Článek
Přehodil si zlomenou flintu, která se mu pohupovala na rameni, a kráčel dál. Došel až na kraj schutzplatzu, zalehl a skrytý v houští čekal. Uběhly odhadem dvě hodiny, když se mu naskytl pohled, kvůli kterému sem přišel. Opatrnými kroky útlých spárek na mýtinu vyšly laně. Uždibovaly zbytky odumírající trávy a občas některá z nich ladně zvedla šíji, aby krásnýma hlubokýma očima propátrala okolí, zda se někde neskrývá nebezpečí. „Ještě něco chybí,“ pomyslel si Franz, a sotva to domyslel, mezi srny vběhl krásný majestátní desaterák. Hrdě si stoupnul doprostřed svého stáda a krátce se zadíval směrem k myslivci. Zdálo se, jako kdyby z nozder vypustil obláček páry na pozdrav, který v ledovém vzduchu okamžitě zmrzl. Franzovi dělalo toto stádo upřímnou radost a nemohl se vynadívat na krásná zvířata. Počkal, až stádo odběhne, a vydal se zpět k domovu. Cestou četl stopy ve sněhu, jak by četl v knize. Kde babka Šobrová škrábala lišejník do těch svých divotvorných lektvarů. Kudy prošel lončák a kudy zase prchal zajíc.
Starý lesník se kochal klidem a uznával vzácnou krásu šumavského lesního království. U jedněch čerstvých srnčích stop se ale zarazil v půli kroku. Poklekl k nim a když se podíval směrem, kterým šli, našel i čerstvé rudé skvrny. Zamračil se a vydal se po stopách. Teď ale v jeho srdci hořela nenávist, když spatřil stopy upytlačené zvěře a vnitřnosti, které byly ponechány ležet na zemi jako výsměch. Barva, původně patřící zraněné srně, se stala ponurým průvodcem k místu, kde pytlák provedl svůj hrozný zločin. Lesník cítil, že je na něm, aby ukázal pytlákovi, že páchání takovýchto činů nezůstane bez následku. Sevřel pevně svoji hůl a kráčel vpřed, sledujíc každou stopu, která by mohla vést k odhalení toho, kdo toto zvěrstvo provedl. Stopy bohužel vedly k stále ještě nezamrzlému potoku. Pytlák se zřejmě musel vydat kus cesty ledovou vodou, aby po sobě nezanechal stopy. Rozhodl se jít proti proudu, ale začínalo se smrákat a z nebe se snášela nová várka sněhu, která stopy zahladila. Nezbývalo mu nic jiného než se vrátit zpět na cestu.
„Jdeš právě zavčasu,“ usmála se na něj jeho česká žena Karolína. „Právě jsem dodělala Kulajdu a maso by mělo být také co nevidět pečené.“ Sundavaje flintu z ramene rozmrzele zabručel na pozdrav a pokusil se o úsměv. Žena zvedla své pomněnkové oči, a když se podívala na jeho zakaboněnou tvář, bylo jí hned vše jasné. Zastrčila si utěrku za pas zástěry a přisedla ke svému muži na vyřezávanou židli v hájence, kde žili. „Už zase on?“ zeptala se s pochopením ve tváři. Muž jen povzdechl a zvedl oči k jejímu obličeji. Nepotřebovali slova. Ten neznaboh už mu řádil v revíru dva roky a hajný mu ne a ne přijít na kobylku. Vždy věděl, jak zmizet. Mluvil s třesňáky i místními jak na německé straně, tak na české. Nikdo o ničem nevěděl.
Naposledy si hlasitě povzdechl a pustil se do vřelé polévky, co mu právě přistála pod nosem. Když do úst vložil poslední lžíci, řekl: „No tedy.“ Žena zády k němu vytahovala krásně vonící pečínku z trouby. Z mísy na stole si sám nabral drbáků a zelí na talíř, a když Karolína položila maso v kameninovém pekáči na stole, hned se dal do jeho krájení. „Tedy,“ usmál se potěšeně, až se mu naježil plnovous. „Dančí na houbách a česneku. To mám moc rád.“ Než sobě a ženě rozdělil na talíře masa, zeptal se: „Kdy že se má náš mladej vrátit?“ Žena se na něj usmála. „Dnes přišlo od něj psaní, když jsi byl v lese. Přinesu je až se najíme.“ A pustili se do jídla.
