Článek
Úvod autora
Česká republika během uplynulého týdne znovu ukázala, že politická satira je u nás jedno z nejméně perspektivních povolání. Ne proto, že by lidé ztratili smysl pro humor, ale protože realita stále častěji odmítá respektovat hranici mezi zpravodajstvím a groteskou. Autor si vymyslí přehnanou scénu, ve které premiér omylem ukáže veřejnosti návod, jak má mluvit o prezidentovi, a skutečnost odpoví, že přesně to už natočila na video.
Satirik napíše, že vláda by nejraději zavřela své jednání do trezoru a klíč předala budoucím historikům. O několik hodin později se objeví návrh, podle kterého by se zvukové záznamy z jednání kabinetu mohly zveřejňovat až po třiceti letech.
Člověk vymyslí absurdní příběh o státu, který hledá úspory tak důkladně, až začne počítat, kolik by získal odstraněním jednoho roku školní docházky. Následně se předseda vlády skutečně pustí do debaty, zda českým dětem nestačí osm tříd základní školy.
Jedinou obranou autora zůstává tempo. Musí psát rychleji než politici mluví, úředníci mění dokumenty a ministerstva vysvětlují, proč problém, který podle nich neexistoval, nakonec zaplatí státní rozpočet.
Pátý díl série Týden v absurditě proto nebude pouze souborem několika bizarních zpráv. Jednotlivé příběhy totiž spojuje stejný motiv. Neviditelnost.
Neviditelný autor komunikačního návodu. Neviditelné budoucí záznamy z jednání vlády. Neviditelná hranice mezi politickým rozhodnutím a střetem zájmů. Neviditelný devátý ročník základní školy. A především neviditelná odpovědnost, která se v české veřejné správě dokáže pohybovat s lehkostí profesionálního kouzelníka.
Když se jí někdo přiblíží, zmizí v připomínkovém řízení. Když ji hledají novináři, schová se za právní analýzu. Když se na ni zeptá kontrolní úřad, začne se zkoumat, zda vůbec vznikla škoda. A když už je situace opravdu nepříjemná, lze záznam uložit na třicet let, aby se k němu veřejnost dostala v době, kdy budou dnešní ministři psát paměti a vysvětlovat, že si na nic přesně nevzpomínají.
Tento týden nám tak stát znovu připomněl, že transparentnost není totéž co sklo. Sklo umožňuje vidět dovnitř. Česká politická transparentnost někdy připomíná spíše mléčné sklo na dveřích ordinace. Občan vidí pohyb, slyší hlasy, tuší, že se uvnitř něco děje, ale konkrétní diagnózu se dozví, až přijde účet.
A účet se jako obvykle neztratí.
Ten bývá ze všech dokumentů nejčitelnější.
Návod od fanouška, který mluvil jako vláda
Premiér Andrej Babiš zveřejnil 19. července na sociálních sítích své pravidelné video. V ruce držel papíry, z nichž předčítal informace o státním rozpočtu. V jednu chvíli však list zvedl tak nešťastně, nebo tak šťastně, podle toho, zda jste politický marketér, nebo autor satiry, že odkryl jeho druhou stranu.
Na ní se nacházel komunikační návod týkající se prezidenta Petra Pavla.
Text doporučoval, jak má premiér ve sporu s hlavou státu postupovat. Obsahoval části věnované tomu, co prezidenta poškozuje, jak jej vykreslovat jako člověka ovládaného jeho okolím a jak konflikt komunikovat tak, aby premiér nepůsobil jako ten, kdo útočí první. Objevovala se v něm stejná označení a stejné argumentační postupy, jaké už předtím používali členové vládní koalice.
Předseda vlády následně vysvětlil, že dokument nebyl oficiálním materiálem jeho týmu. Měl ho údajně poslat některý z občanů nebo fanoušků, kteří premiérovi pravidelně doporučují, jak se má chovat.
To je bezpochyby uklidňující vysvětlení.
Česká republika možná nevstoupila do éry amatérské politiky. Pouze do éry občanského outsourcingu politického marketingu. Občan pošle premiérovi několik rad, premiér je nosí na vládních dokumentech, koaliční politici používají podobný slovník a veřejnost má věřit, že jde o spontánní příspěvek nadšeného fanouška.
