Článek
O víkendu nás přijela navštívit dcera. Dlouho jsme se neviděli, moc jsem se na ni těšila. Hlavně na to, jak popovídáme (matka + dcera) a probereme spolu všechny takové ty holčičí záležitosti. Ačkoliv přijela v sobotu ráno a odjížděla v neděli večer, vlastně jsem se o ní nedozvěděla vůbec nic. Nevím, jaké má starosti, problémy, jestli se jí daří v práci, jaké a jestli má nějaké kamarády(ky), zkrátka jestli je šťastná a spokojená se svým nynějším životem. Ona je na tom úplně stejně, neví o mně vůbec nic. Klidně jsme si mohly zavolat, 10 minut poklábosit, vyšlo by to nastejno. Důvodem neschopnosti naší vzájemné komunikace je ta otravná, neustále blikající a vibrující věc: mobilní telefon. Ten prevít se nám plete všude: když venku grilujeme, když myjeme nádobí, když jíme večeři, když si zrovna chceme důvěrně popovídat a s čímsi druhému svěřit, leží na nočním stolku u postele… stal se prostě nepostradatelným, nejlepším a nejdůvěrnějším společníkem mého jediného 30letého dítěte.
Už mě ani nebaví s dcerou rozmlouvat nebo začít jakýkoliv dialog. Každé 2 minuty kouká do mobilu, při každém pípnutí ho bere do ruky (jé promiň mami, tohle musím vzít!) …já a moje starosti jsou odsunuty na vedlejší kolej. Daleko důležitější je kamarádka, která zrovna dala příspěvek na fejsbúk, mazlí se tam s pejskem a je to hrozná švanda. Co na tom, že mám něco na srdci a hrozně moc ráda bych se svěřila. A komu jinému se mám svěřovat, než mé dceři, která mě zná a určitě by mě dokázala vyslechnout a poradit? To by tady ale nesměl být ten vibrující nesmysl, na kterého mám už takovou pifku, že stačí málo a poletí oknem.
Často vzpomínám na svoji milou, hodnou babičku. Když zemřel děda, s mamkou jsme za ní jezdili každou volnou chvilku. U výborné bábovky jsme seděly a klidně si celé hodiny povídaly. Já jsem byla samozřejmě nejmladší, takže jsem hlavně poslouchala a často ani nedutala. Babička vyprávěla o válce (tatínka jí na Vánoce zajali a v koncentráku umučili), o těžkém poválečném období, o tom, jak se seznámila s dědou, jak spolu vychovávali děti… no prostě o svém životě, ve kterém rozhodně neměla na růžích ustláno. Na druhou stranu ani já se nikdy nerozpakovala mluvit o svých tenkrát dětských problémech. Věděla jsem, že mě babička i maminka vyslechnou, všechno, co jim řeknu, je bude zajímat, občas něco navrhnou nebo poradí… ach jo, byla to nádherná doba! Vědět, že jsem pro ně důležitá! Povídaly jsme si, na stole jen hrnečky s kafem, nějaký zákusek… žádný tablet, žádný mobil, televize byla pouze jedna a to v obýváku (mrcha to měla k nám do kuchyně daleko), vystačily jsme si úplně samy a bylo do nezapomenutelné.
Když na tu dobu vzpomínám, uvědomuji si, co jsme tenkrát uměli a dnešní děti možná už ani umět nebudou a tím je „UMĚNÍ NASLOUCHAT“.
Před 30 lety jsem byla v porodnici se svojí dcerou a asi třetí den po porodu nás pozvaly sestřičky do jídelny. Sešlo se nás tam asi 10 nových maminek a s napětím jsme očekávaly, co bude. Přišla taková starší, milá zdravotní sestra a velice poutavě nám začala přednášet o tom, co nás čeká, až opustíme budovu porodnice a na miminko budeme úplně samy. Názorně nám ukázala, jak dítě přebalit, jak dítě položit po kojení a hlavně nešetřila radami, jak i v pozdějším věku dítě vychovávat. Poslouchaly jsme a ani jsme nedutaly. Pochopily jsme, že tato sestra má s dětmi velice cenné zkušenosti, které se nám určitě budou jednou hodit. Některé rady si do dnešního dne pamatuji: „Pokud dítě nakrmíte, přebalíte a jestli není zrovna nemocné, položte ho do kolébky (postýlky). Když bude plakat, a vyžadovat tak vaši pozornost, nechte ho v postýlce, nechovejte ho. Už takhle malé mrně ví dobře, co chce, a jestli přistoupíte na jeho hru a po každém zakňourání ho budete hned chovat, koledujete si o to, že se v brzké době stanete jeho otrokem a velice těžko ho budete převychovávat“. Jsem přesvědčená, že jsme všichni (a nejen prvorodičky) tyto rady ocenily a nejedna z nás se jimi i při výchově našich dětí řídila. Proč o tom vlastně píšu: umíte si představit takovou moudrou, zkušenou a hlavně statečnou sestřičku, která by se nebála a chtěla dnešním maminkám něco takového vtloukat do hlavy? „…kuš ženská, dej nám pokoj… my si tohle všechno umíme najít na internetu!“…tak takhle by to podle mě asi dopadlo.
Rady uvedené na internetu mají dnes větší váhu než rady našich rodičů a prarodičů, ačkoliv jsou tyto rady podloženy vlastní životní zkušeností, často předávané z generace na generaci. Taková je prostě realita! Proč naslouchat, když si to všechno můžu přečíst v PC?
Příští týden mám jet na návštěvu za svojí maminkou. Těším se. Mamka upeče něco dobrého, dáme kafe, a to nejdůležitější: budeme si povídat a navzájem se svěřovat. Já budu vědět, že všechny moje strasti a problémy budou vyslyšeny (a samozřejmě naopak). Budu vědět, že všechno, co si s mamkou řekneme, bude pro nás obě důležité a že si navzájem budeme NASLOUCHAT. Škoda, že to moje dcera neumí a zřejmě už umět nebude. Jednou mamka nebude a mně bude tohle holčičí povídání strašně moc chybět.