Když Karolína vytáhla z pece tažený štrůdl, Franz otevřel psaní a nahlas četl:
"Drahá matinko a tatíčku,
Doufám, že vás tato slova najdou v dobrém zdraví a radosti. Pracuji zde u pánů ze Schwartzenbergu jako učeň lesníka a chtěl bych vás informovat o mých pokrocích. V učení mi to jde dobře, ačkoliv práce není vždy lehká. Učím se mnoho o práci, kterou jednou převezmu po vás, tatíčku.
Prospívám ve všech směrech a s radostí vám oznamuji, že příští konec zimy po posledním atestu bych se měl vrátit domů napořád. Budu rád, až zase uvidím naše milované lesy. Těším se také na to, až spolu s vámi, tatíčku, konečně zatočíme s tím darebákem, který ničí náš revír.
Těším se na návrat a maminčiny borůvkové koláče. Moc vás všechny zdravím a objímám.
S láskou,
Hubert"
Franz byl na syna opravdu hrdý. Tu a tam se mu doneslo, jak je bystrý, mazaný, pilný a jak jim dělá radost. Když dočetl, spokojeně se na sebe s ženou usmáli a chytili se za ruce.
Měsíc před tím, než se měl Hubert vrátit, Franz šel jako obvykle na obhlídku revíru. Podél lesních stezek se mu otevíraly pohledy na široká rašeliniště, mezi kterými se vynořovali vrby, brusnice a vřesovce. S každým krokem cítil pod nohama zem, kterou mráz uložil ke spánku. Kromě lesních cestiček objevoval ve zmrzlých stopách v blátě příběhy zvířat. U Bystrého potůčku zahlédl vydru, která hbitě lovila pstruhy, a hlas sovy v dáli jako by je zdravil jako známého.
Díky svému povolání lesníka vnímal každý detail, každý zvuk a vůni lesa. Často si pomyslel, jaká se mu dostala čest chránit tuto krásnou krajinu, a pečovat o ni. Rád se kochal pohledem na vycházející slunce nad horami, když údolí halila peřina mraků. Dnes mrzlo. Jinovatka stříbřila jehličí smrků a holé větve javorů. Listoví zkřehlé mrazem chroupalo pod jeho kroky a mrazík i přes rukavice z jelenice píchal do konečků prstů. Nadechl průzračně čistého mrazivého vzduchu a vydal se směrem k samotě pod kopcem Vrchoviště.
Míjel klučiny a skalku, když si všiml pohybu ve skrytu mlází. Opatrně se přikrčil, když zjistil, že tu prošívanici dobře poznává. Obezřetně postupujíc podrostem, se přiblížil a již s nabitou flintou se ocitl přímo nad pytlákem, který líčil oko. „A mám tě!“ zaburácel hlasem vítězně myslivec a šťouchl hlavní do zad dopadené škodné. Pytlák zvedl ruce a pomalu se otočil k hajnému obličejem. „To jsem mohl vědět, že jsi to ty, ten zlosyn! Půjdeš se mnou!“ Pytlák se drze usmál. „Tak to je mi líto, pane velkomožný, ale na tom se asi neshodneme.“ Než stačil starý zareagovat, pytlák popadl flintu za hlaveň, zvedl ji a sekerou, která se mu jako odnikud objevila v druhé ruce, silně udeřil hajného do hlavy až to zapraskalo. Hajný padl k zemi a už se nehnul. Zločinec ze šoku zavrávoral, a upadl na zadek do mechu. Horečně přemýšlel. Než by se vrátil pro lopatu, aby ho zahrabal, měl domů půl dne cesty, a navíc mrzlo až praštilo. Sekeru opláchl v nedalekém prameni. Nakonec se rozhodl, že ho tam nechá, tak jak je, a v šoku úplně zapomněl na oko.
Kukačky na stěně hájenky otočily rafičky už dvakrát. Karolína tušila, že něco není v pořádku, když se muž tak dlouho nevracel. Snažila se to omluvit tím, že zašel někam daleko a že než se vrátí, tak si vytvoří brloh z chvojí a přenocuje v lese. Uhasila petrolejku a odešla spát, rozhodnutá že pokud se muž nevrátí do dalšího dne, než odbije desátá, vyrazí do Volar na četnickou stanici. Druhého dne, když shledala, že stojan na flintu stále zeje prázdnotou, vzala košík, sváteční klobouk a vydala se na cestu. Ještě zastavila u včelaře Medáka a staré Šobrové s prosbou, aby vzburcovali celou osadu a pomohli jí muže hledat a kam že to jde.