Demokracie tím získává nový participativní rozměr. Dříve mohl občan napsat premiérovi dopis, podepsat petici nebo se zúčastnit demonstrace. Nyní mu může rovnou poslat komunikační strategii pro konflikt s prezidentem.
Teoreticky se tak otevírá široká škála možností. Jeden fanoušek může připravovat rozpočet, druhý zahraniční politiku a třetí seznam nepohodlných otázek, na které se nebude odpovídat. Ministerstva by tím mohla výrazně ušetřit za poradce. Stačilo by vyhlásit veřejnou sbírku politických myšlenek a každý pátek vylosovat několik šťastlivců, jejichž dokumenty si ministři vezmou na víkend domů.
Vysvětlení s fanouškem má pouze jednu drobnou slabinu. Návod působil natolik profesionálně a používal natolik přesný politický slovník, že podle odborníka na politický marketing bylo velmi nepravděpodobné, aby šlo o náhodný papír od běžného občana. Dokument navíc musel nějak projít prostředím premiérova komunikačního týmu a skončit mezi materiály, z nichž ministerský předseda veřejně předčítal.
Jenže právě v tom spočívá kouzlo současné politické komunikace. Čím méně pravděpodobně vysvětlení zní, tím větší prostor dostane k opakování.
Kdyby premiér řekl, že šlo o interní pracovní materiál, veřejnost by začala řešit jeho obsah. Když řekne, že papír poslal fanoušek, začne se debatovat o fanouškovi. Autor dokumentu zmizí, původ materiálu se rozplyne a místo otázky, proč vláda hledá způsob, jak systematicky vykreslovat prezidenta jako loutku, se řeší, zda se nadšený občan podepsal.
Jde o osvědčenou komunikační techniku. Když je problém nepříjemný, nabídne se zajímavější vedlejší zápletka.
Premiér omylem odkryl scénář, podle kterého se má veřejně útočit na prezidenta, ale skutečným hrdinou příběhu se stal anonymní občan s růžovým zvýrazňovačem.
Česká politika tak překonala další hranici. Už nepotřebuje pouze tiskové mluvčí. Potřebuje také člověka, který bude po každém natáčení kontrolovat zadní strany papírů.
Právě tam se totiž někdy nachází upřímnější program než na straně přední.
Třicet let ticha
Jen několik dnů poté se objevila zpráva, že vláda připravuje změnu svého jednacího řádu. Návrh počítá mimo jiné s možností omezit u vybraných nelegislativních materiálů připomínkové řízení, některé body snadněji projednávat bez rozpravy a v určitých případech nezveřejňovat, jak hlasovali jednotliví členové kabinetu.
Změny se mají týkat také zvukových záznamů. Podle připravované úpravy by mohly být veřejnosti zpřístupněny až po třiceti letech. Vláda návrh odůvodňuje mimo jiné tím, že současný jednací řád je zastaralý, nepřehledný a obsahuje nadbytečná ustanovení.
Třicet let je pozoruhodně zvolená doba.
Dítě narozené v okamžiku, kdy vláda projedná kontroverzní rozhodnutí, se může pravdu o průběhu debaty dozvědět přibližně ve chvíli, kdy bude mít dokončenou školu, několik let pracovních zkušeností, první hypotéku a vlastní názor na to, proč stát nefunguje.
Pokud se tedy mezitím nezruší devátá třída, vysoké školy a hypotéky.
Z pohledu vlády má dlouhá ochranná lhůta nepochybně své výhody. Politická odpovědnost má totiž omezenou dobu použitelnosti. Po třiceti letech už bývají volební programy zapomenuté, koalice rozpuštěné, ministři v důchodu a většina voličů si nepamatuje ani to, kdo tehdy spravoval který resort.
Záznam bude konečně možné zveřejnit v bezpečném okamžiku, kdy už nikoho politicky neohrozí.
Veřejnost se například v roce 2056 dozví, kdo v roce 2026 prosazoval konkrétní rozhodnutí, kdo varoval před jeho následky a kdo hlasoval proti. Historici uspořádají konferenci, Česká televize natočí dokument a bývalí členové kabinetu vysvětlí, že kontext doby byl složitější, než se dnes může zdát.
Současný volič se mezitím musí spokojit s tiskovou konferencí.
Na ní vystoupí premiér, několik ministrů a případně člověk, který měl v daný den nejblíže k mikrofonu. Každý popíše výsledek jednání, nikdo nemusí podrobně vysvětlovat průběh debaty a případné rozpory lze shrnout větou, že kabinet rozhodl jednomyslně nebo po důkladné diskusi.
