Článek
Děvče, skloněné nad knížkou se zpěvy, mělo něžné oči a růžová ústa. V duchu se pokáral, že na ni zírá, a raději se odebral do sakristie. Ani poté, co ho pohltili každodenní starosti, se nemohl ubránit myšlenkám na něžnou mladou plavovlasou krásku s očními víčky jako křehké plátky bílých růží.
Jednoho jarního dne ji zastihl na hřbitově s kyticí lučních květů, jak opatrnými pohyby ruky čistí náhrobek. Její víčka se zvedla, a pohled oříškových očí se setkal s mladíkovým nesmělým temně hnědým pohledem. „Promiňte,“ zakoktal nesměle mladík, trochu zaražený překvapením, že ji potkává zrovna na tak ponurém místě. Ale cosi v něm ho nutilo pokračovat v konverzaci. „To je krásný náhrobek.“ Dívka zvedla kytici a zahleděla se na nápis na náhrobku s mírným smutkem v očích. „Můj děd, byly jsme si velmi blízcí. Starám se o jeho památku.“ Mladíka dojala péče dívky o tuto vzpomínku, a odpověděl „Můžu vám s něčím pomoci?“. Dívka na něj pohlédla s vděkem a usmála se. „Ne, děkuji, jste laskavý.“ Od té doby začalo děvče docházet na hřbitov pravidelně.
Setkání na hřbitově ale občas nutilo Jana pochybovat o jeho údělu v tomto světě. Stali se přáteli, sdíleli radosti i starosti. Jan nacházel v přítomnosti dívky mír a útěchu mezi každodenními povinnostmi. Její jméno bylo Klára a čím déle se scházeli, tím více přátelství pomalu přerůstalo v hlubší cit. Něžně Kláře vplétal luční kvítky do vlasů barvy slámy, a tam pod jejich jabloní na vršku, kde slavík sladké trylky pěl, slibovali si věčnou lásku. Rok jim uběhl jako voda v mlýnském náhonu.
Avšak osud měl v plánu zkoušku jejich lásky. Vypukla válka, a Jan byl nečekaně povolán na vojenskou službu na sedm let. Oba netušili, jak těžkou zkouškou bude zastíněn jejich slib.
Jan seděl s ouředním psaním v jedné ruce a hlavou zdrcenou žalem v ruce druhé. Tam pod jabloní, která byla obsypána růžovými květy, se s těžkým srdcem svěřil Kláře. „Nevěš hlavu a nic se neboj.“ Jemně vzala jeho dlaň a do ní mu vtiskla medailonek se sv. Martinem. "Pradědeček prý říkal, že Martin je patronem všech vojáků. „Vezmi si jej s sebou, ať tě ochraňuje na tvých cestách.“ Chtěl jí medailonek vrátit, ale ona mu zavřela dlaň se slovy: „Vem si jej, vem si jej a nezapomeň.“ Jan prohmatal tedy kapsy a našel vyšívaný kapesníček od jeho drahé maminky, který nosil u sebe od jejího pohřbu před čtyřmi lety, když se odebrala k pánubohu i s malou sestřičkou.
Klára nedávajíc na sobě nic znát hluboce truchlila nad osudem, který ji odnímal milovaného muže.
Když se měsíc vyhoupl na oblohu, v tíživém mlčení šli po cestičce k vesnici, kde žilo děvče. Klára, to něžné poupě, nevydrželo již zadržovat svoje hoře a na rozcestí se rozplakalo. Jan jí pomohl vstát a sevřel jí v náručí. Dlaní jí pohladil a zašeptal do vlasů: „Sedm let nás od sebe oddělí, ale naše srdce by měla zůstat spolu.“ Vzdychnul smutně mladík s tváří zabořenou do dívčiných vlasů.
„Upsala bych ďáblu duši, aby ses mi vrátil z té hrozné vojny živý.“
„Upsal bych duši peklu, abys na mě počkala.“ Svoje sliby stvrdili polibkem. Propletli ruce prsty a vydali se na další cestu.
