Článek
Toho mlhavého rána se Rifka, její matka, probudila s hrůzným tušením v srdci.
Rifka vykřikla jméno své dcery do ticha ranního dne, ale její volání se rozplynulo do prostoru. Srdce jí začalo bušit jako o závod, a když vyběhla ven do mlhy, zdálo se, že vesnice zmizela v bílém oparu, který nikde nekončil a nikde nezačínal. Zjevně nešlo o běžný mlžný opar, který se obvykle zvedal z nedaleké vodní plochy v houštinách a obklopoval vesnici.
Následujícího léta během jedné noci zmizel jeden z křesťanských vesnických chlapců. Zmizel v mlze. Jeho matka, rozčilená a zoufalá, hledala odpovědi u místního faráře, muže s hlubokým povědomím o mystériích své víry, ale i o některých starověkých přírodních zákonistostech. Měl tušení, že se přihodilo něco, co mělo být promlčeno a začíná to ovládat události ve vsi.
„Pst!“ sykla farářova hospodyně Perluše na ustaranou matku, která ještě toho dne navštívila faru a pokynula jí, aby jí následovala do černé kuchyně. Vědělo se, že nejinformovanější o dění ve vsi byla tato osoba drobné postavy a živelného temperamentu. Hospodyně se opatrně rozhlédla a naklonila se matce blíž pravíc: „Slyšela jsem nějakou šeptandu, že se ve slepém rameni řeky usadila divoženka nebo nějaká jiná pekelná žoužel.“
Když se šeptandou zvěst roznesla, místní lidé se začali bát a začaly kolovat různé zvěsti. Někteří se obrátili na jejich duchovní, aby svolali modlitební shromáždění, zatímco jiní hledali spojitost mezi záhadným zmizením mladíka a dívky Sáry před rokem.
Tělo mladíka z vesnice bylo nalezeno o několik dní později. Vypadal jako utopený s výrazem hrůzy stále ve tváři a očích, již zakalených začínajícím rozkladem.
Mlha se zjevila znovu o měsíc později. Připlula, jako by vzešla ze samotné temnoty, která čekala na svůj čas v okolních lesích. Ani tentokrát to nebyla jen obyčejná mlha. Skrývala v sobě něco podivného, něco, co si nedokázali lidé vysvětlit. Pověsti o tom, že mlha nese v sobě něco zákeřného, začaly kolovat mezi místními. Lidé se báli vycházet ven, neboť nevěděli, kdy a kde může zasáhnout. Stíny v mlze skrývaly tajemství, které čekalo na své odhalení.
„Zvláštní,“ poznamenal důstojný pán, když si uvědomil, že po pohřbu poslední, v pořadí již třetí oběti, jde opět o mladého muže, kterého vídával na nedělních bohoslužbách v jeho farnosti. Když zasedl k odpolednímu odpočinku nad kynutými buchtami s povidly, s těžkou hlavou se svěřil hospodyni, která právě poklízela ve světnici. Hospodyně se zamračila, zadívala se z okna a jako by si na něco vzpomněla, ale vzápětí mávla rukou s těmito slovy: „Ale nic, velebného pána drby ženských stejně nebudou zajímat.“ To se ví, že tato věta upoutala jeho pozornost. Žvýkaje nadýchanou a sladkou buchtu, vyzval hospodyni, aby přisedla s ním ke stolu. Vzal z poličky hrnek a odlil do něj mléka. Perluše se napila, utřela mléčný knír a spustila: „Velebný pán to nerad uslyší, ale občas chodívám na bejlí s Jelizavetou.“ V kněžím hrklo, nerad viděl, že se jeho farníci stýkají s židy a kor s touto osobou, známou jako mastičkářka. „Když jsme se potkali na borůvčí, tak mi řekla, že se něco stalo u Birnbaumových, jak zmizela ta mladá holka.“ Hospodyně sáhla do mísy s buchtami po makové a pokračovala s plnou pusou. Pan farář také sáhl pro další buchtu. „Prý se v golletu šuškalo, že mladou chytili naši chlapci, když šla z jejich hřbitova, a zneuctili jí.“ Velebníček viditelně zbledl, protože mu začalo svítat. „A kdy to asi tak bylo?“ zeptal se. Hospodyně se podrbala na květovaném šátku, který měla na hlavě, řkouc: „Tuším, že na svatého Jána před rokem.“ Kněžímu došlo, která bije.