Karolína se nervózně třásla, když vstoupila do četnické stanice ve Volarech. Na její tváři byla patrná úzkost a oči jí zrcadlily upřímné obavy. Zaváhala u vstupu, než našla odvahu kráčet k pultu, za kterým seděl starší četník s přísně utaženou dohodou a pruhy šedých vlasů pod zelenou čepicí.
„Pane četníku, prosím vás,“ začala tiše, „můj manžel, hajný z osady u kříže, nevrátil se z lesa. Už je pryč třetí den, měl se dávno vrátit, ale… nic. Jsem si jistá, že se mu něco stalo.“
Četník ji pozorně poslouchal, přerušil psaní a pohlédl na ni s vážným výrazem. „Prosím, popište nám, co se přesně stalo, a kdy přesně váš manžel zmizel. Zajistíme, že se na tom začne pracovat co nejdříve.“
Karolína se snažila popsat poslední chvíle, kde ho viděla, a vyprávěla o jejich obavách. Oči četníka se zatvářily rozhodně a slíbil, že podniknou okamžité kroky k nalezení jejího manžela.
Četnictvo s osadníky i s některými lidmi z okolních samot doslova pročesali okolí, ale bez úspěchu. Po hajném jako by se země zavřela. Když mladý hajný Hubert veselým krokem a úsměvem na tváři kráčel k domovu, potkal starou Šobrovou. Babka, čert ví kolik jí bylo let, vypadala jako sušená slíva. „Hele, mladej hajnej. Ty to ještě nevíš?“ Zastavila ho, a Hubert překvapeně zvedl obočí a nahnul se ke stařeně. „Starej hajnej se ztratil a nenašel se, je tomu tak měsíc.“ Tak tak jí stihl poděkovat, když utíkal domů do hájenky. Našel matku, jak se v slzách modlí k patronu všech honců, po kterém mladého pojmenovali. „Matinko, maminečko - je to pravda?“ a Karolína, oděná v černém, mu zdrceně padla do náruče.
Uběhl nějaký čas, mladý převzal revír a stejně jako jeho otec se vydal na obchůzku. Často s láskou vzpomínal, jak ho brával na posedy v noci pozorovat černou, učil jej číst stopy a pečovat o krmeliště. Nadhodil si svoji flintu a vydal se směrem k vrchovišti. Když byl na místě, tak ani sám nevěděl, co ho to napadlo, vydal se tam do mlází. Tam ho našel, poznal ho podle kamizoly a opodál pohozeného klobouku se štětkou z divočáka. Byť cítil, jako kdyby mu někdo probodl srdce, řekl si, že bude nejlepší na místo zavolat četníky. Než se obrátil zpět, místo si dobře prohlédl. Oko, co jen kouskem trčelo nad trsy kapradě, by býval přehlédl, hlavní flinty odhrnul zahnědlé kapradí a uviděl políčeno s uzlem specifickým pro pytláka, který řádil v revíru už jeho otci. Ač byl mladý zdrcen hrůzným nálezem, zachoval si duchapřítomnost. Došel k osadě k sedlákovi a bez detailů vylíčil, co se stalo, a jestli by mu půjčil toho dlouhonohého grošáka. Statkář, zemitý ale spravedlivý člověk mu bez okolků koně zapůjčil a pomohl mu jej i ustrojit. „Tak dobré pořízení přeju.“
Než nebožtíka ustrojili k poslednímu odpočinku, padl na kraj naposledy tuhý mrazík, a hajného tak nebylo možné uložit k věčnému spánku do země. Vzali dubové prkno a než se zem znovu otevře, starého uložili do místnosti u kostelíka na zdejším hřbitově. Třetího dne se mladý pokusil ulehnout ke spánku, ale ne a ne se mu to podařit. Vzdychl, a rozhodl se, že si obleče kamizolu, vezme flintu a půjde se projít po okolí. Bezcílně bloudil krajinou, kterou osvětlovala pouze bledá tvář měsíce. Když náhle před ním zazářilo světélko, vydal se za ním. Když k němu došel, světélko zmizelo a objevilo se znovu opodál. Takhle to šlo, dokud ho světélka nedovedla ke hřbitovu. U bran spatřil postavu, která mu pokynula, aby šel blíž. V Hubertovi by se v tu chvíli krve hrůzou nedořezalo, ale zvědavost byla silnější. Když se pomalu k postavě přiblížil, s hrůzou zjistil, že je to jeho zesnulý otec. „Tatínku!“ vydechl mladý hajný a setřel si slzy. „Proč neodpočíváš?“ Otec, s propadlým lícem, obrátil kalné oči ke svému synovi. „Nemohu. Ještě tu mám něco nedokončeného.“ Mladík se dovtípil, když si vzpomněl, na dopis, který před časem rodičům posílal. „Pojď, vyzvedneme tvou flintu a půjdeme si pro něj.“
