Richard Otec a Anna Foster: Tango mezi dvěma verši. Láska je svině.

Váš blízký přítel, básník, spisovatel a malíř, Erik Decimus, mi nedávno během rozhovoru řekl, že básně čte malé procento lidí. Troufám si tedy odhadnout, že ještě menší procento lidí básně píše. Jak se tedy stane, že se protnou cesty tří výrazných básnických osobností jako je právě Erik Decimus, Anna Foster a Richard Otec? Jak vzniklo vaše tvůrčí spojení, a kdo přišel s prvním impulzem dát se dohromady?

Anna Foster: Říká se, že básníky čtou zase jenom básníci. Tedy počet lidí, kteří poezii čtou, se rovná počtu lidí, kteří ji píšou. Já s tím nesouhlasím. Mnohem, ale mnohem víc lidí píše, než čte. Autoři se mezi sebou samozřejmě podporují. Proklamativně. Realita je ale často taková, že jsme k sobě velmi kritičtí. Teď nemyslím sami k sobě, ale k druhým. Hodně je to znát ve skupinách poezii určených. U nejpřísnějšího hodnotitele panuje takřka jistota, že sám také píše. A má dojem, že jen on ví, co je poezie. Na druhé straně spektra jsou lidé, kteří za poezii považují všechno, co není próza. Když někdo namítne u nějakého sebeblbějšího textu: „Tohle není poezie“, hned mu tam přistane odpověď: „A je to snad próza?“ Richard některým autorům říká GENERÁTOR NÁHODNÝCH SLOV. A je na čtenáři, aby si řekl, zda je to poezie. Tím chci říct, že se nedivím lidem trpícím metrofobií. Čtení poezie by nemělo bolet. Nemyslím textem a významem, příběh bolavý být samozřejmě může, ale stylem psaní.

A k té Svini (pozn.: zkratka knihy Láska je svině). My tu lásku také opěvujeme. Jen jinak. Máme prostě rádi svině. Já teda mnohem víc než lidi.

Richard Otec: Tak Anička se krásně rozepsala a já zkusím odpovědět na otázku. Napřed jsme se četli, pak sčetli jako 1+1, a stala se z nás autorská dvojice. Kdo byl první už nevím, ale v našem autorském vztahu vždy je první Anička, tedy nápad psát spolu je její.

Samozřejmě jsem se generátorem nechtěl nikoho dotknout přesto, že se lidí dotýkám rád. Jen nejsem založením moc surrealistický typ, tak tomu nerozumím. A hlavně, v té lásce, ta svině je ženského rodu. Dokážete si představit název Láska je kanec? To by čtenářská obec těžko strávila. Tedy s výjimkou našich skvělých čtenářek 50+, které tímto zdravím!

To zní jako druhý díl knihy Láska je svině. Třetí by mohl být Láska je konec.

Anna Foster: Já to úplně vidím: LÁSKA JE KANEC, a pak to A přeškrtnout a napsat nad něj O.

Richard Otec: To by ale bylo nutné trošku eroticky přitvrdit. Například:

Kanec tvrdí muziku

Tanec tvrdí

kanec tvrdý.

Anna Foster:

Láska je kanec v houští ticha,

slyšíš jak funí, nahlas dýchá.

Richard Otec:

Když náhle zakřičí

to píchá jehličí

do zadku do p….

Anna Foster:

Na jaře houští břicho opouští.

Mountfield křovinořez naplno spouští.

Už žádný bolehlav, žádná nauzea.

V papučích tiše vstup do mého muzea.

Vyplaš hejno netopýrů.

Prosekej se pralesem.

Lásku, naději a víru

spolu ještě unesem.

Aneb nářek ženy s rozbitým depilátorem.

Richard Otec:

Po špičkách

v piškotech tanečních

v muzeu při svíčkách

budeme tančit až se rozední.

