Článek
Musím se přiznat, že v mém případě zase o tolik nejde. Před rokem jsem totiž dosáhla magisterského titulu ze scenáristiky a v následujících letech se chystám i na doktorát. Jenomže jsem měla pořád pocity „syndromu podvodníka“. Jak můžu jít na doktorát, když mám takovou díru v základních znalostech z humanitních věd?
Vím, kam akademicky mířím, ale měla jsem (a stále mám) pocit, že bych potřebovala získat další znalosti. Znalosti, které do sebe jako člověk s ADHD bez Damoklova meče v podobě termínů prostě nenacpu.
Když jsem zvažovala potenciální obor, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy byla jasná volba. Prvním důvodem je rozsah výuky pokrývající filozofii, historii a další příbuzné obory, které mohou mou autorskou, potažmo scenáristickou praxi obohatit. Druhý důvod je spíše smutný: FHS je jedna z mála českých fakult, která nabízí distanční studium. Pakliže chcete jako dospělá pracující osoba studovat vysokou školu, z kombinovaných nebo distančních oborů máte vesměs na výběr mezi teologií, pár pedagogickými obory a vybranými zdravotnickými a zdravovědnými obory v rámci lékařské fakulty, jako je nutriční terapie nebo porodní asistence.
Musím uznat, že jsem byla skeptická vůči fakultě, která svým rozsahem, jednoduchými přijímacími zkouškami a množstvím přijatých zájemců bývá záchrannou sítí pro nerozhodnuté a jinam nepřijaté. Nicméně ihned po zápisu jsem se ujistila, že jsem udělala správně, přestože mě děsí představa dalších zkouškových období s deadliny a testy.
Vyčerpaný mozek
Když jsem o tom mluvila se svými spolužáky, absolventy scenáristiky, většina z nich se na mě dívala s hrůzou, přestože v našich kruzích není výjimkou, že by někdo po státnicích šel na další bakalářské studium. V rodině jsem taky trošku za exota.
U nás je normální studovat do 26, pak už jenom makat a mlčet. A pokud se pokusíš něco udělat jinak, jsi podezřelá.
Paradoxně nejsem za exota ve svém budoucím ročníku. Nejsem zdaleka nejstarší osobou ve studijní skupině. Na druhou stranu se líp orientuju ve slovníku gen-Z než kolegové ze starší generace.
Studium na vysoké škole je stresující, ale zjišťuji, že jako absolvent jsem víc nad věcí. Jelikož mám titul před jménem, nestresuje mě ten společenský tlak „nesmím to podělat“, strach ze selhání je mnohem menší a potřeba studium řádně zakončit státní zkouškou rovněž. Na druhou stranu se může entuziasmus stát mým nepřítelem. Distanční obor FHS má přesně namodelovaný rozvrh tak, abych během sobot a samostudia doplněného o knihovnu naskenovaných materiálů a videozáznamů z přednášek získala všechny potřebné kredity. A ačkoli bych si moc ráda zapsala nějaký ten seminář nebo přednáškový modul pro prezenční studenty ve čtvrtek nebo pátek, protože nabídka je vskutku zajímavá, mám oprávněné obavy, jak by vypadaly moje Vánoce s přípravou na množství testů a zkoušek, psaním vysokého počtu esejů a přípravou povinného překladu.
Řada studujících se na dokončení školy těší; odpadne jim nepříjemné střídání studijního týdne a pracovních víkendů, pracovní proces nestudující osoby tedy může být paradoxně mnohem příjemnější, než studium doplněné pracovními dny místo volna – a se školní přípravou nebo osobním životem nacpanými do volných časových mezer. Mou výhodou je v tomto případě bezdětnost, rovněž také partnerovo studium, tudíž se nemusím bát absence jeho podpory. Minimálně pokud nebudeme během zkouškového období trvat na domácím pořádku. Jelikož jsem souběžně pracovala a studovala od svých 25 let, toto mě trápí nejméně oproti otázce, zda nenastal čas na nějakou chvilku snížení studijní, tedy i stresové zátěže.
Vzdělanost opředená mýty
Studium je také opředeno řadou mýtů, které si někteří lidé nenechají vysvětlit. Je proto nutné zopakovat, že studium vysoké školy je u nás opravdu zdarma, pakliže dodržíte určité termíny. Sama jsem kvůli nedokončenému studiu musela druhou vysokou školu platit, nicméně jako čerstvý absolvent mohu studovat opět bezplatně, jelikož poplatek za další studium byl již před lety zrušen. Je jen potřeba dodržet dobu maximálního studia na 4 letech (u navazujícího magisterského oboru jde o 3 roky).
