Článek
Když realita předběhne satiru
Kdysi bývalo psaní satiry poměrně náročné řemeslo. Autor musel celé týdny pozorovat svět kolem sebe, pečlivě hledat paradoxy, přehánět je tak akorát a doufat, že čtenář pochopí, kde končí skutečnost a začíná nadsázka. Dnes stačí udělat něco mnohem jednoduššího. Otevřít zpravodajské servery, přečíst titulky posledních několika dní a odolat pokušení ověřovat, jestli si z nás náhodou někdo nestřílí. Satirik se totiž dostal do nezáviděníhodné situace. Realita mu začala konkurovat. A co je ještě horší, často vítězí.
Uplynulý týden byl učebnicovým příkladem. Zatímco spojenci řešili na summitu NATO budoucnost evropské bezpečnosti v době největšího geopolitického napětí od konce studené války, český veřejný prostor dokázal několik dní zaměstnat spor o to, kdo vlastně bude republiku reprezentovat. Evropa se mezitím doslova pekla pod další vlnou rekordních veder, umělá inteligence znovu posunula hranice toho, co jsme ještě před rokem považovali za nemožné, bezpečnostní experti varovali před stále sofistikovanější kyberkriminalitou a ekonomové opatrně vysvětlovali, proč se optimismus stále odkládá na příští čtvrtletí. Kdyby někdo podobný scénář přinesl televiznímu producentovi před pěti lety, pravděpodobně by dostal doporučení ubrat dějové linky. Divák by tomu prý nevěřil.
Jenže realita nikdy neměla dramaturga. Nemusí dbát na uvěřitelnost, na tempo vyprávění ani na psychologii postav. Prostě skládá jednu událost vedle druhé a s odzbrojující lehkostí předpokládá, že to všechno zvládneme vstřebat. A my se opravdu snažíme. Ráno řešíme obranu Evropy, v poledne tropické teploty, odpoledne podvody vytvořené umělou inteligencí a večer už na sociálních sítích vysvětlujeme světu, že přesně víme, jak by se měly všechny tyto problémy vyřešit. Je to zvláštní druh národního sportu. Kdysi jsme bývali národem chatařů, dnes jsme národem komentátorů. Pokud by Mezinárodní olympijský výbor zařadil do programu disciplínu „okamžitý názor na cokoliv“, Česká republika by patřila mezi favority na medaili.
Přesto by bylo chybou brát tento článek jako sbírku vtipů o politicích nebo úřednících. Těch je na internetu dostatek a většina z nich zestárne dříve než otevřený kelímek mléka. Skutečná absurdita totiž nespočívá v jednotlivých přešlapech. Rodí se nenápadně, ve chvíli, kdy si společnost zvykne, že mimořádné události přestávají být mimořádné. Že další rekordní vedro je jen položkou v předpovědi počasí, další kybernetický útok krátkou zprávou mezi sportem a kulturou a další politický spor pouhou kulisou, která zítra ustoupí novému. Největší vítězství absurdity totiž nepřichází ve chvíli, kdy se smějeme. Přichází tehdy, když už nás nepřekvapuje vůbec nic.
A právě proto vzniká druhý díl Týdne v absurditě. Ne proto, aby si dělal legraci z lidí, ale proto, aby si dovolil dělat legraci z paradoxů, které jsme začali považovat za běžnou součást života. Protože humor není opakem vážnosti. Někdy je jejím posledním spojencem. A špetka černého humoru občas pomůže lépe pochopit svět než deset tiskových konferencí, tři televizní debaty a nekonečný proud příspěvků na sociálních sítích.
Když hoří svět, my řešíme, kdo drží hasicí přístroj
Existuje staré české přísloví, že když se dva hádají, třetí se směje. Poslední týden ale ukázal, že jsme tuto lidovou moudrost dokázali posunout o úroveň výš. Když se hádá několik ústavních institucí, nesměje se už skoro nikdo. Maximálně zahraniční diplomat, který se marně snaží pochopit, proč země s deseti miliony obyvatel dokáže proměnit cestu na mezinárodní summit v dějovou linku, za kterou by se nemusel stydět ani scenárista politického sitcomu. Zatímco většina spojenců řešila především obsah jednání NATO a budoucnost evropské bezpečnosti, česká veřejná debata se s obdivuhodnou energií soustředila na otázku, kdo vlastně bude sedět v letadle. Kdyby se někdy vyhlašovala anketa o nejčestější způsob řešení strategických problémů, právě tento týden by měl velmi slušnou šanci na medailové umístění.
Je přitom fér říct, že ústavní pravidla nejsou banalita. Demokracie nestojí jen na volbách, ale i na respektování kompetencí jednotlivých institucí. Právě proto je dobře, že existují mechanismy, které podobné spory dokážou řešit. Jenže stejně jako u každého divadelního představení záleží na tom, co si divák odnese domů. A tentokrát se mohlo snadno stát, že zatímco hlavní děj pojednával o bezpečnosti Evropy v době pokračující války na Ukrajině, české publikum odcházelo z představení s pocitem, že největší dramatickou zápletkou bylo obsazení hlavní role. Je to podobné, jako kdyby hasiči přijeli k hořícímu domu a sousedé mezitím vedli vášnivou debatu o tom, kdo z nich drží nejhezčí hasicí přístroj. Oheň má totiž jednu nepříjemnou vlastnost. Je mu úplně jedno, kdo stojí před kamerami.
