Článek
Historie lásky a potřeb
Žena, která jde ráno vyvenčit psa nebo s košem do nejbližšího kontejneru na sídlišti, se většinou nebojí toho, že ji napadne šavlozub. V dnešní době tato obava prostě postrádá smysl. Kostry šavlozubých koček si můžeme bez obav prohlédnout v muzeích jako exponáty. Na ženské potřeby je často pohlíženo stejnou pravěkou optikou. Vystavené kostry s impozantními tesáky se ale nikdo neptal, zda mají potřebu být vystaveny. Stejně jako se společnost často zapomíná ptát žen na to, co opravdu potřebují. Pokud bychom to začali dělat s kulturní revolucí, která přišla po pilulce, měli bychom méně o jednu starost a dojem, že ženská potřeba ochrany od muže zahrnuje pěstní souboj s medvědem krátkočelým.
Výklad potřeb žen na základě praktičnosti v mužském podání vychází často z historických stereotypů, které byly dříve založeny na jasném rozdělení rolí v rodině a společnosti. Rozumím i tomu, že několik tisíciletí byli právě muži ti, co přinášeli domů příjem a plnili fyzické nebo technické úkoly, zatímco ženy se staraly o domácnost a děti. Proto lze rozumět tomu, že se tato představa udržuje a přežila dokonce i do dnešního vnímání vztahů.
Nechce se ti to číst? Tady si to můžeš poslechnout: Potřebují ženy muže?
A jak to vidíš ty?
Každý, kdo chodil na průměrnou střední školu, se učil o Maslowově teorii potřeb. Mezi jednu z nich patří i potřeba lásky a sounáležitosti. S potřebou přítomnosti jiného člověka ve svých životech vyjadřujeme požadavek, který nejsme schopni uspokojit vlastními silami, zkušenostmi či schopnostmi. Pokud se bavíme o potřebách mužů a žen, nacházíme se na tenké hranici výkladu podle perspektiv jednotlivých pohlaví. Představa, že ženy potřebují muže výhradně z praktických důvodů, je často nejen špatně pochopena, ale i špatně interpretována a používána radikálními zastánci atomového rodinného modelu jako argument proti ženství obecně.
Dnešní ženy mají přístup k finanční nezávislosti a mnohem širším možnostem, což znamená větší schopnosti se postarat o své praktické potřeby samy nebo pomocí placených služeb. Muži jsou ale i dnes vychováváni nejen do role živitele rodiny, byť je to od nich automaticky stále očekáváno, i když se k tomu přidávají další výzvy, které nevyplývají jen z tradičního modelu. Proto se velká spousta z nich setkává s nepochopením či vyloženě špatnou reakcí z ženského pohledu. Zpravidla k tomu dochází s kávou v ruce při procházce parkem, kdy jsme doslova zahrnuty monologem o soupisu jeho majetku, kariérních úspěších a v neposlední řadě očekáváních a požadavcích na potenciální partnerku.
Ženský pohled
Mně osobně se několikrát stalo, že schůzka se změnila ze strany muže na nekompromisní konkurz na domácí spotřebič v podobě manželky, co bude chodit do práce, ale je vyžadováno, aby plnila tradiční role. Kde jsou ty časy, kdy rande znamenalo příjemnou procházku? Když se to stalo naposledy, neodpustila jsem si vysvětlit dotyčnému, že mě jeho majetek nezajímá, poněvadž mám vlastní, a nemám tak zájem se stát součástí jeho soupisu majetku. Když jsem se ho pak zeptala „Co tam máš jiného?“, byla to otázka, která v té chvíli dávala smysl. Dnes už ale chápu, že šlo o něco hlubšího. Jaké hodnoty může muž přinést do vztahu? Co může nabídnout ženě jako partner? Proč by měla taková žena potřebovat muže?
„Potřeba“ muže jako partnera tak dnes spíše odkazuje na emocionální, intelektuální a partnerské hodnoty, které druhá osoba může do vztahu přinést – jde o rovnováhu vzájemné podpory, sdílení a růstu. Stále se mnoho mužů odmítá přizpůsobit faktu, že požadavky na partnery se změnily z živitele a šéfa na člena tandemu se vším všudy. Ale lze i chápat, že přijmout tyto změny může být více než těžké. Opravdu osamělí lidé nechtějí slevit z vlastních ideálů, nebo si nevědí rady s tím, jak se stát lepšími partnery sami sobě. Najít si vztah dnes není problém, problém je jeho trvanlivost, což obnáší nejen sebereflexi, ale i odvahu změnit své předsudky. A to platí pro všechny, kdo se potýkají s těmito problémy.
Chybějící otec a jeho dospělé dcery
Myslíte si, že emancipovaná samostatná žena potřebuje muže? Já říkám rozhodně ano, i když nejvíc v čase našeho dětství a dospívání. Otcovská figura hraje v životech dětí klíčovou roli, zejména pro dívky, které často formují svůj pohled na vztahy a svou hodnotu skrze vzory, které nacházejí ve svých otcích. I dnes v mnoha rodinách stále přetrvává nefér dělba domácích povinností, která často podporuje stereotypní normy o tom, co znamená být manželem a manželkou. I to může formovat, jak dívky vnímají mužskou roli ve vztazích. Otec, který se neangažuje v domácnosti, může ukázat, jak převládá ženina zodpovědnost, což může mít vliv na její vlastní očekávání od partnera v dospělosti. Tady musím poukázat na to, že některé si to vyberou, některé odmítnou a některé s dozráváním změní názor, stejně jako já.
Chybějící mužská role otce má podstatný vliv na pohled na partnerské vztahy a vlastní sebevědomí některých dospělých žen. Zanechává mezeru, která může ovlivnit, jak bude jako dospělá žena vnímat další mužské postavy ve svém životě. Pro mnoho žen tak otázka, zda potřebují muže, není jen o praktických nebo emocionálních potřebách, ale i o hluboko zakořeněné touze po podpoře, uznání a zdravém mužském vzoru, který jim mohl v dětství chybět. Jaké dopady tedy absence otce může mít na ženy v dospělosti a na to, co v partnerství hledají?
Kdo bude pečovat o toho, co pečuje?
Proč se často říká, že ženy neví, co chtějí, hlavně v souvislosti se vztahy s muži? Za ženy mohu říct jediné: Často to máme složité, protože nás od malička formovaly určité normy a vzorce, které v průběhu let procházejí změnami. Otec, který byl v rodině tradičně tím, kdo se staral o praktické záležitosti, a matka, která se starala o péči o domácnost a rodinu, nastavovali naše představy o partnerství. Dnes se ale pohled na vztahy mění a stále více vnímáme, že péče ve vztahu musí být oboustranná. Možná proto nám dává smysl žádat to, co je vyžadováno po nás. Nejde jen o to, kdo dává, ale i o to, kdo přijímá a podporuje druhého. Obě strany by měly sdílet zodpovědnost nejen za praktické záležitosti, ale také za emocionální podporu. Pokud obě strany dokážou sdílet své potřeby, vzájemně si naslouchat a aktivně se podílet na vztahu, vytváří to pevnější a vyváženější základ pro dlouhodobý vztah. Ženy možná neví, co chtějí, ale dobře víme, co určitě nechceme. A to je dobrý začátek.
Metál za holé minimum
Položme si upřímnou otázku: komu by stačil vztah pohybující se pouze na úrovni „holého minima“? Ať mi nikdo netvrdí, že by mohl dlouhodobě uspokojovat oba partnery. Pro ženy, které hledají u mužů nejen praktickou pomoc, ale i emocionální a intelektuální podporu, je důležité, aby vztah měl širší rozměr než jen plnění základních provozních povinností. I když se mohou ženy cítit nekompletní bez určité mužské přítomnosti a podpory, nelze očekávat, že tento vztah bude naplňující, pokud se omezuje pouze na plnění povinností a zajišťování základních potřeb. Spokojenost ve vztahu vyžaduje více než jen plnění minimálních očekávání. (Otázka do videa: Proč si myslíte, že někteří lidé vykládají „holé minimum“ jako dostačující? Je to proto, že nevidí důvod pořizovat si krávu, když mají mléko zadarmo? Nebo je v tom něco jiného? Napište mi do komentářů.)
