura využívají to, kolik času věnujeme pozornosti našim počítačům a telefonům. Jako kdybychom si nechtěli připustit, že pasivita lidu je vždy výhodná pro ty, kteří vládnou.
Říct „mě politika nezajímá“ je výhodné i pro lidi, které zajímají emoce, jež v nich moderní populista vzbudil. Takový člověk pak u volební urny s chutí zajistí, že důsledek vašeho nezájmu dopadne v plné síle i na vaši hlavu.
V pasivitě není nečinnost – je to zautomatizovaný projev, který se algoritmicky monetizuje a dává nám „feed a hry“.
Naopak aktivita je skvělou Petriho miskou. Každá emoce, každá nadávka, každý caps lock komentář se stává kultivarem toho „nej“ z nás. Obzvlášť to platí u starších uživatelů internetu, kteří píší rozhořčené komentáře, sprosté urážky a osobní útoky pod příspěvky, jejichž účelem je právě tyto emoce vzbudit.
To, co se v dobách tištěných novin dalo ovládat velkými myšlenkami, dnes hravě zvládá technika práce s cizími emocemi jako s daty. Zatímco čtenář tištěných slov poznává svět pohledem z okna, čtenář článků na internetu poznává svět pohledem do zrcadla.
Od dříve narozených naše generace často slýchá (a stále slýchává), že: „Z těch internetů jednou zblbnete.“ Paradoxní je, že právě generace, která nevyrostla s internetem, je dnes nejaktivnější v podpoře a šíření emocionálně exponovaných dezinformací.
Často se neštítí ani otevřených vulgarit, osobních útoků ani jiné zcela veřejné prezentace svého domněle anonymizovaného projevu temperamentu či předsudků.
Pokud se mám vyjádřit velice tvrdě, pak právě člověk, který je silně proti stejnopohlavním párům, bude mít plný feed této tématiky – a tím pádem i pocit zkaženosti doby.
Přeji si, aby tito lidé alespoň rozpoznali moment, kdy vypnout počítač, televizi, odložit mobil a skočit do trafiky pro noviny, nebo – ještě lépe – do knihovny.
Knihy mohu doporučit i těm, kterým silně vadí reklamy. V knihách reklamy nejsou. A možná jsme si je odvykli číst právě proto, že se pod ně nedá caps lockem napsat rozzuřený komentář.
Anketa
Kádrové posudky nikdy nezmizely. Jen jsme je přejmenovali na data. A ochotně jsme je napsali sami – v komentářích, reakcích, lajcích. I emoce se dají vytěžit.