Na podobných situacích je fascinující především jejich opakovatelnost. Česká politika má mimořádný talent vytvářet vedlejší příběhy, které nakonec zastíní ten hlavní. Nezáleží přitom na tom, jestli jde o obranu, ekonomiku nebo zdravotnictví. Skoro pokaždé se objeví téma, které je sice formálně důležité, ale veřejný prostor jej nafoukne do rozměrů, jako by právě na něm závisel osud civilizace. Přitom skutečné otázky zůstávají často stát opodál. Jak bude Evropa reagovat na měnící se bezpečnostní prostředí? Jak rychle dokážeme modernizovat armádu? Jaké závazky jsme připraveni dlouhodobě plnit? To jsou témata, která vyžadují trpělivost, znalosti a ochotu poslouchat argumenty. Spor o proceduru je naproti tomu mnohem přitažlivější. Má jasné aktéry, emoce i prostor pro televizní kamery. V mediálním světě je to zkrátka výrazně vděčnější disciplína.
Možná právě tady se ukazuje jedna z největších slabin současné veřejné debaty. Zaměňujeme viditelnost za důležitost. Čím hlasitější je spor, tím větší máme tendenci věřit, že musí být také významnější. Jenže svět takto nefunguje. Nejzásadnější rozhodnutí bývají často ta nejméně atraktivní. Nevznikají před objektivy fotoaparátů, ale na dlouhých jednáních nad dokumenty, které většina lidí nikdy nebude číst. Je to podobné jako u mostu. Turisty zaujme slavnostní přestřižení pásky, ale skutečnou hodnotu mostu vytvořily tisíce hodin práce projektantů, dělníků a statiků, jejichž jména se do novin zpravidla nedostanou. Politika bohužel stále častěji připomíná svět, kde se oceňuje především ten, kdo drží nůžky.
Nejde přitom o problém jedné vlády, jednoho prezidenta ani jedné politické generace. Je to širší společenský zvyk, na kterém se podílíme všichni. Média proto, že konflikty přitahují pozornost, politici proto, že konflikty mobilizují voliče, a veřejnost proto, že konflikty se sledují mnohem pohodlněji než složité analýzy. Vzniká uzavřený kruh, v němž každá další hádka dostává více prostoru než každá další dobře odvedená práce. Pak se nemůžeme divit, že máme občas pocit, jako by republika existovala jen od jedné tiskové konference ke druhé. Přitom mezi nimi žije úplně jiný svět. Svět lidí, kteří každý den dělají svou práci, aniž by u toho potřebovali televizní štáb nebo status na sociálních sítích.
Možná právě proto byl začátek tohoto týdne tak symbolický. Ne kvůli samotnému summitu NATO ani kvůli ústavnímu sporu. Ale proto, že nám znovu připomněl, jak snadno dokážeme zaměnit kulisy za příběh. A jak ochotně diskutujeme o tom, kdo drží hasicí přístroj, zatímco se za oknem mění svět rychleji, než jsme ještě před několika lety považovali za možné. To není důvod k panice. Jen k drobnému zamyšlení, jestli někdy nevěnujeme příliš mnoho energie otázkám, které jsou sice hlasité, ale zdaleka ne těm nejdůležitějším. A pokud je to pravda, pak je možná největší absurditou celého týdne právě to, že jsme si toho skoro ani nevšimli.
Rozpočet je jako rodinná lednice. Nakonec stejně prozradí pravdu.
O státním rozpočtu se každoročně vedou vášnivé debaty, které připomínají rodinnou poradu před Vánocemi. Každý přesně ví, co by se mělo koupit, kdo by měl šetřit a proč jsou za současný stav odpovědní všichni ostatní. Rozdíl je jen v tom, že běžná rodina po dvou hodinách diskuse většinou otevře peněženku, zatímco stát otevře tabulku v Excelu. Výsledek bývá překvapivě podobný. Přání zůstávají stejná, peněz je pořád stejně a optimismus se znovu ukáže jako nejlevnější položka celého rozpočtu.
Ani uplynulý týden nebyl výjimkou. Debata o obranných výdajích znovu připomněla, že Česká republika se nachází v poměrně zvláštní situaci. Na jedné straně si velmi dobře uvědomujeme, že bezpečnost není zadarmo a že svět kolem nás přestal být místem, kde lze obranu odkládat na příští volební období. Na straně druhé stále hledáme způsob, jak utratit méně, investovat více a současně nikoho nerozzlobit. Je to ekonomická disciplína, která se blíží snaze sníst svíčkovou, zhubnout pět kilogramů a zároveň si neodepřít větrník. Teoreticky to zní lákavě. Praktické výsledky bývají podstatně skromnější.
Rozpočet je přitom neobyčejně poctivý dokument. Nezajímá ho tisková konference, volební slogan ani počet sledujících na sociálních sítích. Nemá smysl pro humor a už vůbec ne pro politickou romantiku. Prostě sečte příjmy, výdaje a na konci bez emocí oznámí, kolik chybí. Je to možná nejméně charismatický úředník v celé republice, ale zároveň jeden z mála, který se nenechá přesvědčit, že dvě a dvě jsou podle aktuální nálady pět.
Občas mám pocit, že státní finance připomínají společnou dovolenou větší rodiny. Všichni chtějí hotel s bazénem, výhledem na moře a snídaní v ceně, jen při placení nastane zvláštní ticho. Najednou se hledá sleva, akční nabídka nebo příbuzný, který by mohl část účtu zaplatit. V politice se tomu říká hledání úspor. V běžném životě tomu většina lidí říká prostě realita.
Na tom není nic směšného. Směšné začíná být až to, jak ochotně předstíráme, že ekonomické zákony lze přemluvit dobrým projevem. Čísla mají jednu nepříjemnou vlastnost. Nečtou volební programy. Inflaci nezajímá, kdo právě sedí ve Strakově akademii, stejně jako státní dluh nebere ohled na počet tiskových konferencí. Ekonomika bývá někdy krutě nudná, ale právě proto bývá tak přesná. Je trochu jako lékař, který pacientovi oznámí, že vysoký tlak opravdu nesníží tím, že přestane používat tonometr.
