Proč ženy pořád bojují za svá práva?

Mlčení neznamená souhlas

Od doby, kdy jsem začala dorůstat v ženu, mi vadí – a nikdy nepřestala vadit – jedna konkrétní věc. Rodiče mě učili, abych byla milá ke starším či autoritám. Ale rychle jsem se naučila, že drzost, hubatost a v pozdějších letech feministické postoje jsou skvělým repelentem, aby si o čtyřicet let starší muži (chápající sami sebe jako autority) nevykládali to, co mi vštěpovali rodiče, jako sexuální zájem. To, že je vám třináct, drtivou většinu z nich nezajímá a jako argument to není funkční. Jak nám ukazuje česká justice a nejeden dokument. Prakticky neexistuje způsob, jak odejít z této interakce bez toho, aby se vás někdo nevyžádaně nedotkl – a zůstat při tom slušná. Drzá a tvrdá odpověď vám sice zajistí hněvivou důchodcovskou scénu, ale také se tak vyhnete impertinentním dotazům, jestli už jste se líbali a zda máte kluka. A že si „jen“ šáhnou.

Nebaví tě to číst? Tady se můžeš podívat na video se všemi bonusy, nebo si to pustit jako podcast: Mlčení není souhlas: Proč ženy pořád bojují za svá práva

Paradoxně, i když se mluví o tom, že by si člověk měl umět vybudovat pevné hranice a nenechávat je nikým překračovat, nikde se nedozvíte tak klíčovou věc, že pokud si budete chtít nastavit hranice v momentě, kdy máte sice formálně dětská práva, ale když jste jako dítě závislé na osobách, co vaše práva nerespektují, tak k čemu jsou? Oh, já zapomněla, týrání je někdy označováno jako výchova.

Mlčení není projevem souhlasu, ale strategie přežití – což právní systém často neumí odlišit. Mnozí z těch, komu tento systém slouží, si zároveň vykládají ticho jako souhlas s tím, co dělají. A věřte mi. Když na vás pokřikují a vy zůstanete mlčet, tak si šáhnou. Když budete mlčet i když si šáhnou, doufám, že si nemyslíte, že jim to bude stačit. Chtějí se dozvědět, kam až můžou zajít, a pokud jim projde bez odporu nevyžádaný dotek… No však už to znáte. Takže i když tedy formálně máte práva – máte je skutečně? A když někdo zneužívá toho, že máte práva pouze formálně – bude těmto strukturám sloužit je hájit i v praxi?

Aktivismus jako nástroj přežití

Proč vlastně mluvit o věcech, co se přímo dotýkají nejen mě, je skvělá otázka – zdánlivě jednoduchá, ale skrývá se za ní hluboká společenská, historická a psychologická vrstva. I ten, kdo mlčí, se rozhodnul, co podpoří. Pokud je aktivismus umlčován, systém dusí vlastní korektivní mechanismy. Nepovažuji se za aktivistku v pravém slova smyslu. Považuji se za lidskou bytost v první řadě.

Odpovědí na dotaz „proč o tom mluvíte“ je spousta. Odpovědí je jak: „Pokud chcete mé ticho, je to důkazem, že bych o tom měla mluvit tím více.“ Nebo lidem kritizujícím aktivismus: „V zemi, kde třetina lidí nechodí k volbám, není přemíra aktivismu faktickým problémem.“

To, že o takových věcech mluvím, je mi často překládáno jako problém. Moje zkušenosti a to, že využívám své svobody projevu, ale není skutečným problémem. To, na co vytrvale poukazuji, je hluboká propast v chápání toho, že tyto věci jsou reálné – a že ten hlavní padouch není ten, kdo nastavil hranici, ale ten, kdo se jí rozhodl překročit.

Mocenské struktury a ženy

Navazujíc na to, co předcházelo, se chci dotknout i širšího kontextu – konkrétně vztahu mocenských struktur a postavení žen v nich. Nemohu si nevšimnout dvou věcí – podílu žen v politice a toho, jaké pohlaví má hlavní podíl na aktivistické scéně. Aktuální zastoupení žen v české politice je dle zdroje Forum 50 % pouze 16 %, ale je zajímavé, že ženy dominují mnoha formám aktivismu a často vedou klíčové iniciativy – přitom však zůstávají nedostatečně zastoupené v oficiálních mocenských pozicích. Nejedna žena ve vládě ví, že ženy mají možnost jít do vlády, ale je to chytře udělané tak, aby se jednalo přes noc nebo se jednání protahovalo, aby pro ženy nebylo možné sloučit kariéru s rodinou – a oficiální struktury tak mohly ženy tiše vytlačit z rozhodovacích a zákonodárných procesů. Tato společensky normativní pasivní agrese popisuje systémové přístupy, které nejsou výslovně diskriminační, ale v důsledku ženy vylučují. Jak se tomu říká? Skleněný buldozer?

Těm, kdo se ohánějí tím, jak máme stejné možnosti a že formálně „můžeme“, citelně chybí kontakt s realitou. Realita je nastavena tak, aby se možnosti nikdy plně nepotkaly s praxí.

Ve veřejném prostoru ovládaném muži není – kvůli nekonečnému egomaniakálnímu soupeření – prostor pro spolupráci (aby se jen donekonečna neřešilo, ale i něco vyřešilo).

