Článek
Když se dítě poprvé zeptá: „Mami, kdo je prezident?“ a vzápětí dodá: „Ale víš, kdo je Tadeáš Mawar?“, je něco špatně. Ne, ne že by bylo špatné znat celebrity. Špatné je, že dnešní děti neznají nikoho jiného. Prezident, učitel, lékař – to vše jsou pro ně šedé stíny za pozlátkem internetu. Hodnoty, které po generace formovaly charakter, byly nahrazeny: sledovaností, počtem „lajků“, vizuálním efektem a… toxickým obsahem. A my se tváříme překvapeně.
Negramotnost už dávno není překážkou pro úspěch. Naopak – zdá se, že čím méně toho víš, tím snáze prorazíš. V digitálním prostoru vítězí ti, kteří mluví rychle, sprostě, „upřímně“, a přitom neříkají vůbec nic. Tato nová kasta samozvaných proroků – influenceři, zápasníci, „kontroverzní tvůrci“ – má nad dětmi větší vliv než jejich rodina nebo škola.
Stačí pár kliků a dítě sleduje někoho, kdo se chlubí drogami, domácím násilím, psychickými poruchami – a ještě si na tom buduje kariéru. Skandál není chyba, ale součást marketingu. Místo hodnot se prodává trauma a exhibice.
Vítězí ti, kdo byli zatčeni, ti, kdo zfetovaní vyzývají ostatní na zápas, a ti, kdo křičí, že „život je peklo, tak si ho užij“. Není to satira. Je to realita naší kultury.
Clash of the Stars – událost, kterou sledují statisíce mladých. Co bylo dříve okrajovým bizárem, se stalo mainstreamem. Ať už jde o zápasníky, kteří se připravují pomocí steroidů a energiťáků, nebo o zápasy plné vulgarit, kopanců do hlavy a následných pokusů o „reflexi“ v podání jedinců s IQ pod pokojovou teplotou – vše je dostupné pár kliky.
Tadeáš Mawar Růžička – zatčen v roce 2024 kvůli obchodování s drogami. Karlos Benda – veřejně přiznává užívání steroidů, napojený na toxicitu v komunitě. „Datel“ – obviněn z násilí a opakovaně prezentován jako „idol“ pro mladé kluky.
Děti si je dávají na plakáty. Chtějí být jako oni. Mluvit jako oni. Rvát se jako oni. A hlavně – nic nečíst, nic se neučit. Jen žít „real life“. Otázka je: Čí život vlastně žijí?
Trap není jen hudba – je to estetika. Estetika bolesti, prášků, pervitinu, duševní nestability, prázdnoty a „autenticity“. Dříve měl protestní žánr sílu bouřit se proti nespravedlnosti. Dnes se bouří hlavně proti smyslu života. A děti poslouchají.
PTK – glorifikuje násilí a úzkosti. Sir Yakari – zatčen v roce 2024, podezření z distribuce drog. Robin Zoot – texty o suicidálních stavech a drogách. Redzed – písně, kde se člověk stává mutantem světa. Stein27 – poetika osamělosti v lécích a chemickém úniku.
V zahraničí? Young Thug – obžaloba z účasti na gangové činnosti. 6ix9ine – spolupráce s FBI, přesto zbožňován. Playboi Carti – obviněn z domácího násilí. Každý z nich má miliony sledujících. Co to říká o nás?
Dítě dnes není člověk, ale uživatel. Není občan, ale konzument. Jeho osobnost je formována ne v rodině, ale v trendech. V každodenním kontaktu s digitálním šílenstvím se vytrácí pocit skutečnosti, odpovědnosti, citu.
Co dnes ví dvanáctiletý? Ví, co je „sad boy aesthetic“. Umí editovat TikTok s lo-fi beatem. Ví, že když někoho zesměšní, bude virální. Neví, kdo je František Palacký. Nezná rozdíl mezi státem a státním zřízením. Ale ví, co je „clout“. A ví, že realita se upravuje ve filtrech.
Redaktor (R): Ahoj, kolik ti je?
Dítě (D): Čtrnáct. Ale v hlavě víc, chápeš?
R: Co děláš ve volným čase?
D: Sleduju zápasy, dávám TikToky, občas nějakej diss track. Mám svůj styl. Nejsem jako ostatní. Mám merch od Bendíka, kámo.
R: Co chceš být, až vyrosteš?
D: Influencer nebo zápasník. Ale jako real. Ne ten, co maká. Ten, co vydělává hype.
R: Co si myslíš o tom, že někteří z těch, co sleduješ, sedí nebo byli zatčení?
D: Aspoň žijou. Aspoň něco dělali. Ty, co makaj v ofisu, jsou mrtví zaživa. Nejsou slavní. To je horší než vězení.
R: A škola?
D: Cringe. Tam nic není. Učitelé jsou NPC.
Přijměme to. Děti nemají problém. My máme. Vytvořili jsme kulturu, kde není žádoucí být chytrý, ale být rychlý. Ne být pravdivý, ale být viditelný. Kde „cancel culture“ zlikviduje vědce za názor, ale dá prostor recidivistovi s YouTube kanálem.
Možná je čas zavést nové školní předměty:
- Trapová poezie a emocionální destrukce
- Marketing sebevražd
- Steroidová biochemie pro začátečníky
- Algoritmická etika: Jak být slavným hovadem a přežít
Sedím u stolu. Listuji starou knihou, kde se ještě psalo o cti, oběti, spravedlnosti. Vzpomínám, jak jsme kdysi věřili, že vzdělání mění svět. Dnes mění svět třísekundové klipy a výbuchy emocí.
Nevidím vinu v dětech. Ony neřídí algoritmus. Ony ho následují. Ale kde jsme byli my, když se formoval? Když se vzdaly školy svých autorit? Když média přestala být kritikou a stala se reality show?
A přesto… věřím. V jedno dítě. Dítě, které jednoho dne vypne telefon, otevře knihu, podívá se na svět bez filtru. Možná jen na chvíli. Ale to stačí. Protože právě z těchto chvil vzniká budoucnost.
Tento článek není parodií. Je posledním bliknutím kontrolky před nárazem. Pokud necháme děti růst v prostoru, kde násilí, vulgarita a bezpráví jsou odměňovány potleskem, dočkáme se generace, která nebude umět milovat, tvořit ani odpouštět. Jen sdílet, hejtovat a ničit.
Učitelé ztrácejí respekt. Rodiče ztrácejí přístup. Stát ztrácí kontrolu. A děti ztrácejí dětství. Zatímco si hrajeme na svobodu projevu, ztrácíme svobodu myšlení.
Až příště uslyšíte v tramvaji dvanáctiletého, jak rozebírá steroidy a říká „frajer to zvládl i na fetu“, nepřepínejte. To není TikTok. To je realita, kterou jsme dovolili.
