Článek
Často a zejména od ženské části obyvatelstva schytávám to, co nazývám „tichým pohrdáním“. Z mé pozice to vypadá jako pečlivé zkoumání laserovým pohledem od hlavy k patě, následované zdvižením brady. Když na to vzpomenu z perspektivy člověka, který je vysoký jako hobit, je to vlastně celkem zábavné. Občas se cítím jako dinosaurus na segwayi.
Kde končí hranice našich osobních preferencí a kdy se naše oblečení stává věcí veřejnou? Hmmm, možná v okamžiku, kdy váš outfit vyvolává více otázek než pochval. Je fascinující, jak výběr oblečení může ovlivnit naše interakce a vnímání ostatními lidmi. Takže pokud na smart casual obdržím pohrdlivý komentář typu „chystáš se do divadla?“, musím se optat, zda je dotyčný v pořádku. Tepláky jsou pro mě synonymem chřipky nebo homeoffice. Stejně tak, jak v tomto jedinci evokuje můj vzhled návštěvu Národního divadla, kterou mu manželka náramně doporučila v dobách, kdy byla teprve potenciální přítelkyní.
Módní trendy se mění rychlostí blesku a pohodlný, rychlý nevkus přebírá vládu na ulicích. Je snadné cítit se trochu ztracený, pokud je váš vkus roven stáří fosilních paliv. Stále mě zaráží, proč bych měla být trestána za to, jak se oblékám. Možná jsou to naše špatné vzpomínky na nesnesitelné učitelky, kterým čelili mileniálové na základce? Nebo elegantně oděné pohlaváry politbyra, když už se 35 let snažíme „nebýt jako oni“, navzdory desetiletím naší totalitní mentality v kapitalistické praxi.
Také musím uvést na pravou míru, že si lidé často pletou pojmy elegance a luxus. I když se občas překrývají, elegance a luxus nejsou totéž. Je to jako si plést hrušky s krevetami. Takže ať žije elegance a luxus, ale obě věci nechte na koktailech, do kterých patří.
Dnešní masivní podpora kulturního jevu „buď svůj“ moc nenapomáhá vžít se do někoho, kdo je svůj a přitom oblečen podle pravidel etikety. Jako kdyby šlo být svůj pouze v pyžamu. Také jsem si všimla, že i nošení tepláků a pytlů na odpad se stává luxusní komoditou. Dnešní doba bohužel přeje extrémům. Skoro to vypadá, jako kdybych dělala to, co dělali v osmdesátých letech běžní pankáči. Jdu svým proudem.
Na závěr nezbývá shrnout tento článek do několika bodů:
- Odsudkům na svůj vzhled neutečete. Ať už utíkáte v lodičkách nebo mokrých žabkách.
- De facto by se dalo tvrdit, že lidem dnes neschází vkus, ale psychologická poradna. Nicméně, je důležité si uvědomit, že vkus je subjektivní a každý má právo na své vlastní preference nebo chmury.
- Co mám proti péřovým bundám a teplákům? Asi totéž, co člověk, kterého na ulici osloví milá ženská v saku. Je to podezřelé.
- To, že jsem trestána za projevy svého vkusu, má i světlé stránky. Přes mou hobití výšku se mi nejspíš konečně podařilo najít způsob, jak vyčnívat.
- Lidé obecně mají menší problém s pojídáním hrušek, než mají-li čelit krevetě.
- A upřímně z mé vlastní perspektivy je fyzicky nemožné dívat se na někoho povýšeně. Viz bod 4.
Článek máte k dispozici v audioverzi zde: Psáno pavím perem: Netrestejte mě za eleganci
Reference:
Studie s názvem „The Nature of Neglect and Its Consequences“ se zabývá důsledky zanedbávání a jejími vlivy na duševní zdraví.
Výzkum s názvem „Appearance Teasing and Mental Health: Gender Differences and Mediation Effects of Appearance-Based Rejection Sensitivity and Dysmorphic Concerns“ zkoumá vliv posměchu na vzhled a jeho dopady na duševní zdraví.
Studie „Abused or neglected children are four times more likely to develop serious mental illness“ ukazuje, že zneužívané nebo zanedbávané děti mají čtyřikrát vyšší pravděpodobnost vývoje vážné duševní nemoci.
Článek „Emotional abuse and neglect: time to focus on prevention and mental health consequences“ se zaměřuje na prevenci a duševní důsledky emocionálního zneužívání a zanedbávání.