Ondřej nebyl dobrý člověk. Byl povýšené povahy, často býval svárlivý a rád si našel jakýkoliv důvod, aby se mohl zle utrhnout i na svou nebohou ženu. Žena, která s ním žila, neznala od něj dobré slovo. Jednou našla toulavé černobílé kotě a pro svou potěchu jej přinesla domů. Když se vrátila, ubohý tvoreček ležel na zápraží bez života. Pan domácí se krutě vysmíval své ženě, tvrdil, že „uteklo a chytil je pes“. S nejedním sousedem z okolí vedl spory kvůli malichernostem. Jediný tvor, kterého měl snad upřímně rád, byl jeho ovčák. Měl sporou, osamělou usedlost pod Vrchovištěm. Té noci si do rance nachystal věci, na hlavu si narazil zmijovku a vyrazil do lesa, pod dohledem kulatého disku měsíce. Měl v úmyslu lovit zajíce, ale raději si vzal s sebou pušku, v případě že by potkal vysokou nebo černou zvěř. Dnes se choval jeho pes divně. Jak padl večer, začal vyvádět, kňučel a neustále se pletl pánovi pod nohy. Ondřej neváhal a hrubě stiskl psovi čenich, až zvíře bolestivě zakničelo. Pes však vyváděl dál, a tak jeho pán usoudil, že by jej raději měl zavřít do kotce, jinak by ještě plašil zvěř. Pyšně se rozhlédl po svém hospodářství a vyrazil do nočního hvozdu.
Měsíc svítil na cestu, a tak ubíhala jako stuha. Mladý hajný Hubert následoval svého zesnulého otce Franze hluboko do lesů. Mladík kráčel odhodlaně, s hlavou vztyčenou a se zbraní v ruce. Jeho otec, připomínajíc mu svou přítomnost jen občasným zvukem větví, šelestící pod kroky neklidného mrtvého. Cesta byla tichá, jen občas narušovaná šumem lesa a vzdáleným vytím vlka.
Otcovy rady zněly v mladíkově mysli, zdánlivě unavené z břemene věčnosti. „Synu, není v našich silách přinášet spravedlnost do každého temného koutu lesa. Ale tam, kde síly nejsou lidské, tam může nastat rozhodující obrat.“
Mladíkovi se zdálo, že les za nimi žije vlastním životem. Stíny se skláněly a skládaly do mrazivých obrysů, křoví ševelilo ve větru jako chmurný chór hudby z onoho světa. Když oba došli na kraj schutzplatzu, starý otec se zastavil. Otevřel tlející čelisti, napřahoval kostlivou ruku. Vyschlé prsty ukazovaly směrem k místu, kde byl na kraji palouku vyvrácený smrk a jeho kořeny vytvořily vějíř pod kterým se něco nepatrně pohnulo.
Oba se zastavili. Byli skryti ve stínu hvozdu a pozorovali, jak tam muž ve zmijovce cosi štrachá. Mladého Huberta popadl vztek, rychle nabil, zapažil a když se chystal zmáčknout kohoutek, ucítil otcovu ruku na rameni. „Zadrž, synu, nemohl bych klidně spočinout, kdybys se dopustil tak hrozného činu.“ Mladý měl slzy na krajíčku a ruka s prstem na spoušti se mu chvěla. Nakonec Hubertovi klesla hlava, a sklonil i flintu. „Ale jak ho polapíme, aby došel spravedlnosti?“ Otec mu odpověděl: „Mě už ublížit nemůže.“ Hubert se usmál na otce a byl by schopen přísahat, že se na něj otec také usmál. Mladík se rychle dovtípil, jaký je otcův plán na polapení škodné. U keře šípku se rozdělili. Kroky mladíka byly opatrné, aby si jej zločinec nevšiml, až se ocitne blíž. Mladý myslivec si dobře všimnul, jak ledabyle pohodil síť se svazkem provazu za sebe.
