Článek
... který mi rozbordelařil (ano, ode dneška toto slovo najdete v pravidlech spisovné češtiny) poslední update stránek, a pak… pak se mi rozbije skoro – ale opravdu jen skoro - rozkousaná nabíječka (pokud jste to ještě nepostřehli, tak mám velice multifunkčního králíka) na notebook a ten se při snaze napsat další článek vybije a ne a ne se nabít, natož znovu zapnout? Malá, opravdu malá šance, ale pokud jste Procházková, tak se tomu už ani nedivíte, jen se pousmějete a plujete životem dál. Takže po úmorných opravách nabíječky asi metrem izolepy jsem zpět a připravená psát!
Jak už jste určitě v životě postřehli, nejlepší nápady se nerodí při pojídání salátu, nýbrž někde v baru nad x-tou skleničkou čehokoliv alkoholického, a tak vlastně začal i nápad mojí kamarádky přidat se ke mně na cestu do Říma s návštěvou Vatikánu. Opět jsem se chtěla vydat plně na vlastní pěst, ale jelikož je Míša mojí dlouholetou kamarádkou a přežila se mnou většinu pádů do pekla a vzletů do nebe, rozhodly jsme se, že spolu ještě jednu dovolenou zvládneme (na naší první společné dovolené jsme málem umrzly a poté se skoro utopily, ale o tom zase někdy jindy). Jako vždy jsem měla vše zabookované tři měsíce dopředu - včetně jízdenek od RegioJetu, ubytování přes Booking.com a vstupů do památek. Následovaly krásně vypracované tabulky v Excelu s rozpočtem na cestu a méně hezky propracované poznámky o vyzkoušených restauracích a barech doporučených na Tripadvisoru, a jak už je u mě zvykem i mapy s památkami (neboli „points of interest“) přes Google Maps. Díky Míše jsem letos vypracovala i seznam důležitých věcí, které si nezapomenout na dovolenou, achjo, byla jsem velice akční a taky se mi to „vyplatilo“.
Odjížděly jsme z Brna ve večerních hodinách autobusem, který byl vybavený sedačkami s obrazovkami (Míša vyfasovala jediné sedadlo s nefunkční obrazovkou), ve kterých fungoval internet, daly se hrát i hry, mohli jste se podívat na nějaký film nebo poslouchat velice uklidňující hudbu (pustila jsem si klasiku a pokaždé, když jsem konečně zabírala, mne probudily trubky a bubny… příště bych raději měla zvážit zvuky moře). Cesta probíhala jakž takž v poklidu, až na občasné fňukání dítěte sedícího za námi. Já jsem skoro celou šestnáctihodinovou cestu probděla (zapomněla jsem si vybalit z kufru špunty do uší), ale aspoň Míša se v klidu vyspala (nevím, jak to dělá… možná je to tím, že není jedináček jako já a je zvyklá na hluk).
Po krátkém bloudění po římských uličkách jsme našly náš hostel Generator Rome, nacházející se v blízkosti hlavního nádraží a cca dva kilometry od historického centra města. Hostel se nachází ve čtvrti, kde bych sama v noci ven nevyšla, ale jinak je to nádherný nový čistý hostel s barem a bufetem. Zaměstnanci byli milí, ale asi tak jako všichni Italové mají na všechno dost času. Ubytovány jsme byly ve čtyřlůžkovém pokoji s palandami, v pokoji byla klimatizace, velká okna s výhledem do oken místních bytovek a vlastní sociální zařízení. Během našeho pobytu (tři noci) se nám vystřídalo mnoho spolubydlících, ovšem největší dojem na nás udělala Bridget (mladá Australanka projíždějící Evropu), která se stala naší kamarádkou a trávila s námi čas.
