Erik Decimus – Vincent van Gogh dnešní doby?

Vincent van Gogh během života prodal jeden jediný obraz. Uznání přišlo až dlouho po jeho smrti. Jeho tvorba byla osobní, soustředěná a ve své době poměrně přehlížená, přesto dnes patří k nejvýraznějším dílům světového umění.

Erik Decimus patří mezi autory, jehož knihy v knihkupectví nepřehlédnete. Ne kvůli snaze zalíbit se co nejširšímu publiku, ale díky osobitému stylu, který si drží napříč celou jeho tvorbou. Vedle psaní se věnuje malbě a obě tyto polohy se v jeho tvorbě přirozeně doplňují. Vydal několik knih. Některé samostatně, jiné v rámci spoluautorství.

Patří mezi ně například:

Když jsem se rozhodla udělat svůj první rozhovor právě s Erikem Decimem, napsal mi: „Páni! To je super nápad! Ale možná bys ty rozhovory měla začít s někým známějším. Moje tvorba nikoho nezajímá, nepíšu mainstream. To nemyslím vůbec sebemrskačsky, já si za svou prací stojím, ale zároveň vím, co lidi táhne – fantasy, atd. Pokud budeš s rozhovory začínat, je dobrý začít s někým jako je třeba Waagnerová. Prostě s někým, kdo ti to rovnou nepotopí. Nějakej icebreaker na začátek. Já jsem spíš Titanic.“

Musím říct, že s Erikovou poslední větou naprosto souhlasím. Erik Decimus je jednoznačně Titanic, jednou ho totiž bude znát celý svět.

__________________________________________________

Erik Decimus bývá označován jako „malující básník, píšící malíř, prozaik a autor povídek“, což dobře vystihuje široký záběr jeho tvorby. Se čtenáři je v pravidelném kontaktu prostřednictvím svého facebookového profilu, kde sdílí ukázky z tvorby, obrazy i postřehy z každodenního života.

Jak vznikají jeho knihy, co pro něj znamená psaní a jak spolu souvisí barvy a text? O tom všem jsme si povídali v následujícím rozhovoru.

Eriku, začněme úplně od začátku. Co tě přivedlo k psaní a k malování?

Často říkám, že vyšší instance. Já teda říkám, že Bůh, protože mi odmala někdo v hlavě diktuje. Moje sestra tomu říká Šváb na mozku. Psal jsem dřív, než mluvil. Kdybych neměl po ruce psací potřeby, psal bych jako ten nechvalně proslulý markýz, vlastními exkrementy. Tím chci říct, že nejsem autor, ani spisovatel, jsem psaní jako takové. Bez hodnotícího akcentu. Ten nechám na čtenářích.

Když říkáš, že ti někdo „diktuje“, jak ten proces vypadá v praxi? Sedneš si a píšeš v jedné vlně nebo se k textům vracíš a upravuješ je? A stává se ti někdy, že si po čase po sobě něco přečteš a divíš se, že tohle jsi napsal ty?

Vlastní texty píšu ve flow, třeba poezie se jako řemeslo psát ani nedá. Teda dá, ale potom je tam znát taková utaženost, nebo jak to říct. K textům se ale před odesláním vracím, mnohokrát. Záleží mi na obsahu, ale i na rytmu, i u prózy. A jsem grammar nazi, takže kontroluju do aleluja mluvnici i gramatiku. A jasně že si u starých textů říkám: „Kterej idiot tohle napsal?“ Ale já si to říkám i u čerstvých věcí. Pokud chci něco vydat, musím to vždycky udělat rychle, protože jinak to nejen přepíšu, ale smažu a napíšu znovu něco úplně jiného.

U psaní na zakázku je úplně jiná situace, tam vystavím text podle zadání, dělám si i schémata. U zakázky se nejedná o tvůrčí proces, spíše o řemeslo. Zakázkový text je taková Stepfordská panička. Jo, a miluju anotace. Napsal jsem jich spoustu různým autorům. Taky mi nevadí psaní reklamních textů, ale ze sebepropagace mi slézají nehty. Nicméně už jsem časem otrlejší. A hlavně, kniha může být sebelepší, ale když o ní nikdo neví, je mrtvá. Od postoje ‚Dobré věci se chválí samy‘ po postoj ‚Kniha, kterou nepropaguju, je papírové dítě pohozené za branou porodnice,‘ byla celkem krátká cesta.

Tady mě napadá hned několik dotazů, tak to vezmeme popořadě:
Kdo tě může oslovit pro psaní na zakázku? Píšeš pro někoho často? (Tady máš prostor o tom říct víc, kdybys chtěl, aby tě lidi oslovovali s návrhem spolupráce. Pokud nechceš, můžeme tento dotaz přeskočit.)

Můžeš nám dát příklad tebou psané anotace? (Pokud to není smluvně zakázáno. Ale může to být pro čtenáře skvělý tip na další autory a četbu.)

Proč nemáš rád sebepropagaci, když reklamní texty prodat umíš?

