Článek
Mám upřímně ráda tu špetku přátel, kterými jsem obklopená. Jednu věc ale nechápou a nezapomínají mi moji jinakost, když jim stoupající promile dodá na upřímnosti ji připomenout. Moje snahy jim vysvětlit, že jsem se svými životními volbami v pohodě, se nesetkávají s úspěchem. Naštěstí jsou to rozumní lidé. Takže tyhle věty nemusím poslouchat pořád a oni tak nemusí se stejnou frekvencí čelit mému ostrému jazyku. Nicméně, i když k mé životní volbě bezdětnosti vedlo celé spektrum faktorů, jsem vystavena téměř na denní bázi domněnkám – vydávajícím se za fakta.
Jsem ale na tento typ reakcí zvyklá. Zkušenosti, které nás formují po celý život, nemá nikdo stejné. Chápu je, protože je mám ráda a nemám úplně takové social skills, aby pro mě bylo jednoduché udělat si jiné přátele. Proto mi občas nezbývá než upřímně míněné rady, jak otěhotnět v pětatřiceti, anebo impertinentní dotazy, kdy už s mým přítelem budeme vozit kočárek, přejít s trpělivostí. Nebo stejně obtížně společensky snesitelnou odpovědí, že pokud budou toho potomka, co požadují, hlídat, živit a vychovávat, pak s tím nemám problém.
Nechce se ti to číst? Tady se můžeš kouknout na video anebo si to pustit jako podcast: Proč nechci děti
Jak jsem již naznačila výše, každý z nás je formovaný jinými zkušenostmi – a nejen jimi. Svou podstatnou roli hraje prostředí. Moji cestu k dobrovolné bezdětnosti formovala míra pocitu bezpečí v mém dětství v kombinaci s tím, co mi bylo jako dítěti a děvčeti řečeno o mateřství.
Ne každý z nás má to štěstí a může být dítětem, které se vrací ze školy domů rádo. Také ne každý z nás vyrůstal v bezpečném prostředí rodiny, která ho chránila a starala se o něj.
Mateřství mi bylo vysvětlováno bez lásky, radosti a smyslu. Mateřství mi bylo také vysvětlováno jako osamělá dřina a dítě ne jako přírůstek do rodiny, ale jako nástroj, jak udržet ženu pod kontrolou.
Sama jsem byla jako dítě nástrojem k tomu, aby se ženě ztížily podmínky, pokud se rozhodne odejít z násilného prostředí vytvořeného manželem. Tyhle dvě konkrétní pozorování jsem si spojila dohromady v nízkém věku. Možná i rovnou poté, co mi matka mého otce vyčetla, že jsem se narodila jako děvče, a dostatečně mě poučila, že ženský život je jen starosti, dřina, placení složenek a porody synů.
Byla jsem svědkem toho, jak život žen v mém nejbližším kruhu byl otroctvím a peklem – obzvláště poté, co přivedou na svět dítě.
Matce mého otce jsem vadila už od narození. Ale jsem jí vděčná – její chlad a nepřátelství chápu jako základní kameny mého smyslu pro svobodu a mého boje, který promítám do své tvorby.
Nechápala jsem a dodneška asi nepochopím, proč mě odmalička nutili do něčeho, co mě má připravit o svobodu, a nestálo jim to ani za snahu mi to podat jako přirozenou část života.
Příbuzní mě zahrnovali ošklivými, nudnými pannami ve tvaru mimin. Poděkovala jsem, prohlédla si je a putovaly do krabice. Jak to funguje v praxi, jsem poznala, když do rodiny přišel další sourozenec.
Nechápala jsem, proč můj starší bratr – prvorozený syn a údajně mnohem zodpovědnější a lepší dítě než já – není nucený do péče o novorozence.
„On je kluk, on nemusí,“ bylo mi vysvětleno, zatímco jsem byla peskována za špatně ohřátý příkrm, plenku nasazenou obráceně a to, že jsem prostě špatně.
Zklamané výrazy s větami typu: „Jednou, až budeš mít vlastní…“ byly na denním pořádku.
Když jsem byla přinucena hlídat a sledovala jsem svého staršího a prý mnohem odpovědnějšího bratra z okna domu, jak si hraje se psem, tak mi došly dvě věci: moje dětství nenávratně skončilo daleko před začátkem puberty – a že muži mají práva a ženy jen povinnosti.
Každý mileniál má podobnou vzpomínku jako já – hororový videozáznam porodu na hodině rodinné výchovy.
Ze třídy jsem odcházela otřesená a utvrzená, že tohle nechci zažít v žádném případě.
Rozumím, že rodit je přirozené, a pokud to někdo chce dobrovolně absolvovat, tak do toho nemám co mluvit.