Ve stínu smrků s nízko položenými větvemi se vynořila postava, která se pomalu blížila k Ondřejovi „Tyyyyyyyssss…“, zaznělo z nočního hvozdu. Z úzké cestičky mezi větvemi stromů vystoupil přímo před něj do světla měsíce hrůzný zjev. „Tyyyssssssss.“ V Ondřejovi by se barvy nedořezal. Valíc oči naprázdno otevíral ústa jako kapr. Pytlák nespouštěl z příchozího vyděšený pohled. Nemrtvý v zelené kamizole a mysliveckém klobouku na hlavě otevřel sesychající se ústa potřetí. „Tyyyyyyyssssssss.“ Ondřej nemohl věřit svým očím. Před sebou měl starého hajného, kterého nechal ležet v mlází. Z prvotního šoku se ale rychle oklepal a nasadil svou. „Copa to, pantáto, že ještě nespíte? Trápí vás něco?“ Zatímco horečně přemýšlel, kde nechal sekeru, kterou bral všude s sebou, vzpomněl si na flintu opřenou o nedaleký kořen vývratu. Pytlák úplně zapomněl sledovat okolí. V tu dobu už měl Hubert také v ruce zbraň a blížil se k zádům Ondřejovým. „Buuuuudeš pykat za své hříchy.“ Pytlák se zasmál, až se mu zatřásl kulich na zmijovce. Zvedl zbraň, zapažil ji odjišťujíc a noční ticho rozervala ohlušující rána. Starý hajný nárazem střely udělal dva kroky vzad, ale nepadl, jen svěsil hlavu. Do té doby sebejistý zločinec znejistěl, dívaje se na stále stojícího hajného. Z těch míst se ozval tichý chraptivý smích. Ondřej nabíjel druhou dávku.
Karolína sebou trhla, jakoby… ale ne. To nemohl být… výstřel.
Ponurý smích zesiloval a Ondřej přiložil flintu k líci podruhé. Mrtvé ticho kolem narušil další výstřel. Starý tentokrát jen mírně zavrávoral. Temný smích umrlce naplňoval celé okolí. V tu chvíli ucítil Ondřej něco tvrdého a chladného v zádech. Starý se naposledy zasmál. „To nevíííííš, že mrtvého nelze zabít!?!“ Ondřej rozpoznal, co mu tlačilo do zad. Rychle se otočil a chtěl střelit. Když mladému zacvakala do obličeje prázdná hlaveň pytlákovi zbraně, využil Hubert příležitosti a vší silou ho udeřil pažbou do obličeje, až ho uspal. Otec mladého hajného naposledy promluvil: „Sám víš, jak s ním naložit, synu. Nemám mnoho času, až zakokrhá kohout, musím se uložit. Vezmi mé prkno a postav ho tam, kam patří. Obejmi za mě Karolínu a vzkaž jí, že jednou se shledáme.“ Mladý zadržoval slzy. „Starej se o náš les a kdyby se ti tu usadila škodná, tak si na mne vzpomeň.“ Ondřej se začínal probírat, tak dostal znovu pažbou. Když Hubert zvedl oči, otec už tam nebyl.
Karolína neměla kouska klidu a s petrolejkou pochodovala po světnici od té doby, co si všimla, že chybí i synova flinta a kamizola. Každou chvíli vyšla z hájenky a rozhlížela se, zda něco nezahlédne v lese za loukou. Takto notnou chvíli bloumala, když vyšla naposledy s tím, že se chtěla obléct a znovu vyrazit na četnickou stanici. Náhle zahlédla postavu, jak táhne na větvích něco za sebou, jako na saních. Nejprve si pomyslela, že syn střelil lončáka, ale když se blížil k domovu, rozeznala, že za sebou táhne lidskou postavu a na zádech sám má ruksak.
„Matko! Mám ho! Doběhni pro statkáře, ať zapřahá, mám tu škodnou!“ Karolína spráskla ruce, když viděla, že ho zřejmě napadlo vzbudit lesní mravence a pytláka protáhnout jejich domovem. Když doběhl statkář a poznal, kdo to je, nic nebránil. Ondřej nejednou vyhrožoval a spílal jak jemu, tak i jeho rodině. Způsobil mu nemálo škody, když mu kradl nebo podpaloval stohy na jeho louce nedaleko Vrchoviště.
Když pytlák bručel v cele v Prachaticích, zem si našla klid a starého ho mohli důstojně uložit k věčnému spánku. Celá osada a okolí si oddechlo, ani nikomu nepřišlo divné, proč měl starý boty od hlíny a jehličí, jak mladý přišel na pytláka, a proč vzal otcovo prkno, nechal je pěkně po bavorsku vymalovat a odnesl je do lesa tam, kam chodil jeho otec pozorovat stádo jelenů, kterému vládl nyní už statný dvanácterák.
Audioverze zde: Tajemný hlas 4. díl - Hajný, umrlec a pytlák. (youtube.com)