Mlynář Voneš měl 2 syny. Toho staršího, mazaného jak liška, poslali na studia, ale mladšího Jeronýma na studia moc neužilo. Co pánbů někde ubere, jinde přidá. A tak byl Jeroným otci k ruce při obstarávání mlýna. Ač mu bylo teprve 16 járů, už přerostl otce jak do výšky, tak do ramen. Říkalo se o něm, že měl pro strach uděláno. Už jen kvůli velké postavě se ostatní kluci potyčkám s ním zdaleka vyhýbali. Jednou prý hlídal ovce a když viděl, že se jejich starý ovčácký pes pral s vlkem, tak prý vlka nakopl tak silně, že letěl snad až do Němec.
Kněz se propaloval pohledem do dvou mladých junáků z vedlejších samot, kteří byli vyhlášeni svojí poněkud divokou povahou. „Tak spusťte,“ vyzval je kněz. „Nevíme co,“ ozval se drze první, kterému říkali Vilím. „Ty dobře víš, jak to bylo s tou holkou Birnbaumovic,“ pokračoval kněz. Oba chlapci se na sebe podívali a schlípli. Mladší z nich, Ládínek, trhnul rameny a nadechl se. Zarazil ho však velice zlý pohled jeho kumpána. „No tak, co bude? Nemám na to celej den,“ zasyčel rozčíleně kněz. Oba chlapci dál mlčeli jako zařezaní a dál se koukali na čisté podlahy v pokoji na faře. „Dobrá, rodiče by určitě moc zajímalo, proč jsem vás sem pozval. Nebo chcete vysvětlit do očí, co jste provedli Sáře na svatého Jána před rokem přímo u Birnbaumových?“ Chlapci dál mlčeli. Knězi, otci Markovi, došla trpělivost. „Dobrá. Jdete se mnou k Birnbaumovým.“ Oboum chlapcům zatrnulo. Ládínek zvedl hlavu a rozvzlykal se: „My, my nechtěli. Ona byla pak v pořádku a utekla. Byla to jen legrace. Vilím říkal, že bude v pořádku.“ „Drž hubu, pitomče,“ okřikl ho kumpán. Nyní už velice dopálený velebný pán se prudce zvedl z vyřezávané židle ve světnici. „Kdo tam s váma ještě byl?“ Vilímovi došlo, že už zapírání ani jiné kličky nemají smysl, a rozpovídal se sám. „Šli jsme z ohňů a Jarek, utopený z minulého týdne, si všimnul té holky, jak se vrací cestou u řeky, tam kde je to slepé rameno, a vyrazili jsme za ní. Martin a Kuba jí chytili a poručili, abych jí já držel ruce a tady Ládínek a Jarek nohy.“ Vilím se rozvzlykal. „Jak to bylo dál?“ zeptal se stále rozčilený, ale o poznání klidnější kněz. Vilím nemohl pokračovat, stočil se do klubíčka a usedavě se rozplakal. Ládínek taky natahoval, ale pokračoval. „No, my jsme jí drželi a Martin s Kubou jí vyhrnuli spodnice a zneuctili jí. Když Kuba skončil, usoudili jsme, že už má dost, a nechali jsme jí tam ležet. Když jsme se vraceli zpátky do vesnice, viděli jsme, jak utíká tam k nim.“ „Martin, Kuba a Jarek jsou ale v pánu. Našli je pohozené v polích,“ podotkl kněz. To se ale chlapci už zhroutili oba dva.
„Máme tu problém,“ zahřímal kněz Marek z kazatelny. „Vypadá to, že se nám v kraji usadila divoženka a topí naše chlapce.“ Většina lidí z vesnice, kteří byli doslova napěchovaní v prostoru kostela, zašuměli překvapením; někteří z nich s opovržením pohlédli na oba zbylé chlapce. Velebnému otci Markovi bylo v kazatelně ihned jasné, že se zvěst už rozšířila. „Potřebujeme se s touhle nečistou silou vypořádat!“ pronesl rozhodně na celý prostor. Z poslední řady se zvedla velká postava. „Já půjdu s vámi, velebný pane,“ hlas, který pronesl tuto smělou větu, patřil právě mlynářovu synovi Jeronýmovi Vonešovi. Když toto dořekl, jeho vetchá matka se rozplakala.