Kašlu ti na kotvu a kříž,

koušu, prostě se se s tím smiř,

a dokud mám aspoň zbytky síly,

pozná tvůj prales píseň mé motorové pily.

Anna Foster:

Láska je kanec a divoký běh.

Rozrývá tělo a zrychluje dech.

Nečekám tady na omluvu.

Čekám na tvé ZNOVU A ZNOVU!

Zdá se, že jsem u zrodu něčeho velkého. Jak jste se dostali k psaní? Máte za sebou nějaké literární vzdělání, kurzy či cokoliv?

Richard Otec: Vzděláním to u mě nebude. Žiji ve velmi pragmatické realitě, kde není vhodné dávat najevo emoce a pocity, které mohu napsat na byť virtuální papír. Ale není to ta terapie. Spíše si dělám sám pro sebe život hezčí. Neutíkám do poezie, jen s její pomocí se lehce snažím přeprat realitu. A jsem opět v té dvojakosti.

Anna Foster: Já su enem nevzdělané sprosťák, pane hrábě. Ne, ale mám to stejně jako Richard. Vzdělání s psaním nesouvisí.

Vím, že existují lidé, kterým poezie bytostně vadí, ale že pro to existuje termín metrofobie, který jsi zmínila, jsem dosud neměla ponětí. Spousta básníků si dává pozor na odpovídající počty slabik i na dodržení stop (jamb, daktyl, trochej, daktylotrochej apod.), pak ale existují tací, kteří si veršují, jak je napadne a neřeší rytmus, počty slabik ani (zanechané) stopy. Vadí vám, když to drhne nebo vás baví samotné sdělení?

Anna Foster: Baví mě to a vadí mi to zároveň. Záleží, jak je to napsáno, zda je z toho znát, že se jedná o záměr, zda je to zábavné, či nudné apod. Všeobecně na to neumím odpovědět. Třeba u slam poetry jsou žádoucí věci, které by u klasického díla neprošly.

Richard Otec: Asi bych měl napsat, že psaní je pro mě něco jako terapie, ale není. Prozradím na sebe teď něco, co málokdo ví. Denně trávím v autě skoro čtyři hodiny. A vzhledem k tomu, že jezdím stejnou cestou, tak to okolí znám zpaměti. Tak si v hlavě přehrávám emoce, situace, lidi a místa. Jsem tedy vlastně autopoeta. Nelpím na struktuře, je to o emocích s jistou dávkou hravosti (jsem hodně hravý).

Slam poetry mám rád. Musí to být ale z mého pohledu autentické, musím tomu uvěřit. Někdy slyším takové perly, že mě to donutí přemýšlet. To sice bolí, ale zase ten pocit! Ono u mě je to většinou o pocitu.

Chápu dobře, že u slam poetry je síla v přednesu, nikoliv v samotné básni?

Anna Foster: Myslím, že nikomu nevadí a nikdy nebude vadit Shakespearův blankvers. Protože je to prostě dobře napsané. Dobré věci se neočtou. Síla slam poetry je v autentičnosti. V emocích, respektive ve schopnosti performera je předat. A pokud jsou básníci v něčem jednotní, tak ve shodě, že poezii je nutno k divákovi a posluchači dostat. My to publikum vlastně ukecáváme: Hele, kámo, tohle tě bude bavit. Dej tomu šanci.

Samozřejmě jsou tací, co si naopak drží odstup, a přesto mají nadstandardní počet čtenářů. Třeba zrovna Erik a Richard si to mohou dovolit. Ale já musím své publikum hledat. Mimochodem, také často dostávají nabídky k rozhovorům. Já ne. Jsi první, resp. druhá, kdo se mě na něco ptá. Děkuji!

Máš pravdu, že dobré věci se neočtou, ale k Shakespearovi je nutné dodat ještě jednu věc - stejnou pozornost, jakou věnujeme jemu, bychom měli věnovat i jeho překladatelům. Právě oni dokázali jeho blankvers přeložit tak, aby zněl přirozeně, nesl napětí a neztratil rytmus. Bez nich bychom jeho velikost možná obdivovali jen těžko, málokdo totiž četl Shakespeara v originále. A možná i proto existuje dost čtenářů, kterým nic neříká. Možná jen neměli v ruce ten správný překlad.