Bylo by ale nespravedlivé tvrdit, že Česká republika stojí na pokraji rozpočtové katastrofy. Nestojí. Spíše se nachází ve stejné situaci jako většina Evropy. Chceme bezpečnější stát, kvalitnější zdravotnictví, modernější školy, lepší silnice, dostupnější bydlení, rychlejší digitalizaci a pokud možno nižší daně. Kdyby se přání dala financovat optimismem, byli bychom hospodářskou velmocí. Jenže rozpočet má tu nepříjemnou vlastnost, že se pořád drží staromódní matematiky.
A právě tady se znovu vrací absurdita, která se jako tenká červená nit vine celým tímto týdnem. Čím hlasitěji mluvíme o prioritách, tím obtížněji se shodujeme na tom, které z nich mají skutečně přednost. Každá položka je označena za nezbytnou, každá úspora za nepřijatelnou a každý kompromis za téměř historickou křivdu. Není divu, že státní rozpočet občas připomíná přeplněný kufr před rodinnou dovolenou. Všichni vědí, že se všechno dovnitř nevejde, ale stejně se ještě někdo zeptá, jestli by se tam nakonec nevešel i nafukovací člun.
Možná právě proto bychom měli rozpočet číst méně jako účetní dokument a více jako zrcadlo společnosti. Neprozrazuje totiž jen to, kolik peněz máme. Prozrazuje hlavně to, čeho se bojíme, čemu věříme a co jsme ochotni odložit na později. A to bývá často mnohem zajímavější čtení než všechny tiskové konference, které jeho zveřejnění každoročně doprovázejí.
Satira hlásí ztrátu zaměstnání. Realita ji propustila.
Kdysi bývalo psaní satiry řemeslem. Člověk několik dní sledoval politiku, společnost nebo úřednické přehmaty, pak si sedl ke stolu, přidal trochu nadsázky, dvě metafory, jednu dobře mířenou ironii a vznikl text, který měl čtenáře pobavit i přimět k zamyšlení. Dnes je celý proces podstatně jednodušší. Autor otevře zpravodajský server, přečte si titulky a první otázka nezní, o čem bude psát. První otázka zní, jestli má vůbec ještě co přehánět. Realita totiž začala satirikům konkurovat způsobem, který by ještě před několika lety působil jako příliš odvážná literární licence.
Uplynulý týden to ukázal téměř učebnicově. Zatímco jedna část společnosti řešila bezpečnost Evropy a závěry summitu NATO, druhá se přela o procedury, třetí sledovala rekordní vedra, čtvrtá diskutovala o tom, zda umělá inteligence připraví lidstvo o práci, a pátá mezitím na sociálních sítích s naprostou jistotou vysvětlovala, že všem čtyřem předchozím skupinám uniká podstata problému. Česká republika se tak znovu proměnila v zemi, kde je každý občan zároveň politologem, ekonomem, vojenským analytikem, klimatologem a odborníkem na algoritmy. Jedinou podmínkou je vlastnit mobilní telefon a dostatek sebevědomí. Druhá z uvedených komodit bývá zpravidla dostupnější.
Média za tento stav schytávají pravidelnou dávku kritiky. Jedni tvrdí, že straší. Druzí, že bagatelizují. Třetí, že slouží vládě. Čtvrtí, že slouží opozici. Pátí už si nejsou úplně jistí, komu vlastně slouží, ale mají pevné přesvědčení, že rozhodně neslouží jim. Pravda bývá jako obvykle podstatně méně dramatická. Redakce se dnes pokoušejí zachytit svět, který produkuje více událostí za jediný den, než kolik jich dříve vystačilo na celý týden. Je to podobné, jako kdyby po reportérovi někdo chtěl, aby během hurikánu spočítal všechny kapky deště a zároveň stihl natočit hezké záběry západu slunce.
Jenže skutečný problém neleží v médiích. Leží v našem vztahu k informacím. Nikdy v historii jsme neměli přístup k tolika ověřeným zdrojům, odborným analýzám a datům jako dnes. A nikdy v historii jsme zároveň neměli tolik příležitostí vybrat si pouze to, co potvrzuje náš předem vytvořený názor. Algoritmy totiž nejsou zlomyslné. Jsou jen mimořádně poslušné. Ochotně nám servírují svět přesně takový, jaký chceme vidět. Kdyby existovala digitální verze číšníka, pravděpodobně by se každý večer zeptala: „Dáte si dnes k večeři ještě jednu porci vlastního přesvědčení?“
Je v tom zvláštní paradox. Čím více informací máme k dispozici, tím méně času věnujeme jejich pochopení. Čteme titulky, sdílíme první dojem a komentujeme článek, který jsme otevřeli jen proto, abychom zjistili, že je delší než tři odstavce. Dlouhé texty začínají být považovány za intelektuální maraton, přestože jejich přečtení zabere méně času než sledování videa o tom, proč je údajně všechno úplně jinak. Občas si říkám, že kdyby dnes někdo vydal Babičku, první recenze na sociálních sítích by zněla: „Nečetl jsem to celé, ale nesouhlasím.“
To všechno by bylo úsměvné, kdyby to nemělo velmi praktické důsledky. Ve chvíli, kdy se veřejná debata začne zkracovat na velikost titulku a složité problémy se musí vejít do několika vět, přestává být výhodou ten, kdo má nejlepší argumenty. Vyhrává ten, kdo má nejvýraznější slogan. A slogan má jednu obrovskou výhodu. Nikdy ho nezkazí příliš mnoho souvislostí.
Možná právě proto dnes satira ztrácí svou původní práci. Nemusí už nic přehánět. Stačí pečlivě popsat skutečnost a občas jen lehce nadzvednout obočí. To, co by ještě před několika lety působilo jako absurdní literární nadsázka, dnes často představuje běžnou středu. Až je člověku skoro líto všech budoucích humoristů. Budou totiž muset hledat něco, co realita ještě nestihla vymyslet sama.
