Článek
„Mohla makat na stavbě.“ „Nemusel být voják.“ „Mohla podnikat, kdyby chtěla.“
Zní to jako ona bájná rovnost. Co když tahle hra nikdy nebyla fér už od rozdaných karet?
Rodíme se do skriptů, ne do svobody
Malý chlapec vyrůstající v normativní rodině si nemůže „vybrat slzy“. Ne, pokud nechce slyšet, že je slaboch. Pláč není pro něj, pláč není mužský. A pokud je něco ne-mužského, je to rovnou nepatřičné.
Tohle není svoboda volby. Je to cenzura emocí v přímém přenosu.
Podobné to je i s argumenty typu: „Mohla makat rukama jako chlap a vydělat si stejně.“
Jistě. Teoreticky. Jenže žádná žena do systému nevstupuje „jako chlap“. Nese si s sebou jiný kód. Jiné možnosti. Jiná očekávání. Jinou míru prostoru i rizika.
A žádný muž do něj nevstupuje „jen jako člověk“. Ale jako někdo, kdo má od mala naučeno, že hodnota znamená sílu. Výkon. A oběť. Nejlépe mlčky, bez slz a lidskosti.
Kat a jeho dcery
Dcerám kata byla často odepřena možnost plné integrace – sociální stigma spojené s otcem jako vykonavatelem státní moci uzavíralo jeho dcery v prostředí, kde instituce nebyly běžně přístupné. Jejich otec byl „nečistý“, vyvrhel, a to přesto, že dělal to, co stát požadoval: vykonával spravedlnost.
Muži sice v dějinách „vládli“, ale často taky dědili profese, které nebyly volbou, ale vězením rodu. Nikdo se jich neptal. A ptal se někdo jejich žen a dětí?
Tlak mužských předků na zachování rodu, tradice nebo „čest“ často uzavřel další generace do rolí, ze kterých se nešlo jen tak vysmeknout.
Opravdu si tedy muž vybral být katem? Nebo vojákem? Nebo ten, kdo jde rubat do dolu místo na metalový koncert? A opravdu žena i dnes může jen tak jít místo vaření makat na tu stavbu - aby si vydělala to co muž?
Dar a břemeno
Říká se, že ženy mají „dar přivádět život“. Mužům ale společnost v historii mnohem častěji přiřazovala opačný pól: moc ho brát.
Být tím, kdo chrání – ale i tím, kdo útočí. Kdo vyhraje. Kdo zajistí statky další (té své) generaci.
A to i za cenu, že zničí sám sebe.
Jaká je to svoboda? Když jedna role znamená péči (pozn. autorky: neplacenou a neviditelnou práci) a druhá neustálý výkon? Když odmítnutí vlastní role znamená ztrátu přijetí?
Možnosti nejsou stejné jako příležitosti
Jasně. Dnes máme větší míru volby než kdy dřív. Ale přesto do ní každý z nás vstupuje s jiným batohem na zádech. Plným zvyků. Očekávání. Skriptů, které běží podprahově, ale o to silněji.
A právě proto je tak důležité přestat posuzovat minulost, přítomnost i ostatní jen podle toho, co by šlo, kdyby opravdu chtěli.
Protože chtít někdy nestačí.
Závěr? Nesrovnávejme mapy, když jsme každý vyrostli v jiném terénu.
Rovnost nezačíná tím, že všichni máme před sebou mapu možností.
Začíná tím, že přestaneme předstírat, že jsme do toho závodu vyběhli ze stejné startovní čáry.
Zatímco ženy dnes objevují svou svobodu, muži se často potýkají se svým traumatem. A to není málo. Generace mužů byly formovány k tvrdosti, k výkonu, k disciplíně, k popření emocí a především – k oddělení od vlastního lidství. Slzy, empatie, zranitelnost – to všechno bylo „zakázané zboží“. A tak si nesou bolest, kterou jim nikdo nedovolil prožít, natož zpracovat.
Osobně si myslím, že právě z tohoto místa vyrůstají komunity jako incel, redpill a další formy toxické maskulinity. Ne proto, že by muži byli zlí. Ale proto, že se bojí. Bojí se vlastní svobody být lidmi. Bojí se, že když už nesmí vládnout, nezbyde jim nic.
Toxická maskulinita není přirozený stav – je to obranný mechanismus. Je to útočiště těch, kterým bylo po generace zakazováno cítit. A zároveň je to důsledek společnosti, která si ještě stále neví rady s tím, jak vypadá muž bez zbroje.
To, že muži nebrečí, není pravda – vídám to pokaždé v komentářích, když píšu nebo mluvím o ženách a jejich reálných zkušenostech s rovností příležitostí a svobodou výběru.