Studium po třicítce je jako ubytovat se ve špatném hotelu. Dostanete sice klíče, ale s se stravou nepočítejte. Stát z vás má slušně řečeno houby – a vy z něj taky.
Status studenta pro vás neexistuje, pojištění pro vás platí jako pro kohokoli jiného, nepočítejte ani se slevami na dopravu; z praktické stránky je podle mě výhodnější na plný úvazek pracovat než studovat. Přece jen, student s věkem nad 26 má ze studia pramálo benefitů. Malou útěchou může být karta ISIC, se kterou dostanete občas nějakou slevu ve fastfoodu nebo knihkupectví. Na druhou stranu s digitální vstupenkou do školního systému tak můžete pracovat s mezinárodními databázemi, digitálními knihovnami a samozřejmě s prezenční školní knihovnou, která může skrývat díla, jež byste si normálně nemohli přečíst. Jelikož jsem před třicítkou studovala bez oficiální psychiatrické diagnózy, kvituju to, že nyní mohu využít i program pro studenty se speciálními potřebami; půjčit si tablet, požádat o výjimečné termíny nad rámec, vyžadovat písemné zkoušení. Nikdo mi nemůže vyčítat, že se flákám a nikdo nebude – oproti prezenčním studujícím – rozporovat nutnost vyskytovat se někdy v zaměstnání.
Chtějme více distančních oborů
Nicméně rozumím, že pakliže se chce někdo věnovat studiu naplno, musí (nebo by musel) svoje pracovní závazky umenšit, což může být likvidační zvláště tehdy, pokud potenciální student platí hypotéku nebo živí rodinu. Tento fakt podtrhuje skutečnost, kterou jsem již zmínila: distančních, kombinovaných nebo online oborů je v tuzemském vysokém školství žalostně málo, a to i na velkých univerzitách. Jako kdyby vzdělávat se později znamenalo, že člověk něco podělal.
Tímto problémem jsou podle mého postiženy zejména matky, které chtějí spojit studium s mateřstvím. Avšak i těm školy již vycházejí vstříc, jsou více „baby friendly“; řada univerzit nabízí rodičům 100% slevu na poplatek za delší studium, na fakultách najdete i vybavení, které rodiče s dětmi potřebují. Aby bylo jasno – vzdělávat se při práci nebo rodičovské není ženský rozmar. Týká se to matek, otců, singles, vyhořelých ajťáků, i těch, co prostě jen změnili směr.
Například na FHS, kam nastupuji, je k dispozici i dětský koutek a přebalovací pult. Jiné fakulty mají své koutky také, nicméně Univerzita Karlova (CUNI) nabízí celkem 3 mateřské školky a jednu dětskou skupinu. Dětským koutkem ale disponuje také Národohospodářská fakulta VŠE, která navíc zajišťuje hlídání. Podobnou službu nabízí FSS MUNI, Technická univerzita v Liberci, Nejdál je patrně ČVUT, které má vlastní mateřskou i základní školu pro děti studujících i zaměstnanců, mateřské školky pro studující nabízí také UPOL a UTB.
Zařízení pro péči o děti na vysokých školách v ČR
Rodičovství, potažmo péče o malé dítě, je také oprávněným důvodem pro vyhovění žádosti o přerušení studia nebo jeho rozložení do individuálního plánu, jak se můžete přesvědčit ve výnosech jednotlivých univerzit. CUNI dokonce nabízí až 29 rodinám bydlení na „manželské koleji“ na Břevnově.
Nedá se tedy říct, že by se školy nesnažily studujícím rodičům alespoň celý proces usnadnit. Na druhou stranu jim toto nařizuje zákon; navíc ne vždy je řeč o studujících bakalářského oboru. Některá zařízení jsou primárně vybudována kvůli doktorandům a zaměstnancům, avšak bakaláři a magistři nejsou defaultně odmítnuti, pakliže zařízením nebrání kapacita.
No a co se mnou?
Myslím, že teprve čas ukáže, jestli byl dobrý nápad vydat se k rozšíření znalostí a dovedností formální cestou.
Nabízí se samozřejmě řada logických otázek. Zvládne to moje mozková kapacita? Budu stíhat spojit pracovní a studijní kalendář? Neumřu na cringe v intenzivní společnosti dvacetiletých? Držte mi palce. O výsledcích vás jistě brzy budu informovat.
Studovali jste po třicítce? Napište mi. Uklidněte mě. Anebo mě dorazte. A vy ostatní mi klidně napište, že se snažím zbytečně, alespoň se pobavíme.
Autorka je spokojená se svým životem a nepotřebuje dobře poradit. Minimálně do chvíle, než přijde první esej z historiografie.