Anna Foster: O těch překladech jsem se původně chtěla zmínit, včetně konkrétních překladatelů, ale potom jsem to zavrhla, protože se mi zdálo, že už by to bylo na čtenáře zbytečně dlouhé. Ti, co tento žánr čtou, vědí. A ti, které nezajímá, zajímat nezačne. Tak jsem to nechtěla moc natahovat, byť mně osobně činí potěšení, že se o tom mám s kým bavit.

A právě to mě zajímá. Kdybys měla doporučit konkrétní překlad Shakespeara, po kterém by měl dnešní čtenář sáhnout, který by to byl? A vnímáš mezi jednotlivými překlady rozdíly, které podle tebe obstály časem víc či méně? Přeci jen, jazyk se vyvíjí a s ním i cit pro rytmus i výraz.

(Neboj se jít v rozhovoru do hloubky a zmiňuj cokoliv budeš mít na srdéčku, tuším, že moje rozhovory budou tak sáhodlouhé, že je budou číst jen vyvolení, což ale neznamená, že je hodlám jakkoliv zkracovat jen proto, aby je četli všichni.)

Anna Foster: Pro Shakespeara? Původně jsem milovala Nezvalovy překlady. Ale dnes říkám, při vší úctě k ostatním, jedině Martin Hilský. On je nejblíž originálu, jak jen to lze. Když si přečteš třeba notoricky známou Šestašedesátku třeba od Ebena (pozn.: Sonet 66), a pak od Hilského, máš jasno. Marek Eben je víc umělec než překladatel. A umělec vnáší do překladu sám sebe. Básník se strašně těžko vyvaruje vlastního pojetí. A roli hraje i ego. To si prostě myslím. Je v tom jistá vyšroubovanost a soutěž o to, kdo to dá nejlépe. Ale Martin Hilský slouží originálu. Jeho práce je tribut Mistrovi, aniž on sám by měl ambici stát se básníkem. Přestože právě proto je tím nejlepším. Porovnej si třeba právě ten Sonet 66. Hilský je na levelu, kam nikdo jiný ani nedohlédne.

Kniha Láska je svině má u čtenářů výborné ohlasy. (Jedná se o dialog, kdy Anna odpovídá na Richardovy verše.) Jak vás tento koncept napadl? Vedl k tomu náhodný vznik pár básní nebo to byla cílená práce, kdy jste si řekli: Pojďme udělat sbírku, kdy na sebe budeme vzájemně reagovat ve verších?

Richard Otec: Když jsem Aničku objevil, měl jsem z jejích textů pocit, že ji důvěrně znám. Neuvěřitelně mě to provokovalo odepsat na její text vlastním textem. A tak to vlastně začalo, psali jsme v komentářích naše básničky jako odpověď. Našim čtenářům se to líbilo, tak Anička přišla s nápadem, proč neudělat v tomto duchu sbírku. Jsme hodně na stejné vlně, tak dle reakcí věřím, že se nám dialog podařil.

Anna Foster: Tak na tohle bychom asi odpověděli stejně. Původně to byl jen takový náš ping pong. Něco jsem napsala na Facebook a Richard na to odpověděl. Nebo jsme veršovali v rámci řeči. Pohotovost považuju za osvěžující. No a lidi nám tam začali psát, že by je to bavilo číst tak nějak komplexně. A četli to i ti, kteří do té doby poezii nemuseli. Dialog je prostě svěžejší a živější než samostatná sbírka. Tak jsme zvolili formát milostného rozhovoru, kdy Richard napsal báseň, a já na ni odpověděla. Jedna stránka je jeho akce, protější stránka reakce. Ale pozor! Ono to má návaznost celé, protože on na každé další stránce zase reaguje na to, co jsem napsala já. První báseň souvisí s druhou, ale i poslední. Je v tom jistá posloupnost, ty nálady se nestřídají náhodně. Šlo o takové tango, a jedna čtenářka ho v tom dokonce uslyšela, což je pro mě mega zpětná vazba.