Psal jsem do časopisů, pro firmy, pro reklamku. Ale už nechci, takže ať mě nikdo neoslovuje. Anotace bych klidně propálil, ale autoři by nebyli rádi. Snad můžu jako příklad uvést anotaci knihy Anny a Richarda, těm to asi vadit nebude (knihu Láska je svině máš, tak anotaci ze zadní strany nemusím psát), ale jinak jsem měl nejednou problém, když jsem to jen zmínil. Platí prostě pravidlo, že autor anotace se nikde neprezentuje. Anotace spadá vždy buď pod nakladatele, nebo autora knihy. I kdyby v redakci seděl někdo, kdo anotace píše. Je to svébytný útvar, prostě reklamní text. Upoutávka.

Sebepropagaci nemám rád, protože pokud se dělá správně, člověk jí musí dát stejně času jako psaní samotnému. Ale spíš víc. Mnohem víc. A to zdržuje od tvůrčí činnosti. Respektive je to také tvůrčí činnost, ale jiná. Optimální by bylo, kdyby autor seděl na p*deli a jenom psal, zatímco PR by mu dělal někdo jiný. Jenže to není úplně jednoduché. Ne proto, že by neexistovali třeba literární agenti. Není to tak dlouho, jedna agentka mi sama od sebe nabídla zastupování. Jenže z čeho bych ji zaplatil? Autoři často píšou zadarmo, ale ostatní profese logicky zadarmo nefungují.

A druhým důvodem, proč ji nemám rád, je fakt, že vždy se lépe propaguje druhým než sobě. Psát sám o sobě je trochu schizofrenní. Můj vztah k propagaci není ale vysloveně negativní, je ambivalentní. Někdy mě dokonce i baví.

Jo, a ještě k psaní jako takovému. Aby to nevypadalo, že se zhulím a jedu. Tam hodně záleží, o čem. Kvůli psaní jsem se vždycky snažil o všeobecný přehled. Pro lepší pochopení lidské duše, dynamiky lidské motivace, reálií atd., jsem studoval různé obory. Jenže když dojde například na postavu, která není fiktivní, nezbývá než rešeršovat. Třeba když jsem psal o známé francouzské kurtizáně, která skutečně žila, zjistil jsem, že v češtině o ní neexistuje skoro nic. Tak jsem musel k překladům z francouzštiny do angličtiny, měl jsem pár letáčků přímo z Paříže atd. Ten příběh byl fabulací, ale některé skutečnosti a jména nebylo možné vynechat.

To samé, když jsem psal o předcích. Četl jsem rodinnou kroniku i deníky, ale něco bylo švabachem, něco latinsky atd. Takže to není úplnej freestyle. Ani u poezie ne. Já se snažím dodržet zákonitosti žánru, a pokud to rozvolním ve prospěch zvukomalby nebo rytmu nebo sdělení, tak vždycky vím, proč to dělám.

Jako když budeš třeba v autě úplně sama na cestě od vrat, kde víš, že jiné auto není, tak při zatáčce na dvoře asi nedáš blinkr, ale víš, proč jsi to neudělala. Kdybys tam blikala, tak ti v domě si řeknou, že jsi magor. Ale podle pravidel a v jiné dopravní situaci samozřejmě dáváš blinkr vždycky.

Stejně tak by si čtenáři poetického textu klepali na čelo, proč tam za každou cenu držíš lajnu, když příběh si žádá výpustku, či vsuvku. A na druhou stranu to nemůžeš dělat u všeho. Ne každý výlev na papír je poezie.

Co píšeš radši, poezii nebo povídky? A máš něco rozepsaného právě teď?

Mám to úplně nastejno. A rozepsaného a dopsaného toho mám spoustu. Ne všechno je ale publikovatelné, či publikováníhodné. Co asi vyjde, je román o profesionálním společníkovi, který záhadně zmizí. Mimochodem, kdysi jsem pro jeden časopis rešeršoval, respektive prováděl ‚terénní výzkum‘ právě v prostředí agentur a privátů. Takže je to sice vymyšlený příběh, postavy jsou fiktivní, ale kulisy a okolnosti jsou real.

A pak mám hotovou jednu srdcovku: Parodii na milostný společenský román, čistokrevný brak. Možná jsi k němu na Facebooku viděla komiks. A právě ten komiks, respektive ty ilustrace mi někdo zašantročil, tak to kreslím celé znovu. Zůstaly mi jen skici, ale bohudík za ně. Je to tak ujetý, že mi to asi nikdo nevydá, ale já se u toho královsky bavím. Pokud máš Bezceler, tak poslední kapitola je o tomhle počinu.

Mám samozřejmě taky tisíce básniček, ty píšu dennodenně celoživotně, ale ty už vydávat nechci. Těch pár sbírek stačilo. A kupodivu si vedly dobře. Pták na drátě byl prý dokonce nejprodávanější knihou nakladatelství. Což je super, protože výtěžek šel komplet na pomoc dětem, které to mají opravdu těžké, a jejich rodinám.

V souvislosti s poezií musím říct jednu věc. Vzhledem k tomu, že čtenářů poezie je jen o půl procenta víc než volně se pasoucích jednorožců, chci jim strašně moc poděkovat. Ale ukrutně moc! Čtenář poezie je elita, protože čtení poezie klade mnohem vyšší nároky než čtení prózy. Já se i poezii snažím psát jako příběh, aby byl děj srozumitelný, a nikdo nemusel bádat ‚Co tím chtěl básník říct?‘, ale i tak musí čtenář přemýšlet. V poezii se neříkají věci napřímo. Né úplně. Mezi řádky je toho stejně jako na řádcích. A vyžaduje hudební sluch. A jistou otevřenost.

