Potřebujeme opravdové hnutí pro život

Ženy, roďte, ozývá se ze všech stran.

Reakce jsou různé. Ženy, které už rodily, analyzují klady i zápory mateřství, svoji vlastní zkušenost i zkušenost okolí, reflektují to, zda by do toho šly podruhé a jak je mateřství naplňuje. Tyto výstupy jsou velmi pestré, zachycují řadu různých hledisek, ať už pohádkové příběhy o totálním naplnění života a poznání dosud nepoznané formy lásky, až po bolestivé zkušenosti zahrnující zranění na těle i duši či rozporu lásky k dítěti a uvědomění, že mateřství nemusí být nutně pro každého.

Ženy, které dosud nerodily, zahrnují typově i postojově mnohem rozmanitější skupinu. V ní najdeme ty, jimž se nedaří otěhotnět nebo plod donosit, dále ženy, které děti z jakýchkoli důvodů nechtějí či neplánují, případně je chtěly, ale souhrou okolností k tomu zkrátka nedošlo. Těmi okolnostmi může být materiální situace, práce nebo studium, ale také pozdní nalezení vhodného nebo rodině nakloněného partnera. Někteří lidé vědí odjakživa, že děti chtějí a touha je silnější, než jakákoli okolnost, jíž se dá vzdorovat.

A tento názorový pletenec žen s různými ambicemi a zázemím se stal cílem obviňování z poklesu porodnosti. Kdo jiný, než ženy, které mají na porodu aktivní podíl.

Navzdory pestrosti důvodů vedoucích k bezdětnosti nebo pozdějšímu mateřství je tlak na porodnost vyvíjen nárokově spravedlivě mezi všemi, a to navzdory tomu, že žádná žena nedluží národu vysvětlení, proč děti nemá. Taková potřeba zahrnuje pocity viny, hanby nebo nedostatečnosti zejména tehdy, když se společnost neštítí mířit na bezdětnou ženu své kletby.

Proč se musíme ospravedlňovat za to, že naše dělohy z nějakého důvodu, ať už chtěně nebo nechtěně, nenechaly oplodněné vajíčko uhnízdit se? To je přece bytostně důvěrné téma, stejně jako to, že jiná žena v jinak spokojeném vztahu ve snaze nevyvíjet nátlak na partnera zkrátka „propásla“ dobu pro porod vhodnou. Nebo že některá z žen musela podstoupit interrupci kvůli vážným zdravotním problémům. Vesnice nemá informace, ale přesto na takové ženy vyvíjí úplně stejný tlak jako na ty, co zkrátka děti nechtějí z takzvaně sobeckých důvodů, ať už jsou to jiné aktivity, nebo obyčejný odpor k dětem a mateřství.

A ten tlak probíhá v rámci „ale“ argumentu zahrnutého v údajné toleranci. Ať klidně děti nemají, ALE ať nemají nárok na důchod, ALE ať platí vyšší daně, ALE ať nesou ty nebo ony důsledky. Opomíjí přitom, že bezdětní lidé, ač mohou mít sami za sebe menší náklady na život než kdyby měli děti, mají více času na výdělečnou činnost a nedostávají daňové úlevy pro rodiny, čímž už určitou zátěž nesou, zatímco zároveň čerpají méně služeb z veřejného rozpočtu (a to, že se rozpočet věnuje vzdělání a péči o děti je podle mě naprosto správně). Kdysi jsem v jedné diskuzi dokonce četla názor, že bezdětný člověk by měl povinně určitou dobu pečovat o cizí děti. Autor toho výroku se musel zbláznit. Chtěl by snad narazit na pečující osobu se skutečným odporem k dětem? Svěřil by takové osobě to, co označuje za nejcennější ve svém životě? Uvědomuje si možné důsledky?

Podivný přístup ale veřejnost věnuje plánování rodiny. V konzervativní sféře se vyskytuje tzv. hnutí pro život, jehož označení vnímám jako velký eufemismus. Věnuje se totiž výhradně životem plodu před porodem a jeho urputnému zachování, nikoli důstojnému životu po narození. Hnutí se celosvětově samo označuje za prorodinné, leč svými prioritami se spíš profiluje jako misogynní. Přístupy konkrétních organizací se mírně mohou lišit; ty americké se zabývají také finanční náročností porodu v USA (porod v nemocnici Američanku stojí v přepočtu až půl milionu) nebo problematikou eutanázie. Věnují se předávání odborných materiálů na témata potratu z různých hledisek a diskuzi o vědeckých faktech zejména z jednoho proudu. Instituce zabývající se údajně právem na život bývají často spojeny s bigotním křesťanstvím a fundamentální propagandou v sekulárních státech, v poslední době se dokonce vyskytují informace o financování Ruskem. Není výjimkou argumentace konkrétním náboženským učením a texty vzniklými v době před rozmachem vědy v dnešním slova smyslu a popisující zastaralé názory v otázkách, jež nedovedeme hmatatelně doložit ani dnes. Například otázka „kdy vzniká život“ je natolik abstraktní, že se ji lidstvu nepovede stoprocentně zodpovědět ani v následujícím století.