A jestli má tento seriál nějaký smysl, pak možná právě v tom, že se alespoň jednou týdně pokusí zpomalit. Ne proto, aby přidal další názor do už tak přeplněného prostoru, ale aby připomněl, že mezi první reakcí a skutečným porozuměním bývá rozdíl přibližně stejně velký jako mezi přečtením titulku a pochopením světa. A právě do tohoto prostoru se satira vždycky snažila vstoupit. Ne jako hlasitější hlas. Ale jako ten, který se ještě pořád umí podivit.
Vedro už není zpráva. Zprávou je, že nás přestalo překvapovat.
Kdysi se o počasí mluvilo proto, že bylo nejbezpečnějším tématem společenské konverzace. Nikdo se kvůli němu neurazil, nerozpadla se rodina ani vláda a jedinou vášnivější debatou bývalo, zda bude o víkendu pršet na chalupě. Rok 2026 ukazuje, jak neuvěřitelně rychle se mohou změnit i věci, které jsme považovali za věčné. Počasí už dávno není neutrální téma. Stalo se ekonomickou veličinou, bezpečnostním problémem, politickým argumentem i nekonečným zdrojem internetových sporů. A především dalším důkazem, že svět se mění rychleji, než jsme ochotni připustit.
Evropa během uplynulého týdne znovu čelila mimořádně vysokým teplotám. Meteorologové vydávali výstrahy, zdravotníci upozorňovali na rizika a ve zprávách se objevovaly fotografie rozpálených ulic, které ještě před několika lety připomínaly spíš reportáže z jižního Španělska než z kontinentu, který jsme si zvykli spojovat s mírným klimatem. Přesto bylo na celé situaci něco zvláštního. Místo překvapení se dostavil klid. Společnost jako by jen pokrčila rameny, doplnila zásoby minerálky a přesunula grilování na pozdější večerní hodiny. Člověk si totiž zvykne téměř na všechno. Na dražší energie, na válku za hranicemi Evropy, na umělou inteligenci, která píše lepší životopisy než jejich majitelé, a nakonec zřejmě i na to, že se léto začíná podobat dlouhé návštěvě sauny.
Možná právě tady se skrývá největší absurdita. Ne v samotných vedrech, ale v rychlosti, s jakou jsme je přijali jako novou normu. Ještě před několika lety znamenal tropický den hlavní téma večerních zpráv. Dnes se mezi informací o rekordních teplotách a sportovními výsledky vejde reklama na klimatizaci, článek o hubnutí do plavek a několik komentářů, které se okamžitě pohádají o to, jestli je za všechno odpovědný člověk, Slunce nebo Evropská unie. Internet má mimořádný talent proměnit i teploměr v politickou disciplínu.
Příroda je přitom pozoruhodně lhostejná k našim debatám. Nepoužívá sociální sítě, nesleduje televizní diskuse a nečeká na výsledky voleb. Nepotřebuje tiskového mluvčího ani marketingového poradce. Prostě pokračuje podle vlastních zákonů a nechává nás, abychom se mezi sebou přeli o jejich výklad. Je to trochu jako soused, kterému hoří kompost a který místo kýble s vodou svolá schůzi vlastníků, aby společně hlasovali, zda je kouř skutečně kouřem. Demokracie je krásná věc, ale některé fyzikální zákony zůstávají překvapivě nedemokratické.
Nejde přitom o výzvu k panice ani o snahu přidat další hlas do hlučné debaty. Spíš o připomenutí, že největší změny často přicházejí potichu. Neoznamují se sirénou ani mimořádnou tiskovou konferencí. Přicházejí po stupních, po desetinách stupně, po dalších rekordech, až si jednoho dne uvědomíme, že něco, co bývalo výjimečné, se stalo běžnou kulisou našeho života. Civilizace většinou neprohrávají proto, že by přehlédly katastrofu. Častěji přehlédnou drobné změny, které se rok za rokem skládají do obrazu, jenž je zpětně až znepokojivě zřejmý.
A možná právě proto patří vedra do seriálu Týden v absurditě. Ne jako meteorologická vložka, ale jako připomínka, že absurdita dnešní doby nespočívá jen v politice nebo na sociálních sítích. Spočívá i v tom, jak rychle si dokážeme zvyknout na věci, které by nás ještě nedávno přiměly zastavit se a položit si jednoduchou otázku: Opravdu je tohle normální? Protože právě ve chvíli, kdy přestaneme podobné otázky pokládat, začíná být realita mnohem odvážnější než jakákoli satira.
Umělá inteligence začíná myslet jako člověk. Člověk se mezitím učí myslet jako algoritmus.
Když se před několika lety začalo vážně mluvit o umělé inteligenci, většina debat připomínala scénáře katastrofických filmů. Stroje měly převzít vládu nad světem, připravit miliony lidí o práci a jednou provždy rozhodnout o tom, že lidstvo bude ve vlastních dějinách degradováno na roli statisty. Skutečnost je, jako už tolikrát, podstatně prozaičtější a možná právě proto i znepokojivější. Umělá inteligence zatím svět nepřevzala. Zato se velmi rychle zabydlela v našich kancelářích, telefonech, školách, nemocnicích i domácnostech. Píše texty, překládá dokumenty, analyzuje data, pomáhá lékařům při diagnostice a programátorům s kódem. A mezi tím vším dokáže vytvořit falešnou fotografii, věrohodně napodobit lidský hlas nebo připravit podvodný e-mail, který působí důvěryhodněji než některé skutečné firemní newslettery.
To všechno je fascinující. Jenže skutečná změna možná probíhá úplně jinde. Ne uvnitř počítačů, ale uvnitř nás samotných. Čím déle sleduji veřejnou debatu, tím častěji mám pocit, že se největším úspěchem umělé inteligence nestává schopnost napodobit člověka. Mnohem úspěšněji se totiž daří opačný proces. Člověk začíná přemýšlet způsobem, který by ještě před několika lety připomínal špatně napsaný algoritmus. Chceme všechno okamžitě, nejlépe ve třech větách, s barevným grafem, krátkým videem a jasným závěrem, kdo je hrdina a kdo padouch. Jakmile je problém složitější než návod na sestavení zahradního grilu, začínáme být nervózní.
Není to jen otázka technologií. Je to otázka pohodlí. Internet nás za posledních dvacet let naučil, že odpověď existuje na všechno a že se zpravidla nachází na první stránce výsledků vyhledávání. Sociální sítě přidaly přesvědčení, že každá otázka má navíc jednu správnou odpověď a že ji obvykle zná právě autor příspěvku, který jsme si otevřeli. Umělá inteligence celý proces urychlila. Než si člověk stihne položit druhou otázku, už dostává první shrnutí. Přemýšlení se pomalu mění ve službu na vyžádání.
Na celé situaci je přitom něco komického. Lidstvo vynaložilo obrovské úsilí na to, aby vytvořilo stroje schopné napodobit lidské myšlení, a sotva se to začalo dařit, začali jsme vlastní myšlení zkracovat do formátu, který se strojům zpracovává co nejsnáze. Dlouhé texty nás unavují, složité argumenty obtěžují a největší společenskou tragédií se pomalu stává článek, který se nevejde do délky jedné cesty výtahem. Občas si říkám, že kdyby dnes Isaac Newton zveřejnil zákon gravitace na sociálních sítích, první komentář by zněl: „Má někdo kratší verzi?“ Druhý by ho obvinil z opisování od jablka a třetí by vysvětloval, že gravitace je jen marketingový projekt výrobců žebříků.
Bezpečnostní odborníci během uplynulého týdne znovu upozorňovali na rostoucí počet podvodů využívajících umělou inteligenci. Hlasové deepfaky, sofistikované phishingové kampaně nebo dokonale stylizované falešné dokumenty už nejsou experimentem, ale každodenní realitou. Přesto by bylo chybou vidět největší hrozbu v samotné technologii. Technologie totiž nemá úmysly. Má pouze schopnosti. Úmysly jí dodává člověk. Stejně jako kladivo může postavit dům nebo rozbít okno, může i umělá inteligence zachraňovat životy nebo pomáhat podvodníkům. Rozdíl neleží v programu. Leží v tom, kdo sedí před monitorem.
Možná právě proto bude nejdůležitější schopností příštích let něco překvapivě staromódního. Schopnost pochybovat. Ne cynicky odmítat všechno nové, ale umět se zastavit dříve, než něco bezmyšlenkovitě sdílíme, komentujeme nebo přijmeme za pravdu. Je zvláštní, že v době největší technologické revoluce od nástupu internetu získávají nejvyšší hodnotu vlastnosti, které nelze stáhnout jako aplikaci. Zdravý rozum, trpělivost, schopnost poslouchat a odvaha přiznat, že některým věcem zatím nerozumíme. Internet tuto větu příliš nemiluje. Algoritmy už vůbec ne. Přesto je možná důležitější než všechny nové verze umělé inteligence dohromady.
Až se jednou bude psát historie této technologické revoluce, možná se nebude nejvíc mluvit o tom, kdy počítače začaly psát lepší texty nebo vytvářet dokonalejší obrazy. Mnohem zajímavější bude jiná otázka. Jestli jsme si v době, kdy jsme učili stroje přemýšlet jako lidé, dokázali uchovat schopnost přemýšlet jako lidé my sami. Pokud ano, bude umělá inteligence jedním z největších pomocníků moderní civilizace. Pokud ne, nebude to její vítězství. Bude to naše vlastní lenost převlečená za technologický pokrok. A to už není námět pro science fiction. To je satira, kterou píše každodenní život.
Národ, který ví úplně všechno. Hlavně po přečtení titulku.
Česká republika je výjimečná země. Nejen svou historií, polohou nebo schopností přežít téměř jakýkoli politický experiment. Je výjimečná také tím, že zde žije přes deset milionů lidí, kteří jsou v případě potřeby připraveni během několika minut převzít odpovědnost za jakýkoli obor lidské činnosti. Hokejové mistrovství promění republiku v jedenáct milionů reprezentačních trenérů, povodně vytvoří stejný počet hydrologů, energetická krize porodí armádu odborníků na plynárenství a každý summit NATO spolehlivě zvýší počet vojenských stratégů na úroveň, kterou by české ozbrojené síly pravděpodobně ani logisticky nezvládly zaměstnat. Jakmile se objeví umělá inteligence, máme během několika hodin více expertů na algoritmy než některé technologické firmy zaměstnanců. Kdyby Světová banka začala financovat sebevědomí, Česká republika by dávno splatila státní dluh.
Na tom všem by nebylo nic špatného. Demokracie přece stojí na tom, že lidé mají právo vyjadřovat svůj názor. Jenže mezi právem mít názor a přesvědčením, že názor automaticky nahrazuje znalost, vede poměrně široká hranice. Ta se nám v posledních letech začala ztrácet podobně rychle jako ponožky v pračce. Internet nám totiž poskytl úžasný dar. Umožnil každému promluvit. Současně ale vytvořil nenápadnou iluzi, že stejný prostor pro vyjádření znamená i stejnou odbornost. Výsledkem je veřejná debata, ve které profesor s třicetiletou praxí často dostane stejný prostor jako člověk, který právě objevil Wikipedii a má pocit, že za čtvrt hodiny dohnal tři semestry vysoké školy.