A nevydal jsi v minulosti i nějakou knihu o Pornoherci?

To bylo bez ISBN, jen taková sranda o pár výtiscích. Ale nakonec byl zájem tak velký, že právě ten pornoherec - bývalý! - je hlavním hrdinou toho brakového románu. Pokud ofiko vyjde, tak budeš první, komu ho pošlu.

Eriku, často chodíš na různé akce, knižní veletrhy a podobně, ale přitom málokdo ví, jak vypadáš. Na křtech míváš masku čarodějnice. Jak tě to napadlo? A jak tě napadl pseudonym Erik Decimus? A mluvili jsme někdy my dva spolu osobně na knižním veletrhu v Praze?

Masku mívám jakoukoliv - podle toho, co je po ruce. A mám extrémně komplikovanou původní rodinu, která na veřejnosti dost bývala. To je jeden důvod. Tím druhým je zaměstnání, které mi nic takového jako veřejné projevy nedovolovalo. Mám těch důvodů víc, ale to jméno není úplný pseudonym. Tak napůl. Má to svou historii, ale tu bych úplně nepitval. A nakonec vyplynul důvod další, který stále trvá: Dal jsem cca před dvěma lety hlasovat, zda čtenáři chtějí, či nechtějí, abych odhalil identitu. Nedělal bych to na FB, samozřejmě, ale třeba v rámci vystoupení a vernisáží. 90 procent důrazně žádalo, ať to nedělám. Je to takové kouzlo nechtěného, že to už patří k mému jménu a tvorbě, že si každý čtenář může dosadit, koho chce. Myslím vizuálně. Mentalitu z mého psaní znají. Takže je to součást značky.

A knižní veletrh se bohužel překrývá s klauzurama na AVU (*Klauzury AVU jsou závěrečné semestrální nebo roční práce studentů Akademie výtvarných umění v Praze, které se pak veřejně vystavují), tak já ho vždycky jen proběhnu a nemluvím s nikým. Jednou jsem teda na Světu knihy mluvil s Kristýnou Sněgoňovou, cca před 2 lety, ale jinak s nikým.

Jo, a k tý masce - radši bych třeba masku vikinga nebo tak něco, ale u zpívání potřebuju aspoň minimálně dejchat, a to mi zatím umožnila jen ta čarodějnice. Maska čarodějnice 😀.

Když je tvoje rodina veřejně známá - měl jsi jejich podporu, když jsi začínal psát a malovat nebo tě od toho odrazovali, když viděli, jak těžké být na očích veřejnosti může být? (Tady váhám, jak tu otázku vůbec položit. Z toho, co píšeš vyznívá, že pokud máš extrémně komplikovanou původní rodinu, tak z jejich strany podporu tak úplně necítím. Ale chtěla bych čtenářům předat info, zda tě někdo v životě podporoval v tom, co děláš nebo sis to musel kompletně projít sám. Chceš o tomhle mluvit?)

V tom, co dělám, mě nepodporovali. Ale dostal jsem špičkové vzdělání všude, kde jsme žili i v ČR. Můj táta chápal umění spekulativně. Znal cenu všeho, ale hodnotu ničeho. To tam ale úplně psát nechci. K mému malování on i děda říkali: „Radši si na ty ruce naser“, ale mysleli to jakože v dobrém. Viděli všechny ty případy umělců, co neměli na chleba.

Ale když jako dítě dostaneš čas stát ve Florencii v obrazárnách a muzeích třeba několik hodin před sochou či obrazem, kultivuje tě to. A navádí tam, kam tě srdce táhne. Ne každý měl neomezené podmínky cestování, kultury atd. Ale není nutné mluvit o rodině, vše je v Bezceleru. O tátovi, dědovi, babičkách, prababičkách. Je to vlastně jediná kniha, která je autentická. Ostatní je fikce. Bezcelerem jsem chtěl lidem něco říct. Když si přečteš kapitolu Čubou do Hamburku, máš kompletní informaci.

Takže kdyby někoho fakt zajímalo něco přímo o mně, o čemž dost pochybuju, tak ať si přečte Bezceler. Tam jsem vykecal fakt hodně. Ale z povahových vlastností postav jsem tak třicet procent sundal. Táta už nežije, a já o něm chci psát jen v dobrém, byť by byl filmovej záporák jako vystřiženej.

V životě všichni dělají, co mohou a na co mají. Úplně nesnáším, když si někdo dospělý omlouvá cokoliv svým dětstvím. V dospělosti už není nárok. Já jsem ty předky chtěl pomocí knihy zakonzervovat. Ne jim uškodit. Třeba je tam příběh z 50. let, kdy to bylo opravdu těžký. Nebo o mojí prababi Lorettě ze Sicílie. To všechno je pravda.

Tady je zkrácená verze o prarodičích, kteří pro mě strašně moc znamenali:

PANÍ, VSTAŇ

„Paní vstaň! A nech mne přijít blíž. Mám, věř mi, větší právo nad ním plakat než ty.

Milovala jsem ho víc.''

U velkých příběhů o lásce se zapomíná, že o lásce vůbec nejsou. Romeo a Julie, Tristan a Isolda a další tragické dvojice se nemohly dostat dál než k zamilovanosti. Zamilovanost ale není láska.