Důkladnost diskuse nebude možné ověřit.
Na dalších třicet let.
Je spravedlivé dodat, že jednání vlády nejsou veřejná ani podle současných pravidel. Kabinet musí mít prostor projednávat citlivé otázky a ministři potřebují možnost otevřeně diskutovat, aniž by každá jejich nedokončená věta okamžitě zaplavila sociální sítě. Zvukové záznamy nejsou přímým přenosem určeným pro veřejnost a již dnes podléhají omezením.
Problém proto nespočívá v představě, že by občané měli sedět u každého jednání vlády jako diváci sportovního utkání. Problém vzniká tehdy, když se vedle dlouhého utajení záznamů objevuje také možnost omezovat připomínkové řízení, skrývat individuální hlasování a rozšiřovat počet rozhodnutí přijímaných bez rozpravy.
Každá jednotlivá změna může mít vlastní administrativní vysvětlení. Dohromady ale vytvářejí obraz vlády, která chce rozhodovat rychleji, s menším množstvím připomínek a s menší možností zpětně zjistit, kdo konkrétní rozhodnutí prosazoval.
Efektivita je samozřejmě důležitá. Stát nemůže nad každou kancelářskou židlí diskutovat šest měsíců a objednávat tři právní posudky. Jenže rychlost bez kontroly není modernizace.
Je to pouze rychlejší cesta k chybě.
Česká politická kultura navíc tradičně netrpí nadměrným množstvím osobní odpovědnosti. Ministři jen výjimečně říkají, že něco prosadili proti názoru ostatních, že se spletli nebo že byli přehlasováni. Vládní rozhodnutí bývají představována jako kolektivní dílo, jehož konkrétního autora nelze snadno dohledat.
Nový model by mohl tento systém zdokonalit.
Odpovědnost se rozdělí mezi celý kabinet. Hlasování jednotlivců nemusí být zveřejněno. Záznam se uloží na třicet let. A občan dostane komuniké.
Politická transparentnost tak začne připomínat jídelní lístek bez cen. Zákazník ví, co si restaurace objednala, ale teprve později zjistí, kdo to zaplatil a zda kuchař při přípravě nevaroval, že suroviny jsou prošlé.
Nejkrásnější je časová symbolika.
Vláda tvrdí, že potřebuje jednat rychleji.
Veřejnost má čekat třicet let.
Rozpočtová brzda označená za aktivismus
Prezident Petr Pavel 22. července vetoval novelu zákonů v oblasti veřejných rozpočtů. Šlo o jeho první veto během působení současné vlády Andreje Babiše. Prezident svůj krok zdůvodnil obavou, že návrh oslabuje rozpočtovou disciplínu a umožňuje vládě pružněji zvyšovat plánované schodky.
Výhrady směřovaly také k posílení pravomocí ministerstva financí vůči rozpočtům institucí, které mají být na vládě nezávislé, například Ústavního soudu, Nejvyššího kontrolního úřadu, kanceláře veřejného ochránce práv nebo Národní rozpočtové rady.
Představitelé ANO označili veto za aktivistické a uvedli, že koalice bude schopna prezidentovo rozhodnutí ve Sněmovně přehlasovat.
Český stát tím otevřel další zajímavou kapitolu veřejné debaty.
Když vláda navrhne zmírnění rozpočtových pravidel, jde o pružnost.
Když prezident návrh vrátí, jde o aktivismus.
Slovo aktivismus se v politice stalo univerzálním označením pro okamžik, kdy instituce použije svou pravomoc způsobem, který se druhé straně nelíbí. Soud rozhodne proti vládě? Soudní aktivismus. Prezident vetuje zákon? Prezidentský aktivismus. Kontrolní úřad položí nepříjemnou otázku? Administrativní obtěžování. Novinář zjistí problém? Mediální kampaň.
Ideální demokratická instituce je zřejmě taková, která má pravomoci uvedené v Ústavě, ale používá je pouze po předchozím souhlasu vlády.
Rozpočtová pravidla přitom fungují podobně jako bezpečnostní pás v automobilu. Omezují pohodlí, občas tlačí a člověk má pocit, že bez nich by se mohl pohybovat svobodněji. Jejich význam se však ukáže ve chvíli, kdy dojde k nárazu.