České Hnutí pro život na tom není jinak. Vystupuje rovněž jako prorodinné, přesto v jejich výstupech najdete téma zachování důstojnosti po porodu jen v okrajových otázkách spojených s „odborným poradenstvím“ v oblasti financí a psychologické péče. Jedna věta. Nevidím žádné výbavičky pro novopečené matky v nouzi, nevidím žádný přímý odkaz na dostupnou hmotnou podporu, ať už státní, nebo vlastní, žádný apel na adopce či pěstounskou péči, žádnou sexuální výchovu zaměřenou na zodpovědné plánování rodiny. Buď má Hnutí pro život špatně nastavené marketingové strategie, nebo se těmto aktivitám prostě nevěnuje a na skutečný život dítěte zvysoka kašle. Namísto toho se více soustředí na umisťování velkoplošných bannerů s fotkami potracených plodů na veřejnosti a náhradu potratových pilulek pro znásilněné ženy houkadly. Jejich podporu mají také některé homofobní iniciativy v tuzemsku i zahraničí, jako například ruské legislativní rámce vedené proti gay komunitě. A pochopitelně chybí i ideově neutrální poradenství či pomoc v případě, že žena na potrat jít chce, ale není ji to dovoleno (například kvůli nízkému věku nebo nedostatku financí), což by mělo opravdové, sekulární hnutí pro život určitě poskytovat; zejména pokud by také tak usilovně vyvíjelo snahu o umístění odkazu na těhotenské testy.

Za pozornost taky stojí fakt, že si v jejich e-shopu můžete zdarma objednat ve velkém množství „nápomocné“ letáky pro těhotné, ty ale ke stažení nikde nevidím. Mají-li shrnovat nějaké info, proč nejsou k dispozici ke stažení nebo nahlédnutí? Jde hnutí o předání informací, nebo propagandu?

Čili takzvané řešení potratové politiky zainteresovanými osobami je naprosto stejné, jako řešení současné řešení nízké porodnosti. Vyhrožování, lži, citový nátlak, zákazy a příkazy, namísto toho, aby se někdo zeptal: co skutečně potřebuje žena k tomu, aby rodila? A co je na tom nejhorší: proč se společnost nesoustřeďuje na skutečné potřeby žen, které už těhotné jsou a jsou nakloněné dítě donosit? Namísto toho vzniká nátlak na ty, kteří děti nechtějí (a nevědomky tak i nátlak na ty, kteří otěhotnět nemohou) a opomíjení již žijících dětí. Mířením na irelevantní cílovku jako by si odpovědné a zainteresované osoby chtěly udržet vlastní relevanci. Protože co kdyby se náhodou problém vyřešil bez nich a ony neměly prostor prosazovat vlastní ideologické cíle?

Všechny existující matky nepotřebují nutně příspěvky a bonusy. Některé prostě potřebují vědět, že jim nikdo nebude nadávat v dopravním prostředku nebo v kavárně jen proto, že vyšly z domu s dítětem. Že budou moct bez odsuzování nakojit na veřejnosti. Že nebudou terčem kritiky, ať si zvolí jakoukoli formu porodu, péče a výchovy. Že bude v porodnici zachována jejich důstojnost. Že dítě budou moct v pořádku umístit do kvalitní školky, až se budou chtít věnovat zaměstnání nebo studiu. Že bude moct otec dítěte využít svoje právo na otcovskou a rodičovskou dovolenou bez ohrožení finanční stability rodiny. Že seženou kvalitního pediatra. Že rodiče nebudou vyhazováni od nemocničního lůžka dítěte. Že se s dítětem nestanou občanem třetí kategorie jen proto, že se jejich vize i vlastním životě v něčem shodly s potřebami státu. Že si svoje plánování rodiny budou moct uzpůsobit svým schopnostem a předpokladům. Že se všem v případě krize dostane odpovídající zdravotní a psychologické péče.

Nebo si opravdu někdo myslí, že násilím lze vybudovat plodnou a bohatou společnost? No tak.

...

Dodatek: Protože je mi jasné, že v komentářích tato irelevantní otázka padne, odpovím na ni předem, protože se za to nestydím.

Děti nemám. Chtěla jsem je do třiceti, kdy jsem k tomu neměla ani podmínky, ani vhodného partnera, ať si pod tím představujete cokoli. Po třicátém roce už pro mě to, zda je budu mít či nikoli, není rozhodující. Čili pakliže se chcete ptát na otázku mých plánů v tomto směru, odpovídat nemohu. Přesto mi připadá správné podpořit ty, kterých se tyto věci týkají. Jsou to mé kolegyně, kamarádky, sousedky, jejich děti a partneři, s nimiž žiju v jedné společnosti.