Článek
Obě pohlaví se samozřejmě navzájem potřebují. Pokud nemáme vymírat a pokud se mají rodit děti. Jenže nezbytná podmínka k tomu, aby to fungovalo, je stabilní rodina, kde si partneři bezmezně věří. Kde do vztahu nevstupují další destruktivní lidé, například tchyně a milenci a spolupracovníci a rozvedené kamarádky. Ani ideologie. Ale ani média s provokativními články, které se snaží přesvědčit, že rodina je nepodstatná, „myslete hlavně na sebe a hlídejte si, zda nedáváte moc“. V našem reálném světě opravdu nemá rodina a vztah na růžích ustláno a celý manželský svazek se pak jeví velmi nestabilní.
Za mne samotného tkví katastrofa v tom, že se slib „co bůh spojil, člověk nerozpojuj“, „v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci“ stal formální věcí. Záminkou k tomu, aby byly pěkné fotky a sjelo se celé příbuzenstvo. Aby se konal ten velký den, obvykle vyžadovaný ženou, jako další krok vztahu.
Jenže tato věc přináší i závazky. Nejsme rohlíky na krámě. Nevím, jaké jsou zkušenosti ostatních mužů, ale co jsem viděl, nabízí se chlapi, nicméně vybírá si žena. Je to jako s tetřívky na tokaništi. Příroda. Opakovaně se v diskusích tvrdí, že výběr ze strany ženy probíhá s ohledem na status, tedy že nepůjde do horšího, než je ona sama. Podle mne to není úplně vzdálené pravdě, osobně jsem absolvoval několikrát rande, kde mi dívka vynadala, jak to, že nemám dokončenou technickou vysokou školu, když ona absolvovanou humanitní školu má. A byla to pro ni konečná. Pod úroveň. Šokovalo mne to, já řešil sympatie a ona příjmy, zajištění, prospěch, ale v kontextu je to pochopitelné, jde o děti, aby nestrádaly. Ale to, že bych byl dobrý táta a jak se stavím k dětem, to nikdo nikdy neřešil. Vždycky bylo kritérium „sympaťák“, nebo „zazobanec“, nebo „kariérista“. Pokud se člověk do toho nevešel, měl problém.
Dále již budu mluvit o sobě a své zkušenosti, tedy nic nezobecňuji, jen říkám, jak jsem to zažil já a co si o tom myslím já. Pouze já.
Léta běžela a na mne zbyla žena „z druhé ruky“, která již byla rozvedená, manžel byl protřelý a na vlastní bydlení při dělení SJM nevyšlo. Byla zvyklá do práce nechodit, chtěla další děti a hledala někoho s domem. Zajásal jsem, že konečně ještě nějaká, která není emancipovaná a když dodám dům, nebude mne nutit do svatby, kde slib pak časem třeba i sama poruší. Věřil jsem, že děti a rodina budou priority a můj život konečně bude dávat smysl. Jak jsem byl naivní. A staromódní.
Pokud nemáme vymírat a pokud mají vztahy fungovat, měly by se řešit nějaké skutečné garance, že vztah kdykoliv kdokoliv neukončí. Je to největší životní investice, také vám nikdo nesebere dům ze dne na den. To samé by se nemělo dít ani s rodinou či dětmi. Realita je ale jiná.
Je velmi riskantní vstoupit do takto nestabilní záležitosti, kdy je rodina ze všech stran odstřelována a dámám se cpe na každém kroku do hlavy shazování mužů a rady ohledně rovnoprávnosti a toho, co se má doma „správně“ dít. Nejednáte se svou ženou, ale stojí za ní ty tisíce „sester“, které jí říkají, co ji ponižuje, co dělat nemá, co má chtít a jak má vypadat „správný“ muž.
Připomnělo mi to vtip:
Dívky chtějí, aby jejich kluk: voněl, zajímal se o umění, dobře se oblékal, byl pozorný, pamatoval si všechna výročí, pozorně jim naslouchal, nosil jim kytky, díval se s nimi na romantické filmy. Ale takoví kluci už chlapce mají.
V médiích se neustále řeší, že se musí dávat dolů prkénko na wc. Že si chlap doma nesmí lehnout na gauč, když žena cokoliv dělá, že je to jako zotročování a má alespoň předstírat práci nebo někam utéct, ale neštvat ji tím, že by před ní relaxoval.
