Toxickou rodinu odstřihněte dřív, než bude pozdě

Takzvaně mladší a starší generace mezi sebou odjakživa vedou (v lepším případě) studenou válku. Zatímco mladší generace vyčítají starším nešetrné zacházení se vším živým, starší generace vyčítají mladým lenost a přecitlivělost. Domnívám se, že ani jedna strana nemá pravdu, ani nelže. Jde zkrátka o výměnu pohledů na svět, který se může s věkem vyvíjet a posouvat, přičemž je nepřenositelný; každá mladá generace si najde nová témata, vůči kterým je citlivá, stejně jako každá starší generace si vyvine vůči určitým problémům apatii a považuje to za odolnost.

Jako mileniál jsem tak někde uprostřed: vyrůstala jsem na devadesátkovém, občas nekorektním humoru, většinou však chápu témata, která trápí mladší generace, i když je vždycky nevnímám jako stěžejní. Zároveň se občas dostanu do hledáčku kritiky mladších generací, jelikož i mileniálové se stávají tou „starou“ generací, která čte odjakživa knížky od dnes morálně kontroverzních autorů a také se víc soustředí na placení složenek než ochranu životního prostředí než na válku v Gaze. I pohled mladších generací chápu, přece jen, taky jsme kritizovali starší generace za to, že nevidí a neřeší něco, co jsme považovali za zásadní. Věřím, že každý jeden čtenář tohoto článku si takový moment z vlastního mládí vybaví.

Velmi často mileniálové dostávají od generace Z čočku za údajnou bagatelizaci duševního zdraví, s čímž se osobně neztotožňuju (stejně jako se starší generace neztotožňují s tím, že by jejich komunikace nebyla v pořádku, c'est la vie). Naopak mám pocit, že porevoluční generace u nás řešila duševní zdraví a snahu o zdravou komunikaci jako první generace vůbec. Na základě výše uvedeného je mi jasné, že mi tento pocit bude řada z vás vymlouvat, proto vám popíšu, jak jsem k němu přišla. Když v devadesátkách přišla vlna západní masové kultury, zahrnovala také mýdlové opery, jejíž čas byl téměř výhradně vyplněn vztahovými analýzami. Věta „musíme si promluvit“ byla pro okruh mých rodičů doslova vtipná filmová hláška. Ve chvíli snahy o asertivní komunikaci byla tato snaha shazována jako jakási odkoukaná manipulativní metoda z amerických seriálů. Pro mnohé lidi asertivní a diplomatická snaha o dialog pořád znamená totéž. Americký nesmysl, po kterém se všichni najednou opičí; stejně jako se to dneska říká například o hnutí LGBTQ+.

Porevoluční generace také nepovažují psychoterapii a psychiatrickou péči za něco, za co by se měl člověk stydět, naopak ji už považují za poměrně běžnou. Jelikož se tato odvětví rozvíjí, přicházíme na to, kolik poruch bylo poddiagnostikováno, zjišťujeme, jak je léčit a redukovat v běžném životě časté kompenzační návyky, mezi které patří mimo jiné různé formy závislosti. Snažíme se tomuto vyhýbat, pracovat se vším, co na nás má devastující vliv. Na oplátku jsou porevoluční generace nazývány sněžnými vločkami. I to je svým způsobem kompenzační mechanismus: pokud si někdo neví s problémem rady, popře jeho existenci. Je to vlastně naprosto přirozená reakce, jejímž účelem je patrně zachování nízké hladiny stresu, kterého mají starší generace stále dost. Mladší generace zase někdy mohou působit, že snahu o dialog používají na ospravedlnění svých vlastních nedostatků – jistě, může tomu tak někdy být, přece jen, jsou to teenageři a učí se komunikovat od světa, který to sám ještě dobře neumí. Ale není to důvod, proč se o zdravou komunikaci alespoň nepokoušet.

Dostáváme se tím ale do střetu, který není vždycky úplně řešitelný. Dva příslušníci odlišných generací musí v takovém případě najít komunikační rámec respektující potřeby obou stran. Problém nastává, pokud některá ze stran vyžaduje respektování absolutní komunikační anarchie, již nedovoluje druhé straně ani v náznacích, a to kvůli domnělému respektu, jehož by se měly mladší generace držet jaksi z principu. Údajný respekt a houževnatost přitom zaměňují starší generace za požadavek apatie. Apatie ke všemu, co sami nepovažují důležité. Například to, jak ublíží něčí slova, a to úplně zbytečně. Nebo že je v pořádku se za ně omluvit. Ve chvíli, kdy mladý projeví názor, bez ohledu na to, jak moc diplomaticky nebo nediplomaticky postupuje, se ukáže v praxi, kdo je opravdová „sněžná vločka“. A to na základě formy reakce na kritiku, výhradu či dokonce oznámení vlastních plánů. Následuje křik, citové vydírání, manipulace. A toho má řada lidí, naštěstí napříč generacemi, dost.

