Článek
Chci tvořit texty, které uchovávají emoce. Specifické, obtížně popsatelné emoce, které málokdo umí vůbec pojmenovat. Možná bych pak ukázala, jak nevýjimečné emoce to vlastně jsou, protože je každý nějak zná. A u každého vyvolají jiné vzpomínky, jinou nostalgii. Jdou mi automatický texty, poznámky bez ladu a skladu, které jsou jen o životě, o tom, co mi zrovna cvrnkne do nosu. Mám v hlavě haldu příběhů a neumím je napsat, protože moje psaní je reaktivní.
Ačkoli mě tíží určitá témata, nechci psát manifesty, já chci psát o reálných problémech zachycených okolo, bez ohledu na to, jestli za ně může patriarchát nebo erupce na slunci. Protože život není jen o tom, že si nemůžu v nádražce na vesnici dát veganské jídlo. Život je i o těch malých věcech, jako je spadlá větev nebo průtrž mračen.
Když nikdo neposlouchá, mluvím nahlas. Pro sebe
Nikdy nepřestanu být vděčná za svobodu to všechno říct. Zvolit si formu, kadenci, slovník, žánr. Vybrat si platformu, i to, zda za texty budu vybírat peníze či nikoli. Musela jsem si ale připustit jednu věc. Vlastně dvě věci:
- Právo mluvit neznamená právo být vyslyšená. Neznamená to povinnost státu, aparátu nebo společnosti obecně přidělit mi prostor. Ani ve veřejnoprávní televizi, ani v tisku, ani na billboardu nebo na svobodném internetu. Ve chvíli, kdy chci dosah, je jen na mě, jestli se přizpůsobím podmínkám média s pravidly, nebo si vytvořím vlastní médium, i za cenu menšího dosahu a nutnosti vlastního marketingu.
- Být vyslyšená neznamená být akceptovaná. K mému základnímu právu moci svobodně vyjádřit postoj znamená také to, že někdo nesouhlasí. Lidé mají právo se mnou nesouhlasit stejně svobodně, jako se já můžu vyjádřit a stejně svobodně, jako můžu jejich kritiku nepřijmout, nesouhlasit s ní, nebrat si ji osobně.
A někdy je mluvení to jediné, co člověk může udělat. Proto mluvím a píšu: protože to umím a protože můžu; ačkoli se mě, nejčastěji na této platformě, lidé ptají, ne, spíše mi doporučují, abych tak nečinila. Ale jejich upřímné přání mi nezakládá žádnou povinnost mlčet nebo psát to, co se jim líbí. Díky Bohu.
A tak mluvím. Mluvím o tom, co mě štve, ačkoli to pro někoho znamená, že se situací nic nedělám. Nicméně systémové věci jedinec sám od sebe nezmění. Štve mě systém, ve kterém žiju, protože mám pocit, že nefunguje. Nevím, co s ním udělat a jak jej změnit. A zároveň nevidím důvod, proč by se měl systém měnit ausgerechnet kvůli mně, stejně jako já se nemusím měnit kvůli systému.
Mlč, když nejsi nikdo…
Do výčtu těchto drobností, jež vnímám jako systémová selhání, patří německé cyklostezky ve srovnání s českými, takřka neexistujícími, třídění odpadu, které u nás stojí na sběrných kontejnerech. Danění. Co všechno Němci daní a daní to s hrdostí, protože vědí, že daně zajišťují stabilitu, ve kterém se jim žije slušně.
Německé příjmy a německé výdaje, proč je v Německu jen jedno z toho zásadně vyšší než u nás. A hlavně: co s tím dělat? Jak to vyjádřit, aby z nás někdo nedělal sněžné vločky? Co si můžu dovolit o tom říct, když dělám dobrovolně nekvalifikovanou práci za nekvalifikované peníze, na půl úvazku, protože je to moje aktuální maximum, a splácím dluhy, který jsem udělala dobrovolně a s plným vědomím v době, kdy jsem na tom byla o vlas víly hůř?
Jak si můžu dovolit kritizovat systém z takové pozice?
Možná právě proto mám právo mluvit.
Možná právě proto si to dovolit musím.
A třeba právě z této pozice můžu mít jako člověk, jenž se primárně živí psaním, mít největší dosah; nemám na něj právo a neuzurpuju si jej, na druhou stranu mám právo promluvit a třeba i být někým vyslyšená. Nevyjadřuju se k jaderné vědě, bakteriologii, vysoké politologii, přesto můžu jako občan mít chuť napsat něco o svých pocitech, třeba i těch těžko popsatelných, jež v daném tématu zažívám.
Jsou takové úvahy společensky významné? Těžko.
Mohou mít pro někoho význam? Určitě.
Úspěch, dosah a význam
Pod pojmem „úspěch“ si představuju asi nějaké obecné přijetí společností. Když je mezi tvou tvorbou a reakcí publika nějaké perpetuum mobile; nemusí to být nutně pozitivní zpětná vazba, nejsem malá, abych si myslela, že úspěch znamená, že mě všichni milují. Mohu se cítit neúspěšná, i když budu miláčkem davů, i když budu výkonná, i když budu vydělávat.
Ale takový ten „plnovýznamný“ úspěch je pro mě něco, co ti dává větší dosah a vliv; protože čím větší dosah máš, tím víc lidí ti dává pozornost. Když míříš správně na cíle – když víš, co je tvým cílem ve tvé práci – a ty jdeš a děláš všechno pro to, aby se ten cíl postupně naplňoval… je jedno, do jaké míry nebo jakou formou. Ale roste dosah toho, co děláš a říkáš.
Já logicky potřebuju úspěch, kterej mi přinese i peníze. Kdyby pro mě ale bylo měřítko jen to, kolik peněz vydělám a kolik Oscarů dostanu, tak se zhluboka vykašlu na nějaký význam své práce. Jenže pro mě je ten význam práce zásadní.
Proto mi jde o to dosáhnout úspěchu, ve kterém je mezi impaktem a výdělkem co největší rovnováha. Je to ten nejvyšší peak křivky, kde se tyto věci vzájemně doplňují.
A já tam chci dojít.
I když zatím nevím přesně jak.
Jestli se někdy bojíš, že nejsi dost, abys mohl*a mluvit — napiš mi.
A napiš to.
Není to o hlasitosti. Je to o tom, že zůstat potichu bolí.