Vláda argumentuje tím, že potřebuje větší prostor pro hospodářskou politiku a plnění svých priorit. Prezident namítá, že uvolnění pravidel může vést k dalšímu zadlužování. O konkrétní podobě zákona lze samozřejmě vést legitimní odborný spor.
Absurdní je způsob, jakým se technická debata o rozpočtových pravidlech okamžitě proměnila v pokračování osobního konfliktu mezi premiérem a prezidentem.
Zákon přestal být zákonem. Stal se další epizodou kohabitace.
Prezidentovo veto bylo označeno za problém, který zkomplikuje život lidem. Koalice současně oznámila, že ho pravděpodobně přehlasuje. Občan tak může být klidný. Jeho život bude nejprve zkomplikován a následně parlamentně odkomplikován.
Samotná otázka, zda má být možné snáze zvyšovat schodky, mezitím ustoupila do pozadí. Veřejný prostor obsadily výroky o aktivismu, loutkách, předvolební kampani a roli prezidenta jako údajného lídra opozice.
Jde o tradiční český politický trik. Když je téma příliš složité, přemění se na souboj dvou osobností.
Rozpočtová pravidla jsou nudná. Babiš proti Pavlovi je televizní seriál.
Dluh nemá tvář. Konflikt ano.
Až bude jednou nutné zvýšit daně, omezit výdaje nebo vysvětlit další schodek, nebude už důležité, kdo koho označil za aktivistu. Státní dluh se neurazí, nevystoupí na tiskové konferenci a nebude kandidovat ve volbách.
Pouze zůstane.
Na rozdíl od zvukového záznamu se navíc nemusí třicet let utajovat.
Když rozhodčí pískne proti vládě
Spor mezi Hradem a kabinetem se neodehrával pouze kolem rozpočtu. Vláda zároveň reagovala na kompetenční žalobu prezidenta týkající se zastupování České republiky na summitu NATO.
Kabinet odeslal Ústavnímu soudu osmdesátistránkové stanovisko, v němž žádal zamítnutí prezidentovy žaloby. Současně navrhl vyloučení soudce zpravodaje Pavla Šámala pro údajnou podjatost.
Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc spojoval pochybnosti o soudci mimo jiné s předběžným opatřením, kterým Ústavní soud umožnil prezidentovi účast na summitu. Oslovení ústavní právníci se však shodovali, že samotné předchozí procesní rozhodnutí důvod k vyloučení soudce nepředstavuje a vládní námitka pravděpodobně neuspěje.
Demokracie je založena na dělbě moci. Jedna instituce rozhoduje, druhá ji kontroluje a třetí posuzuje, zda první dvě nepřekročily své pravomoci.
V českém provedení ale dělba moci někdy připomíná okresní fotbal.
Jakmile rozhodčí odpíská faul proti domácímu týmu, nezačne se řešit zákrok. Začne se zkoumat rozhodčího rodina, jeho předchozí zápasy, barva ponožek a otázka, zda náhodou nemá osobní vztah k hostujícímu útočníkovi.
Vláda má samozřejmě právo namítat podjatost soudce. Právní řád s takovou možností počítá právě proto, aby žádnou věc neposuzoval člověk, který má osobní vztah k účastníkům nebo k projednávanému případu.
Podjatost však neznamená, že soudce už jednou rozhodl způsobem, který se jedné straně nelíbí.
Kdyby platila podobná logika obecně, mohl by každý odsouzený požadovat výměnu soudce po prvním nepříznivém rozhodnutí. Fotbalový klub by měnil rozhodčího po každém odpískaném pokutovém kopu a student by žádal nového učitele pokaždé, když dostane čtyřku.
Instituce by nakonec nesměly rozhodovat. Mohly by pouze potvrzovat očekávání účastníků.
Příběh je zvláštní také v širším kontextu. Prezident použije ústavní pravomoc veta a je označen za aktivistu. Ústavní soud vydá předběžné opatření a vláda zpochybní soudce. Kabinet současně připravuje změnu jednacího řádu, která může omezit zveřejňování některých informací o jeho vlastním rozhodování.
Kontrolní mechanismy jsou tedy příliš aktivní.
Vládní mechanismy mají být rychlejší.
A záznamy budou dostupné za třicet let.