Odstřihnout toxického člověka není jednoduché. Samotné hlídání hranic, kdy druhého podporujeme, nebo se necháme vysávat, je samo o sobě náročné. Ale není slabost se té zátěže vzdát.

Těžší to může být v rodině. Jsme učení, že pokrevnost definuje rodinu a že rodinu je potřeba bezpodmínečně tolerovat. Je to jakýsi přístav, kde jsme často i my tolerovaní za občasné excesy, což je zajisté něco, co si mnohdy neuvědomujeme. Jenomže i tady hraje roli apatie a neschopnost či neochota si klidně promluvit o potížích, které na sebe navzájem valíme. Pak se doopravdy stáváme sněžnými vločkami: proč na nás někdo klopí svoje soudy, když doteď mlčel? Má na to vůbec právo?

To je ale něco, co se opět nedrží jen jedné generace. Jednoho dne pohár trpělivosti přeteče a my dojdeme k závěru, že s danou tetou, strýčkem, bratrancem nebo dokonce prarodičem přestaneme aktivně rozvíjet kontakt. V tom nám pomůže vzdálenost a práce. Citlivější je to s nukleární rodinou, tedy s vlastními rodiči, sourozenci a jejich partnery či s partnerovými rodiči a sourozenci. Sami můžeme být tlačeni mlýnským kamenem společné minulosti a lásky vůči dané o sobě, která je bezpodmínečná, avšak ne vždy je dostatečným důvodem pro udržení vztahu. Odstřižení toxické rodiny může být navzdory přinesené úlevě dost bolestné: najednou přijdete o vztah se specifickou, nenahraditelnou hodnotou. Proto se dost lidí zdráhá ten radikální krok učinit, nebo se k němu odhodlává delší dobu, případně se o něj pokusí několikrát, ne vždy úspěšně.

A tyto radikální řezy se stávají opravdovým trendem. Čím více osoba pečuje o své duševní zdraví, začíná si uvědomovat, že se v určitých momentech zhoršuje. Urážky, ponižování, vtipkování navzdory prohlášení, že nám to vadí, bagatelizace dosažených úspěchů namísto sdílení radosti, výhrady vůči individuálním plánům, či doslova vydírání, to jsou jen některé zkušenosti, které si někteří z nás odnáší z rodiny. Člověk má pak na výběr buďto to do nějaké míry tolerovat, nebo se s tím muset neustále konfrontovat. Pravidelný přísun takové toxicity může znamenat ohromný stres, který se stane podhoubím pro naše pocity nedostatečnosti nebo další psychické potíže. Na druhou stranu se jeden člen skupiny vyčleňuje obtížně, pakliže do ní přirozeně patří. Nezřídka se proto lidé z tohoto důvodu začínají vyhýbat také společným rodinným setkáním.

Flowee ve svém článku na toto téma popsalo, že toxicita v rodině je vlastně dost obtížně definovatelná. Rozhodně není toxické se ohradit vůči něčemu, co doma vidíte, a to ani od vás, ani od vašich příbuzných, důležitá je míra a podoba takového ohrazování se. Další formou rozvíjení toxických návyků už v dětství je přenášení rodičovských kompetencí na dítě. Například ukládání odpovědnosti za domácnost a výchovu sourozenců na děti může vést později k šizení času na seberozvoj, koníčky a odpočinek. Osobně mám také zkušenost s poskytováním emocionální podpory rodiči na úrovni druhého rodiče, o které Flowee taky píše. Žádné desetileté dítě by nemělo řešit sexuální či emoční život svého rodiče. Taková dlouhodobá zkušenost přináší ohromný pocit nestability a zároveň odpovědnosti vůči světu okolo, taktéž pocit spoluodpovědnosti za všechno zlé, co se lidem okolo děje. A ty pocity nezůstávají ve vzpomínkách na dětství. Řídí veškeré naše jednání i v dospělosti.

