Článek
Chtěla bych tímto reagovat na nedávno zveřejněný článek, který babičky rozděloval na ty, co rády hlídají svá vnoučata a na ty, které se hlídání vnoučat vyhýbají. Prostě a jasně řečeno: „hlídací a nehlídací“ babičky. Posílám názor z druhé strany, tedy babičky, která má čtyři vnoučata. Já sama ještě žádné vnouče nemám, budu popisovat situaci své nejlepší kamarádky, s kterou pravidelně probíráme své radosti i strasti.
S manželem bydlíme cca 45 km od Prahy, v rodinném domku s větší zahradou. Snažíme se být co nejvíce soběstační co se týče ovoce i zeleniny, takže je jasné, že na zahradě máme stále spoustu práce, máme se co ohánět. Ale baví nás to a děláme to s láskou. Mně bude letos 60 let, manžel je o pár let starší. Oba dva chodíme do práce v blízkosti našeho bydliště, kde jsme spokojeni, v podniku jsme oba dva už přes 10 let. Máme 2 syny a dohromady 4 vnoučata, další páté je na cestě. Starší syn bydlí s rodinou asi 150 km od nás, druhý mladší bydlí s rodinou v Praze. Všichni se rádi stýkáme, navštěvujeme, trávíme spolu Vánoce, doposud jsme neměli žádné vážnější spory. Se snachami vycházíme dobře. Pokud se něco málo vyskytlo (jako v každé rodině), vždy se to vyřešilo ke spokojenosti všech.
Problémy u nás začaly v době, kdy manželka mladšího syna začala chodit do práce (v Praze) a děti do školky. Samozřejmě to pro ně byla velká změna, a co čert nechtěl, začaly hodně marodit. Snacha má naštěstí maminku, která už asi 20 let nepracuje, nemá to zapotřebí, její manžel vydělává dost, do práce nemusí. Děti hlídá ráda, ale samozřejmě si občas rýpne: „No to jasný, že Vám ohlídám, když rodiče z druhé strany nechtějí“. Syna to samozřejmě mrzí, občas se o tom před námi zmíní. Já mu dokola vysvětluji, že s tátou chodíme do práce, nemůžeme se jen tak sebrat a jet do Prahy dva týdny hlídat nemocné děti. V podniku mám pouze 4 týdny dovolené. Z toho týden si beru pro vnoučata v létě a 2 další týdny jezdíme s manželem do lázní. Další týden si schovávám na Vánoce a občas na nějaké pochůzky, které přes týden normálně nestihnu.
Dalším problémem jsou víkendy. Chodím z práce o půl čtvrté, půlku pracovní doby prostojím, takže je jasné, že bývám večer úplně mrtvá. Manžel je na tom podobně. Jsme rádi, když si uděláme večeři, něco málo narychlo uděláme na zahradě, sedneme k televizi, kde po deseti minutách usínáme. Ani si nepamatuji, kdy naposledy jsme večerní film viděli celý. Kdo má zahradu, ví, že když se zahrada nechá týden bez zásahu, prostě vám přeroste přes hlavu. Přes týden na ni nemáme čas, proto se těšíme na víkend, kdy můžeme všechny resty dohnat. Jenže poslední dobou k nám každých 14 dní začal jezdit syn z Prahy s rodinou. A to na celý víkend. Přijedou v pátek večer a odjíždějí v neděli odpoledne. Je to pochopitelné, co by dělali v Praze, u nás jsou na vesnici, na zdravém vzduchu, můžou do lesa, k rybníku apod. Průšvih je to, že to s manželem přestáváme zvládat. Na vnoučata se samozřejmě těšíme, ale čím dál více cítíme, že je to na nás moc, jsme prostě strašně unaveni. Celý pracovní týden se těšíme na víkend, na klid, na odpočinek, jak na zahrádce něco uděláme, doženeme, co jsme přes týden nestihli atd. Syn ani snacha na práci v hlíně moc nejsou. Jo, samozřejmě pomůžou, když je poprosíme. Nicméně je vidět, že to dělají s nechutí a z donucení. Proto si o pomoc často neříkáme a snažíme se co nejvíce zvládnout sami.
Jak jsme brzy zjistili, mladá rodinka tyto víkendy u nás pojala jako „odpočinkový víkendový relax u babičky“.
Během sobotního a nedělního dopoledne mi bylo přiděleno místo u plotny (babi, uděláš zase ty dobrý lívance?), zatímco mladá rodinka si dělá výlety na kolech po okolí, prostě si užívají víkend plnými doušky. Několikrát jsem nadhodila, že bychom se mohli u plotny střídat, já uvařím v sobotu a snacha v neděli. Tak jsem to kdysi dělala já se svojí tchyní a perfektně to fungovalo. Vždyť i náklady na jídlo pro 6 lidí nejsou zanedbatelné. Zatím chodíme do práce, tak to zvládáme, ale co až jednou budeme v důchodu? Těžko si takový komfort budeme moci dovolit. Můj odvážný návrh byl okamžitě smeten ze stolu: „Mami, Zdeňka si přeci potřebuje odpočinout, chodí do práce, starosti s dětmi atd. A nemusíš vařit nic drahého, klidně i nějaká levnější jídla…“
A je to! Já prostě nemám právo na to, abych si odpočinula. Já nemám děti, tak odpočívat nemusím!