Dámy a pánové, holky a kluci,

nepovím vám zkazku, pohádku, ani legendu. Povím vám pravdivý příběh o velké lásce. Protože je důkazem, že existuje. Skutečná, léty a osudem prověřená.

Je o Magdaleně, která původně Magdalenou nebyla, a o Janovi, který Janem byl, ale Magdalena mu tak nikdy neříkala.

Říkala mu přezdívkou začínající na písmeno K. Je to něco, co patří jen jim dvěma, a protože už nejsou mezi námi, nemám právo to jméno opakovat. Budu tedy Janovi říkat Ká. On by to pochopil, ale on by pochopil úplně všechno.

Magdaleně pro změnu nikdo neříkal jejím jménem. Původně se jmenovala Marianna, ale odmala byla pro svou cizokrajnou maminku a všechny ostatní členy rodiny, stejně jako pro všechny zaměstnance velkého statku, Madeleine, Madlenka.

Když jí bylo čtrnáct let, zašla za farářem, aby ji překřtil. Podle logiky:

,,Když mi neříkají tak, jak se jmenuju, budu se jmenovat tak, jak mi říkají.“

Madlenka vyrostla do zvláštní plavé krásy. K té kráse patřil velký grunt, pole, lesy, potok, rybník, stáje, zvířata. To ale nebylo moc velké štěstí. Byl to kámen úrazu. Rodičům krásné Magdaleny se nezdál žádný žijící muž dost dobrý a odolný. A pravděpodobně se takový nenarodil dodnes.

Magdaleně se pro změnu nezdálo nikdy dobré, aby někoho poslouchala.

Byla to žena zocelená každodenní dřinou, protože v těch dobách na svých pozemcích dřeli majitelé více než poslední čeledín. Nikdo nebyl osvobozen, a více hektarů, více majetku, více všeho, znamenalo více těžké práce a žádné zábavy. Ani zábavy jménem život.

Ale Magdalenu život bavil. Možná lásku k němu zdědila po své matce, která se na statek přivdala z dalekého jihu. Magdaleně nebylo nic zatěžko. Po nocích se sama naučila německy a latinsky, aby mohla číst ve starých knihách, které se jako nepotřebný materiál skladovaly na půdě. Takovou kratochvíli jako čtení si nemohl dovolit nikdo. Magdalena se vzdala spánku.

A možná ten nedostatek spánku způsobil, že její síly přes den přece jen ochably. A to se v hospodářství pozná. Na letní prázdniny byla tedy přijata výpomoc.

Nastal den, kdy měl jako pomocná síla nastoupit mladý muž jménem Jan. Tolik lidí ho chválilo a Magdaleniným rodičům doporučovalo!

Madlenčina maminka si představovala, jak mezi jejich obřími vraty stane chlap s rameny tak širokými, že se do těch vrat nevejde.

Viděla ho, jako by tam už stál. Obr s hlasem, který připomínal řev tygra, rukama jako lopaty, s energií jako perpetuum mobile. A nejlépe s vlastním kolečkem a vidlemi!

Madlenka si nepředstavovala nic. Bylo jí to jedno. Už delší dobu jí bylo všechno jedno. Ze slečny už dávno byla dospělá žena. Která věděla, že kvůli závazkům k rodině neopustí rodný grunt, nebude studovat a pravděpodobně se ani nikdy nevdá. Na všechno už se zdálo být pozdě. I podle měřítek dnešní doby. Ale věk dámy se nikdy nesděluje. A pokud by mi to číslo přece jen nějak někde uniklo, Magdalena by po mně šla i z hrobu.

Ale i takové ženy občas něco dokázalo vyvést z rovnováhy. Jako Magdaleninu maminku.

Ve vratech totiž nestál obrovský chlap s hlasem tygra. Stál tam útlý student z Prahy, který přijel na brigádu, kterou si představoval jako dobrodružné prázdniny, o kterých bude vyprávět kamarádům, až se vrátí. Tedy, ne že by to nebyl muž. Ale byl to muž velice mladý, s tváří Gérarda Philipa, kterého samozřejmě nikdo neznal. Ale jeho fotografie v pozdějších dobách kolovaly rodinou a všichni nad tou podobou žasli. Černobílé fotky nemohly ukázat živý lesk Janových očí, černočerné vlasy, ani nemohly zprostředkovat jeho neuvěřitelný hlas a jeho vřelost.

Nepřinesl si samozřejmě žádné nářadí.

Ale kolečko měl! Bylo plné knih, po kterých se Magdalena vrhla v takové rychlosti, že studenta odmrštila až do „pangejtu“.

Nebudu to natahovat. Stejně je všem jasné, o co šlo. O co jde. O lásku. O lásku jako z románu.

Nesměli se vídat, nesměli spolu mluvit, nesměli spolu chodit. Vídali se, mluvili spolu, chodili spolu. Intelektuál Jan si vzal dceru z velkého gruntu navzdory jejím rodičům, pro které nebyl ,,dost dobrý''.

Trvalo to roky, než se vzali. A když se tak stalo, začaly se „rozorávat meze“, zabavovat majetek, a muži, kteří si vzali kulacké dcerky, dopadli špatně.

Jan dopadl napůl špatně a napůl dobře. Poslali ho do dolů. Přestože to byl muž neobyčejně jemný, vzdělaný a kultivovaný, předvedl něco, co se jen tak nevidí. Nezahořkl. A nejen to!