Také je strašně ponižující a degradující být doma s dětmi, jakkoliv rozmazlovat muže je skoro zločin. Zato správně asertivní diskuse, nejlépe večer co večer, jsou to pravé. Já zíral, když mi začaly chodit i do práce SMSky : „Dnes jsem byla u doktora, také sekání zahrady, tady úklid, vaření, domácí úkoly s dětmi, prostě kolotoč jako vždy.“ Já mezitím vyřídil patnáctý telefonát, zase jsem se musel s někým dohadovat, za chvíli už budu končit a třičtvrtě hodiny se kodrcat domů a přemýšlet, co že to mám připravit na zítřek a v noci ještě budu dělat lejstra a o víkendu kopat výkop na plynovou přípojku a nahánět projektanta a nikdy by mne nenapadlo psát jí o tom.
Netuším, proč jí přijde jako extrémně těžká práce otočit čudlíkem pod hrncem a občas něco zamíchat, to maso tedy musela nakrájet nebo kuře umýt, ale i tak, jsou to řádově minutové položky, vytřít také, posekat zahradu mi mohla nechat, je to relax, ne dřina, ale i tak je přesvědčená, že „dře“. Nejde vysvětlit, že každý máme svou práci, že ta tvrzení v médiích, že mám dělat půlku její práce, by platila, pokud by ona dělala půlku té mé. To nevysvětlím. Co mne zaráží, že to léta fungovalo, než do ní začal někdo vandrovat, a právě o tom to je. Ta nestabilita rodiny a to, proč rozvracení není trestný čin.
Přijdu domů a chci být s dětmi a ženou. Lehnu si na gauč. Právě nastala archetypální situace, dal bych si i to pivko, ale v lednici žádné není. A začnu poslouchat, jak celý den dřela. Polituji jí, protože jsem si vyzkoušel, že odporovat nesmím, ale nepomáhá to. Jen přidává a za chvíli už je konflikt. Fakt to nedělám já, já jsem jen přišel ke své rodině. A ono to nefunguje.
Tak se fakt nedivte, že si chlap radši lehne doma na gauč někde, kde bydlí sám. Já spoustu let poslouchal řeči, jak je strašná pakárna mi uvařit oběd v sobotu a v neděli. Je úleva si uvařit sám a bez nesmyslných řečí věčně ukřivděné osoby. Samozřejmě se mi stýská, nejsem ze dřeva. Po dětech i po ní. Ale pak si vzpomenu na ty řeči a už jen po dětech.
A takovou zkušenost mají asi vesměs všichni. Mladí kluci, kteří to slyší ze všech stran, pak do toho prostě nejdou. Možná by se mělo více vzdělávat o vztazích. A učit dívky, jak se chovat k mužům. Že to není jen o tom, co viděly na lechtivých stránkách. Že muž není stroj na práci a jiný druh, ani nepřítel, ale člověk.
Toho, jak se chovat správně k ženám jako další žena a tatínek, je všude plno. Jak se chovat správně k mužům a kde se dějí chyby, čtu jeden článek za dva měsíce, a ještě tam musí být mezi řádky to povinné, „ale stejně jsou strašní a za všechno mohou oni“. Jenže ty články čtou muži i ženy. To ke vztahům opravdu nemotivuje. Muž je z principu ten špatný. Proč? Protože promluvil s ženou, nedej bože si ji vzal. A ten nejhorší s ní má i dítě. A ona je oběť. To je můj pohled muže, z toho, co se na mne hrne v médiích den co den. Logické podle mne je, držet se dál. Jako třeba Japonci. Kdo potřebuje výdaje a nepříjemnosti. Pořád jen požadavky, tak kdo to chce mít? Kolik žen jde s mužem na fotbal, závody, do hospody? Minimum. A kolik mužů chodí s ženou na nákupy a cestuje a peče se na slunci? Na začátku všichni, protože musí.
A společnost je také výborná. Jakmile máte děti, přijde trest. Pořád jen nějaké „dostavte se“. Lékaři, školy, úřady. Pořád někdo něco chce. Člověk si zvykl, že ukončil povinné vzdělávání a má klid a žije si svůj život, který si jakž takž řídí. Už na něho nemají páky ty strašné typy, co každého rovnají do řady a jsou bohorovní. A bum, máte dítě, je to tady znovu a jste v tom zase až po uši. Nikdo nic neulehčí a pořád někde běháte jak pako a řešíte nějaké výhrůžky systému. Pořád strach, zda si na dítě učitelka nezasedne, zda bude mít dostačující „průměr“, zda ho přijmou na tu či onu školu. Pak, když nevyjde vztah, tak navíc povinnost desítky let platit až polovinu mzdy alimenty. Nervy, odříkání, sebeobětování, naprostá změna životního stylu. Lze to zvládnout jen tehdy, pokud má člověk vedle sebe ženu, se kterou sdílí, které věří, kdy mu to dává smysl, a tvoříme všichni pevnou rodinu. Kdy si vážíme druhého i jeho práce. V okamžiku, kdy žena vnímá pouze tu svojí a přečte si to na každé stránce v každém časopise, jak je nedoceněná a jak na ní muž parazituje, tak je tu velký problém. Hlavně v komunikaci. Z pozice partnera tu přesilu nesmyslných názorů nepřehlasujete.
Mít děti z rozumu v podstatě nejde, pokud má člověk dostatek informací, co ho čeká a jak dlouho. Ve střízlivém a rozumném stavu se do toho jít nedá. Z mých 4 kamarádů jsem jediný dobrodruh, který to dal, ostatní si po prvním rozchodu řekli, že už fakt nikdy, mít doma hádky o všechno nebo muset poslouchat a dělat, co nechtějí. A to ani nedošli do fáze pořízení dítěte, to je pak úplně jiný level. A tak mají kocoura nebo psa a je jim celý život dobře.
Zpět k mé ženě. Snažila se mi stále sdělit, jak je upracovaná, přestože má podle mne relax a vše si řídí sama, na rozdíl ode mne, kterého honí celý den drábové z manažerského oddělení o patro výše a na mě nezáleží nic. Jsem jen šroubek a hned bych s ní měnil. Ale ona plat za dva lidi nepřinese a z jednoho platu žít s dětmi civilizovaně nejde.
Nabízí se otázka, proč nedělám i její práci, když má řeči. Její cíl podle mne je, aby nemusela dělat práci vůbec a aby dala najevo svou frustraci, že je ponížena péčí o muže a tu odstřihla jako první. Ten oběd bych udělat klidně mohl, jako spoustu jiných věcí, které už jsem pak vždy musel dělat automaticky. Málokdo si to uvědomuje, ale současné partnerství je v praxi hlavně boj o moc. A boj se vede, kdykoliv partnerku potkáte. A je to únavné. Vyhrál ten, kdo všechnu svou práci nahází na druhého, nebo se jí vyhne.
Třeba ten oběd jsem neudělal proto, že pořád mění místo, kde jsou věci, a nejde nic najít, ani když jsem si chtěl udělat jen chleba nebo vajíčka. Není to ani v myčce, kterou jsem koupil, aby nebyla práce fakt žádná, ani v sušáku ani v kuchyňské lince a prostě co týden je všechno jinde a jinak a nenajdu nic. Info nula, domluva nejde, jen jedovatosti a machrování. Samozřejmě přišla femini agitka o tom, abych tedy vařil já, pokud se mi cokoliv nelíbí. Když ona je doma a já chodím do práce. Já ji také nezkouším z toho, zda najde, kde mám jaké nářadí v dílně. Prostě je dělba práce, každý máme své povinnosti. Není to trest ani otročina, je to kooperace. A když něco umím a nastavil jsem si prostředí na sebe, nebudu k tomu nutit někoho, kdo dělá něco jiného, a v tom mém se nevyzná. Nejde o tu práci, jde o to hledání věcí a nevyhovující pracoviště. Nevysvětlím to, v novinách to bylo jinak.
Ale nakonec jsem stejně začal po těch řečech chodit na obědy do hospody, byly lepší, profi a mohl jsem si vybrat. Stály na vesnici 200 i s pivkem, zatímco žena po mě chtěla na domácnost 20 tisíc měsíčně a nic za to. Intimity odstřižené po prvním dítěti, jídlo po pár letech, bezpečný obývák nakonec a hádky a nepříjemnosti jako bonus.
Bohužel z mého pohledu funguje jenom model „zaplať, dostaneš“ a jakmile nedostanu, tak „vyměnit“. Kamarád bere výplatu výrazně méně než já a chodí do restaurace každý den a občas k němu jezdí dívky a směje se mi, jak rozhazuji za nic tím, že mám rodinu. Tyhle hry na to, že budu platit a dostávat každý další rok méně a méně a v horší a horší kvalitě, jsou jen pro hlupáky. A mladí kluci asi hlupáci nejsou, proto jich podle mne do toho jde méně a méně. Být panicem byla dříve totální ostuda, jsem přesvědčen, že se to postupně stane normou. Jak má kdo oslovit dívku, když jí to uráží a muž je skoro za zvíře, které nezvládá své pudy a otravuje? Nezávidím jim. Nedávno jsem viděl na satelitu dokument, jak se ustrašení pavouci snaží přežít a zvítězit nad rozmnožováním a krvelačné pavoučice pak nemají mláďata, protože nemají koho sežrat.
Jasně, že je to nadsázka s těmi pavouky, ale situace alespoň tak, jak jsem ji zažil, je skutečně tristní. A nemyslím si, že bych byl vadný nebo měl nějakou extrémní smůlu. Dokonce si myslím, že moje žena byla dlouhá léta opravdu fajn, ale pak se obklopila kamarádkami, rozvedenými samozřejmě a ve chvíli, kdy se rozvedla sousedka a přivedla si „úžasného chlapa, se kterým cestuje“, tak jsem začal pozorovat, že to s mou ženou cvičí. Nejdříve je pomlouvala, pak s ním mluvila přes plot, pak se nám vztah začal kazit. Teď nám on seká zahradu a já jsem druhý měsíc pryč. Neberu to jako tragédii, ale říkám si, co jsem kdysi slyšel „kdo oře pole tvé, šetří pluha tvého“. Pro úplnost, vyskloňované špatně je to schválně.
Bohužel si myslím, že je to všude hodně podobná hrůza. Mí známí vyprávěli všichni skoro to samé. Tragédie, při intimitách si připadali jako maséři, na dovolených jako sponzoři a nosiči kufrů. Snažili se vsugerovat si, že je bude bavit to, co jejich dámy, ale stejně to nedali. Já ve vztah ale věřil. Věřil jsem, že mám tu jedinou, se kterou jsme jedno tělo jedna duše. První rok pohádka láska, dalších osm let kooperace a pomáhali jsme si ve všem, jak to šlo.
Uběhly roky, děti povyrostly, vnější nepřítel začal polevovat a tlak už nebyl tak hrozný. Pak najednou se v ní něco změnilo, začala být naštvaná na mladší ženské, na mne, na všechny a na všechno. Pořád řeči, v čem všem jsou jiní chlapi a jiné domácnosti podle ní lepší, i když s nimi nežila. Mé argumenty, že za dveře jim nevidíme a že to není relevantní, vůbec nebere. Doma postupně nastalo peklo, jakmile otevřela pusu. Jo, kdyby byla němá, to by byla výhra.
Ale nikdy by mne nenapadlo, kam se s tou úžasnou holkou jednou dostanu. Nejsem hospodský typ, jinak bych to topil v alko a byl v hospodě a ne doma. Takhle jsem musel utéct. Přitom ji mám rád, ale tohle nejde, jak otevře pusu, vypadne jed. Za co? Za to, že si ji člověk vzal a že je k ní nejblíž. Super. A to mám jednu z nejlepších, která se vydržela chovat slušně fakt dlouho. Kolegové z práce vyhořeli obvykle za 3 až šest let, asi jakmile si jejich dámy začaly myslet, že už SJM dost nabobtnalo a bude co dělit. Pak byl konec nebo prostě jen láska pominula a obtěžovalo je úplně všechno, plus pořád čtou, jak jsou ti chlapi špatní, tak si také přisadí. Každopádně nejde o to, co je po mnoha letech. Jde o to, že se dá uhodnout předem, že se vše nejspíše dříve či později pokazí. Dnes se asi stárne lépe člověku samotnému, nikoliv ve dvou, jak se vždy říkalo. Samozřejmě je to jen můj názor a moje zkušenost.
Co jsem pochopil u své ženy, pro většinu jejích kamarádek nejsou chlapi lidé. Jsou denně masírovány médii, ideologií a přesně v duchu filmu „Sexmise“ vidí ta stejná východiska. Jsou „sestry“ a chlap, i když vlastní, je něco navíc, co je po letech soužití v pořadí až za kamarádkami a psem.
Bylo to zajímavé a poučné, dali jsme tomu oba hodně, nicméně ve stávající atmosféře a podmínkách, které tu dnes máme, tak to podle mne nejde ustát. Možná je lepší opravdu být sám. Nikdy nemůžete ručit za druhého člověka, zvláště pokud ho neustále okolí, média, společnost a všichni navádějí proti vám. Jednou podlehne.
Kdybych si mohl vybrat a znovu se narodit, v této společnosti bych chtěl být ženou. S mužským mozkem. To by byly kariéry. Něco jako ta jaderná, které si vážím. Ale jako chlap jsem nula, papouškování mne štvalo a učitelky chválily vždy jen holčičky. Školy mne nebavily a ani ta rodina mi nefungovala tak dlouho, jak jsem čekal.
Možná, kdybych plašil ty rozvedené kamarádky a prodal televizi, mohlo to vydržet o chvilku déle. Ale ta naše rozvedená sousedka to zazdila totálně. Žena viděla hned vedle, jak je snadné chlapa vyměnit a jak je to fajn a vzrůšo. A hned je život hezčí. Já jí mám tak rád, že jí to skoro i přeju. Jen nechápu, proč jsem já ten špatný a proč mne najednou nemá ráda. Přitom kdyby si soused našel mladou blondýnku a dělala na mne oči, třeba bych s ní časem i něco měl, ale svou ženu bych nikdy neopustil. Ona to ale vidí jinak. „Aby mohlo začít něco nového, musí se ukončit vše staré“, jak mi nedávno recitovala nějakou chytrost z magazínu, který rozvrací vztahy na profi úrovni.