Ve svém životě to ale nechci – a do toho si zase nenechám mluvit nikým já.
Každopádně odpor a podivné přesvědčovací taktiky hned poté, co řeknu: „Nemám děti, protože je nechci,“ nejsou zanedbatelné. Ve změně mého názoru, který si všichni sice přáli, ale ne moc chytře, nepomohla ani pestrá paleta zážitků a mých pozorování.
Ať se na to logicky koukám, jak chci, tak pokud by společnost chtěla, aby mi mateřství přišlo OK, gynekolog by na mě v patnácti neměl křičet, že jsem blbá a že mít široké boky a nerodit jedno dítě za druhým je hrozná škoda.
Rozporů v tom, čeho jsem očitým svědkem, a toho, co mi drtivá většina lidí kolem mě tvrdí, že mám chtít, si nemohu nevšimnout.
Pokud by společnost opravdu chtěla, abych měla děti, tak věřím tomu, že bych se nesetkala na prvních rande s poznámkami, jak by mi jeho dítě slušelo, nebo tím, kolik on bude chtít dětí a jakého pohlaví. To, co on bude chtít, je podáno opět jako objednávka steaku a jeho stupně propečení v restauraci. Druhá strana v tom všem figuruje jako ten, kdo má plnit požadavky a rozkazy – a ještě k tomu i nést následky. A když vidí, že mu neskočíte na to, že si zapomněl peněženku – zázračně se z něj stane feminista.
Byla jsem často svědkem toho, jak se společnost staví benevolentně k tomu, že otec si může rodičovství kdykoli rozmyslet, a je to OK – ale tím rodičem s celou odpovědností budu já, a bude to můj problém. Je to totiž opět žena, co si měla partnera vybrat lépe – pokud celý vztah dvou lidí nevydrží.
Jeden můj bývalý partner mi vyhrožoval, že se mnou bude mít dítě, i kdyby mi měl schovat antikoncepci a znásilnit mě.
Ruku na srdce – vás by to přesvědčilo ke změně názoru?
Proto, když mluvím o bezdětnosti, nemluvím o pohodlí. Mluvím o přežití.
Mrzí mě, že mému okolí dělá takový problém pochopit, že jsem do této volby vešla vědomě a rozhodně to není ze samoúčelného rozmaru. Žena s dítětem to má výrazně těžší. Nejedna má známá či spolužačka se stala samoživitelkou se dvěma malými dětmi a výrazně ztíženými podmínkami při hledání podřadného zaměstnání, mizerného, malého a drahého bytu. Je také ohrožená silnou depresí, strachem, chudobou a samotou – ano, i s dětmi.
Když jsem před časem jednu takovou potkala a půl hodiny si stěžovala na tyhle podmínky, celý smysl mateřství mi zcela unikl – ihned poté, co začala mateřství chválit a přesvědčovat mě, že změním názor hned poté, co jsem jí řekla, že děti nemám a nechci.
Při rozhovorech se ženami, co si zvolily rodinu, mívám zvláštní pocit z toho, jak o mateřství mluví. Často mi to zní, jako kdyby tehdy neměly na výběr. Na druhou stranu si říkám, že to, co ve mně možná vidí, je stesk po dobách, kdy měly na výběr. Nebrat jejich povzdechy nad tím, že mám čas na svoji tvorbu, studium vysoké školy a nějaké koníčky, jako pasivně agresivní rýpání, je ale těžké. Doufám, že ve výchově svých dětí neprojevují tak nízký respekt, jako v těchto poznámkách vůči mně.
Každopádně musím zdůraznit, že zatímco žena, co se stane matkou, sice naplňuje normu, odpovědnost za její situaci zůstává výhradně na ní. Je-li unavená, vyčerpaná, chudá nebo opuštěná – má smůlu, „věděla, do čeho jde“. Pokud nestíhá, je špatná matka. Pokud žádá pomoc, je neschopná nebo „chtěla dítě jen kvůli dávkám“. A když ji partner opustí, je to „její problém, měla si vybírat líp“. Společnost, která ženy symbolicky do mateřství „tlačí“, se zároveň odstřihne od své zodpovědnosti za to, co mateřství ve skutečnosti znamená. Nechtít tohle ve svém životě je pragmatické.
Mnohem horší a vášnivější reakce na to, co si mám počít se svojí dělohou, schytávám paradoxně právě od lidí, co:
A) nemají samičí reprodukční orgány a
B) za mateřství – a obzvlášť ne (hypoteticky) to moje – neponesou žádnou následnou odpovědnost.
Takovým dávám razantně najevo, že jediné, co mohou mít, je názor – ale ne vliv. Vliv by si mohli dovolit v případě, že by nesli i odpovědnost.