Nejkrásnější na tom je, že jsme si vytvořili úplně nový společenský rituál. Už se nehádáme o tom, kdo má lepší argumenty. Hádáme se o tom, kdo je dokáže napsat stručněji. Dlouhé vysvětlování je podezřelé, nuance nudí a věta začínající slovy „ono je to složitější“ má na sociálních sítích přibližně stejnou popularitu jako daňové přiznání během letní dovolené. Svět se mezitím stále více komplikuje, ale naše trpělivost s jeho vysvětlováním se zkracuje. Je to zvláštní evoluce. Čím složitější jsou problémy, tím jednodušší odpovědi od nich očekáváme.
Není divu, že algoritmy jásají. Přesně tohle mají rády. Jednoznačnost, emoce a rychlé soudy. Člověk, který poctivě přizná, že nezná všechny okolnosti, se stává pro internet téměř nepoužitelným. Naproti tomu ten, kdo během tří minut vysvětlí příčiny inflace, války, klimatické změny i výsledku fotbalového derby, získává status veřejného mudrce. Kdyby Aristoteles žil dnes, pravděpodobně by se po první hodině na sociálních sítích omluvil za zbytečně dlouhou filozofii a začal natáčet třicetisekundová videa s názvem „Etika jednoduše“.
To všechno by se dalo přejít s úsměvem, kdyby se podobný způsob uvažování nepřenášel i do skutečného života. Ve chvíli, kdy si zvykneme hledat okamžité odpovědi na složité otázky, začneme být netrpěliví i vůči institucím, které ze své podstaty rychlé být nemohou. Soudy potřebují čas, věda potřebuje ověřování, policie potřebuje důkazy a demokracie potřebuje diskusi. Jenže internet potřebuje nový obsah přibližně každých několik minut. Tohle tempo se pak snadno přenese i do očekávání veřejnosti. Chceme okamžité rozsudky, okamžitá řešení i okamžitou spravedlnost. Když nepřijdou, máme pocit, že systém selhává. Občas přitom jen pracuje způsobem, který je podstatně méně fotogenický než naše očekávání.
Největší paradox celé situace spočívá v tom, že jsme nikdy neměli tolik možností vzdělávat se jako dnes. Knihy, vědecké studie, univerzitní přednášky nebo kvalitní publicistika jsou dostupnější než kdykoli předtím. Přesto se někdy chováme, jako bychom žili v době, kdy nejvyšší formou poznání byl hospodský stůl a nejspolehlivějším zdrojem informací soused, který „má známého na ministerstvu“. Technologická revoluce nám otevřela dveře do největší knihovny v dějinách lidstva, ale občas to vypadá, že jsme se zastavili hned ve vestibulu a místo čtení diskutujeme o barvě regálů.
Možná právě proto není největší výzvou dnešní společnosti umělá inteligence ani sociální sítě. Největší výzvou je obyčejná pokora. Schopnost připustit, že některé problémy jsou složité, že některé odpovědi neexistují a že věta „nevím“ není známkou slabosti, ale intelektuální poctivosti. V době, kdy má každý možnost mluvit, totiž získává největší cenu ten, kdo ještě dokáže poslouchat. A pokud je na tom něco skutečně absurdního, pak snad jen to, že jsme na tuto starou lidskou dovednost museli znovu přijít až ve století, které se chlubí nejchytřejšími technologiemi v historii.
Zločin drží krok s dobou. Někdy o krok rychleji.
Organizovaný zločin býval kdysi poměrně snadno rozpoznatelný. V představách veřejnosti měl podobu zakouřených barů, černých limuzín, kufříků plných bankovek a mužů, kteří se tvářili, jako by úsměv představoval zbytečný luxus. Jenže stejně jako se změnil svět kolem nás, proměnil se i svět zločinu. Dnešní pachatel často nevypadá jako postava z mafiánského filmu. Sedí za monitorem, komunikuje přes šifrované aplikace, využívá kryptoměny, umělou inteligenci a mezinárodní logistiku. Kdyby se někdo po dvaceti letech vrátil do kriminalistických učebnic, možná by nabyl dojmu, že omylem otevřel příručku pro technologické startupy. Jediný podstatný rozdíl spočívá v tom, že místo investorů hledá organizovaný zločin oběti.
Uplynulý týden znovu připomněl, že drogová kriminalita, kybernetické útoky i internetové podvody už dávno netvoří oddělené světy. Naopak. Stále častěji se prolínají a využívají stejné technologie, stejné komunikační nástroje i stejnou lidskou slabost. Tou není nedostatek výpočetního výkonu ani pomalé internetové připojení. Tou největší zranitelností zůstává důvěra. Pachatelé dobře vědí, že prolomit lidskou opatrnost bývá levnější než prolomit kvalitní šifrování. Proto už dávno neútočí jen na počítače. Útočí především na naše rozhodování.
Na celé situaci je možná nejvíce zarážející rychlost, s jakou se organizovaný zločin dokáže přizpůsobovat. Jakmile se objeví nová technologie, hledají vědci její praktické využití, podnikatelé obchodní příležitosti a zločinci způsob, jak ji zneužít. Je to zvláštní forma inovace, která nečeká na dotační programy, strategické dokumenty ani několikaměsíční připomínková řízení. Zločin nikdy nezakládá pracovní skupiny. Prostě přejde na novou verzi. Kdyby kriminalita pořádala konference o digitalizaci, pravděpodobně by začínaly přesně na čas a končily dřív, než by stát stihl objednat projektor.
To ale neznamená, že bezpečnostní složky jen bezmocně přihlížejí. Právě naopak. Policie, specialisté na kyberkriminalitu, státní zástupci i odborníci z bezpečnostních institucí odvádějí obrovské množství práce, které veřejnost často vůbec nevidí. A možná je to tak správně. Největším úspěchem policisty bývá totiž den, kdy se nic nestane. Jenže zkuste napsat atraktivní titulek: „Dnes se podařilo zabránit dalšímu podvodu.“ Taková zpráva se mezi senzacemi ztrácí rychleji než ponožka v hotelové prádelně. Katastrofa přitahuje pozornost. Prevence ji získává jen výjimečně.
Přesto bychom si měli přiznat jednu nepříjemnou skutečnost. Žádný stát nikdy nebude rychlejší než zločin ve všech jeho podobách. Demokratický stát totiž musí dodržovat pravidla, respektovat zákony a chránit práva občanů. Organizovaný zločin podobné zábrany nemá. Je to podobné jako závod dvou běžců, z nichž jeden musí běžet po vyznačené dráze, zatímco druhý si může kdykoliv zkrátit trať přes trávník. Přesto není řešením odstranit pravidla. Řešením je být dostatečně připravený, aby ani ten, kdo podvádí, nedoběhl do cíle jako první.
A právě tady se všechny události tohoto týdne nenápadně propojují. NATO řeší bezpečnost států, ekonomové bezpečnost veřejných financí, meteorologové bezpečnost před extrémním počasím a odborníci na umělou inteligenci bezpečnost digitálního prostoru. Ve všech případech se ale nakonec vracíme ke stejné otázce. Komu ještě důvěřujeme? Institucím? Technologiím? Informacím? Nebo jen lidem, kteří potvrzují náš vlastní názor? Možná právě odpověď na tuto otázku rozhodne o tom, jak bude společnost vypadat za deset let. Ne množství dat, která vytvoříme, ale schopnost rozpoznat, kterým z nich můžeme věřit.
A to je možná největší ironie celé digitální éry. Nikdy jsme neměli k dispozici tolik technologií, které měly svět zpřehlednit. Přesto se stále častěji ukazuje, že tou nejvzácnější komoditou už nejsou informace ani výpočetní výkon. Je jí obyčejná důvěra. A jak dobře ví každý kriminalista, získává se velmi pomalu, ale ztratit ji lze během několika minut. Úplně stejně jako heslo k internetovému bankovnictví.
Největší absurdita není to, co se stalo. Je to, že nás to už skoro nepřekvapuje.
Když jsem si po dopsání tohoto textu znovu prošel všechny poznámky z uplynulého týdne, uvědomil jsem si zvláštní věc. Většina událostí, o kterých byla řeč, spolu na první pohled vůbec nesouvisí. Summit NATO, státní rozpočet, rekordní vedra, umělá inteligence, kyberkriminalita, organizovaný zločin nebo nekonečné debaty na sociálních sítích vypadají jako kapitoly z několika různých knih. Každá má jiné postavy, jiné kulisy i jiný děj. Jenže všechny se odehrály během několika málo dnů. A právě to je možná nejpřesnější obraz současného světa. Nežijeme v době jedné velké krize. Žijeme v době, kdy se desítky menších krizí překrývají tak rychle, že mezi nimi přestáváme rozlišovat. Sotva skončí jedna mimořádná událost, nastoupí další. Dříve než si vytvoříme názor, už vzniká nový problém, který naši pozornost odvede jinam. Člověk pak snadno získá pocit, že nežije v kalendáři, ale v nepřetržitém zpravodajském proudu, kde se minulost měří na hodiny a budoucnost na další notifikaci.
Možná právě proto dnes nepůsobí nejděsivěji samotné události, ale naše reakce na ně. Zvykli jsme si neuvěřitelně rychle. Zpráva o kybernetickém útoku už málokoho překvapí. Rekordní teploty se staly součástí předpovědi počasí. Umělá inteligence píše texty, vytváří obrazy a napodobuje lidský hlas tak přesvědčivě, že se občas musíme zastavit a ověřit, jestli vůbec ještě mluvíme s člověkem. Organizovaný zločin se digitalizoval rychleji než některé úřady a veřejná debata se smrskla na velikost displeje mobilního telefonu. Kdyby někdo podobný týden popsal před deseti lety jako satirický román, kritici by mu pravděpodobně vytkli přehnanou fantazii. Dnes bychom ho četli jako zpravodajský přehled.
Největším nebezpečím přitom není chaos. Na ten si lidstvo vždycky nějak zvyklo. Nebezpečnější je lhostejnost. Okamžik, kdy přestaneme zvedat obočí nad věcmi, které by nás ještě nedávno přiměly zastavit se a přemýšlet. Když se mimořádné stane běžným a výjimečné všedním, vzniká prostředí, ve kterém absurdita nepotřebuje být hlasitá. Stačí, když je dostatečně vytrvalá. Po kapkách mění naše očekávání, až nakonec začneme považovat za normální i to, co by dříve vyvolalo celospolečenskou debatu. Je to podobné jako s hodinami na nádraží. Když se zpozdí jednou, lidé se rozčilují. Když se zpožďují každý den, začnou chodit o deset minut dřív. Nezměnil se problém. Změnili jsme se my.
Přesto bych byl nerad, kdyby tento seriál vyzníval jako další sbírka povzdechů nad světem, který se údajně řítí do záhuby. Podobných textů vzniká dost a většina z nich zestárne rychleji než zprávy, které komentují. Smyslem Týdne v absurditě není dokazovat, že všechno je špatně. Smyslem je připomínat, že zdravá společnost se pozná podle schopnosti dělat si legraci sama ze sebe, aniž by přestala brát vážně hodnoty, na kterých stojí. Sebeironie není projev slabosti. Je to známka sebevědomí. Národ, který se dokáže zasmát vlastní ješitnosti, vlastním zkratkám i vlastním paradoxům, má stále šanci zachovat si zdravý rozum. Horší by bylo, kdybychom se přestali smát úplně. To už by totiž neznamenalo, že jsme dospěli. Znamenalo by to, že jsme rezignovali.