Světla ze světnic vesnických chalup již byla na dohled, když vtom uslyšeli veselé pískání a svižné kroky v holínkách. Za nedlouho potkali panáčka v zelené kamizole, vystrojen byl jako panský hajný. „Ale ale, dobrej večír vinšuju.“ Pozdravil bodře pocestné. „Co tak smutně v takový krásný večer?“ Pár mu neodpověděl. Postavil se před ně a zabránil jim v další cestě. „Já bych měl meducínu na vaše chmury.“ Zvedl prst se špičatým černým drápem a odhalil v úsměvu bělostné zuby, pravíc: „jen to nebude zadarmo. Hanz Teufel, jméno mé.“ Dvorně se poklonil a náznakem líbaje děvčeti ruku, jak se sluší, a tímtéž tanečním krokem se přesunul k mladíkovi, aby mu potřásl rukou. Jan si ale dobře všiml náznaku řeřavých uhlíků v jeho pichlavých očích pod černým strništěm divoce rozcuchaného obočí. „Dejž to pánbů dobrej večír,“ hlesl mladík a hajnej, jak se objevil, tak se zase vypařil.
Starý kněz na faře s kůží hnědou a pomačkanou jako pergamen se skláněl k Janovi, aby mu požehnal a dal mu na tu předlohou cestu k odvodu svatý obrázek. Před odjezdem ale nevydržel a vzpomenul na panského myslivce. Medailonek od milé a svatý obrázek od starého kněze nechal v ranečku a vydal se do nedalekého lesíka.
„Neříkej, že sis to rozmyslel.“ Zasmál se čert, až se mu dělali vějířky vrásek u pobavených očí. „Mám pro tebe nabídku, Jene. Pokud na tebe tvé děvče počká, dostane se ti, až se vrátíš ze služby vše, čeho si zamaneš. Pokud ale ne, tak místo, které je tvému srdci nejblíže, propadne mě i s tvou duší.“ Jan si probrábnul vlasy a zadíval se na měsíc. Teufel z kamizoly vytáhl lejstro a z čepice vytáhl brk. „Tady prosím, vašnosto, muří nožku.“ Vzal Janovi dlaň, řízl brkem až se objevila rudá krůpěj.
„Klára sledovala z okna vycházející večernici; kolem vonělo jaro, a cvrčci po zimě vrzali na své housličky jak o život. Z rozjímání jí vytrhl pozdrav povědomého hlasu. „Brej večír, panenko,“ Klára, to se ví, poznala, že je to čert. „Mám pro tebe vzkaz od milého,“ odpověděl a podíval se na večerní oblohu, kde se třpytila večernice. „Prý se ti vrátí za sedm roků, pokud se ovšem vrátí zpět.“ Kláře se zatmělo před očima, když pomyslela, že by její srdce přišlo o svůj kus. „Co chceš, abys ho ochraňoval, a on se mi tak vrátil?“ Čertovo temné oči se rozzářily, když ukoval dohodu. „Dám ti všechny své slzy.“ S těmito slovy se čert rozplynul do stínu noci, zanechávaje Kláru s pocitem, že právě uzavřela dohodu.“
"Sedm let pro ni bylo jako věčnost, a přesto stále věřila, že spatří známou postavu, jak se vrací z vojny. Poslední rok Klářina čekání na návrat svého milého byl jako nekonečný sen. Jednoho dne z kraje jara ji však otec přivolal k sobě. Pec ve světnici sálala příjemným teplem, ale v očích jejího otce byl chlad, co jí způsoboval neklid. „Kláro,“ začal s vážným výrazem, „dcerunko, posaď se u mne.“ Klára si sedla vedle něj, nejistě hledíc na tvář, kterou znala tak dobře. „Ano, tatínku?“ Otec vdechl hluboce a vypadal, že ho bolí srdce stejně jako jí. „Tvůj milý je pryč sedm járů, a nemáme žádnou zprávu o tom, že by se vrátil nebo byl naživu. Sedlák Rothbauer nabídl příležitost, kterou nelze odmítnout. Jeho starší syn o tvou ruku stojí a po tvém srdci vzdychá, Kláro, nemůžeš se držet gruntu, na věky jsi mladá a dobrá. Nemůžeš čekat věčně.“ Klářiny oči naplnily slzami, ale odmítla je prolít před otcem. „Nemohu to vzdát. Stojím si za svým slibem. Čekala jsem sedm let, a budu čekat dál.“ Otec zavrtěl hlavou, ale jeho tvář byla plná soucitu. „Kláro, nevíme, co se s ním stalo. Ale musíš myslet na svou budoucnost. Vezmi si toho mladíka, začneš nový život.“ Klára měla srdce rozervané bojem mezi slibem a realitou. Ale jak roky plynuly, pocit, že se její milý již nikdy nevrátí, začínal být stínem, který víc a víc halil její naději. Stín byl černý jak kožich kocoura, co se právě vyhříval na peci a bedlivě naslouchal jejich rozhovoru.