Ten komentář s přirovnáním k tangu jsem četla na Databázi a je to opravdu moc pěkná reakce. Když mluvíme o tangu - tančíte i v reálu nebo se umíte ladně pohybovat jen mezi řádky?

Anna Foster: Tančíme. Ale ne spolu. Richard je v aktivním tréninku. On ti to vysvětlí sám.

Richard Otec: Tančím strašně, tančím rád. Když už mi zranění z adrenalinových sportů neumožní se jim dál věnovat, jednou se naučím dobře tančit. Ale v tom tanci - párovém - je to jako ve sbírce dvou autorů. Dobrá partnerka je 65 % úspěchu, hlavně když umí dobře vést.

Láká vás kromě básní napsat i nějakou prózu?

Richard Otec: Láká, ale chybí mi disciplína. Vlastně pár povídek mám a jeden nevydaný road trip z cest na motorce. Možná k tomu jednou dojde.

Anna Foster: Napsala jsem příběh stárnoucí ženy, kterou systém vymačkal o skleněný strop. A ona v té druhé půlce života objeví svět burlesky. Začne se jinak dívat na tělo i duši. Tak nějak by se to dalo shrnout.

Richard prózu má. S Erikem Decimem a Jiřím Raichlem. Tristanův páteční večer. Tristan je podle mě kniha, která ženám odhaluje, po čem muži touží. Všichni řeší, po čem touží ženy, ale málokdo naopak.

K Tristanovi - všimla jsem si, že Erik Decimus i Jiří Raichl mají u svých básní názvy, Vy tam, Richarde, názvy básní nemáte - je to záměr? Nerad pojmenováváte jednotlivé kousky?

Richard Otec: Básničkám jména nedávám, výjimky se dají spočítat na prstech. Důvod je prostý - název vystihuje podstatu a já chci, aby si tu svoji našel čtenář sám.

Diskutovali jste o tom s Erikem a Jiřím nebo jste si každý svou třetinu knihy udělali po svém?

Richard Otec: Měli jsme po dohodě s Jiřím absolutně volnou ruku. Každý z nás je úplně jiný, a to myslím dělá Tristana velmi zajímavým. Každý čtenář si v něm může najít to své.

S Annou jste začali spolupracovat po nadšených reakcích čtenářů, jak ale došlo ke spolupráci s Jiřím Raichlem?

Richard Otec: Jiří Raichl byl původní vydavatel Ptáka na drátě, kterého jsem jako prvotinu vydal s Erikem. A díky rychlosti, spolupráci a spokojenosti jsme se rozhodli s Aničkou začít ve stejné stáji…

Uvažujete nechat Lásku a svini namluvit jako audioknihu u Čtimi! ?

Anna Foster: Ne, teda aspoň já jsem o tom neuvažovala.

Existuje projekt s názvem Večer přiměřených depresí - literární večer, který propojuje poezii, dialog a živou energii publika. Jestli jsem to správně pochopila, tak vy dva jste jeho aktivními účastníky? Co si pod tímto formátem máme konkrétně představit?

Anna Foster: Večer přiměřených depresí je projekt, kterému moc fandíme, ale aktivními účastníky jsme až teď. Teda teprve budeme. Stejně tak jsme vystupovali třeba Ka Sha Fe, kde se také konají literární večery, ale my je neorganizujeme. My jen občas takhle exhibujeme. Ovšem není to prvoplán. Je to snaha dostat poezii do veřejného prostoru. Protože tam také patří. A když za námi potom diváci přijdou a řeknou, že se fakt bavili, je úkol splněn. Primárně nám nejde o to, zda si následně pořídí naši knížku. Jde o navázání kontaktu, o představení poezie jako živého útvaru.