Záhadná atmosféra plná obav naplnila chladné kamenné stěny kostela. Kněz Marek, pevně rozhodnutý vzdorovat nečisté síle, přikývl na Jeronýma s uznáním. „Děkuji ti, Jeronýme. Tvá statečnost, nechť je příkladem ostatním chlapcům.“ Ládínkova matka se vyděšeně obracející k ostatním promluvila: „Prosím, pomozte nám zachránit naše syny před tím zlem, jež přichází s mlhou!“ a rozplakala se, jako i matky ostatních utopených chlapců.
Příštího rána padla mlha a chasník Jeroným, vyzbrojený kalačem, a důstojný pán s růžencem v ruce, napjatě čekali u chalup obou chlapců.
Když se mlhou začal šířit šepot, oba byli svědky, jak Vilím opatrně otevřel okno světnice a doslova se vykradl ven. Potichu se vydali za ním. Mlha trochu zřídla a vytvořila cestičku chlapci, který měl prázdný náměsíčný pohled. O chvíli později Vilím stál na samém břehu jezera, které vytvořilo slepé rameno řeky. Jeho oči, zbavené lidské jiskry, hleděly do prázdna, hledaje odpovědi ve stínech minulosti. Mlha se zdála být ovládána něčím neviditelným, z čeho tuhla krev v žilách. Připravení čelit nečisté síle, která se uchýlila do těchto končin, Jeroným s velebným otcem z povzdálí napjatě očekávali na další události.
„Tiše,“ přiložil si chasník prst k ústům. „Slyšíte to?“ a kouknul se na kněze. Marek se pokřižoval a našpicoval uši. Když si oba uvědomili, co slyší, polil je mráz. Chasník Jeroným sevřel pevně kalač v dlaních velkých jako lopaty, když zaslechl sténání. Kněz se podivil: „To nemůže být pravda,“ Oba muži upřeli pozornost ke zvuku, který je vedl k hromádce kamenů, která vypadala jako hrob. Tato chmurná upomínka se nacházela na druhém břehu vodní hladiny, ke kterému je dovedl tápavými kroky mladík. Mrtvé oči Vilíma a jeho nevědomé kroky jej zavedly z břehu do vody. Mlha, jako by se stahovala a tvořila v mléčném závoji kolem nich jeviště, kde mělo co nevidět dojít k hrůznému představení.
Když se přiblížili ke břehu, všiml si vesnický chasník se sekerou v ruce, že kolem Vilíma, brodícího se temnou zatuchlou vodou, proplulo něco velkého a bílého. Mlčky se otočil k velebnému otci Markovi, jehož obličeje vyčetl zděšení.
V tom okamžiku se z vody před náměsíčnou tváří Vilíma vynořila hlava se smolně černými zmáčenými vlasy. Jeho tvář se měnila z apatického obličeje do zkreslené masky bolesti a čiré hrůzy. Znenadání velebný otec poznal tvář. Divoženka s tváří zneuctěné dívky, Sáry, se vynořila z vody jako stín ze snů. Její mokré vlasy se lepily na tváře, tvoříc tmavé mapy. Vlasy barvy noci zakrývaly větší část jejího obličeje. Zbytky mlhy zůstávaly ve vlasech jako závoj tajemství, který ji obklopoval.
Její oči byly výrazně tmavé, temné jako sama propast, alespoň to, co bylo vidět, zatímco byla ponořena v okolním oparu. Její pleť byla bledá, až nepřirozeně jako kůže umrlce. Když stála na břehu, tento kontrast, ještě více zdůrazňoval každý záhadný záhyb její postavy.
V ruce držela něco, co bylo téměř nemožné identifikovat. Bylo to, jako by se stala součástí okolní přírody. Její pohyby byly plynulé, a přesto něco v nich neslo nebezpečí, co se mísilo s nevysvětlitelnou magií temnoty. Pohled na ni vzbuzoval pocit, že stojíte na hranici snu a skutečnosti, kde se do sebe prolínají stíny a ty nejděsivější noční můry.
Zdálo se, jako by se nyní vznášela lehce nad hladinou, když promluvila nelidským tlumeným hlasem: „Jsem zrozena zločinem! Všichni zaplatíte za kletbu, která mne stvořila, když jste mi vzali život. Mířím na ty, kdo mi ublížili!“
Jeroným se snažil najít slova, ale nedařilo se mu je nalézt. Ve vzduchu viselo ticho, až ho náhle prolomil hlas velebného otce. „Zemřela jsi, ale stále tady žiješ jako věčné prokletí. Co chceš od nás?“
Sářino zjevení zamumlalo temné slovo „Pomstu“ a pak, v mlze a stínech, se znovu rozplynulo, zanechávajíc za sebou jen vzdálené echo jejího dechu. Jeroným a velebný otec Marek v mlze zůstali, neschopní pohnout se, pohlceni chladným nádechem nadpřirozeného, které je obklopovalo.