Po sedmi letech kruté války, kdy Jan zažíval po boku druhů ty nejtěžší chvíle, se vrátil domů, ale už nebyl tím samým mladíkem, který odešel. Uniforma, kterou nosil, však nedokázala zakrýt jeho srdce, jež bylo poznamenáno nezhojitelnými ranami, s tisícerým loučením s padlými kamarády. Jeho pohled byl odhodlaný, ale plný stínů toho, co zažil.
Den, kdy se vracel do své rodné vesnice, byl plný vzpomínek a očekávání. Ale nečekané setkání zbrzdilo jeho cestu. U cesty spatřil muže v odrbaném vojenském oděvu, jehož obličej byl utopen v temném stínu. Jakmile se muž zvedl, Jan se málem zhroutil. Byl to jeho starý přítel Matěj, kterého považoval za padlého. Svět se kolem něj zastavil, a Jan úplně zapomněl na čas. ‚Matěji, Matějíčku, myslel jsem, že jsi padl, kamaráde!‘ hlesl Jan s nevěřícím pohledem a padli si se starým přítelem do náručí. Matěj se na něj podíval s tváří zbídačenou válečnými útrapami. ‚Měl jsem to štěstí, snad z pekla. Nějak jsem přežil. Ale to, co jsem zažil, změnilo mě, změnilo nás všechny. Pojďme rozděláme oheň a posedíme.‘"
Jejich setkání bylo plné radosti, ale zároveň neslo břímě společného utrpení. Matěj vyprávěl o hrůzách, které zažil na frontě, o ztracených přátelích a o svých těžkých snech. Jan opustil starého přítele až za jitra následujícího dne, vzpomínky na válku na chvíli pohřbívajíce ve vzpomínkách. Vstal s prvními paprsky slunce, v duši cítil neodolatelné volání k domovu. S každým dalším krokem překračujícím známé cesty se rozpomínal na dny, kdy býval mládencem líbaje hedvábná líčka dívky, jež se mu slíbila.
Jiří, sedlák z Hojsovy Stráže, měl 2 syny. Starší syn Jiřík měl po otci zdědit grunt. Otcova vize pro hnědookého mladíka Jana byla jasná: měl být flanďákem. Již jako malý byl zasvěcen do studia náboženství a církevních rituálů. Jeho dny pod vedením zdejšího ctihodného otce byly plné modliteb, studia Svatého písma a přípravy na budoucí duchovní službu. Ačkoliv Jan pociťoval vnitřní tlak otcových očekávání, považoval své budoucí poslání duchovního za velice vznešenou roli. Jan se stal horlivým studentem a vyznavačem víry, a v kostele nacházel klid a ve svém počínání smysl. Jeho otec, hrdý na to, že druhorozený syn poslouchá otcova očekávání, viděl v něm budoucího kněze, který bude dělat čest jeho rodu.
