Článek
Druhý muž ve výslechové místnosti ani nehnul brvou a vetknul červenobílou krabičku cigaret pod rukáv tmavého trička. Detektiv se opřel o židli, a urovnal jeanovou bundu přehozenou přes její opěradlo. Mlčky naslouchal dál. “ kdyžtak sem nějakej Franta.“ Detektiv sledujíc strhaný obličej Franty v obláčku kouře řekl: „Vím, četl jsem zprávu. Jsem Broněk.“ A oba muži si podali ruku. „Pověz mi Franto co se tedy stalo, pořád v to nemám jasno.“ Pobídl muže Broněk.
„Hele představ si to…
František četl noviny na pohodlném gauči v obýváku. Rádio chrapilo tiše večerní zprávy a lahev 10 zanechala vlhký kroužek na stole když jí zvedl k ústům aby se napil. Jeho klidný podvečer však byl náhle přerušen, když Marcela, jeho žena, vpadla do domu jako velká voda. Rychle přeběhla přes obývací pokoj rovnou do kuchyně, přičemž se její zablácené holínky ozývaly charakteristickým zvukem na podlaze. V šedivé pláštěnce, vypadala podobně jako malé šustící strašidlo. Doslova švihem hodila poloprázdný koš suchohřibů do koutu kuchyně a celá vyděšená začala převracet šuplíky s kuchyňským náčiním v čirý chaos.
Zmateně zvednul oči od novin, aby zjistil příčinu náhlého rozrušení své ženy. Marcela byla zjevně vyděšená. Její oči, obvykle plné života, byly teď plné úzkosti. Stoupla si před Františka a zuřivě gestikulovala blábolíc něco o blatech za lesem nedaleko jejich samoty. V jejích očích se zračila hrůza. „To máš z těch tvých bludů co čteš na internetu!“ snažil se jí odbýt. Ale byla neoblomná a trvala na tom aby zvedl svůj zadek z pohodlného gauče, navlékl se do holínek a pršipláště vzal flintu, baterku a šel okamžitě s ní. Soukaje se do venkovního oblečení a pronášejíc rozmrzelé poznámky, popadl flintu, kterou měl načerno ulitou z pozůstalosti po dědkovi z Olbramovic. Jeho malá žena, obvykle chorobně zvědavá, teď naprosto vyděšená, ho téměř táhla do lesa, a to ihned poté, co jen tak tak stačil uchopit do ruky silnou halogenovou svítilnu.
Co čert nechtěl, svítilna začala místy problikávat a po několika úderech od Františka do jejího boku, přestala fungovat úplně. František pak raději nahmatal v kapse krabičku s patronami a podle paměti ve tmě nabil zbraň, která mu tehdy spočívala zlomená na rameni. Marcela, se k němu přimkla, jako by chtěla najít útěchu v jeho pevné paži. Najednou však strnula, zadržela dech a obrátila pohled směrem k Františkovi, který když viděl světla nad blaty, rázem přehodnotil příčetnost svojí ženy. Tou dobou se již nacházeli v půli cesty lesem. Ztišili kroky do takové míry, že jenom slyšeli svůj vlastní dech a tiché šelestění nočního lesa.
Oba se snažili pohybovat co nejpřirozeněji, aby neupoutali pozornost neznámého v temnotě. Manželský pár utonul v takové tmě a takovém tichu, že měli pocit že i havěť pod zemí ustala ve svojí práci. Když po nějaké chvíli přivykli oba tmě na kraji lesa spatřili komíhající se světla nad blaty.
Konečně dorazili na místo, kde se před nimi otevřel remízek, kterému se říkalo blata. Světla ustala a zůstalo jediné. Tam, na kraji houštiny, směrem na tento remízek táhla něco světlého za sebou postava s baterkou v puse. Pár se co nejtišeji přesunul k balvanu, který čněl na deset opatrných kroků od obou svědků oné mrazivé scény.
Balvan obalený zeleným mechem, který tvořil měkký polštář na žulovém podkladu stál jako strážce v temnotě, na samém okraji lesa. Oči obou manželů byly upřeny na světlo baterky, které chaoticky opisovalo kruhy přes nehybnou postavu na pytli do prostoru blat. Ticho lesa se zdálo ještě hmatatelnější. Zdálo se, jako kdyby koruny javorů nakláněly zvědavě hlavy blíže k zemi. A z houští smrků je neslyšně sledovali upřené pohledy nočních tvorů, které naplňovaly vzduch a ještě tak zdůrazňovaly napětí každého krůčku.
Muž, kterého manželé sledovali ze svého kamenného úkrytu se zvedl do své plné výšky a otřel si krůpěje potu a mrholení z čela. Nejdříve si mysleli, že to, co za sebou muž v blatech táhne je figurína, ale s hrůzou rozpoznali že je to nahé tělo dívky, která se nehýbala. Když kužel světla z baterky na krátký okamžik osvítil jeho tvář, Františkovi v tu ránu ztuhla krev v žilách a došlo mu, v jak velkém jsou nebezpečí. Oba zadrželi dech, jako by se báli, že by je mohl prozradit zběsilý tlukot jejich srdcí zpola omráčených hrůzou, kterou právě pozorovali.
Les, který předtím připadal být plný života, nyní vyprávěl příběh ztracené naděje a tajemství. Světlo baterky muže, jež kreslilo záhadné stíny na zemi, bylo jak nůž, který řezal temnotu a odkrýval neznámé. Vzduch byl tak stísněný, že se zdálo, že ho lze krájet. Každý jejich nádech jim zněl hlasitěji než dunění příboje.
Muž v blatech se znovu napřímil a začal baterkou propátrávat okolí, zda jej někdo nesleduje. Jakmile si to františek uvědomil, zastrčil opatrně přikrčenou Marcelu za sebe aby se za balvan mohli skrýt oba dva a neznámý je nezpozoroval.
Postava se pohybovala ztěžka se svým nákladem pomalu a šoupavě táhla svojí kořist směrem k horám. V té chvíli se zdálo, že nejen sledují postavu před sebou, ale také sami sebe, jak vstupují do něčeho, co překračovalo hranice lidského chápání.
Marcelin úchop nefunkční halogenové svítilny v návalu nesnesitelného napětí povolil a tak se stalo že jí upustila. Při dopadu tak hlučně zlomila pár trouchnivějících klacíků. Kužel světla baterky, kterou držela postava v rašeliništi, se upřel směrem k nim.
Deviant nechal bezvládné tělo svému osudu a bleskově se vydal s dlouhým nožem v ruce směrem, odkud se ozval zvuk. František, s vyděšenou chotí za zády, na nic nečekal a postavil se za balvanem do plné výšky. Zapažil.
Když v tu chvíli v prostoru mezi deviantem s nožem v ruce vystoupila teletivá světélka, jakoby zlaté penízky, a začala tančit v okolí ozbrojeného šílence. Uprchlý pacient se překvapeně zastavil a snažil se chytit jedno z těchto záhadných světýlek, které blízko něj jiskřila.
Oba manželé stále na kraji lesa za balvanem ucítili, jak se jim pod nohama zachvěla země. Nejdříve jemně, ale pak se s odporným puchem rozkladu a blátivým mlaskáním za manikem zvedla země. Manželský pár, zkamenělý naprostým úžasem, se stal svědky nevysvětlitelného hrůzného divadla, jak blátivý kopec lapnul do obří mordy z drnů, větví a kořenů horní polovinu těla postavy. V kuželu světla baterky, která upadla hledanému uprchlíkovi z rukou, sledovali, jak blátivý chřtán mlátí s deviantem jako vlčák s kunou.
Marcela pištěla vyděšeně za Františkovými zády, aby už konečně střílel. V tu chvíli se morda ještě více zvedla a vyhodila tělo do vzduchu. Když tělo hledaného začalo klesat k zemi, s mlaskavým klapotem překousla tělo vejpůl. František ohlušující ránou vystřelil ve chvíli, kdy tělo křuplo, a obě poloviny dopadli od sebe vzdáleně snad na padesát metrů.
V tu chvíli vše utichlo jako když utne, rozhostil se noční klid narušený rázným zvukem brokovnice, a v důsledku bahenních plynů a nesnesitelného stresu manželský pár upadl do bezvědomí.
Nimrod a správce tamního revíru, Jeník Vácha, s sebou škubnul v posedu, když uslyšel ránu a převrhl flašku samohonky od profesora Štěpánka, který mu ji dal výměnou za dančí kýtu. „Takový škody. Kurde!“ Zaklel, když shledal, že čtvrtka flašky se mu vylila do klína, když byl na noční čekané na černou a jaksi se při pom společensky unavil. „Tak počkat moment.“ Zarazil se, a v ten moment mu došlo, že ho probudil výstřel z brokovnice, který musel padnout nedaleko odtud. „Pytlák!“ V tu ránu byl ve střehu a prodíral svojí malou postavu směrem, odkud přibližně padl výstřel.
Když se Nimrod Vácha blížil k blatům, pach bahenních plynů a divné tušení ho upozornilo, že došlo k tragédii. Když obhlédl naprosto nepředstavitelnou a brutální scénu, vyděšený se vyškrábal na nejbližší kopec, aby chytl signál do svého mobilu značky Aligator a přivolal na místo příslušníky IZS.
Broněk si také zapálil. „Kopec bláta s tlamou, říkáš?“ A nedůvěřivě krčil nos a měřil si ho pohledem.