Voda se z poznenáhla rozbouřila a zakalila se. Vilím bez hlesu zmizel pod hladinou. Otec s Jeronýmem doslova utíkali ke břehu. Na hladině se objevila rozpínající se rudá skvrna jako květ chryzantémy, v jejímž středu vyplulo nahé a zle potrhané tělo mladíka.
Divoženka zmizela, ale její děsivě smějící hlas zůstal. Slyšeli jej, jak je obchází v mlze a hraje si s jejich smysly. Otce nenapadlo nic lepšího než provést nad rudnoucí vodou gesto kříže a tiše pronést modlitbu. Smích se změnil v chechot a chechot v rozzuřené chrčení. Nepřirozená bytost se zjevila před Jeronýmem. Divoženka nedržela v ruce zbraň. To samotné ruce se staly její zbraní, když chasník zmerčil, že se jí prsty prodlužují v dlouhé drápy, podobné ostřím kosy. Na nic nečekal a když uskakoval, tak s sebou strhnul i nic netušícího duchovního. „Zabav jí“ sykl velebníček rychle mezi pronášenými latinskými modlitbami. Jeroným s divoženkou mezitím opisovali kruhy, nespouštěje zrak z protivníka. Jeroným vyrazil a ohnal se neobratným nástrojem. Kneží využil nepozornosti tvora a mrštil lahvičku se svěcenou vodou, která se jí rozbila o hrudník a ten téměř okamžitě začal doutnat. Divoženka v bolestivé křeči zařvala tak, až jim zaléhali uši a koně v nejbližší vesnici se začínali plašit. V tu chvíli jí Jeroným udeřil tupou stranou kalače a kněz jí zavěsil na krk růženec. Divoženka, klesla k zemi, jako kdyby měla na krku celou skálu a zůstala ležet jako přišpendlená. Strašlivě naříkala.
V jazyce klatby, který kněz Marek vykonal, bylo plno lítosti a soucitu, vysílajíc do světa modlitby za duši, která byla uvězněna mezi dvěma světy.
„Vysvobozuji tě z pout temnot, která tě svírá. Nechť andělé nesou tvou duši k bezpečí a klidu. Prohlašuji, že tímto okamžikem jsi osvobozena od okovů minulosti a od vězení, které tě upoutalo v temných lesích mezi světy. Křídla andělů, nechť tě nesou do světla, kde najdeš klid a odpuštění. Omlouvám se za utrpení, které sis prožila, a posílám tě do světa lásky a milosrdenství. Jdi, a pokojně odejdi s anděly, do světla, kde čeká tvojí zmučenou duši mír.“
Svěcená voda a modlitby rozprášili stíny, které visely nad slepým ramenem řeky Vydra. Divoženka, která byla kdysi nevinnou dívkou, se vznášela k nebi jako tělo, zbavené okovů minulosti. Kněz Marek a Jeroným stáli, zírajíce do záře, která se rozprostírala od propuštěné duše.
Knězova smírčí modlitba byla posvátným klíčem, který odemkl dveře mezi světy. Divoženka, předtím uvězněná v prostoru mezi životem a smrtí, nyní nalezla klid a odpuštění.
Když oba s tělem stále žijícího ale umírajícího chlapce dorazili do vsi, ani jeden z nich o tom, co se stalo, nikdy nepromluvil. Událost, která se odehrála na břehu slepého ramene, zůstala navždy skrytá. Kněz Marek, těžce zasažen svým setkáním s nadpřirozenem, požádal o přeložení, aby unikl tíživým vzpomínkám. Jeroným, také nesl břemeno tajemství svým srdcem, a po žních odešel hledat štěstí na německou stranu.
Přeživší vesničané zůstali v nevědomí o tom, co se ve stínu temnot odehrálo. Vilím a Ládínek svému osudu stejně neušli. Zemřeli za tajemných okolností, při podivných nešťastných náhodách.
Vesnice nadále žila svým klidným životem, ale něco neviditelného zůstalo ve vzduchu. Lidé mluvili šeptem o událostech na břehu, ale žádný z nich nemohl přesně říci, co se stalo. Zrádná mlha stále občas vystoupila z lesů, nosíc s sebou vzpomínky na události, které vesnici navždy poznamenaly.
Audioverzi příběhu čteného na kameru autorkou najdete zde:
