Článek
Bydlíme s rodinou v malé obci na kraji Středočeského kraje a jak už to tak bývá, všichni se zde velice dobře známe a občas si vidíme takřka až do „talíře“
Asi před měsícem jdu z práce a na druhé straně ulice zahlédnu svou kamarádku Jitku, kterou znám ještě z dob, kdy jsme si na písku stavěly hrady a vozily panenky po návsi. Jitka se dobře se vdala, s manželem si postavili výstavní rodinný domek, vychovali spolu 2 děti, které se záhy po studiích osamostatněly, založily rodiny a odstěhovaly se do města. Já jsem Jitce tak trochu jejího manžela Tondu záviděla. Samozřejmě v dobrém … ne, že bych měla špatné manželství, ale tam u nich to prostě vždycky mělo takovou tu správnou jiskru, která u mě doma chyběla. Často jsem vídávala Jitku s manželem a dětmi na zahradě, nebo jak si zrovna balili do auta kufry, když odjížděli na dovču. Všechno vypadalo tak nějak idylicky.
Na Jitku jsem samozřejmě zamávala a už jsem k ní běžela probrat takové ty důležité „ženské záležitosti“ : např. co bude dnes večer vařit …..apod.
Nějakou dobu jsem jí neviděla, a tak mě pohled na ní trochu zarazil. Vždy to byla veselá, usměvavá holka, plná energie. Nyní při pohledu na její smutný obličej a vlhké oči jsem okamžitě poznala, že něco není v pořádku. Chvilku jsme postály a já nakonec Jitku pozvala domů na kafe. Bylo jasné, že se potřebuje svěřit, no prostě „vykecat“.
Netrvalo dlouho a Jitka začala vyprávět:
Já jsem měla v životě velkou kliku. Svého manžela Tondu jsem poznala v práci ve svých 22 letech. Oba jsme se do sebe zamilovali. Zároveň jsme zjistili, že máme stejné zájmy a záliby. Bavilo nás jezdit po výletech do přírody, chodit po horách a občas jsme dali přednost i zajímavým historickým památkám. S Tondou jsem se nikdy nenudila, byl to pro mě vždy veselý, vtipný a spolehlivý partner. Po třech letech mě Tonda požádal o ruku, já s radostí souhlasila. Manžel jako vysokoškolák měl celkem dobré zaměstnání a tomu i odpovídající plat. Mohli jsme si tedy dovolit postavit si ve vesnici rodinný domek se zahrádkou, v něm jsme pak společně vychovali 2 děti. Tonda byl vždy vzorný manžel, a hlavně moc fajn táta. Uměl to s dětma. O víkendech jsme společně jezdívali na výlety, dovolené jsme většinou trávili v Čechách. Přeci jenom byla tenkrát dovolená v zahraničí pro čtyřčlennou rodinu dost velkou finanční zátěží. Nám to ale nevadilo, milovali jsme naše české rybníky, užívali si výšlapy po horách v Krkonoších, na Šumavě apod. Občas jsme po večerech plánovali, jak jednou, až budeme bez dětí, třeba i v důchodu a pokud se nám podaří našetřit nějakou tu korunu, pak se konečně pořádně podíváme do světa. Já jsem byla v té době hrozně šťastná a do Tondy stále zamilovaná. Nikdy jsem si nepřipouštěla, že by to mohlo být i jinak.
A ono to „JINAK“ přišlo úplně nečekaně a najednou: a jak už to bývá, zestárli jsme, děti si založily svoje rodiny, odstěhovaly se a my jsme zůstali v baráku sami. Manžel je o tři roky starší než já. Začal se mu nenápadně blížit důchodový věk. Naštěstí za něj v práci dlouho nemohli sehnat náhradu, proto mu nabídli pracovní smlouvu na další 2 roky. Mezitím jsme přemýšleli co dál. Nechtěli jsme, aby manžel zůstal doma sám, zatímco já budu ještě 2 roky v práci. Odpracováno jsem měla dost, a tak jsme se dohodli, že půjdu do důchodu dřív. Nakonec to vyšlo tak, že jsem do důchodu odcházela půl roku po manželovi. V práci mi to ještě rozmlouvali, ale já si stála za svým. Konečně budeme mít s manželem na sebe spoustu času. Peníze jsme našetřili, tak teď si budeme užívat a hlavně cestovat. Na to jsem se těšila nejvíce. V hlavě se mi rodily nápady na výlety do Alp, třeba i do Švýcarska… na ležení u moře moc nejsme, tak co třeba výlet do Říma, Benátek … ach jo, takových možností !!……musíme to pečlivě uvážit a naplánovat …!