Našel v dolech poklad, který tam nikdo před ním nehledal. Našel tam štěstí.

Stal se mužem tvrdým, ale ne necitlivým. Těžce pracujícím, ale ne fňukajícím.

Jeho kamarádi s ním a za ním chodili i po těžké šichtě domů, kde mu pomáhali s malým hospodářstvím, které jemu a Magdaleně zůstalo. Bylo tak malé, že na něm nebylo s čím pomáhat. Ale ani sebedelší pracovní doba nebyla tak dlouhá, aby se nabažili Janova přátelství a jeho neuvěřitelně šťastného vztahu k životu, který byl pro ně tak nakažlivý a opojný…Stejně se ho v budoucnu nemohla nabažit jeho vnoučata, když jim vyprávěl, četl, hrál divadlo, učil je hrát na hudební nástroje, nebo vyřezávat píšťalku. Bylo jedno, co zrovna dělal, chtěli to dělat s ním a nikdy nepřestat.

Tak jako se s Magdalenou lišili fyzicky: on tmavý, ona světlá – jako den a noc, tak se lišili i povahově. Byli jako černá a bílá. Ale protiklady se přitahují. V konečné fázi jsou identické – liší se jen ve stupni.

A oni se prostě milovali, nic dalšího neřešili. Úplná reklama na Kofolu. Jejich děti na to trochu doplácely. Neboť vztah tak silný, je v rozporu s normálním během života. Ale v těch dobách neběžel normálně žádný život.

Magdalena v době kolektivizace svá zvířata raději poslala za duhový most, než by je odevzdala ke dřině v družstvu.

Byla jednou z těch, které si skutečně lehly pod kola traktoru. Doslova.

Stala se nenáviděnou statkářkou, se kterou musí být „zatočeno“, a nebyl to veselý kolotoč. Jeden obzvlášť zavilý soudruh po ní tím traktorem přejel, a ne jednou.

Naštěstí, brázdy jsou někdy hluboké. A možná to ani nebylo tím. Nikdo mne nepřesvědčí, že existuje na světě takový stroj, který by Magdalenu mohl porazit. Jedině takový, který není z tohoto světa.

Naštěstí, našli se tací, kteří se jí i v té nelehké době zastali. Zastali se celé její rodiny, protože její rodiče za války pomohli tolika lidem, že mezi nimi byl i nějaký ten budoucí soudruh. Člověk, který věřil jiným věcem než ona a hluboce jí pohrdal, ale měl svou vlastní čest a kuráž. A dobrou paměť.

Jan v hlubokém dole, Magdalena ve vysokém stupni těhotenství. Čelili všemu společně, a přesto každý po svém.

Magdalena neustále s pomyslným mečem hněvu a pomsty, nepomyslnými vidlemi a pohrabáči, sekerami a noži.

Jan s klidem a přesvědčením, že pokud je člověk k životu laskavý, bude život laskavý k němu.

A život ho vyslyšel. Narodily se jim zdravé děti, které si z obou rodičů vybraly to, co uznaly za vhodné. Magdalena o ně pečovala po svém - zocelila je. Jan o ně pečoval po svém - kultivoval je, vzdělával je a miloval je.

Měly velkou část jeho laskavého, nezatvrzelého srdce.

Celé jeho srdce měla ale jen Magdalena. Nikdy, ani na jediný den, se od sebe dobrovolně neodloučili. Když si těžká práce vybrala daň a Jan onemocněl, vkrádala se na noc Magdalena na nemocniční pokoj, kde spala na zemi u jeho postele jako pes.

Pes, kterého personál prostě nemohl vyhnat.

Tvářili se, že o ní nevědí. Když jeden „spolupacient“ protestoval, přisedla si nadpozemsky krásná a pekelně nasraná Magdalena na jeho lůžko.

Co mu řekla, neví nikdo. Ale ještě téhož večera jí úslužně nabízel svou postel. Nepřijala, samozřejmě. A co mu řekla potom, to už se ví, protože nám to Jan vyprávěl.

„Nejsem žádný lazar, pane“, řekla mu, „jsem jen žena, která má strach o svého muže. A ten strach budu mít stejně tak na posteli jako na podlaze. Jediné, co žádám, je, abyste mne tady ignoroval.“

Nebyla žádný lazar. Nikdy. Nikdy nestonala, přestože byla mnohonásobnou matkou, celý život fyzicky dřela, nejdříve na svém, potom na cizím, prožila strach o muže, o děti, o rodiče, o domov. Byla stále zdravá, silná a sršela energií atomové elektrárny až do konce života.

Ten konec by nikdy nepřišel, kdyby jejímu Janovi nedošly síly. Možná to bylo proto, že jich tolik rozdal.

Plakalo tolik lidí, jen Magdalena ne. Všechny děti, vnoučata, pravnoučata, příbuzní, přátelé a známí se báli, jak bude žít bez něho. Ona ale věděla, že nebude.

Po pár dnech poslala vzkaz:

„Ká už mě volá, mává na mě za každým rohem. Tak se tu mějte. A basta.“

Věřte nevěřte, i ta paní s kosou přišla na její povel. Magdalena si lehla do postele s tím, že bude čekat tak dlouho, jak bude třeba. È basta. Tak zakončovala každou svou větu. Říkala to stejně tak často, jako Jan říkal: No není to krása?