Richard Otec: Zatím jsme byli pasivními účastníky v roli posluchačů, teď se přesuneme o cca pět metrů dále na podium, jednak aby byla možnost posluchačům autenticky přečíst něco z naší knihy, a zároveň jsme uvolnili místo v publiku, aby toto následně mohlo dělat mexické vlny (ale až po přednesu).

Anna Foster: Klidně i v průběhu.

Neplánujete někdy udělat samostatný projekt, kdy byste vy dva bavili posluchače přednesem knihy Láska je svině s tím rozdílem, že tady byste byli aktivními účastníky pouze vy dva?

Anna Foster: No úplně nejdřív právě na Depky. Tam to bereme vážně právě proto, že to nechceme pořadatelce pokazit.

A abych nezapomněla. Já nerecituju striktně jen vlastní tvorbu. Jsou akce, kde přednáším básně i jiných oblíbených autorů. Největší úspěch měla recitace ve stylu burlesky v obří číši s vodou. Ale pozor, burleska není o nahotě. Byla jsem oblečená.

A ta číše byla spíš velkej lavor. Ale o tom to je. Aby to bylo zábavné. Není nic nudnějšího než autor, který si stoupne a smrtelně vážně cosi předčítá. Takový autor musí mít za zády dostatek občerstvení a chlastu.

Motiv burlesky se objevuje i v tom příběhu, který jsi zmínila. Je to pro tebe jen literární obraz, nebo i osobní fascinace? A plánuješ tvůj text vydat knižně?

Anna Foster: Fascinace ne. Ale ráda chodím na vystoupení. Tam se samozřejmě nefotí, takže zatímco z jiných akcí na sítích raportuju a reportuju, tato má výjimku. Teď nemyslím festival burlesky, ale komornější a leckdy odvážnější večery. Myslím, že každá žena by měla tančit burlesku, je to osvobozující a vede to k sebelásce i obdivu k vlastnímu tělu. Když uvážíme, kolik žen je se svým tělem nespokojených, burleska je jasná terapie.

A jsem přesvědčena, že kdyby holky samy sebe pořád neřešily, měly by veselejší život. A muže by pak ani nenapadlo je hodnotit a znejisťovat. Prostě by to už nebyl funkční sebemrskačský nástroj.

Kdysi jsem někde četla: „Dnešní módu určují homosexuální módní návrháři, kteří se snaží ženu nacpat do podoby mladého chlapce. Je zvláštní, kolik žen a i mužů (!) na to skočilo…“ Kdybych si tohle přečetla v mládí, tuším, že bych si ušetřila hodně starostí.

Richard Otec: Teď jsi právě definovala slovo unisexuální…

Anna Foster: To napsala Donatella Versace v rozhovoru pro The Times Magazín v roce 2016.

Máš obdivuhodnou paměť. Máte něco, na co jste opravdu pyšní, že máte pocit, že se vám to opravdu povedlo a máte něco, u čeho jste si naopak říkali, že to byla naprostá ztráta času, energie i peněz? Kam byste se chtěli vydat teď?

Anna Foster: Takhle vůbec nepřemýšlím. Beru věci, jak přijdou.

Richard Otec: Povedlo se nám se sejít a vydržet to spolu pár let a nezabít se při tom. Teď to myslím v té spirituální rovině. Jsme totiž dva naprosté protipóly. Racionální Anička s tradiční křesťanskou výchovou, která je tak sečtělá, že i Wikipedie se jí občas na něco přijde zeptat. A naproti tomu stojím já, typický redneck ze starého domu uprostřed lesů, který tráví třetinu dne za volantem auta a opájí se hudbou ze spotify.