Český stát tak pomalu připomíná firmu, jejíž vedení chce zrychlit schvalování obchodů, omezit interní připomínky, utajit porady a zároveň si stěžuje, že auditor klade moc otázek.
Možná je problém skutečně v auditorovi.
Možná by měl být méně aktivistický a více fanouškovský.
Pravá ruka na dotace a účet pro státní rozpočet
Zatímco se nejvyšší ústavní činitelé přeli o pravomoci, na Ministerstvu práce a sociálních věcí pokračoval podstatně konkrétnější příběh.
Ministr Aleš Juchelka si jako poradkyni vybral Alexandru Semancovou, která získala vliv na významné dotační programy. Současně vlastnila soukromou společnost pomáhající klientům získávat dotace ze stejné oblasti. Média proto upozornila na možný střet zájmů.
Ministr se poradkyně zpočátku veřejně zastával a kritiku spojoval s kampaní proti ní. Semancová později na ministerstvu skončila. Resort následně přiznal, že kvůli pochybnostem o střetu zájmů nemůže Evropské unii vykázat čtyři projekty za přibližně 64 milionů korun. Později se objevila také informace o dalších výdajích v jiném programu, u nichž podíl Evropské unie činil asi 17,6 milionu korun.
Ministerstvo nakonec připustilo, že peníze, které nebude možné získat z evropských zdrojů, ponese státní rozpočet. Nejvyšší kontrolní úřad se zároveň začal podrobněji zajímat o to, proč ministerstvo v případu nepodalo trestní oznámení a zda bude případnou škodu vymáhat. Zda byl spáchán trestný čin, nebylo v době vzniku článku pravomocně rozhodnuto.
Tady už se černý humor začíná měnit v účetnictví.
Ministerstvo práce má pomáhat lidem v obtížných životních situacích. Vyplácí dávky, řeší důchody, zaměstnanost a sociální ochranu. Je to instituce, která po občanech často požaduje podrobné doklady, potvrzení a vysvětlení.
Žadatel o podporu musí doložit příjmy, náklady na bydlení, počet členů domácnosti a někdy získává pocit, že by měl přinést také fotografii ledničky, rodokmen domácího mazlíčka a čestné prohlášení souseda, že skutečně bydlí tam, kde tvrdí.
Když však vznikne možný střet zájmů v okolí ministra a stát může přijít o desítky milionů korun, začne se několik měsíců zjišťovat, zda vůbec vznikla škoda.
To je fascinující rozdíl v rychlosti státního poznání.
U občana dokáže systém odhalit chybějící stokorunu téměř okamžitě.
U desítek milionů potřebuje čas na právní rozbor.
Příběh má klasickou českou stavbu. Nejprve se upozornění odmítne. Potom se zpochybní motivace kritiků. Následně dotyčný člověk tiše skončí. Nakonec se přizná finanční problém, ale ještě není jasné, zda jde skutečně o škodu, kdo za ni odpovídá a zda se bude vymáhat.
Jediná jistota přichází na konci.
Zaplatí stát.
Stát je v českých politických příbězích zvláštní bytost. Nemá tvář, rodinu ani vlastní peněženku. Když něco zaplatí stát, nezní to tak bolestivě, jako kdyby bylo řečeno, že to zaplatí zaměstnanci ze svých daní, důchodci z nepřímých daní, podnikatelé z odvodů a děti prostřednictvím budoucího dluhu.
Stát je ideální plátce, protože nikdy osobně nevstoupí do místnosti a nezeptá se, proč dostal účet.
Pouze ho převezme státní rozpočet.
Ministerstvo tak může pokračovat v kontrole žadatelů o sociální podporu. Každá příloha musí být správně vyplněna, každý údaj ověřen a každá koruna odůvodněna.
Desítky milionů se mezitím zařadí do kolonky „nelze vykázat Evropské unii“.
Česká sociální politika tím získala nový model solidarity.
Chybu vytvoří systém.
Solidárně ji zaplatí veřejnost.
Devátá třída jako přebytečný luxus
Vláda se během letních prázdnin pustila také do školství. Nejprve podpořila plošný zákaz mobilních telefonů na základních školách. Poté se do veřejné debaty vrátil návrh na zrušení devátých tříd.
S myšlenkou vystoupil předseda SPD Tomio Okamura, podle něhož by zkrácení základní školy mohlo státnímu rozpočtu přinést úspory až 50 miliard korun ročně. Návrh podpořili také další zástupci koalice a premiér Andrej Babiš prohlásil, že podle jeho názoru by osm tříd skutečně mohlo stačit.
Ministr školství Robert Plaga se k návrhu postavil skepticky. Na první veřejnou zmínku reagoval slovy „Akorát že vůbec!“ a upozornil, že školství nelze posuzovat pouze podle možných, navíc sporných a vzdálených úspor. Kriticky se vyjadřovali také oslovení odborníci.
Česká republika tím konečně objevila nejjednodušší způsob, jak reformovat vzdělávání.
Místo zvyšování kvality výuky zkrátíme dobu, po kterou ji poskytujeme.
Je to řešení tak elegantní, že by se dalo použít i v dalších oblastech. Dlouhé čekací lhůty u lékařů lze odstranit zrušením části vyšetření. Nedostatek míst ve školkách vyřešíme zkrácením dětství. Pomalé stavební řízení se zrychlí tím, že první polovinu dokumentace přestaneme vyžadovat.
A pokud se stát zadlužuje, lze zrušit poslední tři měsíce rozpočtového roku.
Myšlenka poslat mladé lidi o rok dříve na pracovní trh zní na první pohled ekonomicky lákavě. Více zaměstnanců, více odvodů a nižší náklady na školství. Dítě se v tabulce změní ze žáka na pracovní sílu a ministerstvo financí slavnostně otevře šampaňské zakoupené v režimu rozpočtové odpovědnosti.
Jenže vzdělávání není sklad, ve kterém stačí urychlit expedici zboží.
Devátý ročník má význam pro dokončení základního vzdělání, upevnění znalostí a rozhodování žáků o další studijní cestě. Část dětí už dnes přechází na víceletá gymnázia, ale plošné odstranění ročníku by znamenalo zásah do celé soustavy základních a středních škol.
Musely by se změnit vzdělávací programy, kapacity středních škol, přijímací řízení i personální plánování. Jednorázově by se navíc na střední školy mohly současně hlásit dva populační ročníky.
Česká státní správa by tak dostala další příležitost ukázat své schopnosti při řízení velké systémové změny.
Po zkušenostech s digitalizací stavebního řízení, sociálních dávek a dalších informačních systémů je to představa, která rodičům jistě dodá klid.
Návrh je symbolický ještě z jiného důvodu. Stát chce na jedné straně omezit dětem mobilní telefony, protože mohou poškozovat soustředění a psychické zdraví. Na druhé straně zvažuje, zda jim nezkrátit základní vzdělávání, aby dříve vstoupily na pracovní trh.
Dítě tedy nebude o přestávce používat telefon.
Bude se připravovat na dřívější placení sociálního pojištění.
Debata o školství se tak znovu vede především přes zákazy a úspory. Zakážeme mobily. Možná zrušíme devátou třídu. Prodloužíme předškolní docházku. Přesuneme ročníky a následně budeme několik let vysvětlovat, že reforma potřebuje čas.
Méně se mluví o tom, zda mají školy dostatek kvalitních učitelů, psychologů, speciálních pedagogů, moderních učebnic a prostoru pro individuální práci s dětmi.
To jsou totiž komplikované a drahé otázky.
Zrušit jeden ročník lze vysvětlit na tiskové konferenci během dvou minut.
Každé dítě se tím zároveň stává malou rozpočtovou položkou. Jeden rok školní docházky má cenu, náklady a potenciální výnos. Když jej odstraníme, tabulka na okamžik vypadá lépe.
Zda bude lépe připravený také člověk, kterého z tabulky o rok dříve vypustíme do života, se ukáže později.
Možná za třicet let.
Ve stejnou dobu, kdy budou zveřejněny záznamy z jednání vlády.
Absurdita týdne: stát s otevřenou peněženkou a zavřeným archivem
Vybrat jedinou absurditu týdne tentokrát není jednoduché.
Premiér ukázal komunikační návod, který měl údajně vytvořit neznámý fanoušek. Vláda chce některé záznamy svého jednání skrýt na třicet let. Prezidentovo ústavní veto bylo označeno za aktivismus. Kabinet zpochybnil soudce, který rozhodl v jeho neprospěch. Státní rozpočet zaplatí desítky milionů korun, které nebude možné získat z evropských zdrojů kvůli možnému střetu zájmů ministerské poradkyně. A děti se dozvěděly, že jeden rok jejich vzdělávání možná představuje zbytečný náklad.
Vítězem se proto nestává jedna konkrétní událost.
Vítězem je společný princip.
Čím více rozhodnutí ovlivňuje veřejné peníze a životy občanů, tím méně konkrétních lidí za ně zdánlivě odpovídá.
Návod vytvořil fanoušek.
Rozhodla vláda jako celek.
Soudce je možná podjatý.
Škodu nelze zatím přesně určit.
Úsporu přinese zrušený školní rok.
A záznam bude dostupný v roce 2056.
Stát má otevřenou peněženku, ale zavřený archiv.
Proto jde o absurditu týdne.
Závěr autora
Pátý díl Týdne v absurditě není ve skutečnosti příběhem o jednom premiérovi, jednom prezidentovi, jednom soudci, jedné poradkyni nebo jednom ročníku základní školy. Je příběhem o postupném oslabování významu osobní odpovědnosti.
Moderní politika stále častěji funguje jako systém řízeného rozostření obrazu. Občan vidí událost, ale její obrysy se okamžitě začnou rozpouštět v komunikaci. Dokument není dokumentem vlády, ale doporučením fanouška. Veto není ústavní pravomocí, ale aktivismem. Kontrolní rozhodnutí není výsledkem soudního procesu, ale možným projevem podjatosti. Finanční ztráta není automaticky škodou a zrušení školního ročníku není omezením vzdělávání, ale úsporou.
Každé slovo dostane náhradní význam.
Odpovědnost se přejmenuje na politický útok. Kontrola na obstrukci. Utajení na efektivitu. Výdaj na investici. Problém na nedorozumění.
Právě jazyk je často prvním místem, kde se realita začne ohýbat. Nejdříve se změní způsob, jakým se o věci mluví. Potom se změní způsob, jakým ji veřejnost vnímá. A nakonec může zmizet samotná otázka, kdo konkrétně rozhodl, kdo byl varován a kdo ponese následky.
Proto jsou záznamy, připomínková řízení, kontrolní instituce a veřejné hlasování důležité. Nejsou administrativní překážkou. Jsou pamětí státu.
Stát bez paměti může každou chybu představit jako úplně nový problém.
Nikdo ji přece předem nečekal. Nikdo nevaroval. Nikdo nebyl proti. Všichni postupovali podle dostupných informací a v nejlepším zájmu občanů.
Záznam, který by mohl ukázat něco jiného, bude zveřejněn později.
Mnohem později.
Demokracie přitom nestojí pouze na volbách. Stojí také na možnosti zjistit, jak zvolení lidé svou moc používali. Kdo navrhl konkrétní opatření, kdo upozorňoval na rizika, kdo hlasoval proti a kdo později veřejnosti tvrdil, že jiné řešení neexistovalo.
Bez těchto informací se politická odpovědnost mění v divadelní kulisu. Zepředu vypadá pevně, ale zezadu ji podpírá několik latí, marketingový tým a anonymní fanoušek s komunikačním návodem.
Největší absurdita proto nespočívá v tom, že se podobné příběhy dějí. Politické chyby, spory i neobratná vysvětlení existovaly vždy. Skutečná absurdita začíná ve chvíli, kdy se z výjimky stane metoda.
Když se každý kontrolní mechanismus začne považovat za útok.
Když je každá nepříjemná otázka označena za kampaň.
Když veřejnost dostává stále více komunikace, ale stále méně konkrétních odpovědí.
Česká republika nepotřebuje vládu, která zveřejní každou nedokončenou větu svých ministrů. Potřebuje však stát, který si pamatuje vlastní rozhodování a dokáže v rozumném čase vysvětlit, kdo za ně nesl odpovědnost.
Potřebuje ministerstva, která jsou při kontrole vlastních lidí stejně důsledná jako při kontrole obyčejného žadatele.
Potřebuje politiky, kteří nepovažují soud, prezidenta nebo kontrolní úřad za nepřítele jen proto, že použili své zákonné pravomoci.
A potřebuje školství, v němž dítě není pouze budoucím plátcem odvodů, kterého lze o rok dříve přesunout do ekonomické tabulky.
Možná je to příliš mnoho požadavků na jeden týden.
Realita však také nebyla skromná.
