Článek
Anketa
Holky, pojďte na „Vlacháč“
Když si na to vzpomenu sama, prožívám podobné smíšené pocity nostalgie a studu. Diskotéky byly v České republice fenoménem zejména od 80. do začátku let 2010. Mnohé z nich se staly ikonickými místy nočního života a setkávání mladých lidí. Tehdy nebylo Spotify a ten, kdo vlastnil vyklápěcí mobilní telefon, tzv. „véčko,“ byl přinejmenším stejný borec jako ten pitomec ze sídliště s odstátýma ušima v tátově BMW E36, které plně nahrazovalo pánský šarm do té míry, že měl dotyčný jistotu, že načne krabičku prezervativů v přihrádce vozu.
Kdybych to měla vysvětlit někomu o 20 let mladšímu, tak taková „díza“ byla něco jako Instagram. Kluci věnovali několik hodin tomu, aby předvedli nejnovější trička značek DC, Final nebo Quicksilver a holky zase výběrem nej topíku a melírováním vlasů, aby vypadaly jako „Anistonka“ (typ účesu podle Jennifer Aniston, představitelky Rachel ze seriálu Přátelé). Už v dobách 2010 začal do našich životů pronikat Facebook, který generacím po nás začal pomalu měnit preference – z těchto podniků, ze spojení naživo s místními, na domácí propojení s celým světem o samotě v pohodlí domova.
Nechci označit velký skok v preferování socializace v diskotékách v rozporu s osamělou zábavou u krátkých videí jako jednoznačně špatný. Vždyť online prostředí nám umožnilo zůstat v kontaktu s lidmi na druhém konci světa, což bylo dříve v tak nízkém věku nemyslitelné. Ale také se nedá tvrdit, že přesměrování pozornosti generací po nás na online sféru přineslo méně nezletilých těhotenství ze záchodků diskoték či zadních sedaček výše zmíněného vozidla.
Legendy vznikají o „happy hour“
Ať to byla bývalá tělocvična s discokoulí, barevnými světlomety a stroboskopem, co vám spustil do minuty záchvat, pokud jste trpěli fotosenzitivní epilepsií, nebo „vyhlášený podnik,“ o kterém jste se dozvěděli ze sugestivní reklamy v populárním rádiu. Všude, kam jste přišli, věděli, co je to B52 (míchaný drink). Tak jako byla ve své době označována jazzová hudba jako úpadková americká kultura, dnešní pětatřicátníci mají občas tendence vnímat preferování sebeprezentace současných mladých generací na sociálních sítích také jako úpadek.
Je to opravdu tak jednoznačně špatné? Nebo s námi jen cloumá nostalgie po dobách, kdy jsme neměli děti, hypotéky, kariéru, strie a permanentní bolest zad? S příchodem digitálních technologií a platforem jako YouTube, Spotify nebo SoundCloud se způsob, jakým mladí lidé konzumují hudbu, dramaticky změnil. Ale rozhodně bych to neoznačila jako jednoznačně špatné. Domácí DJ sety a streamy nyní umožňují poslouchat a tančit na hudbu přímo z pohodlí domova.
Sociální média a online komunikace také omezují potřebu fyzických setkání na tanečním parketu. Online party či VR kluby mohou nabízet nové zážitky a zábavu bez nutnosti fyzické přítomnosti. Ale netvrdím, že je to jednoznačně dobře.
Měkká generace?
Jak se proměňovaly diskotéky na konci 20. století, přicházely s nimi i unikátní zážitky, které dnes již nemáme. Podle studie od Mayo Clinic průměrný teenager tráví přes 3 hodiny denně na sociálních médiích. To je daleko od večera stráveného tancováním s přáteli pod disko koulí. Také podle klesajícího mentálního zdraví generace, kterou jsme přivedli na svět my a také ji vychovávali, by se dalo tvrdit, že dobrovolné vyhýbání se opileckým small talkům na toaletách s modrým světlem pro nastupující generaci není přirozené. Co ale za to může?
Potíž je, že se nedá ukázat na nic konkrétního. Zda je to glorifikace introvertních, asociálních a nesnesitelných hlavních postav seriálů a snadný přístup k takovému obsahu. Nebo to, že na rozdíl od té naší generace si ta aktuální umí nejen přiznat, ale i řešit psychické problémy, které jim způsobila výchova naší generací a přístup k informacím? Nebo se nelegální činnosti, jako je prodej omamných látek, přesměrovaly z diskoték na darkweb a pak na nemoderované a neregulované telegram chaty? Také se nedá říct, že by s návštěvou diskoték vymizelo i rizikové sexuální chování. O nic z toho nejsme jako celková společnost ani náhodou ochuzeni, jen se to přesunulo tam, kde to má odbyt.
Retro frčí
Jeden typ diskoték ale stále frčí. A to je ten, který vyvolá největší nostalgii v těch, co zažili dobu jejich největší slávy. Mezi plužícími se, či urputně a bizarně trsajícími čtyřicátníky na „Macarenu,“ najdeme i pár dvacetiletých, ale většinou to bývá pekelně znuděná obsluha. Tento typ klubů si zachovává svou unikátní atmosféru tím, že byste mohli mít pocit, že funguje jako časová schránka z dob, kdy člověk prožíval kocovinu jen s lehčí únavou druhý den. Tyto podniky lze popsat jako natření totalitních kulturních center kapitalismem. Že jde v tomto podniku do tuhého, poznáte podle „Divé Báry“ od Kabátů nebo „Jede jede Mašinka“ od Maxim Turbulenc.
Vyzní to brutálně? Možná, ale je to naprostá realita, ze které se člověk vrací opilý, o pár tisíc lehčí, s pískáním v uších a divným pocitem v duši, že zažil něco vrcholně frivolního namísto opravdového retro kulturního zážitku. To je také důvod, proč teď v mých 35 letech dávám přednost divadelním představením, večeru s dobrou Frankovkou Barrique, knihou a božským tichem – ale neznamená to, že tomu tak bylo vždy.
Dělám i videa, která najdeš tady: Manželství: dobré pro muže, špatné pro ženy. (youtube.com)