Byli jako dvě strany mince.

A druhou stranu, tu odvrácenou, má i jejich příběh. Oni tou svou velkou a bezpodmínečnou láskou vytvořili pro své potomky a jejich potomky nerealizovatelnou předlohu. Představu. Ideu. Ideu, jak by měla láska vypadat. Ale nic se nedá napodobit a nic se nedá opakovat.

Jejich láska byla do poslední chvíle plnokrevná. Duševně i fyzicky mohoucná. Žádná platonická chudinka. Nikdy na nic nerezignovali.

Jejich vztah byl výjimečný. Proto nepřenosný na kohokoliv jiného.

Přesto se každé z jejich dětí v budoucnu snažilo najít to, co vidělo doma, a svého partnera vtěsnat do té představy. Ale to prostě není možné. A basta.

Madlenko a Ká, babi a dědo, nemusím se ptát, kde jste. Jste pořád tady. Pořád spolu.

To byla ukázka z knihy Bezceler. Vraťme se teď zpátky k tobě. V předchozím dotazu jsi zmínil „Všude, kde jsme žili“ - je nějaká země, místo nebo muzeum, které tě okouzlilo? Který z malířů tě baví?

Jedno místo mě opravdu okouzlilo, a je to Chrisova Lhota. Můj domov.

U malířů, to by byl dlouhý seznam, i kdybych začal teď, nikdy ho nedopíšu. Ale tak, jako ty upozorňuješ na současné autory, tak já bych rád vyzdvihl současné malíře. Fenomén Michael Rittstein to nepotřebuje a každý ho zná. Pro mě byl před pár lety objevem David Skuhravý. Malíř, který zvládá všechny styly včetně hyperrealismu, zvládá portréty i krajinky - všechny tyhle žádané kraviny - a přesto se vydal cestou vlastního stylu, který nejdříve nazýval dekompozicismus. Lidé jsou z jeho tvorby buď nadšení, nebo naštvaní. Podle toho, co mají uvnitř sebe. On svými obrazy dokáže obnažit každou strunu srdce, na kterou mistrovsky hraje. Lidé se u hodnocení jeho obrazů vždycky strašně odkopou. Prozrazují na sebe všechno. Protože koneckonců každý vede jen dialog sám se sebou, byť prostřednictvím druhých, či uměleckého díla.

Mně obrazy Davida Skuhravého připadaly ponuré, depresivní, syrové i temné do doby, než k nim začal psát rozbory. Až teprve pak jsem v tom začala vidět umění. Vždycky jsem to ale vnímala přesně naopak. Co za rozervanost musí mít člověk v sobě, aby dokázal tohle namalovat. Zkusme ale od malby přejít ke knihám. Během našeho rozhovoru už jsi zmínil hned dvě autorky. Kristinu Waagnerovou i Kristýnu Sněgoňovou. Čteš české autory? Je na českém knižním trhu někdo, komu fandíš a rád si přečteš cokoliv vydá?

No a přitom je to úplně naopak. David je vyrovnaný člověk, ale dobře ví, jak lidi rozhýbat k projevu. O tom umění je. O vzbuzování emocí. Kristinu Waagnerovou jsem nezmiňoval ve smyslu, že ji čtu. Říkal jsem, ať uděláš rozhovor s ní, protože ji čtou všichni ostatní. Ve smyslu, aby měl ten rozhovor nějaký dosah. Uvedl jsem ji jako příklad. Nejsem cílový čtenář fantasy žánru, ale to neznamená, že nefandím všem, kteří ho píšou. Fandím úplně každému, kdo něco tvoří. Říká se, že kdo si hraje, nezlobí. Něco na tom je.

Moje lékařka definovala spisovatele jako někoho, kdo má v hlavě větší bordel než ostatní. A bordel se musí průběžně vyklízet a vynášet, jinak něco zahoří, něco shnije, něco bouchne. Často si říkám, že svět mohl být třeba lepší, kdyby toho magora Adolfa vzali na výtvarnou školu. Ventiloval by prostě jinou cestou. Kreativci bez ventilu jsou podle mě nebezpeční lidé. Tímto nabádám čtenáře: Kupujte si knihy, ať mohou autoři vydávat další. Nebo jim hrábne!

A ne, výtvarné umění jsem nestudoval.

K tomu bych ještě možná dodal, že malovat a kreslit se může naučit každý. Je to rukodělná činnost. Tedy jakákoliv škola, či kurz určitě není zbytečný, pokud chce člověk malovat třeba podle modelu, nebo v plenéru nebo cokoliv dalšího. Ale já jsem tak trochu art brut. U kresby i malby chci mít nikým neovlivněný rukopis. Přicházím si na věci po svém, barvy si míchám po svém atd.

Jen abych nezapomněl: připiš prosím k těm malířům Jakuba Romanova. To je génius.

Co hudba, filmy, seriály? Je něco, čím si rád necháš zpříjemnit chvíli?

Filmy miluju, seriály ne. Ale ne proto, že bych je považoval za cosi pokleslého, to vůbec. Já jen nemám čas něco dlouhodobě sledovat. Hudbu hlavně klasickou, ale vlastně jakoukoliv s výjimkou dechovky a jazzu. Dechovka mě týrá, jazzu nerozumím.

Kdysi jsem tě v některém příspěvku přirovnala, že jsi Vincent van Gogh dnešní doby. Některé tvoje malby mi ho připomínají. Snažil ses o to nebo je to náhoda?

To je náhoda, nebo tvé vidění. S van Goghem mám společné leda to, že mi současníci nerozumějí. Ale ucho si řezat nebudu, nemám v okolí žádnou prostitutku, které bych ho mohl věnovat. On jí ho údajně dal proto, že se jí zeptal, co se jí na něm líbí. A protože se jí na něm nelíbilo nic, řekla aspoň, že to ucho. Které v tu chvíli nebylo vidět. Jiné zdroje uvádějí, že to nebyla prostitutka, ale dívka, která v tom bordelu uklízela. Takže vlastně dělala to, co každý autor: Vynášela bordel z bordelu.

Doprovodné ilustrace k tvým veršům či povídkám vznikají na základě již hotových textů nebo nejdřív namaluješ obraz a pak teprve píšeš?

Vzniká to zároveň. Jako dítě jsem jednou rukou psal, druhou maloval. Rodiče mě vzali ke známé psycholožce, a ta jim řekla: „To dítě je napojeno.“ Táta vtipkoval: „Napojeno čím?“ Tak odpověděla, že na zdroj. Když je to neuklidnilo, tak řekla, že Jiří Trnka přece taky psal i kreslil oběma rukama zároveň, šetří to čas.

Později ve škole mi pančelka pořád trhala obrázky, tak jsem se nechal přesvědčit, že malovat nemůžu. Doopravdy jsem začal v roce 2017. Začal jsem malovat psa, který celé noci nespal. A sotva jsem se trochu rozjel, měl jsem úraz, který jednu ruku vyřadil. Takže maluju tou nedominantní, ale ono je to fuk. Pokud by člověk maloval nohou, styl stejně nezmění. Tohle ale asi není potřeba ventilovat. S psaním to zas až tak nesouvisí. V době, kdy jsem nemohl psát, jsem diktoval. Dokonce prý i z narkózy. O tom je kapitola v knize Můžu. Ale nechci: ‚Jak hluboko se dá kopat?‘

Dokážeš říct, která ze tvých básní je tvoje nejoblíbenější?

To nedokážu. Gottfried Benn napsal, že každý básník napíše za život jen maximálně šest skvělých básní. To ostatní už je jen vata. Já si to nemyslím. Samozřejmě existujou momenty, kdy ti tu báseň pošle Bůh nebo někdo takový. Takové básně pak mají božskou jiskru nebo jak to říct. Ale nemyslím si, že by se to stalo jen šestkrát. I když - co já vím. Můžu jen tak z hlavy jmenovat Omnia vincit amor, Tulák, Hledal, Vilma, Dong bez Ding, Kosti, Nemám rád nebe nad Berlínem.

(Jen lehká vsuvka pro naše čtenáře, povšimněte si krásy nechtěného: Jakou báseň máš rád? Nemám rád nebe nad Berlínem 😅.)

Jo a báseň Jsi mi blízká je neuvěřitelný prubířský kámen. Zatímco čtenářky ji milujou, čtenáři v básnických skupinách mi psali, že je moc o lásce a moc idealizovaná. Ona je přitom o sebevraždě. Je o muži, který 24/7 hlídá ženu s depresemi, tu aby se neutopila, aby neskočila ze střechy. Zná její dech lépe než vlastní, protože ji kontroluje i v noci.

Často na Facebooku sdílíš fotky s Annou Foster. S tebou se fotí a s Richardem Otcem píše? Proč? Jak jste vy tři k sobě vůbec přišli?

Tak to už by byla otázka i na ně, a já mám přísný zákaz cokoliv propálit. Čtenáři mi často píšou různé spekulace, jednou jsem si podle nich vymyslel Annu, jindy Richarda, jindy mě litujou, že jsem paroháč, takže je to vlastně stejné jako s tou básničkou Jsi mi blízká. Jasně je tam napsáno „oči v tůni“, „provázky na střeše z mědi“ atd., mají tam všechny atributy průseru, ale vidí v tom romantiku. Ovšem ona o lásce je, to zas jo. Jen jinak. Ale je dobře, že si každý může dosadit, co chce. Ať si každý myslí, co chce. Ani soukromí moje, ani nikoho jiného není součástí tvorby, byť ji ovlivňuje. Co chci ale k Anně a Richardovi říct, tak že o nich ještě hodně uslyšíme. Oni jsou každý sám o sobě atomová elektrárna, natož dohromady. A fakt spolu mluví výhradně ve verších. Dělám teď obálku k jejich nové knize.

A dočkáme se, že napíše něco Anna s tebou? Asi mě mrzí, že ve sbírce Láska je svině nejsou dialogy mezi Annou a Erikem.

To už bylo taky ve hře, tak možná někdy jo. Vlastně nevím.

Podle čeho jsi vybíral texty do tvé nejnovější knihy Best of? Jsou v knize spíš texty, které jsou bližší tobě, nebo ty, které měly největší ohlas u čtenářů? A jak tě napadlo Best of udělat? Je to proto, jak jsi před chvílí zmínil, že další sbírky básní už vydávat nechceš? Není to škoda?

Vybíral jsem ty bližší mně plus jsem přidal nové, respektive ty, které ještě nikde nevyšly. Některé byly třeba na Facebooku, ale jsou tam i úplně nové. A sbírku už vydávat nechci přesně proto, co jsem psal na začátku. Básně se vydávají pro malé procento lidí. A podle toho, že ty sbírky měly celkem úspěch, už mě všichni čtenáři poezie četli.

Vedle nejnovější sbírky Best of vyšel i Tristanův páteční večer, na kterém jsi spolupracoval s Jiřím Raichlem a Richardem Otcem. Výtěžek z prodeje jde na pomoc lidem. Můžeš nám k tomu říct víc?

Výtěžek jde organizaci MDA RIDE SUPPORTERS. Zakladatelem a šéfem je Josef Káďa Kadeřábek. Je to komplet jeho dítě. Organizace se podílí na pomoci lidem s nervosvalovým postižením, známým jako svalová dystrofie, ať už účastí na pravidelné MDA RIDE, pomoci s organizací MDA RIDE nebo vlastní formou podpory.

V souvislosti s tím nesmím zapomenout zmínit tvůj podíl na projektu s názvem Pohádky výjimečných hrdinů, který založila skvělá Mariana Andltová. Ty sám jsi přispěl pohádkou Samuel, král kouzelné zahrady, říkám to správně? Já mám v této sbírce pohádku s názvem Beatka a lesní skřítek, tudíž o to víc mě těší, že máme společnou knihu i my dva. I v tomto případě jde veškerý výtěžek na pomoc rodinám handicapovaných dětí. Co máš v plánu dál? Zmínil jsi vydání další knihy, máš ale ještě další vize nebo cíle? Je něco, co bys opravdu chtěl?

No jo vlastně! Taky máme společnou knihu!

Plány nemám nikdy a v ničem. Víš, jak to je: Chceš-li rozesmát Boha, řekni mu o svých plánech.

Od tebe vím, že jsi daroval některé svoje obrazy a časem zjistil, že se v aukcích prodaly za vysoké částky. Víc tě to štve nebo těší, když přihlédneme k tomu, že ty sám věnuješ svoje díla lidem zdarma a jiní na nich vydělávají?

Tak v charitativních aukcích se s tím počítá. Proto se to dělá. Mě štvou překupníci. Třeba je pravidelná sbírka knih pro nějaký projekt. Lidé tam mohou koupit knihy se slevou, a zároveň tím podpoří ten spolek, pro který se to dělá. Jenže první, kdo se tam přiřítí, jsou překupníci, kteří ty knihy nakoupí za hubičku, a pak je hodí na portály za násobnou cenu. To je se vším. Je to stejný princip, jako když Nina Špitálníková dala nějaký svůj doplňkový materiál ke knize zdarma, a našla ho samostatně na Knihobotu za pět tisíc. Jsme v kapitalismu. Poptávka a nabídka. Všemu vládnou prachy, tak to prostě je. Autoři dávají svá díla na dobrou věc. A někdo jiný to zpeněží pro sebe. To se děje často. Za tu dobu, co jsem spolupracoval na mnoha projektech, už si zjišťuju víc, ale i tak se člověk občas spálí.

Na druhou stranu je to krásná známka toho, že o tvoje věci je opravdu zájem. Eriku, já ti moc děkuju za rozhovor a přeju ti, ať se ti (s)plní všechno, co si přeješ. Máš-li na srdci cokoliv, co bys čtenářům rád vzkázal, teď máš prostor.

Milí čtenáři, knihy jsou levnější než terapie a nezávadnější než chlast. Postavy v nich mají víc problémů než vy a míň problémů než já. To už stojí za přečtení.

(Je něco, co jsi chtěl zmínit a nezmínili jsme?)

Chtěl bych poprosit čtenáře - všeobecně - aby autorům psali recenze nebo aspoň klikli na rating. Jsou to oni, kdo rozhoduje, zda je kniha vidět, či ne. Recenzemi na Databázi knih, e-shopech a na sítích, přičemž Databáze knih má prioritu.

Autor bez recenzí se nakladatelům jeví jako autor nečtený, přitom to nemusí být pravda. Oni ale nebudou projíždět jeho profily a zjišťovat, kdo mu co komentuje. Počítá se Databáze knih. Bez recenzí nový autor další knihu těžko vydá.

Já chápu, že čtenář si řekne, že už za knihu zaplatil, tak není autorovi nic dlužen. To není o dluhu. To je o zpětné vazbě. Je to odpověď na pozdrav. Autor je na úplném konci - nebo začátku? - potravního řetězce. Zachránit ho mohou jen reakce čtenářů.

Velká nakladatelství rozesílají knihy v rámci spolupráce bookstagramerům, stálým recenzentům, novinářům, do médií. Takovou možnost autor, který kope sám za sebe, nemá. Když pošle recenzentům dvacet výtisků, recenzi napíšou tak tři. Ty výtisky si ovšem musí autoři od nakladatelství normálně koupit. Proto apeluji na čtenáře: Nenechte nás v tom.

Krásný závěr. Ještě jednou moc děkuju za tvůj čas.

A jak jste na tom vy, drazí čtenáři, máte ve zvyku psát ke knihám hodnocení nebo si je necháváte pro sebe, případně pro své blízké? Napište nám to do komentářů.

(Pokud se vám náš rozhovor líbil, budeme rádi za sdílení, jen tak totiž zjistíme, že vás naše texty baví.)