Věřím, že Láska je svině se povedla. Je správně naložená, odležená, dostatečně propečená na všech stranách tak, aby měla křupavou kůrčičku, a to nejlepší maso uvnitř. Nechali jsme jí i hlavu a čertova kopýtka, aby to jako celek dobře vypadalo. Jen jsme zapomněli na to rajče do pusy.

Anna Foster: Richard má výbornej vkus! Na hudbu. A aby nedošlo k mýlce. Richard není žádný redneck. Je to jeden z nejchytřejších mužů vůbec. A musím říct, že ho strašně moc obdivuju. Většina umělců jsou, teď nevím, jak to říct, ale v umění je často hodně hysterie. Oddanost Múze někdy vede k nepraktičnosti. Richard spojuje dva světy. Svět úspěšného, schopného a neufňukaného muže a svět básníka, který je emotivní, že víc už to snad ani nejde. Taková rovnováha je vzácná.

Richard Otec: Tak to si s dovolením vytisknu na billboard a dám do lesa před dům!

Nějaké konkrétní tipy k té zmíněné hudbě?

Richard Otec: Pam Rabbit, Brixtn, Karolinna, Tomy Kotty… mám ale specifický vkus.

Když jsme u Spotify, nezvažovali jste některé z vašich básní zhudebnit?

Richard Otec: S tou myšlenkou si hraji posledních 14 dnů. Ale vše je o čase a aby se to udělalo pořádně, tak toho času je potřeba hodně.

Využili byste aplikaci Suno, kdy vám na základě promptu ai vytvoří hudební doprovod k vašim textům, nebo byste mnohem raději oslovili někoho z muzikantů?

Richard Otec: Jsem lidumil, tak bych raději než AI živé lidi. Myslím, že v určité nedokonalosti je krása.

Anna Foster: AI určo ne. Oslovili bychom Erika. Jakkoliv se to nezdá, jeho hudební sluch je absolutní. AI v umění je tak trochu oxymóron. Mimochodem, teprve nedávno jsem se dozvěděla, že oxymóron je středního rodu. Věřili byste tomu?

Richard Otec: Potvrzuji, zpívá tak, že se i vítr ztiší a ptáci mlčky šourají po zemi.

Kdybych měla vybrat konkrétní ukázku ze sbírky Láska je svině, kterou báseň bych měla zmínit?

Richard Otec:

Anna Foster: Richardova:

Anna Foster:

Anna Foster: A ještě Nedovol si zapomínat. Básni Nedovol si zapomínat musí předcházet Richardova „…jsem prošlý lék na zármutek…“, aby ta moje, která je odpovědí, dávala smysl.

Co děláte, když nepíšete?

Richard Otec: Trápím se nad ne(šťastnou) láskou, tak proto lítám po kopcích na motorce, brázdím vodu při wakeboardingu nebo se snažím ovládnout vítr při kitesurfingu. A po nocích ze žalu se snažím vypít svůj sklep plný výborného vína.

Anna Foster: V zimě krav maga a v létě nudapláž. Jenže jsem zjistila, že na mém oblíbeném místě byla v křoví kamera. Tak chodím slušně na hráz.

Aha? Stačí dát do křoví na nudapláži kameru a hned mají „kameramani“ na zábavných webech o přivýdělek postaráno.

Anna Foster: No právě. Když někdo monetizuje cizí nahotu, měl by mu aspoň vyplácet procenta.

Máte čas na četbu knih?

Richard Otec: Upřímně, já moc ne. Mám čas na podcasty a knihy jsou výsadou dovolených. Koření volného času.

Anna Foster: Čtu hodně, ale míjím se s mainstreamem. Záměrně si čas od času přečtu hodně vyhajpovanou knihu. Ne doporučovanou, ale vyhajpovanou. V tom je velký rozdíl. Doporučované knihy už mají jistý kredit, oproti tomu hype na sítích je s ním často v rozporu. A většinou se na sebe nenaladíme. Úplně nechápu žánry jako třeba Dark romance. Tedy z hlediska psychologie chápu. Jako čtenářka ne. Ale všimla jsem si, že na obálkách knih začaly lebky válcovat břišáky, tak třeba je to vítr změny čekající pod umělým ledem hokejových romancí.