Další toxické chování, které se v rodině objevuje mezi dětmi i dospělými, je dlouhodobá nekonstruktivní kritika (v dospělosti vás může bolet stejně jako v dětství, proto cítíte potřebu neustále se někomu zavděčovat), nenaplňování fyzických i citových potřeb, případně jejich neúměrné limity (zažila jsem rodinu, která schovávala jídlo před synem, který údajně "jedl příliš"; tento si do dospělosti odnesl mimo jiné obezitu 1. stupně) apod. Jako dospělý můžete v rodině nadále cítit dojezd těchto zkušeností: neustálá kontrola a striktní požadování nových informací pod pohrůžkou konfliktu, absence podpory, zesměšňování životních rozhodnutí, útoky na slabiny (nezřídka v kolektivu více lidí), gaslighting, absence intimních hranic projevující se například sexuálními narážky nebo obtěžováním a další projevy. U rodičů je také docela běžné, že se s prodloužením fyzické vzdálenosti toxicita zvyšuje, jelikož si tím rodič utvrzuje svůj dosah. Je pak jistější prosadit svůj vliv, když vydírá, vyhrožuje nebo manipuluje na dálku. Stěžejní je, že rodina nehodlá svoje chování měnit nebo přistoupit ke kompromisům v komunikaci: v praxi se vám může například dostat další kritiky ("No jo, ty jsi dokonalá a my nemůžeme dělat chyby? Myslíš si, že jsi něco speciálního?") nebo je vám vyčítána zmíněná přecitlivělost.

Proč je tedy odstříhávání toxické rodiny trendem? Protože tabu okolo rodiny padá. Je nám jedno, že krev není voda a rodina pro nás už není s pokrevností více spojovaná.

Není to ale jednoduché. Rozvázání vztahu s toxickými příbuznými je jako rozvázání vášnivého romantického vztahu. Jste si v řadě věcí blíž než s kýmkoli jiným a je to do jisté míry nenahraditelné. Ztráta rodiny bolí, ale stále je to snesitelná ztráta ve srovnání s nově nabytou svobodou. Se svobodou být milovaný, veselý, naplňovat svoje potřeby, vyvíjet se vlastním tempem, prožít Vánoce v klidu a míru.

I kvůli významnosti rodinných vazeb odborníci radí odstřižení až jako pozdější řešení. Nejdříve je dobré vyzkoušet nastavení hranic (respektujících – nechcete nikoho měnit, chcete změnit váš vztah), a to jak co se obsahu společných diskuzí týče, tak co se týče formy a délky společného kontaktu (pokud vám nevyhovuje, že tchyně dochází obden na tříhodinovou návštěvu, prostě nastavte návštěvní hodiny dvakrát do měsíce a stůjte si za nimi). Můžete se také ohradit vůči probíraným tématům. Ne, nebudu se bavit o tom, že jsem podělala maturitu nebo že se se mnou rozešel ten hodnej Tonda už na střední. Ne, nezajímá mě, s kým se vyspala Francka Opršálková, kterou jsem viděla dvakrát v životě. Ne, nebudu se s tebou bavit o tom, co dělám v životě špatně, i za cenu toho, že to interpretuješ jako neochotu „přiznat si pravdu“.

K odstřižení ale rozhodně přistupte ve chvíli, kdy druhá strana nerespektuje vámi nastavené hranice. Když tchyně nedodržuje váš kontaktní rámec, vaše soukromí a váš volný čas navzdory nastavené hranici. Nejste povinní otevřít dveře každému, kdo zazvoní. Když jsou vaše osobní a citlivá témata stálým tématem rodinných setkání, přestože jste dali najevo, že si to nepřejete. Když čelíte slovním nebo fyzickým útokům, když je s vámi manipulováno, když se stáváte fackovacím panákem dané osoby nebo skupiny.

Zkrátka a dobře, máte právo kdykoli odstřihnout osobu, která pravidelně zasahuje do vaší suverenity navzdory vyslovenému přání tak nečinit.

Odstřižení neznamená nenávist, ani to, že se musíte pomlouvat nebo že se nemůžete při náhodném setkání pozdravit. Znamená to, že danou osobu zkrátka vyřadíte ze svého pravidelného komunikačního okruhu pro neschopnost vzájemné zdravé komunikace. Nikoho tím nepovyšujete, ani nesnižujete. A ano, můžete se plést. Podstatou je, že se dlouhodobě nedaří najít společnou vlnu a oběma stranám to ubližuje. I to je dobrý důvod se kontaktu vzdát nebo jej alespoň postupně omezovat.

Jde o proces náročný, bolestivý, ale léčivý. Provází jej smutek, pocit izolace a výčitky. Zároveň se ale stanete silnějšími. Mějte na paměti, že nikomu nic nedlužíte. Primárně jste na světě sami pro sebe.