Kdo bude bojovat za naše práva? Ten, kdo za ně bojoval i kdysi.

Jak už jsem uvedla například ve videu s názvem Země, kde je žena nepřítel státu, dichotomie „My vs. oni“ je lákavá. Pokud se ocitnete na straně „oni“, tak vám nezbyde než se spolehnout třeba na odborové předáky za dob průmyslové revoluce nebo ženy s vyšším společenským statusem než máte vy, abyste mohli zacházet se svým majetkem. Pokud můžete v dobách průmyslové revoluce 60. let 19. století pracovat v továrnách, tak chtít své peníze a svá práva na ně je logická transformace doby. Dle Wikipedie to ale půjde těžko, když hnutí za všeobecné volební právo (Reformní hnutí) v té době vynechávalo ženy.

Kdo jiný bude bojovat za vaše práva, když to nedělají ti, pro které je pohodlné udržet vás bez těchto práv? Právě to mnohé ženy motivovalo k boji za vlastní práva. Násilníci a redpill hnutí se často odvolávají na přirozený výběr. Ženy si nemohou vybrat nebojovat za svá práva, aby jednou mohly mít na výběr.

Budeme i s moderním aktivismem muset počkat na válečný konflikt? Jako se to stalo ve dvacátých letech minulého století? Někomu ta práva dát bylo nezbytné. Nezbyl totiž žádný mužský člen rodiny, co by vám mohl udělit povolenku na to, abyste si mohly otevřít vlastní účet, podnikat či žít. Všichni vaši muži totiž zemřeli v zákopech první světové války. Padli pro vlast, která zůstala v rukou žen bez volebních práv. Zatracený aktivistky!

Pokud mluvíme o aktivismu a formálních strukturách, mluvíme i o dichotomii moci. Jeden tlak jde shora a aktivismus zespoda.

Kdo ovládá veřejný prostor?

Otázka, kdo drží prst na tepu doby a správy státu, je zcela na místě. Do této chvíle to vypadá v pořádku – dokud nenahlédneme na kontext. Jedni kritici si stěžují na to, že ženy hájí svá práva, a další zase, že ne všichni muži jsou takoví. I já sama jsem poznala, že status quo hlasu veřejnosti rozhodně není neutrální.

Aktivismus jako pojistka demokracie je zároveň i barometr společenského zdraví. Pokud by skupiny, které se nepodílejí na chodu státu, protože se nedostanou často ani na dobrou školu, nezajímaly o svá práva – napadlo by vládnoucí složky hájit jejich práva? Jak jsem prakticky ukázala – tak vůbec.

Patriarchát vs. realita

Patriarchát má rád ženy, co umí uklidit bordel (po mužích). Ale jen do doby, dokud to slouží strukturám, které z toho těží, ale nemusí nic z toho platit ani nést odpovědnost. Takže k čemu je na světě aktivismus? Existuje proto, že status quo není neutrální. Svět je plný nerovností, nespravedlností a přehlížených hlasů. Aktivismus je způsob, jak tyto hlasy zviditelnit, věci pojmenovat a změnit – často i za cenu konfliktu, nepohodlí nebo odporu. Aktivismus je i existenciální odpovědí na bezmoc.

O ženách, které chtějí vládnout nad muži

Často narážím na argument, že feministky či ženy chtějí mít nadvládu nad muži. Pokud by to byl faktický společenský jev (ne pouze zbožné přání), tak by se na randicím trhu úplně otočily role a z žen by se stali přísloveční predátoři. V praxi by pak mužské zkušenosti s ženami vypadaly jako běžné ženské zkušenosti, které prostě od účasti v čas beroucím a frustrujícím spektáklu seznamek odradí. Nebudu mluvit jen teoreticky, ale z vlastní zkušenosti – když zmíním záplavu nevyžádaných fotek baklažánů, oslovení „sy krásná“, otevřenou agresivní, emocionální a sprostou spršku na asertivní odmítnutí. Zřejmě největší strach mají z toho, že ženy získají stejnou moc, jakou dosud měli oni (a někdo s nimi bude zacházet tak jako oni se ženami). Nemohu si pomoci, ale největší smysl dává obávat se toho, že feminismus bude prosazován jako například socialismus Sovětským svazem – ten ale neřídily ženy.

Obavy z ženské diktatury jsou nejen naprosto absurdní, ale také zapadají do obav patriarchálních struktur. Ze zvědavosti jsem hledala ženskou diktátorku v pravém slova smyslu, co se dostala k moci bez mužského patronátu. Tím se rozumí vládnoucí člověk ženského pohlaví represivního režimu, co:

K podmínkám se velice vzdáleně přibližují Golda Meir a Margaret Thatcher, které ale nevládly v represivních režimech na rozdíl od: Hitlera, Stalina, Pinocheta, Mussoliniho, Fidela Castra, Mao Ce-tunga, dynastie Kim, Franca, Cromwella, Juana Peróna, Madura…Zbytek zde

Ženy se k moci buď vůbec nedostanou, nebo se tam dostanou přes mužské struktury. A i když tam dojdou, většinou nevládnou stylem autoritativních mužských ikon.

Takže příště, až vám někdo řekne, že feministky chtějí nadvládu nad muži, zkuste se zeptat:

„A kde přesně se to už stalo? Jmenuje ty diktátorky konkrétně.“