Příběhy z terezínských půd: Do cihel ryli vzkazy, pod trámy schovávali těsto. Dnes jejich stopy mizí

V rozhovoru popisuje, jak vypadá pátrání po konkrétních tvářích skrytých za anonymními transportními čísly, i to, jak rychle z terezínských zdí mizí paměť.

Na terezínských půdách nacházíte stopy lidí, kteří nemohou mluvit. Stalo se, že si některý příběh našel právě vás?

Těm příběhům musíte jít trochu naproti. Hledat v archivech podle jmen, kým ti lidé byli a čím žili – pak se všechno začne skládat jako mozaika. Nejsilnější osudy ukrývá právě půda, kam jsem se před lety nastěhoval. Po sedmdesáti letech promluvila sestřenice jednoho z chlapců, který tam žil. Vyprávěla, jak si chlapec v kuchyni tajně nalepil na tělo těsto, aby ho stráže při kontrole neodhalily. Propašoval ho k matce, ta z něj těsto sundala a společně si upekli placičky. V ghettu to byla obrovská „žranice“. K této události se na půdě dochovala i malba, která celý příběh napovídá.

V knize Mizející Terezín ukazujete ztrátu paměti míst. Mizí dnes rychleji budovy, nebo naše schopnost vnímat jejich osudy?

Mizí vzkazy a malby na zdech, zatímco samotné budovy zůstávají. Při rekonstrukcích se stěny jednoduše přemalují, protože pro řemeslníky tam žádná stopa nebyla, a o místě se přestane mluvit. Terezín je výjimečný tím, že tu zůstalo téměř vše autentické – na rozdíl od Varšavy, Lodže nebo Izbice, kde po holocaustu nezbylo téměř nic. V Terezíně stojí původní domy i zdi s rytinami vězňů, ale málokoho to dnes zajímá. Chybí motivace památku chránit. To, co lidé v domech mají, postupně mizí pod modernizacemi, zateplením střech a přestavbami na nové byty.

Existuje nález, který vám dlouho nedal spát a jehož význam jste pochopil až po letech?

Ano, to se stává neustále. Do červených terezínských cihel jsou vyrytá transportní čísla a já pak v databázích zkouším dohledat, zda první písmeno znamená J, nebo L, a kdo byl autorem. Jiné nápisy zpočátku nedávají smysl, jako třeba slova „Ravaloch Vzácný“. Z jiné rytiny zase po čase vypadlo jméno Jaroslava Žatečky, který přežil několik koncentračních táborů. Když jsem to pak ukázal jeho vnukovi, který v Terezíně předtím nikdy nebyl, byl to silný moment. Fascinují mě i nalezené pohlednice, které si posílali příslušníci SS. Pátrání v archivech je jako hledání jehly v kupce sena, ale postupně odkrývá úžasné souvislosti.

Jaký je to pocit, když se podaří propojit anonymní nápis na stěně s konkrétní tváří a osudem?

Mám z toho pokaždé husí kůži. Většinou jde o smutné osudy – jako v případě kresby chlapce, který se v ghettu narodil a po roce a půl zahynul s rodiči v plynové komoře v Osvětimi. Jeho obrázek odevzdala do vetešnictví v Liberci jeho babička, která jako jediná přežila. Když ho odevzdávala, řekla, že se chlapci stýská a chce domů. Ten obrázek se dostal do Terezína k lidem zrovna v den výročí jeho narození. Když se vám taková věc dostane do rukou, hraničí to až s nadpřirozenem. A protože jde o děti, je to o to intenzivnější a tragičtější.

Více než šestnáct let trávíte na místech lidského utrpení. Dá se od takové práce večer odpojit?

Mám ty příběhy stále se sebou. Třeba sekám trávu na zahradě, najednou mě něco napadne, vypnu sekačku a běžím k počítači hledat v archivu. Dá se říct, že tím žiju – i trpím zároveň.

Poznáte už v prvních minutách, kdo přijel historii skutečně pochopit? Stává se, že právě takový člověk odjíždí nejvíce proměněný?

Někteří návštěvníci odjíždějí zklamaní, protože neviděli hromady vlasů a bot jako v Osvětimi. Jiní by na základě vyprávění svých prarodičů do Terezína nikdy nepřijeli. Většina lidí bývá překvapena zjištěním, že celé město bylo ghettem. V Česku je kvůli minulému režimu zafixováno, že se trpělo pouze v Malé pevnosti. O ghettu, kde zemřelo na třicet pět tisíc lidí, se totiž do roku 1989 téměř nemluvilo.

Provázíte v mnoha bývalých koncentračních táborech. V čem je Terezín jedinečný a proč zasahuje jinak?

Je to nejlépe zachovalé místo, kde se doslova zastavil čas. Terezín zůstal od války téměř nezměněný. Na jednom místě se tu propojují vojenská pevnost z osmnáctého století a tragédie holocaustu. Přitom tu nepotkáte žádné davy turistů. Můžete procházet místy s obrovskou historií a s nikým se nesetkat, protože lidé o nich prostě nevědí.

Liší se způsob, jakým dnešní mladí lidé přemýšlejí o holocaustu, podle národnosti, nebo jsou jejich otázky podobné?

Otázky bývají velmi podobné. Vždy záleží na učiteli, kolik času tématice věnuje a jak dokáže žáky vtáhnout. Například německé školy věnují holocaustu často celý týden – procházíme Prahu, Terezín, Krakov i Osvětim. Česká auta a autobusy se školami naproti tomu často jedou do Osvětimi na otočku přes noc. Proto se snažím jezdit přímo po českých školách s přednáškami, protože tak obrovské množství těžkých informací se mladým lidem bez přípravy těžko zpracovává.

Pokud byste mohl pro budoucí generace zachránit jedinou věc z Terezína, co by to bylo a proč?

To nelze jednoznačně vybrat. Ale nejspíš právě tu půdu, kterou jsem před lety náhodou objevil. Je to vlastně takový „Facebook“ z doby ghetta. Je tam zachyceno neuvěřitelné množství událostí, které ti lidé prožívali, a byla by nesmírná škoda, kdyby se tato svědectví jednou zničila.

Co by si měl dnešní člověk odnést z řádků minulosti a co vás tato dlouhá cesta naučila o člověku?

Především to, že války jsou bohužel stálou součástí lidských dějin. Vrací se v různých podobách a my nikdy nevíme, v jaké situaci bychom se ocitli my sami. Dnes se píší vzkazy na drony, dříve se ryly do cihel a psaly na zdi půd. Snažím se ukazovat i současnou lhostejnost a nezájem o tato místa, což u zahraničních návštěvníků často vyvolává jen nechápavé pohledy.

A co mě ta cesta naučila o člověku? Že jsme jako odraz lidstva před zrcadlem. Každý si hájí především své vlastní zájmy, které někdy mohou narůst do nepředstavitelných a ničivých rozměrů.

Původní autorský rozhovor vyšel v plném znění na kulturním webu Mezi řádky.