Nějaký tip na zajímavý podcast v poslední době?

Richard Otec: Používám placenou platformu Seduo, tak nevím, zda se k tomu dá jinde dostat. Třeba Marek Orko Vácha - Nežijte podle druhých.

(Je něco, co jste chtěli zmínit a nezmínili jsme?)

Richard Otec: Rád bych poděkoval Erikovi, který nám na naše knihy namaloval obálky a ilustrace. Dvojka je dobré číslo, ale trojka, to je teprve mazec. Eriku, ty borče jeden, díky moc!

Chceme a budeme s Aničkou v psaní v podobném formátu pokračovat a čtenáři se mohou již brzy těšit na novinku!

Měli jste někdy problém s umístěním knihy Pták na drátě v knihkupectvích za jeho ilustrace na obálce?

Neměli, za to u mých přátel z jiných zemí to byl docela šok - třeba z Jižní Koreje nebo Ghany to brali jako lehké porno.

A není?

Richard Otec: Není, umělecké vyjádření fyzické lásky není pornografie.

Anna Foster: A víš, co na těch obálkách, tedy konkrétně u Ptáka Erik namaloval? Výjevy z fotek, které mu různé ženy poslaly. A přály si na té obálce být.

Tak jako nám holkám chodí dickpicky, klukům chodí výjevy a někdy rovnou kosočtverce.

Už jsem zvažovala udělat z toho, co chodí mně, ornitologickou výstavu POZNÁVÁME PTÁKY.

Takže na obálce vidíme namalované reálné ženy? Věřím, že se na ni budou odteď čtenáři dívat s mnohem větším zaujetím.

Anna Foster: On nemaluje podle fotek. Ale to, co viděl, interpretuje. Ano. Jsou to reálné ženy. A jeden zadek je dokonce můj.

Richard Otec: Ano, jen si přály zůstat v anonymitě. To by třeba řekly doma, že.

Anna Foster: Ty ženy tam být chtěly. Já tam být nechtěla. Ovšem s pornografií to nemá nic společného. I když u Richardovy strany obálky chtěl pan nakladatel zakrýt pozici praku kódem a ISBN. Vím, že se tak nestalo, ale netuším proč.

Protože by měl Richard ISBN na čele.

Anna Foster: Pravda.

Já myslím, že jsme náš rozhovor docela hezky uzavřeli. Je něco, co byste chtěli čtenářům vzkázat?

Anna Foster: Na tomto místě musím říct, že Ptáka na drátě považuju za nejlepší sbírku vůbec. Erikovi a Richardovi můžu chodit leda pro pivo. Oni ho ale nepijou. Břišáky jsou břišáky. Já jsem oproti nim víc lidová. Vždy se řídím Werichovým: „Je to blbý, bude se to líbit“.

Richard Otec: Pokud si čtenář knihu užil, třeba vzbudila pozitivní emoci nebo vzpomínku, nebo měl alespoň chvíli rohlík (úsměv) na obličeji, naše snaha došla svého naplnění. Chceme dát trochu radosti, nic méně.

Anna Foster: (Nebo čárový kód.)

Já bych chtěla čtenářům vzkázat, že jsem strašná svině, a ta kniha se jmenuje po mně. Tak bych moc ráda, aby oni dali trochu radosti mně. Nic míň.

Zdá se, že láska může být svině, kanec v houští i tango mezi dvěma verši. A možná právě proto stojí za to o ní psát. A číst ji. Děkuji Anně Foster i Richardu Otci za milý rozhovor. A vám čtenářům přeji, abyste v jejich verších našli přesně to, co sami hledáte – emoce, vzpomínky i zmiňovaný úsměv, který vás nepřejde ani poté, co zjistíte, že Láska je svině.