První den jsme se vydaly jen tak projít město, porozhlédnout se po okolí a zorientovat se v uličkách Říma. Nějakou nešťastnou náhodou se nám povedlo prozkoumat většinu historického centra, a tak jsme to radši po chvíli vzdaly a raději jsme si šly sednout na večeři do restaurace, která je poblíž Fontány Di Trevi (vhodila jsem do ní ze srandy místo jedné mince dvě a na Ischii už jsem pak měla o budoucí manžely postaráno, takže holky, opravdu to zabírá, bacha na to). Cestou zpátky na hostel jsme se stavily na výborné gelato a psychicky se začaly připravovat na nadupaný program, který jsem pro nás připravila. Druhý den ráno jsme se vydaly šíleně narvaným metrem na prohlídku Vatikánu, tedy zahrad a muzeí. Počasí nám zrovna dvakrát nepřálo, protože dopoledne propršelo, ale nenechaly jsme si tím zkazit dojmy a poznávaly ostošest. Nezapomněla jsem taky napsat a poslat pohledy, pro nás postcrossery je to taková malá evropská rarita – ta vatikánská pošta. Poté jsme si prorazily cestu mezi všudypřítomnými vojáky směr bazilika svatého Petra, která byla k našemu zděšení ten den zavřená, takže jsme jen rychle prolétly kolem a pokračovaly k Andělskému hradu, přes Andělský most a Pantheon do Kolossea. V Pantheonu byl velice hodný trpělivý pán, který do mikrofonu velice hlasitě volal: „psssst!“ a lidé ho tak jako tak neposlouchali a žvanili a žvanili dál a dál. Kolosseum mne osobně trochu zklamalo, prošly jsme si ho kolem dokola, všude turisté sedící na artefaktech a nikde žádné plaketky k počtení. Nicméně to nás neodradilo od návštěvy Forum Romanum, kde jsme mimo jiné potkaly i zástup Čechů. Odtud jsme se vymotaly a dostaly se na Tiberský ostrov, kde jsme si daly výborný Aperol Spritz a Hugo, dva místní alkoholické nápoje, zavolaly jsme domů a odkráčely jsme přes památník Viktora Emanuela druhého do hostelu, kde nás vřele uvítala Bridget, naše nová spolubydlící. Jelikož jsme si padly do oka, rozhodly jsme se jít si pokecat o zážitcích na drink, který jsme si daly v našem hostelovém baru. Jak plynul čas, přisedli si k nám i zahraniční studenti projíždějící Evropu, takže se z toho vyklubal docela zábavný večer plný historek a životních osudů. Hned ráno jsme se po mírném bolehlavu rozhodly prozkoumat místní park a galerii Borghese. Zabrouzdaly jsme i do římské zoo a na vyhlídku Pincio, z které je krásný rozhled na celý Řím a večer se tam konal koncert a ohňostroj. Cestou na oběd jsme sešly známé Španělské schody a poblíž se nacházející nákupní čtvrť. Večer jsme se šly naposledy rozloučit s fontánou Di Trevi, vzaly jsme na poslední drink a večeři Bridget a nad zmrzlinou jsme nostalgicky vzpomínaly na naši krásně vydařenou dovolenou. Náš poslední den se přiblížil nějak rychleji, než bychom chtěly, zabalily jsme si věci, kufry jsme nechaly v úschovně a šly jsme nakoupit poslední suvenýry pro příbuzné. Cestou jsme se nějak zapomněly na obědě, vychutnávaly jsme si totiž božsky lahodné tiramisu, takže cestou na hostel už jsme doslova běžely maraton. K našemu údivu nám na nádraží ujelo metro na autobusové nádraží a co čert nechtěl, další jelo až za dvacet minut. Volala jsem tedy společnosti RegioJet, že nabereme pětiminutové zpoždění, aby na nás počkal autobus. Arogantní paní na lince nám oznámila, že to dá vědět stevardům, ale že nic nezaručuje. Když jsme doběhly celé uřícené (kamarádka má astma, takže si dokážete představit, jak jsme obě vypadaly) na autobusové nádraží, náš spoj do Brna jsme nemohly najít. Bleskově jsem tedy vytasila telefon, znovu volala arogantní paní, která nám s klidem oznámila, že autobus už se nachází za Římem a další že jede za tři dny, poté zavěsila. „Jupí, stali se z nás bezdomovci v Římě!“, pomyslela jsem si. No, co se dalo dělat, na hostelu místo nebylo, přespat se jinde nedalo, těch pár euro, co jsme měly v kapse, by nám ani večeři nezaplatilo, tak jsme se rozhodly odjet na letiště a zkusit štěstí tam. Aby toho nebylo málo, ujela nám i kyvadlová doprava, takže jsme si musely zaplatit taxík. Na letišti jsme vyplázly nehorázné peníze za letenky společnosti Ryanair (ano, i u takové společnosti se dokáží letenky vyšplhat na horentní sumy, obzvlášť pokud máte těžká zavazadla) a úspěšně jsme se dostaly v půl desáté večer o jeden den dříve, než bylo původně zamýšleno, domů. Rodiče vykulení, my vykulení, stížnost sepsaná a stále nevyřešená. Když se to vezme kolem a kolem, byla to úžasná nezapomenutelná dovolená, která nás nakonec stála dvakrát tolik, než jsem původně zamýšlela. Přece jen některé věci se dopředu naplánovat nedají, aspoň z toho máme ponaučení a vtipné historky pro další generace. Důležité je, že jsme to cestou nenabořily s letadlem do Alp. V Římě mě potěšily všudepřítomné fontánky s pitnou vodou a také milí a přívětiví lidé, kteří se snaží za každých okolností pomoci. Jo, malá rada na závěr – určitě zkuste lanýžové pesto, je to největší mňamka!