Jak se kvapem blížil konec sedmého roku, Klára propadala zoufalství. Byla mezi mlýnskými kameny poslušnosti k rodině a slibem milému. Jednoho večera přišla dobrá paní matka ke Kláře do komůrky a takto jí pravila: ‚Přece bys na nás nepřivolala neštěstí, holka nešťastná. Jen pomni, budeš v prachových peřinách ležet, a na služebné dohlížet. Jako měšťanka budeš v brokátu chodit. A toho věna, co jsme ti s tatínkem nastřádali, div jsme si ruce nesedřeli.‘ Kláru polil stud za její pýchu. Pohladila hlavičku velkého černého kocoura, který jí spal na klíně, a líně zívnul, odhalujíc bílé zoubky.
Nakonec pod nátlakem rodičů podvolila se a sňatek s Jiříkem, Janovým bratrem, přislíbila. Mělo se tak stát do měsíce a do dne. Tím však zavázala svou budoucnost jeho bratru a zpřetrhala nit, která ještě vázala její srdce s Janovým. Jan, odcházející na frontu, nevěděl o Klářiném srdceryvném rozhodnutí. Během sedmi let vojenských tažení a utrpení války byl veden silou vzpomínek na Kláru a nadějí, že se vrátí do náruče své lásky. Ovšem, co teď přinese budoucnost, je záhadou, a tato láska musí čelit výzvám, jež jim kladou život a čas
Z Jana udělala válka pohledného urostlého muže. Když se vracel, zjistil, že se v kostelíku koná velká sláva. Jedna ze zdejších růžolících panenek v Nevolickém fěrtochu jej popadla za dlaň a táhla jej dovnitř. Nahlédl do kostela, aby viděl, co se děje. A tam, uprostřed veselí a slavnostního shromáždění, spatřil svou Kláru. Oblečenou do dolnochodského, s smutným výrazem na tváři. Kráčela směrem k oltáři, kde už na ni čekal Janův starší bratr, připravený ji pojmout za ženu.
V srdci mladého vojáka se rozhořela bouře emocí. Cítil pohříchu závisti, bolest lásky, zklamání a rozčarování. Jeho nohy byly jako omráčené, nebyl schopen pohnout se, zatímco přímo sledoval výměnu slibů své milované s jeho vlastním bratrem. Ve chvíli, kdy bratr přivinul Kláru k sobě, Janovo srdce téměř praskalo. Byl svědkem nejen své lásky, ale i svého života, který se mu jedním úderem rozpadl před očima. Jak zbaven smyslů, rozběhl se k oltáři, vytáhl šavli bratra a bodl do srdce. Klára, vyděšená, vzala nohy na ramena a zbrocená žalem a slzami vyběhla ve svátečních střevících.
Nebe se zatáhlo a v dáli zaburácel hrom. Ve stejný okamžik se nebe zahalilo do mraků, zakrývajíc veškeré světlo. Jan, stojící jako solný sloup, cítil, jak mu puká srdce. Ze stínů vystoupil kocour, jehož postava působila temnotou sama o sobě. Jeho oči žhnuly. Do kocoura udeřil blesk, a rázem se změnil v černého čerta. „Oba jste propadli svým úmluvám a teď patříte mně.“ Zaburácel a hromově se zasmál, až se otřásla zem.
Kostel začal chřadnout, jeho zdi se rozpadaly, a střecha se bortila. Svatba ten výjimečný den se změnila v pohřeb. Prudký otřes zasáhl zemi. Když v tu pod kostelem zem pukla jako Janovo srdce a kostel se propadl do černé jámy.
Klára, stojící na okraji propasti, byla v šoku. Zdrcená klesla na kolena nad propast a z jejích očí začaly téct slzy. Její láska a její sen zemřeli a odešli s její duší do pekla. Ledové slzy padaly do vznikající propasti tak dlouho, dokud na místě nevzniklo černé jezero. Když všechny její slzy propadly pekelníkovi, sama se z hory proměnila v kus ledu.
K dispozici také v audioverzi: Tajemný hlas 3. díl - Čertovo jezero (youtube.com)
Příběh není popis skutečných událostí. Je volně inspirován místními legendami a upraven autorkou do tohoto příběhu.