A právě proto vznikl tento seriál. Ne jako přehlídka bizarností, protože těch nabízí každodenní zpravodajství víc než dost. Vznikl jako pokus jednou týdně zpomalit, vystoupit z proudu okamžitých reakcí a podívat se na události s odstupem. Hledat souvislosti tam, kde ostatní vidí jen izolované titulky, a připomínat, že za každou kauzou, statistikou nebo politickou přestřelkou stojí především lidé. Někteří chybují, jiní hledají řešení, další jen poctivě dělají svou práci. Svět není černobílý a dobrá satira to ví. Nesměje se lidským slabostem proto, aby ponižovala. Směje se jim proto, že jsou nám všem společné.
Příští týden přinese nové spory, nové rekordy, nové tiskové konference i nové odborníky na všechno. Některé dnešní kauzy zmizí z titulních stran stejně rychle, jako se na nich objevily. Jiné přetrvají měsíce nebo roky. Jedna věc se ale téměř jistě nezmění. Realita bude dál psát příběhy, které budou místy působit jako černá komedie, jindy jako politický thriller a občas jako scénář, který by žádný dramaturg neschválil pro příliš malou uvěřitelnost.
A tak nezbývá než doufat, že si vedle všech grafů, statistik, průzkumů a nekonečných internetových debat uchováme ještě jednu starou lidskou vlastnost. Schopnost na chvíli se zastavit, pousmát se nad vlastními paradoxy a připomenout si, že zdravý rozum bývá často tišší než nejhlasitější titulky. Protože možná právě on je dnes tou nejohroženější komoditou. A na rozdíl od umělé inteligence, státního rozpočtu nebo předpovědi počasí se zatím nedá stáhnout žádnou aktualizací.
A pokud nás má něco z uplynulého týdne opravdu znepokojovat, pak to nejsou jednotlivé události. Je to okamžik, kdy přestaneme cítit potřebu se nad nimi ještě vůbec podivit. Tehdy totiž absurdita definitivně přestává být žánrem. Stává se běžnou součástí života. A právě proto bude mít Týden v absurditě bohužel ještě dlouho o čem psát.
Poznámka autora
Týden v absurditě je autorský seriál satirických publicistických komentářů, který propojuje nejvýznamnější domácí i zahraniční události uplynulého týdne do jednoho souvislého příběhu.
Nejde o zpravodajský přehled ani o politickou analýzu. Cílem seriálu je s využitím inteligentní satiry, ironie a občasné špetky černého humoru hledat souvislosti mezi zdánlivě nesouvisejícími událostmi a nabídnout čtenáři širší pohled na společnost, politiku, ekonomiku i bezpečnost.
Veškeré metafory, přirovnání, satirické pasáže, ironické formulace a hodnotící úvahy představují autorský názor a literární prostředky publicistického komentáře. Nemají za cíl zesměšňovat jednotlivé osoby ani instituce, ale upozornit na paradoxy současné doby a podnítit veřejnou diskusi.
Upozornění autora
Tento článek je satirickým publicistickým komentářem.
Text vychází z veřejně dostupných informací publikovaných především v období 18.–25. června 2026. Fakta jsou založena na zpravodajství a informacích zveřejněných důvěryhodnými domácími i zahraničními institucemi a médii. Satirické pasáže, ironie, metafory, přirovnání a autorské závěry představují hodnotící publicistickou interpretaci autora.
Článek neusiluje o nahrazení zpravodajství ani odborných analýz. Jeho cílem je prostřednictvím satiry upozornit na společenské paradoxy, které provázely události daného týdne, a nabídnout čtenáři širší kontext jejich vzájemných souvislostí.
Použité zdroje
Oficiální instituce
NATO – News and Events
https://www.nato.int/en/news-and-events
Meeting of NATO Ministers of Defence (18. června 2026)
https://www.nato.int/en/news-and-events/events/event-programmes/2026/06/meeting-of-nato-ministers-of-defence
Vláda České republiky
https://vlada.gov.cz
Prezident České republiky
https://www.hrad.cz
Ministerstvo obrany České republiky
https://mocr.army.cz
Ministerstvo zahraničních věcí České republiky
https://mzv.gov.cz
Policie České republiky
https://www.policie.cz
Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB)
https://nukib.gov.cz
Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ)
https://www.chmi.cz
Český statistický úřad
https://www.czso.cz
Evropské a mezinárodní instituce
Evropská komise
https://commission.europa.eu
Evropská rada
https://www.consilium.europa.eu
Evropský parlament
https://www.europarl.europa.eu
Europol
https://www.europol.europa.eu
Agentura Evropské unie pro kybernetickou bezpečnost (ENISA)
https://www.enisa.europa.eu
Domácí média
Česká tisková kancelář (ČTK)
https://www.ctk.cz
Česká televize – ČT24
https://ct24.ceskatelevize.cz
Český rozhlas – Radiožurnál
https://radiozurnal.rozhlas.cz
Seznam Zprávy
https://www.seznamzpravy.cz
iROZHLAS.cz
https://www.irozhlas.cz
Zahraniční média
Reuters
https://www.reuters.com
Associated Press (AP)
https://apnews.com
BBC News
https://www.bbc.com/news
Financial Times
https://www.ft.com
Politico Europe
https://www.politico.eu
The Guardian
https://www.theguardian.com
Bloomberg
https://www.bloomberg.com
Euronews
https://www.euronews.com
Odborné organizace
Intergovernmental Panel on Climate Change (IPCC)
https://www.ipcc.ch
Organisation for Economic Co-operation and Development (OECD)
https://www.oecd.org
World Economic Forum (WEF)
https://www.weforum.org
World Health Organization (WHO)
https://www.who.int
Autor při zpracování článku využil veřejně dostupné informace a zpravodajské pokrytí událostí z období 18.–25. června 2026. Inspirací byly oficiální informace státních institucí, mezinárodních organizací a důvěryhodných médií. Veškeré souvislosti, interpretace, metafory, satirické pasáže a závěry jsou původním autorským komentářem. V případě časově citlivých událostí vycházel článek z tehdy dostupných informací.(Reuters)