Zatím držíme „hubu a krok“, aby byl v rodině klid. Vidím, jak to manžela zmáhá, rád si po obědě chvilku lehne, dá si šlofíčka, prostě to, co patří k víkendové pohodičce. Pokud máte v baráku dvě malé ratolesti, můžete na odpočinek zapomenout, dupání, křik, mlácení dveřmi apod. No prostě děti, to neuhlídáte.
Minulý měsíc se ozval starší syn: „Mamčo, už jsme se dlouho neviděli, přijeli bychom na víkend.“ Z celého měsíce jsme měli 1 víkend volný. Že jsme s manželem jeli nadoraz, nemusím ani vysvětlovat.
Vnoučata jsme si užili, v neděli večer jsme doslova upadli do postele a snažili se přes noc alespoň trochu nabrat ztracenou energii potřebnou na další pracovní týden.
V zimě jsem měla se synem po telefonu rozhovor. Volal, že kamarádi z práce mu nabídli, aby s nimi jel na hory do Alp. Nabídli to prý i Zdeně, mohla by jet s nimi. Bylo by to na tři dny v týdnu + víkend. Jestli bych jim prý ohlídala děti. Snažila jsem se mu vysvětlit, že já nemám v práci takové výhody jako on (oba naši synové si našli velice dobré zaměstnání, slušný plat, mají 5 týdnů dovolené, sick days, občas můžou dělat z domova – home office atd.). Já mám prostě 4 týdny dovolené, ani den navíc. Ano můžu jim ohlídat, ale pak musí počítat s tím, že v létě už jim nebudu celý týden k dispozici. „A tak nemůžeš si vzít neplacené volno?“ - nemůžu a ani nechci! Jasně, věřím, že kdyby bylo něco vážného, určitě bych v práci neplacené volno dostala. Těžko ale můžu svému zaměstnavateli říct, že si beru neplacené volno, aby mohl syn se snachou jet na hory. A vymýšlet si nechci. Jsem v práci už přes 10 let, vše je postaveno na důvěře. Jsem ráda za tuto práci a těžko bych ve svých letech (60 let) sháněla jinou. V Praze je zřejmě situace jiná, tady na venkově takových pracovních možností moc není. Rozhovor jsme neukončili v dobrém, nakonec děti ohlídala babi z druhé strany. Že si občas nezapomněla rýpnout, to je každému jasné.
Co chci tímto článkem vlastně sdělit. Stále se tady dokola píše o tom, jaké byly babičky dřív a jaké jsou nyní. Neustále se to srovnává, ačkoliv dříve babičky chodily do důchodu v 55 letech, nyní skoro v 65. Moje tchyně byla také tzv. „hlídací“. Šla do důchodu v 55 letech a na každé hlídání se těšila, bylo to pro ni vytržení ze stereotypu. Moje matka v té době pracovala a já jsem také těžce nesla, že nám nehlídá tak často, jak bych si představovala. Nicméně si každý rok týden našetřila, aby děti v létě pohlídala a já nemusela shánět nějakou družinu. Teď se v duchu matce často omlouvám, naprosto její dřívější situaci chápu. Dnes se prostě chodí do důchodu daleko později, i já budu mít nárok až v 65 letech. A jak to vidím ve svém okolí, stejně jako já, všechny zaměstnané babičky se těší na každý volný víkend, kdy si trochu odpočinou, uklidí si domácnost, protože přes týden na to není čas ani chuť, poklásobí se sousedkami, odplevelí si zahrádku apod. Že nechtějí nebo nemůžou hlídat vnoučata, je hlavně dáno tím, že chodí do práce a každá chvilka, každý volný den, kdy si můžou odpočinout, má pro ně cenu zlata. Také nesmíme zapomínat, že ne všem slouží v tomto věku zdraví a hlídání vnoučat je prostě zmáhá. Nemluvím samozřejmě za všechny babičky. Znám jich ve svém okolí pár, co hlídat můžou, ale nechtějí. Těch ale moc není.
Když teď sleduji naši politickou scénu, jsem přesvědčená, že ani do budoucna se situace s hlídáním vnoučat nezlepší. Stačí sledovat kroky naší vlády, kdy se stále jedná o tom, že se věk s nárokem na důchod bude neustále zvětšovat. Těžko můžete od 67+ ženské chtít, aby přes týden chodila do práce a pak přes víkend hlídala vnoučata. To je prostě nereálné. Taková ženská bude ráda, když se ve zdraví dočká pátku a přes víkend bude nabírat sílu, aby zvládla další pracovní týden. Není a nebude to o tom, že bychom nechtěli vnoučata hlídat, je to o tom, že zanedlouho se bude chodit do důchodu o 10-12 let (možná i víc) později, než se chodilo dříve, a nám pracujícím babičkám prostě docházejí síly.