První studená sprcha přišla s mým návrhem na výlet do Kurné Hory. Místo nadšení Tonda jen tak nepřítomně kýval hlavou, ani jo… ani ne. A co tam chceš dělat? … a víš co?..nechceš jet sama? …mám tady rozdělanou nějakou práci. Tak to byla podpásovka! Ani moje další návrhy neprošly. Místo abychom vyrazili někam k vodě, nebo třeba jen na výlety po okolí, dívala jsem se na protivného, mrzutého dědka. Až teď jsem si všimla, jak Tonda za těch 6 měsíců, co jsem chodila do práce a on zůstal doma sám, zestárnul. Nahrbená záda, smutný kukuč, na všechny mé návrhy ohledně nějakých aktivit jen odmítavé reakce…tohle přeci není můj manžel! Stále přemýšlím, co se s ním stalo. Jasně, už to mám: stále čtu v novinách o únosech lidí mimozemšťany. Nějaké UFO mi ukradlo manžela a vyměnilo mi ho za tohohle nudného, otravného mrzouta. Jenže já teď nevím, jak toho mého fajn chlapa dostat zpátky!
Už je to rok, co jsem doma a co se Tonda tak náhle změnil …doslova zdědkovatěl. Zkoušela jsem všechno možné, snažila jsem se zjistit, co se vlastně stalo, co a proč se tak náhle změnilo. Jsme zvyklí si všechno narovinu vyříkat, tentokrát to ale nefunguje. Navrhla jsem i lékařskou pomoc, tu ale striktně odmítnul…nejsem přeci žádný blázen!
Tonda občas zajde na jedno do místní hospůdky, dvakrát v týdnu jezdí ke kamarádovi vypomáhat do dílny ve vedlejší vesnici (jako brigádu). Dovolenou jsme letos úplně vypustili, nemám šanci ho k nějaké donutit. Na výletě jsme byli jednou za celý rok (1 den). Další ani neplánuji, protože i ten jeden den mi s Tondou bohatě stačil. Celý den se choval otráveně, nic ho nezaujalo, já pak celý večer probrečela…. zkrátka všechny moje sny a plány, jak si budu s manželem užívat v důchodu, vzaly za své. Sbohem Alpy, Benátky…! Budu ráda, když se s kamarádkou projdu po vesnici. Ach jo, když jsme měli děti, chuť na cestování byla… ale zase nebyl čas a hlavně peníze. Teď čas i peníze jsou, ale není chuť. Všechno je to naruby.
Jitka odešla a já měla o čem přemýšlet. Také jsem si kdysi v duchu propočítávala, kolik mám odpracováno, kolik let mi zbývá do důchodu, jestli třeba jít do důchodu dřív…atd. Teď po rozhovoru s Jitkou mám jasno: budu chodit do práce co to půjde. Mám tam skvělou partu lidí, do práce se těším a chodím tam ráda. Děsím se toho, že bych jednou mohla mít doma takového Tondu. Vždyť to není dávno, kdy jsme byli s manželem v lázních a dali se do hovoru s partou 5 ženských asi v našich letech. Na otázku, proč jsou v lázních samy, nám jedním hlasem odpověděly: jé my si to tady bez nich užijeme líp, co s takovýma otravnýma mužskýma? ….nikam to nechce chodit, jen to sedí u televize…tak jsme se daly dohromady a takto jezdíme všude společně a naši chlapi nám vůbec nechybí…
A teď mi řekněte: co se to ksakru s těma našema mužskýma děje?