Nabídla nám fanouškovský návod k řízení politického konfliktu, vládní archiv zavřený do roku 2056, rozpočtovou brzdu označenou za aktivismus, soudce podezřelého z toho, že rozhodoval, milionový účet pro veřejnost a školní reformu založenou na odstranění školy.
Satirik by podobný scénář musel několikrát přepisovat, aby nepůsobil přehnaně.
Česká politika jej schválila bez připomínek.
Záznam z jednání bude zveřejněn za třicet let.
Upozornění autora
Text je satirickým a komentářovým zpracováním veřejně dostupných událostí. Nadsázka a černý humor se vztahují k politické komunikaci, fungování institucí a způsobu nakládání s veřejnou odpovědností, nikoliv k automatickému tvrzení o trestní vině konkrétních osob.
V případech, které jsou předmětem prověřování nebo kontroly, platí presumpce neviny. O případné trestní odpovědnosti mohou rozhodnout pouze příslušné orgány a soudy.
Údaje odpovídají veřejně dostupným informacím známým v době dokončení článku.
Použité zdroje
Komunikační návod premiéra
Seznam Zprávy: „Psal to občan, nebo fanoušek.“ Babiš k návodu, jak má mluvit o prezidentovi
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-psal-to-obcan-nebo-fanousek-babis-k-navodu-jak-ma-mluvit-o-prezidentovi-311402
Změna jednacího řádu vlády
Seznam Zprávy: Vláda chce změnit svůj jednací řád. Záznamy by byly tajné 30 let
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-vlada-chce-zrychlit-schvalovani-zakonu-kritici-varuji-pred-oslabenim-kontroly-311638
Úřad vlády ČR: Jednací řád vlády
https://vlada.gov.cz/cz/ppov/lrv/dokumenty/jednaci-rad-vlady-91200/
Prezidentské veto rozpočtové novely
Pražský hrad: Prezident republiky vetoval zákon, kterým se mění některé zákony v oblasti veřejných rozpočtů
https://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/aktualni-tiskove-zpravy/prezident-republiky-vetoval-zakon-kterym-se-meni-nektere-zakony-v-oblasti-verejnych-rozpoctu-19433
Seznam Zprávy: První prezidentovo veto proti Babišovi je tady
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-prvni-veto-proti-babisovi-prezident-vraci-zakon-ktery-ma-umoznit-rozhazovani-311527
Kompetenční spor a námitka podjatosti
Seznam Zprávy: Vláda zpochybnila ústavního soudce. Podjatý není, vzkazují právníci
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-vlada-zpochybnila-ustavniho-soudce-podjaty-neni-vzkazuji-pravnici-311533
Ústavní soud: Procesní rozhodnutí v řízení o kompetenčním sporu mezi prezidentem republiky a vládou
https://www.usoud.cz/aktualne/ustavni-soud-vydal-procesni-rozhodnuti-v-rizeni-o-kompetencnim-sporu-mezi-prezidentem-republiky-a-vladou-konecne-rozhodnuti-sporu-lze-ocekavat-v-radech-mesicu
Poradkyně ministra práce a evropské dotace
Seznam Zprávy: Účet za Juchelkovu poradkyni? Minus 64 milionů pro stát
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-ucet-za-juchelkovu-poradkyni-minus-64-milionu-pro-stat-305027
Seznam Zprávy: Proč jste nedali trestní oznámení? Juchelku vyslýchají státní kontroloři
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-proc-jste-nedali-trestni-oznameni-juchelku-vyslychaji-statni-kontrolori-307609
Seznam Zprávy: Juchelkovy problémy s poradkyní nekončí. Utajilo se dalších 18 milionů
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-juchelkovy-problemy-s-poradkyni-nekonci-utajilo-se-dalsich-18-milionu-311452
Seznam Zprávy: Juchelkův úřad přiznal, že miliony za ministrovu poradkyni zaplatí stát
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-juchelkuv-urad-priznal-ze-miliony-za-ministrovu-poradkyni-zaplati-stat-311722
Školství, mobilní telefony a deváté třídy
Seznam Zprávy: Babiš vrací do hry zrušení deváté třídy
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-zrusit-devatou-tridu-babis-vraci-do-hry-evergreen-za-podpory-spd-311568
ČT24: Vláda podpořila navýšení penzí podle věku a zákaz mobilů ve školách
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/vlada-projedna-navyseni-penzi-podle-veku-ci-zakaz-mobilu-ve-skolach-375740