Jsem si vědoma toho, že pokud si žena vědomě zvolí bezdětnost, je to často vnímáno jako celospolečenské selhání, odchylka od normy, ohrožení „tradičních hodnot“, selhání v očekávané roli ženy nebo „nezodpovědné sobectví“.
Společnost dobrovolně bezdětné nevnímá jako někoho, kdo si svobodně volí vlastní cestu, ale jako „porouchaný článek“, který „sobecky nenaplňuje svůj účel“. Tlak je veřejný, diskutovaný, často i moralizující. Média, politika, církve, starší generace – všichni mají „názor“, často nevyžádaný. A často, jak jsem zmínila, přichází nejhlasitěji od těch, co neponesou břemeno mateřství.
Co se klesající porodnosti týče, tak dokud budou uštvané, unavené ženy a spokojení muži normou, bude porodnost klesat i nadále. Abych byla upřímná – říkat něčemu takovému „tradiční rodina“ mě děsí.
Raději budu spokojeně čelit odporu okolí, než být uštvanou ženou. Nést odpovědnost za dobrovolnou bezdětnost mi přijde jako rozumnější životní strategie.
Nicméně, jako dobrovolně bezdětná má toto moje rozhodnutí jiná velká úskalí. Jsem si vědoma toho, že hledání partnera je výrazně ztížené s takovým nárokem. Nejeden z komunity dobrovolně bezdětných může popsat, jak ukončil vztah poté, co zjistil, že s ním partner byl jen proto, že si myslel, že změní názor.
Pokud vám nevadí cizí dítě, máte to trochu lepší. Přiznávám, že to bolí. Ale nezmění to moje rozhodnutí. Moje cesta k pochopení, že vztahy se mění a lidé s nimi, nebyla jednoduchá. Nyní jsem smířená s tím, že pokud partner přehodnotí svůj postoj k dobrovolné bezdětnosti, tak se naše cesty rozdělí.
Nemíjí mě ani otázka – jaký je můj život? Podle lidí s jinými hodnotami, než mám já, je prý můj život prázdný a nenaplněný. Nejsem si jistá, zda to není spíše jejich zbožné přání, když něco konfrontuje jejich realitu.
Můj život je tvrdý a syrový. Ale je můj – a jsem v něm šťastná. Jako existencialistka jsem to já, kdo mu dává smysl tím, že ho i sama hledám a naplňuji. Vím, tahle filozofická premisa je těžko uchopitelná. Pokud bych ji přeložila do lidštějšího jazyka, pak jsem sama sobě slíbila jednu věc – že se nikdy nepřestanu učit a vzdělávat.
Je možné, že se naplnění výrazně přiblížím, ale nikdy jej nedojdu úplně – proto o svůj smysl života nikdy nepřijdu. Jak o něj přicházejí jiní, když děti odejdou žít své vlastní životy. Žádnou prázdnotu nepociťuji. Ani nic necítím, když mi dá někdo dítě pochovat. Snažím se ho pak vrátit co nejrychleji „výrobci“, protože mám strach, že ho poškodím. Mimina ve mně žádný pud nespouštějí – a myslím, že je dobře, že žádná nemám.
Děti patří do společnosti, ale ne zrovna do mého života. Teď je můj život takový, jaký jsem si ho zařídila v minulosti. Pořídit si dítě by pro mě byl hazard s chudobou. Pokud bude norma vkládat do jednoho souvětí slova žena a problém, bez ohledu na její dětnost nebo bezdětnost, tak porodnost bude klesat dál.
Zvolila jsem si takový život, abych nemusela opět zažívat nejistotu a strach z každého následujícího dne. Když také s odstupem sleduji, jak se dítě v pubertě chytne špatné party a odnáší to rodiče – proč je špatné, že jsem si nezvolila ani toto? Stejně jako doživotní péči o silně postiženého potomka.
Já dobře vím, proč společnost popisuje dobrovolnou bezdětnost u žen jako problematickou. Není to jen kvůli demografii, důchodovému systému anebo ekonomice.
Dříve šlo život žen snadno ovládat, protože nemohly plně ovlivňovat svoje reprodukční volby. A to je, vážení, kontrola přes ženská těla. Že mě nelze snadno dohnat ke kompromisům, pokud nemám děti, je velká neznámá hrozba. Děti neznamenají jen vztah k potomstvu, ale i vazby, zranitelnost, potřebu stability, která může nutit ženy „dělat kompromisy“ – ve vztazích, práci, politice.
Když žena z tohoto systému „vystoupí“, stává se disruptivním prvkem. Společnost na to reaguje neklidem a obranou – často maskovanou jako „starost o populaci“ nebo „etiku“.
Muži mají vlastně strach sami ze sebe – a promítá se to do životů žen, které již nemohou vlastnit, kontrolovat a ovládat. A to je velký strach.