Ale tento proces se netýká pouze jedné strany vztahu – oba partneři musí být ochotni se aktivně podílet na jeho růstu. Muži mohou cítit tlak být nositeli tradičních rolí, zatímco ženy mohou hledat více než jen fyzickou přítomnost. V tomto kontextu je odpovědnost za kvalitní vztah sdílená a vyžaduje obousměrnou motivaci nacházet porozumění, komunikaci a rozvoj. Nejde jen o to, co jeden partner dává, ale i o to, jak se oba podílejí na vzájemné podpoře, která vztah posouvá dál. Tedy nejen „potřebnost muže“, ale i „potřeba vyváženého vztahu“, který je výsledkem aktivního zapojení obou stran, je klíčem k dlouhodobé spokojenosti.
Intimita není totéž, co sex
V jedné internetové diskuzi jsem si všimla jednoznačného, poněkud sugestivního dotazu: „Co vám přijde na chlapovi sexy?“ Mně jako ženě na odpovědích nepřišlo nic divného, když se na něj sesypaly zdánlivě zcela nesexy odpovědi. „Když mu nemusím dělat jeho maminku.“ „Najedené, vykoupané a uložené děti s hotovými úkoly.“ „Uvařená jednoduchá večeře.“ „Když si spolu povídáme.“ „Když mě pohladí a dá mi pusu, aniž by mě ihned tlačil do ložnice.“ Tuhle odpověď nechtěl, a všechny ženy, co to napsaly, to dobře ví. Jednoznačně to tak vypovídá o tom, co ženy v partnerství skutečně považují za hodnotné.
Ženská definice intimity se výrazně liší od mužské. Často ji ženy vnímají jako emoční spojení a otevřenost, než jako fyzický akt. Vztah, kde je přítomna intimita, která nemá jednoznačně nátlakový a sexuální podtext, je pro nás velice sexy. Ženy ji budou definovat jako vzájemnou důvěru, empatii a skutečný zájem o nás samé. Ženy často říkají, že i když sex může být součástí intimního vztahu, emocionální intimita je pro ně skutečným základem uspokojení ve vztahu.
To znamená, že pokud muži a ženy zůstávají na povrchní úrovni sexuální aktivity, ale neprovozují otevřenou komunikaci nebo neprojevují zájem o vzájemné pocity, ženy to mohou vnímat jako nedostatečnou intimitu. Tato potřeba emocionálního propojení může být silnější než samotná touha po sexu, a když to chybí, mohou se ženy cítit osamělé, přestože vztah zahrnuje pravidelný sex. A to bývá dost pádný důvod k rozchodu.
Anketa
A co z toho?
Osobně si myslím, že většina mužů se necítí komfortně, pokud jsou vnímáni jen jako zbraně ve válkách, ti, kteří nosí hlavní finanční břemeno rodiny, nebo se na ně partnerky obrací jen, když je potřeba vyvrtat do stěny díru nebo povolit sklenici se zavařeninou. Muž je člověk, stejně jako žena, a zaslouží si být vnímán jako jedinečný, se všemi emocemi a osobními potřebami. Proto si myslím, že by byla škoda vnímat muže jen jako všestranný kus nářadí, podle této stereotypní normy. I když ženy tvrdí, že komunikace je klíčová a ocenily by partnery, kteří je podporují, slyší a sdílejí odpovědnost za vztah, tak přesto je i po mužích vyžadován chlad a emoční odstup jako společenská norma. Otázkou je, komu to škodí víc a co přesně. Je špatná tato iluze, a nebo to, že na ní lpíme, protože nám to připomíná doby, kdy byl svět ještě v pořádku?
Emoční intimita není jen o tom, co dáváme, ale i o tom, co potřebujeme. Ačkoli ženy mohou být silné a nezávislé, pro většinu z nich je vztah s mužem, který poskytuje nejen fyzickou přítomnost, ale i emoční podporu a otevřenost, skutečným základem pro pevný a spokojený vztah. Takové partnerství už není jen o základních gestech nebo pouhé výpomoci, ale o skutečné spolupráci a podpoře na všech úrovních. Tento druh vztahu se ale neobejde bez vzájemného pochopení intimity, která spočívá nejen v tom, co oba partneři dávají, ale i v tom, co si vzájemně potřebují poskytovat.
Jak to může vypadat? Třeba účastí mého partnera na feministických či politických eventech, které baví mě a na oplátku mojí účastí na srazech veteránů a nebo exotických aut a vysvětlování motoristických termínů, které jsou mimo moji bublinu, ale poskytují mi příjemný a přínosný impakt do světa mého partnera. Je to ideální? Upřímně, nemám tušení. Ale rozhodně je to upřímné.
